14. Proč jsem nejedla ananas

3. února 2014 v 15:27 | Sasanka
Článek je součástí třicetidenního dotazníku.
Den čtrnáctý: tvá nejranější vzpomínka


Od zveřejnění bodu číslo 13 uběhlo už víc než půl roku. Tady vidíte, jaké problémy jsem měla se svou nejranější vzpomínkou. Prostě jsem nevěděla a stále nevím, kterou část svého života si ještě pamatuju a kterou už ne. Těch hodně starých vzpomíek mám požehnaně.

Byly mi dva roky a s babičkou jsem byla na dovolené a spala v "hotelíčku s nožičkama." Jako malá jsem jezdila na chatu u Jičína, kde byly na oknech zdobené mříže proti zlodějům a růžovo červené kostkované závěsy. Pamatuju si, jak mě a mého bráchu taťka zvedal nad hlavu, držel nás za ruce a když nás spouštěl dolů, dělal s námi ve vzduchu kotrmelce - říkal tomu popeláři. Pamatuju si, jak se jednou v zimě přes den oteplilo a začlo pršet, jenže voda se nevsakovala do promrzlé země, ale tvořila obrovské kaluže přes celý park. Když potom v noci začlo opět mrznout, z parku se stalo velikánské kluziště a s ostatními dětmi z okolí jsme tam chodily bruslit nebo se prostě jenom kluzat.

Ale pořád nevím, která z nich je ta úplně první. Tak jsem se rozhodla popsat vzpomínku, která sice není nutně nejstarší, ale zato mě dlouhodobě ovlivnila. Povím vám, proč jsem přestala jíst ananas.


Mohly mi být asi tři roky, nebo možná čtyři. Chodila jsem do školky a protože byla mamka těhotná s bráchou nebo už na mateřské (to si vážně nepamatuju), chodila domů už po-O. Ostatní děti šly spát, pro mě si přišla maminka a odvedla si mě domů. Jednoho dne jsem tam ale zůstala mnohem déle než obvykle. Seděla jsem v jídelně, zatímco ostatní děti už spaly.
Nevím, co bylo k obědu. Jen si pamatuju, že místo dezertu byl ananasový kompot. Ten den jsem na něj buď neměla chuť, nebo jsem už byla plná. Taky je možný, že mi ten kompot prostě nechutnal a fakt jsem ho jíst nechtěla. Víte, jak se malé dítě dokáže zašprajcnout a nic ho nepřesvědčí. Opakovaně jsem učitelkám tvrdila, že ten kompot jíst nechci, že mi nechutná. Jenže takovou výmluvu asi učitelky nebraly jako relevantní- Vypořádaly se se mnou docela rychle. Zůstanu v jídelně, dokud ten kompot nedojím.

Pamatuju si, jak jsem seděla u stolu, smutně koukala do mističky s kompotem a jídelna se postupně vyprazdňovala. Určitě jsem brečela, jako malá jsem řvala kvůli každé pitomosti. Pak už jsem tam byla sama a stále jsem si paličatě stála za svým - ten kompot mi nechutná, jíst ho nechci.

Popravdě nevím, jestli jsem ho tenkrát dojedla. Možná se nade mnou slitovaly a nechaly mě jít, možná jsem ho nakonec hrdinně dojedla. Tak nebo tak, nechalo to v mé křehké dětské psychice veliký šrám. Dalších přibližně deset let jsem ananas nejedla. Stačila mi jeho vůně, aby se mi tenhle zážitek vybavil a dělalo se mi špatně. Když mi někdo dal kousky ananasu do ovocného poháru se zmrzlinou, radši jsem ho vůbec nejedla, nebo jsem pro jistotu všechno žluté ovoce z poháru vyházela - včetně broskví, nektarinek a mandarinek. Vadilo mi, jak ananas vypadá. Ty žluté kostičky se mi hnusily. A tak jsem se ananasu dlouhou dobu vyhýbala obloukem.

To se změnilo někdy na druhém stupni základky. Jednou jsem ochutnala čerstvý ananas (nekompotovaný) a překvapivě jsem zjistila, že to vůbec není takový hnus, jak si pamatuju. Že je to vlastně docela dobrota. A tak jsem zkusila i ten kompotovaný. Nejdřív jen v poháru, pak i samotný (zamilovala jsem se do těch kompotových koleček). A objevila jsem pizzu Hawai, která tu mou nenávist k ananasu pohřbila jednou provždy.

Co říct závěrem? Snad jen to, že kdybych tenkrát nemusela smutně sedět sama v jídelně a plakat do kompotu, nemusela by mi babička na všech narozeninových oslavách dělat speciální bezananasový zmrzlinový poháry. Takže, nenuťte děti jíst něco, co nechtějí. Ne za každou cenu. Ámen

xoxo
Sasanka
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 3. února 2014 v 15:37 | Reagovat

Haha, to je skvělé :-D Moje nejranější vzpomínka je, jak jsem byla v kočárku, bylo teplo a kočárek měl staženou střechu dolů. Já a bratr (jsme dvojčata) jsme byli opření lokty o střechu kočárku a někam jsme jeli s mámou, v tom nást zastavila nějaká paní, nakoukla do kočárku a "To jsou ale krásný dvojčátka!" :-D

2 Beáta Beáta | E-mail | Web | 3. února 2014 v 16:36 | Reagovat

:) ten článek mi padl do oka, protože jsem do sebe před chvílí natlačila půlku čerstvého ananasu.. A tak mě ten titulek zkrátka pobavil a musela jsem kliknout :D..
Ono s těmi dětskými nechutěmi je to zvláštní.. Když mi bylo půl roku, trpěla jsem velkým průjmy a častým zvracením, nic moc jsem v sobě neudržela, což je u miminka dost zásadní prblém. Mamka mě mohla na doporučení lékaře přikrmovat pouze rozmixovanou vařenou mrkví.. Ne, že bych si to pamatovala, ale je pravda, že jsem snad do svých dvanácti let nebyla schopná pozřít vařenou mrkev. Ze všeho jsem ji vybírala, protože mi byla naprosto odporná. V pubertě jsem si k ní našla cestu a dnes je velmi častou položkou v mém jídelníčku (dokonce). Nicméně velmi mě překvapilo, když jsem se zcela náhodně dopátrala k té příčině z dětství :). Tělo si to prostě pamatuje..
[Smazaný komentář] Tak proč na něj chodíš? Běž si honit ego jinam. Je to dost trapná forma reklamy, troubo ;).

3 Ivet Ivet | Web | 3. února 2014 v 17:24 | Reagovat

Tyhle vzpomínky zůstaneou, tedy mně zůstaly! O_O Ve "škole v přírodě" jsme měli k obědu "chlupaté knedlíky". Všem dětem z nich bylo moc špatně a od té doby, kdyby je udělal nejmilovanější člověk pod sluncem - jen slyším ten název a zvedá se mi kufr! :-( Kolik to je let, to psát nebudu,ale hodně! :-)

4 Ivet Ivet | 3. února 2014 v 17:26 | Reagovat

hmm...
možná Sasanko kdybych okusila chlupaté knedlíky na pizze, kdo ví,zda-li bych je nevzala na milost, jako ty ananas! :-D  :-D

[Smazaný komentář] yuri - už tu zase po delší době řádí, všichni jí máme bloklou - učiň to samé, je to nezmar! O_O

5 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 7. února 2014 v 10:47 | Reagovat

Mě takhle ve školce znechutili čaj s mlékem. Znovu jsem se ho odhodlala zkusit asi před dvěma lety a taky jsem zjistila, že když si ho udělám sama, tak je to vlastně mňamka. :-)

6 chuckyna chuckyna | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 8:48 | Reagovat

Takhle jsem přestala jíst rejži :D V ozdravovně mě nutili jíst rizoto, dokud jsem se nevyzvracela zpátky do talíře. Od tý doby jsem rejží nepozřela a v ozdravovně mě už nenutili jíst nic, co jsem nechtěla :D

7 Vendy Vendy | Web | 10. dubna 2014 v 11:01 | Reagovat

To je zajímavý, jak se dokážou zhnusit určitý jídla.Mnohým se zhnusí omáčky díky školním kuchyním. Mně se takhle zhnusila vodka, když jsem se jí jednou přepila. :-D
S chutěmi a nechutěmi u dětí - asi je dobré rozlišit, kdy jde o naprostý odpor a kdy jen o rozcapenost a vybíravost. Když děcko spokojeně zláduje čokoládu a bonbony, tak ho hledím donutit, aby zládoval i klasické jídlo.
Škoda tvé ananasové vzpomínky, díky tomu ses připravila o spoustu ananasových pochoutek. Ale chápu, že když ti byl odporný, nemohla ses donutit ho jíst. Naštěstí jsi ananasovou chuť i vůni znovu objevila.
Hawai pizzu mám taky ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama