Deset druhů zákazníků podle Sasanky

27. srpna 2015 v 15:03 | Sasanka |  Top 10
Nic vás nenaučí tolik o lidském charakteru, jako jakákoliv práce za pokladnou. Ať už pracujete v Tescu, jako já, nebo točíte zmrzlinu, nebo prodáváte na bazénu párky v rohlíku a smažáky v housce - vždycky budete narážet na určitě typy lidí. A ne vždycky to bude příjemné setkání, to mi věřte.

Následující výčet určitě není úplný a ano, trochu (dobře, trochu hodně) mě inspirovat tento článek, který napsala Kája.

Já dělím zákazníky takto:

1. Zlatíčka
Začínám tím nejpříjemnějším druhem zákazníka na světě. Poznávací znamení: Pozdraví, Poprosí, Poděkuje a usmívá se u toho. Když se zeptám, kolik má rohlíků, řekne mi přesné číslo. Protože ví, jak to v obchodech chodí a že brigádníci nemůžou vědět všechno, tak si pamatuje, jaké pečivo si nabral ("To je dýňová kostka, slečno." nebo "Venkovská bageta, jestli vám to k něčemu bude."). Když platí, tak se snaží nachystat si co nejpřesnější peníze. Když to jde, vždycky najdou drobné - například 102 korun platí dvoustovkou a dvoukorunou. Nakonec mi popřejí hezký den a odejdou sluníčkovat o dům dál. Radost pohledět.


2. Bručouni
Bručouni mají tak trochu pořád nasraný výraz a asi vstali levou nohou. Na pozdrav neodpoví, maximálně kývnou hlavou. Na otázku "rohlíčků je kolik?" vyštěknou "Patnáct," a tváří se, jako bych po nich chtěla, aby mě adoptovali. Když jim přeju krásný den, nebo ať se mají hezky, odpoví mi maximálně zabrumlaným "nashle." To už není taková radost pohledět.

3. Neználci
Nejspíš nechodí nakupovat tak často, nebo jsou zvyklí na malé obchody. Většinou jsou to chlapi, ženské neználky vídám s mnohem menší intenzitou. Neználek si nepamatuje, kolik si nabalil rohlíků a ani neví, co je zrovna tohle za chleba. Když zmateně hledám kód, pomáhá mi slovy: "Sedm padesát to stojí." A já mu trpělivě vysvětluju, že cenu do kasy nacvakat nemůžu, že stejně musím najít kód. Neználci nikdy neumí s kartou a nikdy mi předem neřeknou, že platí stravenkami (i když mají v nákupu miliardu kosmetiky a žrádlo pro psa namíchané s potravinami). Ale jsou milí a vždycky se mi omlouvají, když něco popletou.

4. Cizinci
Cizince dělím na tři poddruhy.
Uvědomělý cizinec mě pozdraví hlasitým Hello nebo Guten Tag! Abych zkrátka věděla, s kým mám tu čest. Jelikož jsem zvířátko šikovné, mluvím na dotyčného od té doby buď anglicky, nebo německy, což zpříjemní den jim (protože ví, co po nich chci) i mě (protože si potrénuju základní číslovky).
Němec - nikoliv ta národnost, ale od slova němý - na mě jenom tupě čumí. Když se zeptám "Kartičku club card máte?" tak nereaguje. Do poslední chvíle tak nevím, jestli na něj mám mluvit česky, nebo anglicky.
A pak jsou tu Poláci (tentokrát tím myslím tu národnost). Už se naučili říkat dobrý den a jednu tašku, kupují si zásadně chleba a párky, občas vodu a kečup. Platí dvoutisícovkou. Mají na sobě oblečení zacákané ze stavby. Ale aspoň vím, na čem jsem.

5. Pospíchálci
Hrozně moc spěchají na autobus. "Nenápadně" koulí očima, když člověk ve frontě před nimi dlouho loví peníze, nebo když se musím zvednout a jít se podívat na kód k vedlejší pokladně, protože na té mojí se ztratil lísteček. Kartičku club card mi strkají vyloženě pod nos ještě dřív, než vůbec vrátím drobné předchozímu zákazníkovi. Nezapomenou mi připomenout, že jim za chvilinku jede autobus a jestli by to nešlo rychlejc. Ne, nezlobte se, já neovlivním, jak rychlá je platba kartou.Největší koncentrace pospíchálků se vyskytuje minutu před koncem otevírací doby. Tak máš chodit nakupovat dřív, já se kvůli tobě neposeru.

6. Pytlíčkáři
Buď jich mají až moc, nebo moc málo. Balí si do pytlíčků všechno od jogurtů, přes zmrzliny a pomazánky, až po mozzarelu a salám. Ideálně si pytlíček ještě zauzluje, aby mu to nevypadlo, a ty si hledej čárový kód třeba laparoskopicky. Na druhou stranu pečivo nebo ovoce nikdy nemají zauzlované, a tak se mi po celé pokladně kutálejí vysmátá jablíčka a kaiserky. A nikdy, NIKDY! nemají pytlíček na kilo cibule v síťovce, takže pak ty debilní šlupky sbírám ještě půlku směny. Nebo jich mají málo a každou chvíli říkají "Nemáte náhodou pytlíček na tu zmrzlinu?"

7. Kouzelné babičky a kouzelní dědečkové
Oslovují mě slečno, mladá paní, nebo děvče. Špatně slyší, takže se na všechno ptají desetkrát. Špatně vidí, takže jim musím lovit drobné z peněženky sama. Ve vozíku mají berle a v peněžence nepořádek. Třicetkrát mi poděkují, usmívají se na mě posledními zbylými zuby a než si nákup uklidí do tašky, zestárnu o sto let. Ale vlastně je mám hrozně ráda, protože jsou kouzelně miloučcí. V nákupu nechybí sladkosti pro vnoučata - podle počtu lízátek poznáte počet vnoučat. Je to rozkošné.

8. Cikáni
Kdyby mě oslovovali paní, bylo by to ještě fajn. Jenže v jejich podání to zní spíš jako Páňy. Jejich děti se jmenují Javier nebo Isabela. Mají nákup, který se nevejde na pás. Samozřejmě plný totálních hovadin - to si jako fakt musíte kupovat deset malých pytlíčků majonézy? Nebylo by lepší koupit si jednu velkou? Ale budiž. Berou si k tomu třeba deset igelitek (To je taky šetření jak hovado. Jedeš na nákup, tak si snad vezmeš tašky, ne?) Nákup je stojí skoro vždycky víc než tisícovku, někdy i víc než dvě, na závěr si řeknou o "troje redvajtky červený mi dejte ještě páňy," potom si seberou svoje čtyři fakany a zmizí většinou bez rozloučení.

9. Šetřílci
Na všem mají žluté cenovky značící slevu. Většinou jsou to věci krátce před propadnutím, s poškozeným obalem a podobně. Zbytek nákupu je zásadně to, co je zrovna v letáku. Je jedno, že to nepotřebují, byla na tom sleva. Mají třicet tisíc slevových kupónků. Nejvíc jich chodí hodinu před zavíračkou, protože je pečivo zlevněné na polovinu. A běda, když náhodou není. "Ten šáteček není ve slevě? No tak to ho nechci."

10. Debilové
No a dostáváme se na konec. Debila poznáte snadno. Snažila jsem se pro něj najít nějaké poetičtější pojmenování, ale nedá se nic dělat, debil je nejvýstižnější. Místo pozdravu na mě vyštěkne: "Tašku!" Jediná jeho konverzace během nákupu sestává z několika málo slov: pytlík, deset, stravenkami. Posledních pět korun, na které mu už stravenky nevyšly, platí pětistovkou. I když jasně vidím, že se mu tam válí dvacka. Hajzl. Nikdy nevytáhne drobné, nikdy za nic nepoděkuje. Není mu trapné mininákup platit pětitisícovkou, aniž by třeba řekl, že se omlouvá, ale menší nemá. Po zaplacení si ještě s povýšeným výrazem kontroluje účtenku, jestli jsem ho náhodou neokradla.

To bylo jen namátkou několik typů lidí, se kterými se můžete setkat jako žena za pultem. Samozřejmě jsou to jenom takové osekané charakteristiky, většina lidí patří zároveň do několika skupin - například kouzelná babička může být zároveň neználek a cizinec může být debil.

A na závěr: Prosím vám, lidi, buďte na pokladní hodní. Nezlobte se na ně, když něco nebudou vědět, nebo když si spletou kód a budou volat storno, nebo když jim bude dlouho trvat, než vám vrátí. Ona to vážně není zas taková sranda, těch kódů je jak sraček a všechny bagety prostě vypadají stejně. A zatímco vy se na chudáka ženskou mračíte, ona se na vás musí usmívat a potom na dalších tři sta padesát lidí za vámi, celou směnu, každý den. I když by vám nejradši řekla: "Kreténe, nečum na mě a dávej si ty krámy do tašky, jinak budeš zdržovat!!!"

Milujte se a množte se.
Jo, a nesmrďte. To taky nesnáším.

XoXo
Sasanka

p. s. Nejvíc mě štve, že když už teď těch kódů umím tolik, tak je konec prázdnin a všechno to zapamatovávání přišlo vniveč. Achjo.
p. p. s.
Už jenom čtyři směny!!!!!!
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jade Jade | Web | 27. srpna 2015 v 16:24 | Reagovat

Jednou jsem si do obchodu omylem vyšla s nasazovacími rovnátky, ale kleplo mě to až ve frontě, kde bylo nemožný je nenápadně vyndat. Tehdy jsem byla odkázaná na takovou úroveň komunikace ("hhhm, mmm, hmjo"), že bych strčila do kapsy i ukázkovýho Debila. :-) Jinak se snažím být milá a častěji než na někoho za kasou se rozzlobím sama na sebe, když dlouho hledám peníze nebo skládám do tašky a vím, že zdržuju,

2 Mike Mike | Web | 27. srpna 2015 v 16:54 | Reagovat

Moc pěkný článek. :-) Já se vždycky snažím působit zlatíčkovsky, jenomže pak nastane jakýkoli problém (na to mám opravdu štěstí) a je ze mě rázem neználek... :-D

Když nad tím tak přemýšlím, on by se podobný článek dal napsat i o těch, co sedí za pokladnou. Ani zdaleka vždycky nenarazím na zlatíčko. :-D

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 27. srpna 2015 v 18:54 | Reagovat

Tak to nevim, kam bych se zařadila, asi podle nálady sem tam do víc skupin. Ale ve frontě u kasy (vždycky jako zákazník, prodávala jsem v životě jen dvakrát, ale ve specializovaném obchodě ve vesnici, takže tam většinou chodily staré známé tváře a ti cizí šli rozdělit tak na dvě skupiny - zemědělci, co si vyjeli na vejlet a nákup padesáti kilo ovsa, nebo "pražáci", co maj na chalupě koně nebo zahradu, a přijeli zvednout nosy nad zaprášený regály :D) jsem potkala už asi všechny. Teda až na ty cikány. Ty jsem potkala dneska, ale to byla fajn rodinka, půl hodiny jsem seděla u kašny a čekala, až mi svážou práci, a oni vysedávali vedle mě se zmrzlinou. Rodiče nekouřili, bavili se spolu normálně a bez přízvuku, děti se taky chovaly normálně, plánovali jak už musí domů uklidit a uvařit, jo, takoví, kdyby byli všichni :D

4 Bels Bels | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 19:22 | Reagovat

Dokonale jsi to trefila!!! Jen poznatek... některé babičky vůbec nemusejí být kouzelné, člověk by je spíš vraždil na dálku, obzvlášť když s něčím otravuje třikrát denně! Ale to je asi už ta nálepka "debil" :-D
Práci za pokladnou či celkově v obchodě s potravinami... v supermarketu... už nikdy! :-D

5 Elis Elis | Web | 27. srpna 2015 v 20:01 | Reagovat

Po takovéhle práci bych se asi opravdu těšila domů a lezli by mi lidé krkem, naštěstí dělám jen v jednom obchůdku, kam jich tolik nezavítá. Ale věřím, že člověk si uvědomí, že studium je dost prioritní momentálně pro něj:D

6 lady Lianna Ellusive lady Lianna Ellusive | Web | 28. srpna 2015 v 15:38 | Reagovat

Práce za pokladnou má rozhodně svoje kouzlo. Já pracuju v železářství a největší kovbojka je domluvit se s Vietnamci. Když je čas, je to docela sranda :-)

7 Kelíns Kelíns | Web | 29. srpna 2015 v 21:13 | Reagovat

Já jsme teď nastoupila na práci za pokladnou v takovém malém krámku. Všichni po mě chtějí pořád poradit a já nic nevím. Takže jsem spíš já ten neználek. Ale taky mě naštve když si někdo koupí za dvacku a pak vytáhne tisícovku, přitom v jejich peněžence vidím spoustu drobných. Ježiš, kdo to má odpočítávat :D
A cikáni mi buď chodí nabízet parfémy od ťamíků za dva tisíce nebo chtějí rozměnit strašně moc peněz (rozměňovat cikánům mám od šéfa přísně zakázané :D) a nebo se prostě ptají jestli už nepřijel listonoš s dávkami :D

8 Lyra Lyra | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 18:13 | Reagovat

Snažím se chovat jako Zlatíčko, ale občas mě přepadne špatná nálada a pak sklouznu směrem k Bručounovi. I v takovém případě vždycky pozdravím a poděkuji, takže to se mnou snad ještě není tak hrozné. Každopádně tě obdivuji, že jsi schopná podobnou práci dělat, já bych na to asi neměla nervy a určitě nejsem jediná. :-)

9 surpan surpan | E-mail | Web | 4. září 2015 v 16:45 | Reagovat

Jn, taky jsem se tím dřív zabýval v různých oborech podle informací mých známých. Pak jsem to akorát přesunul na nový blog, viz odkaz.

10 Alfirin Alfirin | E-mail | Web | 6. září 2015 v 11:43 | Reagovat

To je skvělý :-D Taky jsem přes prázdniny dělala v obchodě (naštěstí jen v malém) a většina zákazníků, co mi tam chodili, by se dalo zařadit do té první skupiny :-)
K cizincům bych přidala ještě jednu skupinu, která u nás byla taky docela častá: Ti, co s naprosto dokonalým přízvukem pozdraví česky, takže prodavač ani nepozná, že se jedná o cizince. Odhaleni bývají až ve chvíli, kdy při pokusu o dlaší komunikaci, začnou dělat "němce" :-D

11 Tlapka Tlapka | E-mail | Web | 14. září 2015 v 11:57 | Reagovat

S prací na kase zatím nemám zkušenost, takže se snažím být sluníčko. Občas neználek a občas taky spěchám na autobus. Nikomu to ale necpu a když fronta nepostupuje, tak prostě hodím zpátečku. Naštěstí se cestou na bus stavuju maximálně do pekárny, ne do supermarketu, takže nemusím řešit vrácení zboží do regálů. :D

12 Mischellee Mischellee | Web | 27. září 2015 v 10:12 | Reagovat

Já jsem ten šetřílek, ale teda kupuju fakt jen to, co využiju :-D Jen mě mrzí, že jsem vyfasovala umístění mezi cikány a debily :-D  :-D  :-D

13 Illumináti Illumináti | Web | 28. září 2015 v 13:24 | Reagovat

wow
           very zákaznící
much řazení
                            so originalita
              8-)  8-)  8-)  8-)  8-)

14 Amazonka Amazonka | Web | 28. září 2015 v 14:47 | Reagovat

Těžko říct, do jaké skupiny se zařadit. Mezi cikány a babičky nepatřím, pokud vím a když si ještě pár nevhodných povyházím, zbyde na mně nejspíš pospíchálek, s čímž celkem i můžu souhlasit.

Jinak se mi článek líbil a několikrát i pobavil (hlavně koncem.)

15 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | E-mail | Web | 28. září 2015 v 14:48 | Reagovat

Inspirace Kájou se fakt nepopře, ale musím uznat, že se mi tvoje řazení fakt líbí. V naší malé sámošce máme všechny až na cizince, ten tam byl zatím jeden, co si pamatuju. Jinak pod ten odstavec "A na závěr:" bych se mohla podepsat.

16 Kája Kája | Web | 28. září 2015 v 16:13 | Reagovat

To není možné, já jsem zase někoho inspirovala k článku! :D A krásné je, že se na titulce objevil sotva z ní můj článek zmizel. Mne to baví!!! :D

Přidám k sobě odkaz ;)

17 Monica Hell Monica Hell | E-mail | Web | 28. září 2015 v 17:04 | Reagovat

Mamka nakupovala v Tescu pečivo a jakási brigádnice zadala špatný kód, tudíž bylo účtováno jiné zboží. Mamka ji na to upozornila, ale ona tvrdila, že to má dobře. Pak přišla starší zkušená prodavačka a celý nákup za ni převzala a naúčtovala ho dobře. No a ta brigádnice by se se starší zaměstnankyní do krve hádala, že ona žádnou chybu neudělala a že vše měla dobře. Nestačil jí očividný důkaz neschodujících se výrobků ani zkušenosti a potvrzení chyby prodavačky. Na takovýhle pokladní je teda fakt radost pohledět, natož s nimi jednat.

18 Sonča Sonča | E-mail | Web | 28. září 2015 v 18:39 | Reagovat

Oooo jsem zlatíčko! :) :D

19 Loretten Loretten | Web | 28. září 2015 v 19:51 | Reagovat

Na to můžu říct jen sláva kapitalismu a taky zlaté náš zákazník, náš pán.

20 Azhar Korsej Azhar Korsej | E-mail | Web | 28. září 2015 v 21:54 | Reagovat

Ještě nedávno jsem patřila nejspíš do skupinky "cizinec - němec" :D

21 Blanka Blanka | Web | 28. září 2015 v 22:26 | Reagovat

Nedávno jsem četla i článek,z nehož jsi se inspirovala,ale tvůj je mnohem lepší.Skvěle podané,něndy i dost úsměvné :) Jinak se nechci chvástat,ale jsem zlatíčko :D A to z toho důvodu,že chápu a také vím,jak je práce s lidmi těžká - psychicky.

22 Alien Alien | E-mail | Web | 28. září 2015 v 23:17 | Reagovat

Já jsem někdy při nákupu tak nervózní kvůli své soc. fóbii, že div nespadám do kategorie bručoun - můžu se zdát jako pěknej zamindrákovalec, ale nemyslím nic z toho zle, jenom se děsně stydím a chci odtam co nejdřív vypadnout! :-D
Jinak článek velice zajímavě a vtipně podaný, jen tak dále! ;-)

23 Amia Amia | E-mail | Web | 29. září 2015 v 0:25 | Reagovat

Já jsem svým způsobem hajzl. Ne debil, fakt hajzl - nakupovat chodím zásadně (ono to vychází samo!) tak hodinu před zavíračkou. Pravidelně chytnu pokladní, která už už bere roha a počítat tržbu, za celý den otrávená a unavená.
Muhehe, jenže teď přichází moje chvíle - zářivě se usměju, pozdravím, balím bleskovou rychlostí, peníze připravené a odpočítané nebo se tvářím kajícně a omlouvám se za velkou bankovku, vezmu účet a než odsluníčkuju (to slovo se mi líbí, jest adoptováno :-D ), popřeju šťastné přežití zbytku směny.
Pokladní pravidelně opouštím rozesmátou. Fajn pocit, navíc sranda. Zkuste to :D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama