I hate you, please love me

6. října 2015 v 20:35 | Sasanka |  Popelnice
Zjistila jsem, že mi až moc záleží na tom, aby si o mě ostatní mysleli, že mi nezáleží na tom, co si o mě myslí. Dává to smysl? Myslím, že určitým zvráceným způsobem ano.


Když se mám rozhodnout, jestli jsem extrovert nebo introvert, děsně váhám. Na jednu stranu hrozně špatně snáším dlouhodobější samotu a jsem závislá na kontaktu s okolním světem, občas jsem ráda středem pozornosti a když jsem ve svém živlu, tak mluvím a mluvím a mluvím, dokud lidem kolem sebe nevymluvím díru do hlavy. Na tu druhou stranu je mi špatně od žaludku kdykoliv se mám setkat s někým novým, kdykoliv mám za úkol udělat dobrý první dojem nebo třeba jen oslovit cizího člověka na ulici. Myslím, že vykazuji známky obou skupin. Jsem zkrátka společenský tvor, který k smrti nesnáší seznamování. Tenhle článek je zpověď extrovertního introverta bez špetky sebevědomí, zato s ohromným hereckým talentem.

Už jako malá jsem chtěla být herečkou. No, herečkou nejsem, ale hraju v jednom kuse. Hraju, že si věřím, předstírám, že všechno zvládám. A řekla bych, že odvádím dobrou práci. Lidé mi často říkají: "Jak můžeš být tak v pohodě, když prezentuješ před třídou? Vůbec jsi nebyla nervózní! Chtěla bych být před cizími lidmi tak sebevědomá jako ty."

Přitom jsem nejspíš ten nejvyděšenější človíček na planetě. Připadám si malinkatá a ničemná, kdykoliv mám cokoliv provozovat veřejně. Když jsme se na začátku minulého semestru měli v naší cvičné školní redakci navzájem představovat, málem jsem měla infarkt. V provizorní "redakci" nás sedělo patnáct a učitel, nic moc velké obecenstvo. Než na mě přišla řada, propotila jsem si trencle nervozitou. Ruce jsem měla schované pod stolem, aby nikdo neviděl, jak moc se mi klepou. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem doslova viděla, jak mi na hrudi poskakuje řetízek. Zhluboka jsem se nadechla, a i když se mi dělalo špatně od žaludku, zahrála jsem, že jsem úplně v pohodě a prostě jsem se rozpovídala. Hodila jsem jeden dva fórky, lidi se zasmáli a trvalo dalších pět lidí, než mi řetízek na hrudi přestal viditelně poskakovat, a dalších patnáct minut, než jsem opět dostala do plic dostatek vzduchu.

Možná se ve svých článcích až moc často vracím k druhému stupni základky, kdy jsem byla neoblíbený šprt bez kamarádů. Ale čím dál jasněji si uvědomuji, jak moc mě tohle období definuje, jak mě ty roky postupně vytvarovaly v člověka, kterým jsem dnes. Hromádka zamotaných kabelů. Extrémně měkké a náchylné jádro schované za neprostupnou, tvrdou skořápkou.

Celé to nepříjemné odbobí dospívání mě ale naučilo jedné docela důležité věci. Nenech je vidět tvoji slabost, nebo tě sežerou za živa. V tomhle světě buď zabiješ, nebo budeš zabit. Dokud si zachováš tvář a pózu, nikdo ti nemůže ublížit. Když jim neukážeš svoji achillovu patu, budeš neporazitelná!

Možná mi až moc záleží na tom, co si o mě lidé myslí. Možná jsem malicherná. Možná se bojím úplně zbytečně. Možná je úplně k ničemu tvářit se pořád jako mistr světa amoleta, když už dávno nejsem obklopená hyenami, které mi šly po krku. Ale už jsem taková. A zatím mi to funguje.

Další krok? Přesvědčit o své síle nejen okolí, ale hlavně sama sebe. Až tomu začnu sama věřit, pak budu skutečně neporazitelná.

xoxo
Sasanka

P. S. Už tady dlouho nebyla taková sračka, co?
P. P. S. Mimochodem, mám výron! Nestrefila jsem se pravou nohou na obrubník při přecházení silnice. Šikovnost je jedna z vlastností, kterou jsem zkrátka nepodědila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 6. října 2015 v 21:33 | Reagovat

Kdysi mě napadlo uplně to samý, to s tim měkkym jádrem a tvrdou skořápkou. Jsem přesnej opak. Ale hele, kdybys ve svym věku v těhlech situacích vůbec nebyla nervózní, myslim že bys měla blíž k robotovi než k člověku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama