Červenec 2013

Výroční cupcakes

24. července 2013 v 18:08 | Sasanka |  Popelnice
A tak jsem přemýšlela a přemýšlela, čím bych se mohla blýsknout na naše roční výročí. Co se týká klasických dárků, ty jsem zavrhla hned. Jednak nemám peníze a jednak nemám nápady (a nechci je vyplácat na výročí, když mě čekají narozeniny a Vánoce). Tak jsem přemýšlela dál. A pak mě to napadlo.
Pan inženýr si pořád stěžoval (na oko, samozřejmě), že mu nikdy neuvařím. Vaření není moje silná stránka. Tak jsem se rozhodla, že mu upeču. To taky není moje silná stránka, ale jde mi to nepatrně líp. Taky mě to nepatrně víc baví.
Rozhodla jsem se pro cupcaky. Formičku na muffiny už mám nějakou dobu, tak proč ji nevyužít i jinak. Recept jsem spolu s nějakou tou radou do začátku ukradla na blogu cervenej-cudlik.blog.cz.
Rozhodla jsem to pojmout, jako ty narozeninové dortíky, co si navzájem dávají lidi v amerických filmech. spousta barviček, nahoře krém, v tom zapíchnutá svíčka. Bohužel jsem nenašla v obchodě barevné košíčky, tak jsem se aspoň vyřádila na modrém krému.
Recept vypadal super jednoduše. A tím to tak končilo. Už nikdy více. Udělat sníh. "Mami, jak se dělá sníh?" "Kde najdu šlehač?" "Jak poznám, že je to hotový?". Utřít máslo s cukrem. "Mami, co to znamená utřít?" "Mami, jak poznám, že je to utřený?" "Mami, ono to nejde." Potom se to míchalo dohromady, cpalo do košíčků a peklo. Přišel na řadu krémík. "Mami, to mám dělat taky šlehačem?" "Ono je to nějaký moc hustý." "Jo aha, ono to má bejt tak hustý?" "Co s tím teď?" "Pomoc, všechno je modrý!!!" Krémík se vychladil, nacpal do pytlíku a zdobilo se. "Mami, mě to nejde, mám to šišatý." "Achjo, já jsem tak levá." "Pomoc, prasknul mi pytlík."
Ve finále jsem ozdobila dortíky červenými srdíčky (k tomu jsem použila gumové bombóny od harriba) a do těch nejpovedenějších zapíchala svíčky. "Mami, kde najdu svíčky na dort???"
Co dodat, v kuchyni jsem strávila asi tři hodiny, všechno bylo modrý a zapřísáhla jsem se, že kapkejky už nikdy. Ať žijou muffiny, kde se všechno nahází do mísy a míchá a míchá :D
Výsledek ale stál za to, i když krém jsem mohla udělat trochu míň sladký. Podívejte se na fotky.



Chutnaly, líbily se a naprosto jsem pana inženýra překonala, protože on si myslel, že to slavit nebudeme :D Což je pochopitelný po tom, co jsem naprosto okatě ignorovala valentýna i prvního máje.

xoxo
Sasanka

Frustrovaná

12. července 2013 v 20:38 | Sasanka |  Popelnice
Nesnáším řízení. Radši bych denně chodila na dvouhodinovky fyziky následované dvouhodinovkou chemie a zakončené biologií a matikou. Radši bych šla darovat krev (a to se k smrti bojím jehel).Radši bych snědla žraločí koule (pokud žralok něco takového má). Radši bych pracovala jako napichovač odpadků ve městě, nosila tu jejich oranžovou vestu a dělala v podstatě nejvíc potupnou práci na světě.
Už to bude pomalu rok, kdy jsem si za volant sedla v autoškole poprvé. A už to bude silně přes půl roku, co jsem oficiálně způsobilá k řízení motorového vozidla. A přes to nejsem schopná vyjet do ulic, aniž by mi někdo říkal "Zařaď si tam čtyřku, teď si přibrzdi, už můžeš jet, drž se dál od kraje, přejeď si do druhýho pruhu..." Vidím před sebou kolonu brzdících aut, a než abych dala nohu z plynu a nasměrovala ji na brzdu, začnu panikařit a chce se mi na místě umřít nebo vystoupit. Všechny předpisy ohledně předností znám, ale v momentě, kdy stojím v křižovatce, nemůžu si ani za boha vybavit, jestli jsem na hlavní nebo na vedlejší a co proboha mám dělat, když na semaforu svítí oranžová.
Naši mi pořád říkají, že když nejde o život, nejde o nic. Používají to i pokud jde o moji až panickou hrůzu z řízení, aniž by jim došlo, že za volantem jde o život snad víc než kdy jindy.
Nejhorší na tom je, že mi pořád všichni opakují "Žádný učený z nebe nespadl, časem se vyjezdíš a až budeš mít řidičák tak dlouho jako já, taky budeš umět nacouvat do garáže." A tak pod tlakem občas řídím, jedině a pouze za přítomnosti mamky na sedadle spolujezdce. Jenže ono se to nezlepšuje. Z deseti pokusů o rozjetí mi to asi sedmkrát chcípne. Pořád mě předjíždějí náklaďáky a celou cestu se mi klepou ruce na volantu i nohy na pedálech. Celou cestu nemyslím na nic jinýho, než na to, že ta jízda musí někdy skončit a já budu moct vylézt z auta, nebo si aspoň sednout dozadu.
Musíš cvičit, cvičit, cvičit. Tak já jako blbec cvičím, cvičím, cvičím, a ono je to pořád úplně stejný, jako když jsem za volant sedla poprvé. Přehlížím cedule. Pletu si pedály. Při couvání točím volantem na špatnou stranu. Neumím se rozjet do kopce. Neumím jezdit za tmy. Neumím ovládat stěrače.
Jsem katastrofa na kolečkách. Jezdící pohroma. Kdybych byla komisař, řidičák bych si nedala. Celou autoškolu jsem se těšila, až ji konečně dodělám a už nikdy v životě nebudu muset řídit. A teď se těším už jen na to, až to se mnou mamka vzdá a prohlásí mě za nepojízdnou.
Bohužel, má se mnou svatou trpělivost a i přes nulový pokrok nade mnou nezlomila hůl. i když musí být děsně frustrující vidět, že je vaše dítě neschopnej retard...

One Woman Show

8. července 2013 v 22:20 | Sasanka |  Básničky
Včera jsem se vrátila z Itálie, kde jsem byla na týden s našima na dovče. Bylo to moc fajn a hlavně mi to natřískalo do hlavy pár novejch nápadů. Určitě bude článek s dojmy a fotkami, plánuju se znovu vrhnout na třicetidenní dotazník a taky se musím pochlubit s cupcakes, co jsem pekla panu Inženýrovi k výročí. Ale teď se chci pochlubit s textem k písničce, co jsem za jednoho teplého večera v taliánsku vytvořila. Je to o tom, že když vám pod nohy hodí klacky, musíte je překročit. Nechala jsem se nejspíš inspirovat svou zářnou kariérou na základce, kdy bych byla vděčná za klacky pod nohama, protože by to znamenalo, že někdo zaregistroval mojí existenci. A protože netuším, jak přeložit do češtiny One woman show (vychází to z "one man show", což pokud vím nemá český ekvivalent), bude to bez překladu.


1: They said I wouldn´t make it
That I shouldn´t even try
They said I´d be a failure
Now watch me going by

2: They pushed me to the side
I pushed back even harder
They tried to break my spirit
Instead created fighter