Prosinec 2014

Nešťastný a smutný nový rok!

31. prosince 2014 v 14:17 | Sasanka |  Popelnice
Všichni si přejí vše nejlepší do Nového roku a do nového roku. Určitě vám přišla tuna esemesek o petardách a ohňostrojích, předsevzetích a slibech, oslavách a bujarém veselí. Nebo vám žádná zpráva nepřišla, ale určitě vám tyhle věci běží hlavou. Udělat chlebíčky, nakoupit alkohol, rozdělat pytlíky brambůrek. Umýt si vlasy, vytrhat obočí, najít ty správné šaty. Hodit se do klidu, odpočívat, čerpat síly na večer. Každý na to jde jinak? A proč? No protože přece končí rok, zítra se totiž všechno změní, zítra je rok 2015, všichni budeme o rok starší, dospělejší, moudřejší... A to je potřeba pořádně zapít. Aha...

Jakkoliv racionálně nad tím uvažuju, stejně se přidávám k silvestrovskému šílení. Ráno jsem si dala budíka na krutých devět hodin, abych ráno stihla kompletní očistu a udělat těsto na sušenky. Po obědě je začnu strkat do trouby. Jsou z ovesných vloček, kokosu a medu. Moc dobrá mňamka. Na chlebíčky si netroufám, moje aranžérské schopnosti se rovnají absolutní nule a když se pustím do chlebíčků nebo jednohubek, nikdo to pak stejně nežere. Protože je to prostě hnusný - vizuálně.

Tenhle článek je tak trochu o hovně. Tak trochu víc než o hovně, ale nedovoluji si být moc vulgární před desátou hodinou večerní, co kdyby to viděly děti. Hlavně jsem vám chtěla popřát pár věcí k tomu dnešnímu "velkému" dni a taky do toho krásnýho roku, co nás všechny čeká. Inu...

Přeju vám, ať se ožerete jako prasata a usnete pod stolem v jedenáct večer a probudíte se až ráno, takže vám uteče zlatý hřeb celé oslavy, ohňostroj a půlnoční líbačka.

Když neusnete, tak vám přeju, ať vám petarda urve kus prdele. Tak, že ji budete mít nesymetrickou. A bude vás do konce života bolet sedět.

Když vám neurve petarda zadek, tak vám přeju, ať při půlnoční líbačce od někoho s cigaretovým dechem a zkaženýma zubama chytnete tři opary a mononukleózu.

Do nového roku vám přeju kocovinu jako prase. Ať máte ráno v hlavě skřítka rambajzníka a olovo (neboli Plum - Bum). Ať je vám špatně ještě na tři krále. Ať si dáte tři tucty předsevzetí a polovinu z nich porušíte ještě ten den odpoledne, druhou polovinu do večera. Taky vám přeju, ať vám nějaký sebevrah skočí pod vlak, kterým potřebujete jet, cesta se vám protáhne o čtyři hodiny a vy kvůli tomu dostanete padáka v práci, nebo nestihnete zkoušku, nebo dostanete vynadáno od mámy, kde jste se tak dlouho courali.

Zkrátka vám z celého svého srdce přeju ten nejkatastrofičtější silvestr s tím nejhorším možným scénářem, dále Nový rok, na který byste nejradši zapomněli, ale bohužel si ho budete pamatovat do konce života (nebo minimálně do dalšího Silvestra). Protože srdíčkových a roztomilých přání je kolem nás tolik, až mě z toho přeslazeného blekotání bolí zuby.

Ostříhala jsem si vlasy na ofinu. Jen tak, protože mě to zrovna napadlo. Dělejte věci, co vás zrovna napadnou, pokud to nejsou vyloženě kraviny. Když vás napadne skákat z okna, tak to nedělejte!

howg
xoxo
Sasanka

Ve světě mimořádné krásy...

22. prosince 2014 v 17:22 | Sasanka |  Čtenářský deník aneb moje oblíbená tvorba x)
... je každý normální ošklivý.

Na knížku Oškliví od Scotta Westerfelda jsem narazila při brouzdání skrz Databázi knih v jakémsi seznamu "dystopií, které si musíte přečíst." Podle online katalogu ji u nás v knihovně vůbec nevedou a protože recenze nebyly zrovna nejlepší, už jsem ji víc neřešila. Jenže minulý týden jsem byla v Levných knihách a Oškliví na mě koukali z poličky za pouhých 29 korun. No nekup to :-) Rozhodla jsem se tomu dát šanci a teď, když už mám dočteno, bych se vámi ráda podělila o své dojmy.

Nejdřív si ujasněme, o co jde. Je to typická dystopická kniha. Budoucnost, nové technologie, nový řád světa. V šestnácti letech všichni povinně podstoupí operaci, kde je jim oměle vytvořen dokonalý vzhled. Všechno je to biologie - velké oči znamenají zranitelnost a proto v ostatních vyvolávají ochranitářské pudy, bezchybná pokožka znamená, že je člověk zdravý, dokonalá postava zase vyjadřuje plodnost. Dokázali byste uvěřit tomu, že se lidé dřívě zabíjeli kvůli tomu, že měli jinou barvu kůže? Že někdo měl privilegia a jiný zase trpěl, jenom kvůli svému vzhledu? Že existovala diskriminace těch, kteří nebyli přirozeně krásní? Tohle všechno operace vyřeší, protože jsou ji všichni rovni.

Ahoj, dneska ti to sluší!

17. prosince 2014 v 11:17 | Sasanka |  Téma týdne
Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je nejkrásnější, nejdokonalejší, nechytřejší, nejsympatičtější a zkrátka nejvíc bezchybný tvor na světě?
A zrcadlo mlčí, a... A pořád odráží ten samý obrázek. Víte, kdo na něm je? Holka. Dvacet let, deset kilo by mohla zhubnout a o pět centimetrů by mohla bejt menší. A o dva by si měla zastřihnout konečky, protože už se jí třepí. Nebo možná o tři. Jak by vypadala v mikádu?
Zvedám si vlasy a držím si je u uší. Kdyby mi účes zůstal v tomhle tvaru, asi by mi mikádo slušelo. Jenže on tak nezůstane. Pravá půlka vlasů by se vytáčela ven, levá půlka dovnitř, ofina by se mi zkroutila na stranu a ve finále bych místo boba měla na hlavě tornádo. Díky, nechci.
Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...
A zrcadlo mlčí, a mlčí, a... A Teď odráží místo obyčejné holky ještě její nechápavý výraz v obličeji. Kdyby měla trošku hubenější tváře, aby nevypadala jako kedlubna, trošku menší nos, aby si ho nemáčela v polívce, když se nad ni trochu víc nakloní, menší mezeru mezi předními zuby, aby jí tamtudy neutíkaly špagety z pusy. Kdyby měla všechno tohle, možná by byla i krásná. Nebo aspoň docela pěkná. Měla bych si vytrhat obočí.
Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, proč se musíš pořád tak blbě tvářit?
A zrcadlo mlčí, a mlčí, a mlčí, a... A já si říkám, že možná ani nechci slyšet žádnou odpověď. Tuším, co by mi řeklo.
"Přestaň se litovat, krávo," říká zrcadlo v mé hlavě. "Vadí ti špek na břiše? No tak zvedni prdel a jdi dělat sedy lehy. Nelíbí se ti baculaté tváře? A co třeba odložit tu sušenku, cos právě rozdělala? Hmmm, to tě asi nenapado, co?"
Zrcadlo se mi posmívá. Nelíbí se mi to. Říkám mu, aby přestalo.
"Tys chtěla odpovědi na otázky. Tak teď je dostaneš. Nejkrásnější je Katherine Heigl. Nejchytřejší je Sheldon Cooper (Ale ten je přeci vymyšlený, oponuji v duchu). Nejdokonalejší je Megan Fox (vždyť po té už ani pes neštěkne, nadávám zrcadlu, ale nahlas to neřeknu). Ty... Jsi... Nic. Nic neznamenáš. Nikdy nebudeš dokonalá. Ani pro mě, ani pro sebe, ani pro nikoho jiného."
Zrcadlo mi vmetlo do tváře všechny moje obavy a pochybnosti. Zrcadlo je zlé monstrum, které si dalo za životní cíl mě trápit a mučit a nakonec mě zlomit vejpůl. Přitom je venku tak hezky, sluníčko osvěcuje Brno a já konečně po dlouhé době vidím z okna celé město jako na dlani. Stejně jako v září, když ještě sychravé počasí a mlha nebyly naším denním chlebem. Nebo denní kávou, to je přesnější. Zatím jsem vypila jednu, po obědě si dám další.
Zrcadlo je vrah!
Je to vrah všech ideálů a je to vrah všeho dobrého, co jsem si o sobě myslela.
Proč, proč mi to všechno dělaš? Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, proč nemůžu být na chviličku šťastná? Proč nemůžu být na chviličku krásná? Proč nemůžu být alespoň pro jednoho člověka na světě dokonalá?
A zrcadlo mlčí, a mlčí, a mlčí, a mlčí. A nepromluví. Zarytě vyplňuje ticho dalším tichem. Nepromluví a ani nikdy nepromluvilo.
Všechno to bylo jen v mojí hlavě. Sama jsem na sebe křičela nadávky, sama jsem se urážela a srážela na kolena. Jenže už mě to nebaví, už jsem unavená. Na kolenou má člověk špatný výhled. A nikam nedosáhne. A pak má ta kolena otlačená a zarudlá.
Vstanu. Narovnám záda. Roztáhnu paže.
Já jsem dokonalá. A celý svět mi leží u nohou. Stačí si ho vzít a přetvořit k obrazu svému.
Jsem dokonalá. Jsem dokonalá, jsem dokonalá, jsem dokonalá. Mantra. Funguje.
Otáčím se a vyrážím. Jdu si vzít svět. Jdu ho ovládnout a přivlastnit si ho. Jdu ho změnit a jdu si ho užít.
Zrcadlo na mě nechápavě kouká, i holka v něm se otáčí zády a kamsi jde.
Jakmile za mnou zapadnou dveře, zrcadlo se plácne do čela.
"Bože můj, ta holka je ještě větší kráva, než jsem si myslelo..."
"Viď?" odpovídá mu věšák na bundy. "Vzala si mámin kabát a teď se bude celej den vztekat, že je jí moc velkej."
Zrcadlo kroutí hlavou a věšák ho napodobuje.
Bullshit.

Cena Nevinnosti

6. prosince 2014 v 10:49 | Sasanka |  Čtenářský deník aneb moje oblíbená tvorba x)
Jak se zkouškové blíží čím dál rychlejším tempem, začíná období masivní prokrastinace. Vzhledem k tomu, že většinu průběžných úkolů a seminárek už mám odevzdaných, a učit se mi nechce, začala jsem po třech měsících neustálého šprtání zase číst. Poté, co jsem během jednoho víkendu zvládla všechny tři části Delíria, jsem se vrhla na další kousek, který jsem si spolu s ním přitáhla z knihovny. Jmenuje se to Cena nevinnosti a napsala to australská spisovatelka Rebecca James. (V originálě zní název Sweet Damage, což podlě mě příběh vystihuje mnohem lépe, ale dejme tomu).

Hlavním hrdinou je - šok - kluk jménem Tim, kterému je orientačně nějakých dvacet plus. Baví ho surfovat, plavat, chodit na pivo a... to je tak asi všechno. Pracuje u táty v restauraci, bydlí se svou bývalou a jejím novým přítelem a prostě se jen protlouká životem. Až to jeho ex-slečně Lille začne vadit a najde mu bydlení ve velkém starém době u dvacetileté Anny, která trpí fóbií z otevřených prostor a je über divná. Rodiče jé zemřeli před třemi lety, a potom je tu někdo jménem Benjamin, který taky zemřel, ale Tim nedokáže zjistit, o koho šlo (by the way, asi pět kapitol předtím, než nám to Anna prozradí, už je to všem celkem jasný, kromě Tima).
A pak se začnou dít divý věci. Postavy, které Tima v noci pozorují, když spí. Divné zvuky rozléhající se tím velikánským děsivým domem. Zdemolovaná kuchyně a divné nápisy na zdi. Anna si nepamatuje, že by něco z toho udělala - může za to kombinace valia a vodky, nebo lže?
Knížka byla docela napínavá. Střídají se části z Timova pohledu, psané v ich formě, jednou za čas je tam kratší část o Anně psaná v er formě, takže jak se knížka blíží ke konci, všechno to do sebe začne víc a víc zapadat. Oproti všem očekáváním, která jsem si během první půlky vybudovala, se nejedná o nic nadpřirozeného a místo duchů a zlých strašidel tu máme lidskou bytost, která utrpěla velké ztráty, a od té doby není tak úplně v pořádku. Zajímalo by mě, jestli autorce někdy umřel někdo blízký, protože to, jak se s tím v textu vyrovnává, je skoro kouzelné. Tu bolest, kterou Anna prožívá, jsem cítila až v žaludku. Hlavě v částech o Benjaminovi, ještě předtím, než jsem zjistila podrobnosti.
Co bych vytkla, je úplný konec knížky. Ta hlavní zápletka na konci, kde se má všechno nějakým napínavým způsobem vyřešit. Přislo mi to trošku zmatené a možná se z toho dalo vytřískat víc akce, víc šoku, víc všeho... To ale neznamená, že by celá knížka byla špatná, jen te konec spadal o jednu kategorii níž než předchozích skoro tři sta stránek. Celkově 4 hvězdičky z pěti, právě za to zakončení.

xoxo
Sasanka