Únor 2014

Hlavně pozitivně

10. února 2014 v 8:52 | Sasanka |  Popelnice
K sepsaní tohoto článku mě inspiroval počin blogera vystupujícího pod zkratkou gms. V pondělí 3. února ráno zveřejnil článek s názvem Smysl života. Když jsem ho četla, dýchalo to na mě negativním přístupem, zatrpklostí, beznadějí. Doslova jsem cítila, jak se do mě přesouvá autorovo zklamání a nenávist, zapšklost. Normálně nesnáším kecy tohoto typu, ale měla jsem pocit, že jeho negativní energie vysává veškerou moji chuť do života. Byl jako černý mrak na jinak modré obloze, který brání sluníčku pořádné svítit. Rozhodla jsem se něco udělat. Ne pro něj, ne pro vás, ale pro sebe. Protože je mi z toho úzko a mám na rukou a na zádech ten nepříjemný druh husí kůže. A proto se tenhle týden pokusím každý den vypíchnout aspoň jednu věc, která mi nějak zvedla náladu, potěšilo mě, vykouzlila mi na tváři úsměv. Abych ze sebe setřásla tu otravnou úzkost. Protože pro mě je skutečným smyslem života být šťastná a v pohodě.

Pondělí 3. února
Šla jsem k doktorce až na druhou stranu města. Mám natažený nějaký vaz kolem kyčle a venku bylo brutálně namrzlo. Cestou mi asi milionkrát podklouzla noha, ale ani jednou jsem nespadla.
Sasanka versus zima - 1:0.
Konečně se mi podařilo zkombinovat si tělocvik, ruštinu a zpravodajství v rozvrhu tak, abych nemusela zůstávat ve škole do večera a aby se mi mezi předměty nedělaly trapné pauzy, během kterých by nemělo cenu jezdit na kolej.
Sasanka versus MUNI - 1:0

Celý den svítilo sluníčko a i když jsem musela po několika týdnech lenošení zase vstávat brzo ráno, energie mi rozhodně nechyběla. Zítra si jedu vyzkoušet novou brigádu, měla by to být práce na autobusovém terminálu, tak jsem na to zvědavá, jak to bude vypadat. Vstávání ve 4:50 mě možná zabije, ale aspoň zemřu jako hrdina.

14. Proč jsem nejedla ananas

3. února 2014 v 15:27 | Sasanka
Článek je součástí třicetidenního dotazníku.
Den čtrnáctý: tvá nejranější vzpomínka


Od zveřejnění bodu číslo 13 uběhlo už víc než půl roku. Tady vidíte, jaké problémy jsem měla se svou nejranější vzpomínkou. Prostě jsem nevěděla a stále nevím, kterou část svého života si ještě pamatuju a kterou už ne. Těch hodně starých vzpomíek mám požehnaně.

Byly mi dva roky a s babičkou jsem byla na dovolené a spala v "hotelíčku s nožičkama." Jako malá jsem jezdila na chatu u Jičína, kde byly na oknech zdobené mříže proti zlodějům a růžovo červené kostkované závěsy. Pamatuju si, jak mě a mého bráchu taťka zvedal nad hlavu, držel nás za ruce a když nás spouštěl dolů, dělal s námi ve vzduchu kotrmelce - říkal tomu popeláři. Pamatuju si, jak se jednou v zimě přes den oteplilo a začlo pršet, jenže voda se nevsakovala do promrzlé země, ale tvořila obrovské kaluže přes celý park. Když potom v noci začlo opět mrznout, z parku se stalo velikánské kluziště a s ostatními dětmi z okolí jsme tam chodily bruslit nebo se prostě jenom kluzat.

Ale pořád nevím, která z nich je ta úplně první. Tak jsem se rozhodla popsat vzpomínku, která sice není nutně nejstarší, ale zato mě dlouhodobě ovlivnila. Povím vám, proč jsem přestala jíst ananas.