"Až v Číně jsem zjistila, že švábi umí létat"

21. října 2014 v 14:31 | Sasanka |  Žurnalistické počiny
Rozhovor se studentkou sociologie o stáži v čínských školách

Co se vám vybaví, když se řekne Čína? Většině lidí Velká čínská zeď, přeplněné ulice, smog a nesrozumitelný jazyk. Dvacetiletá studentka sociologie na Masarykově univerzitě, strávila v Číně téměř dva měsíce, v rámci kulturní stáže navštívila jednu střední školu a dvě univerzity, procestovala sedm měst, a seznámila se i s neturistickou tváří Číny.

Kolik čínských slov ses naučila?
(Počíná na prstech) Dohromady tři. Dobrý den, děkuji a kolik to stojí. Neměli jsme moc čas učit se čínštinu. Ale po dvou měsících mi ten jazyk přišel srozumitelnější. Rozeznávala jsem jednotlivá slova a věty.

Organizace, přes kterou jsi vycestovala, nabízí stáže po celém světě?
Bylo nám řečeno, že můžeme vyjet kamkoliv chceme, ale po zaplacení poplatku jsme zjistili, že je nabídka limitovaná. Vůbec tam nebyly vyspělé státy, převážně nabízeli Afriku, Jižní Ameriku a východní země. Čína mi přišla jako lukrativní místo a navíc jsem se tam vždycky chtěla podívat. Když jsem tuhle možnost viděla, už jsem nad ničím jiným nepřemýšlela. Byla to jedinečná příležitost a já jsem se jí chopila.

Co přesně bylo tvým úkolem?
Mým úkolem bylo vést kulturní hodiny, ve kterých jsem měla mít prezentaci o své zemi a v angličtině vyprávět místním dětem o České republice, o Evropě a o tom, jak žijeme. První den nám ukázali školu a její okolí, druhý den dopoledne jsme dostali učebnice a odpoledne už jsem učila angličtinu. Kulturní hodiny nakonec představovaly jenom jeden blok a učili jsme všechno, co po nás na té škole chtěli.

Jak staré děti jsi učila?
Na každé škole byly děti na jiné úrovni a podle toho jsem musela výuku upravovat, učila jsem třídu desetiletých dětí i sedmnáctiletých. Jednou jsem byla i na besídce zhruba pětiletých dětí, které vůbec neuměly anglicky. Jen jsem se dívala na jejich vystoupení a pak si s nimi zahrála hru na ovečky a vlka.

Vystřídala jsi celkem tři školy, je to tak?
První, kterou jsem navštívila, byla střední škola Fuyang, což je jedna z nejprestižnějších škol ve státu. V Číně je těžké dostat se na vysokou školu a studenti z Fuyangu měli u přijímaček zhruba šedesátiprocentní úspěšnost. I když to tak nezní, v Číně je to opravdu něco neuvěřitelného. Potom jsem byla na univerzitě v Xiamenu a v Zhangzhou, ale to byly jen letní kempy.

V čem se liší výuka v Číně oproti tomu, jak probíhá u nás?
Stejně jako my mají deset měsíců školy a dva měsíce prázdnin, ale tam ta podobnost asi končí. Konkrétně ve Fuyangu se celý školní rok učí sedm dní v týdnu, od rána do večera. Kdo se chce dostat na univerzitu, nemůže si dovolit víkend a volný čas. A většina žáků stráví skoro celé prázdniny letní školou.

Mají vůbec nějaké koníčky?
Když jsem se jich zeptala, co je nejvíc baví, všichni odpovídali to samé: matika, fyzika, chemie. Asi je to tím, že mají denně zhruba půl hodiny času jen pro sebe a tak je těžké dělat cokoliv jiného, než se učit. Asi je pro ně přirozené mít školu jako koníček, protože nic jiného neznají.

Ty máš zkušenost konkrétně s angličtinou.
Všeobecně se dá říct, že učitelé angličtiny moc anglicky mluvit neumí. Jejich výslovnost je děsná. Děti hodně dřou gramatiku a slovní zásobu, ale vůbec se neorientují na procvičování. Všechno se učí zpaměti, je to dril. Naučí se slovíčka, která se v běžné konverzaci nepoužívají, třeba různé technické výrazy. Jejich psaný projev je na úrovni, ale když přijde na mluvení, nedokážou svoje znalosti uplatnit.

Pořád mluvíš o dětech, a přitom to už byli skoro dospělí.
Říkám děcka, protože ačkoliv jim bylo kolem sedmnácti nebo osmnácti let, sociálně by odpovídali spíše úrovni třináctiletých. Nemají žádný sociální život, žádné koníčky. Od rána do večera se učí a neznají nic jiného. Domů se dostanou třeba na týden za rok. Ale to neznamená, že se nechovají jako puberťáci, navíc jich ve třídě bylo přes padesát.

Dá se vůbec v takovém množství udržet pozornost?
Jde to jen hodně těžko. Je důležité je dobře motivovat. Ale hrozně je zajímaly všechny informace o mě a o životě v Evropě. Když jsem jim slíbila, že jim o tom budu vyprávět, když budou pilně pracovat, tak poslouchali. Největší nadšení vyvolávaly fotky z mého každodenního života. Můj život byl pro ně jako sen, jako když se já podívám na krásný Americký film, kde je všechno dokonalé.

Vznikl mezi tebou a dětmi nějaký vztah? Našla sis třeba oblíbeného žáka?
Jakékoliv vztahy na škole jsou zakázané, kluk s holkou spolu nemůžou chodit, učitelé si musí držet odstup a pořád tam fungují tělesné tresty, ty děti v podstatě nemají rodiče a celkově jim chybí někdo, ke komu by si nějaký vztah vybudovaly. My jsme měli zakázáno se s nimi bavit mimo vyučování nebo si je pouštět k tělu, a i přes to, že jsem se snažila tahle pravidla dodržovat, si na mě ti studenti udělali hrozně rychle citovou vazbu.

Říkala jsi, že v Číně stále fungují tělesné tresty?
To těm dětem podle mě jen uteklo, nejspíš měly zakázané o tom mluvit. Ale v každé třídě je rákoska. To jsem ze začátku nevěděla, myslela jsem, že je to ukazovátko. Když jsem ji vzala do ruky, celá třída ztuhla. Potom viděli, že ukazuju na tabuli a zase se uvolnili. Ptala jsem se jich, na co to tedy je a všichni svorně vrtěli hlavou a říkali, že mi to nemůžou prozradit.

Bylo jim líto, když jsi odjížděla?
Ano a jak. Po dvou týdnech jsem musela odjet do další školy a ty děti mě nechtěly pustit. Věšely se mi na ruce a plakaly, že nemám odcházet. Bylo to něco nepochopitelného - vidět, že se tak chovají sedmnáctiletí puberťáci.
Jak vypadal tvůj běžný den?
To se nedá popsat. Každý den vypadal úplně jinak, bylo těžké propadnout do stereotypu. Jednou jsem byla ve škole, potom jsem šla s kamarády do města na něco dobrého k pití a cestou zpátky se ztratila, další den nám málem ujel vlak, protože jsme čekali na špatném nádraží. Pokaždé se něco dělo. Byla jsem třeba i v ZOO v Pekingu, ale ta vypadala naprosto otřesně.

Jakto?
V jedné části byl obrovský park pro lidi, olemovaný fastfoody, kde nikdo nebyl. A druhá část byla samotná ZOO. Zvířata byla zavřená v maličkých klecích, kde buď nebyla skoro žádná zeleň, nebo tam naopak bylo tolik zeleně, že zvíře nemělo vůbec místo pro jakýkoliv pohyb. Nebo jsou za sklem a paří na ně sluníčko, například lední medvěd bydlel víceméně ve skleníku. Neumím si představit, jaké tam měl teplo.

Jak vypadalo ubytování?
Šlo to od desíti k pěti. Ve Fuyangu jsme bydleli v budově pro profesory, to bylo ještě snesitelné. Samozřejmě budovy pro holky a pro kluky byly jasně oddělené. Měly jsme tři pokoje pro šest lidí a společnou koupelnu. To jsme ještě nevěděly, co přijde potom.

A co přišlo?
Přesunuli jsme se na univerzitu ve Xiamenu, kde jsme bydleli na internátu pro zahraniční studenty. Na dvoucentimetrové matrace jsem si po chvíli zvykla, jakmile jsem se odnaučila spát na boku. Šest holek nás bydlelo v malinkatém pokoji a koupelnu jsme měly na balkóně. Umyvadlo bylo normálně venku, v sádrokartonovém výklenku byla sprcha a turecký záchod. V zimě tam sice většinou nemrzne, ale zase jim tam neteče teplá voda. A švábi tady běhali jenom po chodbách nebo na ulicích.

To znamená, že někde běhali i po pokojích?
Na té třetí škole ano. Vypadalo to tam jako ve vězení, zamřížovaná okénka ve dveřích, aby nás dozorci mohli kontrolovat. Koupelna byla zase na balkóně, ale to už nás nepřekvapilo. Dokud jsem nebydlela na kolejích v Zhangzhou, nevěděla jsem, že švábi umí létat. Také jsem nevěděla, že mají spoustu různých velikostí. A nevěděla jsem, že když švába rozšlápnu, tak vypustí hormony, které přivolají spoustu dalších švábů.

Jak jste je tedy likvidovali?
Jen hodně těžko, šváb je skoro nesmrtelný tvor. Naštěstí jsem měla lak na vlasy, který jsem předtím asi dva týdny sháněla po celé Číně. Celý jsem ho vypotřebovala na šváby, protože bylo potřeba na něj stříkat asi minutu v kuse, aby se konečně přestal hýbat.

Byla jsi svědkem nějakého zvláštního čínského zvyku, který je pro Evropana nepochopitelný?
V Číně všichni jezdí na skútrech, ale nikdo ze zásady nenosí helmu. Jakmile je malé dítě schopné sedět, posadí si ho matka před sebe mezi nohy na malou stoličku a vozí ho takhle po městě. Bez helmy, samozřejmě. A když to bylo potřeba, vměstnala se na jeden skútr klidně i pětičlenná rodina. Číňané zkrátka povýšili skútr na rodinný dopravní prostředek.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gwendolyn Gwendolyn | E-mail | Web | 21. října 2014 v 15:44 | Reagovat

Rada sa dozvedám nové informácie o ázijských krajinách, preto ti ďakujem za tento rozhovor. :)
Podľa opisu čínskych škôl som si otvorila názor, že by ma psychicky čo i len týždeň prežitý podľa ich vyučovacieho systému. Ale myslím, že to tak väčšinou v podobných krajinách býva.
Pri čítané o šváboch som sa triasla, pretože neznášam hmyz. :D Asi by ma kleplo. :D

2 jentabezejmena jentabezejmena | Web | 21. října 2014 v 16:04 | Reagovat

Vždy jsem uvažovala o tom, že pojedu do Číny, ale po tomhle článku si to docela začínám rozmýšlet... :-D , ale jinak moc zajímavý článek! (také jsem nevěděla, že švábi umí létat!)

3 Terka Terka | E-mail | Web | 21. října 2014 v 16:17 | Reagovat

Tak to je moc povedený a zajímavý rozhovor. Nedokázala jsem uvěřit vlastním očím, že to tam skutečně tak chodí, je to pro nás jako jiný svět,.. ale myslím si, že bych se tam chtěla podívat navzdory tomu, jak to tam chodí. Čínština mi přijde zajímavá, pár slov bych se chtěla určitě naučit (kdyby nešlo naučit se celou). :-)

4 Lyra Lyra | E-mail | Web | 22. října 2014 v 18:17 | Reagovat

Velice přínosný rozhovor, děkuji ti za něj. Některé informace mě nepříjemně překvapily, samozřejmě se říká "jiný kraj, jiný mrav", ale když si člověk navykne na určitou úroveň, zmínky o tělesných trestech a žádném volném čase mu přijdou jako špatný vtip.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama