Prosinec 2012

11. Shuffle

29. prosince 2012 v 12:18
Článek je součástí třicetidenního dotazníku.
Tentokrát mám za úkol pustit si náhodné přehrávání písniček a napsat prvních deset.

10. První láska a první polibek

23. prosince 2012 v 18:43
Článek je součástí třicetidenního dotazníku.
zajímavé je, že ani jedno není vůbec žádná romantika. a nemají spolu skoro nic společného. vlastně vůbec nic.

Byla jsem buď ještě ve školce ve velkáčích nebo v první třídě. Fakt už si to nepamatuju. Ani si nepamatuju, jak se můj první vyvolený jmenoval. Říkejme mu třeba Tonda (i když tak se stoprocentně nejmenoval). Myslím si, že měl tmavé vlasy a oči...

O Vánocích a budoucnosti

21. prosince 2012 v 18:42 Popelnice
Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady, je tu coca cooolaaaaa! Letos u nás byl cocacola náklaďák. Skoro celé město se sešlo na náměstí s nadějí, že budou rozdávat plechovky zadarmo. Nestalo se. Akorát se tam děti fotily s neuvěřitelně trapným santou. který mluvil šíleně pomalu. Byla nám zima, mrzly mi palečky u nohou. Tak jsme zašli do baru na svařák :D
Vánoční dárky už mám všechny dávno nakoupené, dokonce mi už i přišlo tričko pro drahého (docela jsem se bála, abych si nemusela zahrát na Dědu Mráze a dát mu to až v lednu). Jsou zabalený a už jenom čekají, až si je někdo otevře a bude z nich mít radost.
Vánoce jsou v první řad o tom, udělat radost všem, které máme rádi. A proto jsem se rozhodla, že v první řadě udělám radost sobě. Začnu tím, že si nejspíš zítra ostříhám konečky. Ale někdo mě musí včas zastavit, jinak si ustřihnu nedejbože ofinu a zase budu půl roku vypadat jako ošklivá Kleopatra. Pak bych mohla s někým zajít na pizzu, mám na ni permanentní chuť už asi měsíc a nějak nebyl čas ani finance.


Během prázdnin potřebuju dopsat maturitní práci. Mám už asi dvě stránky. Už mi chybí jenom 13 :D V lednu na ni totiž nebude čas. Konec pololetí, všichni budou chtít psát písemky. Dny otevřených dveří na vysokých školách, pojedu minimálně na čtyři. V únoru NSZ a odevzdávání přihlášek. A pak už "jenom" maturita.
Udělala jsem životní rozhodnutí a definitivně jsem si vybrala, na které vysoké se budu hlásit. Seřadila jsem je podle toho, kam bych chtěla nejradši.


1. Žurnalistika na FSV v Praze
- Přijímačky na žurnu jsou docela masakr. Jedu to tam spíš zkusit, než že bych doufala, že mě přijmou. Je tam písemné kolo (angličtina a všeobecné znalosti z kultury, historie, politiky...) a pohovor (motivace ke studiu, seznam četby, ukázka dočasných prací). Byla bych snad i radši, kdybych se k pohovoru vůbec nedostala, korát je to zbytečný stres. Když už mě nepřijmou, ať rupnu už při testech.
2. Práva v Praze
- Napadlo mě to teprve nedávno. Ani nevím, jestli by mě tahle škola bavila. Ale když už bych měla dělat práci, která mě nebaví, chci, aby z toho bylo hodně peněz. Přijímačky budou od společnosti SCIO, obecné studijní předpoklady a základy společenských věd. SCIO testy mi vždycky vyhovovaly, navíc si těch testů můžu udělat, kolik si jich zaplatím (každý měsíc je jeden termín) a počítá se ten nejlepší výsledek. Mohla bych navíc dosat 5 bodů k dobru za vyznamenání u maturity.
3. Žurnalistika v Brně
- Je to dvouoborový předmět, takže bych si ho usela zkombinovat ještě s něčím. To znamená dvoje přijímačky a dvojnásobnou šanci, že to podělám. Ani nevím, s čím bych to kombinovala, ale to se poptám v lednu na dni otevřených dveří. Nicméně prioritou číslo jedna je Praha, Brno je neprakticky daleko.
4. Angličtina a Ruština na UHK
- Zase dvouoborový předmět, ale na ruštinu bych se dostala bez přijímaček jen za to, že jsem z ruštiny nikdy neměla dvojku a průměr z vysvědčení mám do 2,0. Na angličtiu je docela nával, ale jetli existuje něco, v čem jsem vážně dobrá, je to právě angličtina. Takže se nebojím, že by mě nevzali. Tohle je moje "sichr" škola, kam půjdu jen v případě, že mě nikam jinam nevezmou. Hradec je narozdíl od Brna neprakticky blízko, znamenalo by to dalších 5 let soužití s rodinou pod jednou střechou. To by mohlo někoho z nás stát život.

A co ostatní letošní maturanti? Docela by mě zajímalo, kam máte namířeno.
xoxo
Sasanka

Drážďany

9. prosince 2012 v 17:02 Popelnice
Včera jsem s rodiči a s mým drahým mužem jela do Drážďan na vánoční trhy. Vstávání o půl šesté bylo sice hooodně kruté, zvlášť když se ve všední dny z postele hrabu až po sedmé hodině, ale rozhodně stálo za to. I když mě ráno olela ledvina a celý den jsem ji cítila... I když nám byla šííílená kosa a teploměr se blížil k mínus deseti. I když tam byly davy lidí, hlavně odpoledne, takže dostat se od stánku ke stánku znamenalo obětovat spoustu lidských životů, nebo se nechat davem odnést a doufat, že se vám podaří ve správnou chvíli z toho proudu "vystoupit."
Ale Drážďany nejsou jen vánoční trhy... Je to nádherné město s úžasným historickým centrem. I když prý bylo za války vybombardováno a všechny ty úchvatně staré budovy jsou vlastně z poválečné éry, ale vypadají, jako by tam stály už stovky let. A jsou jedna vedle druhé. Hned vedle zámku je ohromny komplex budov jménem Zwinger, když výjdete bočním východem, vyplivne vás to u opery a od té je to jen přes ulici k dalšímu kostelu a nádherným terasám podél Labe. Chtěla bych se tam někdy vrátit třeba na jaře a prohlédnout si to město ještě jednou, když se všechno zelená a kvete.
Pak jsme zašli do té méně historické části a na chvilku jsme se ohřívali ohromné nákupní galerii, která je snad přes tři ulice a přitom je to pořád jedna budova... Myslím, že Palladium je oproti tomuhle obchoďáku jen nepovedený skříteček. S malým přídělem deseti euro se nedalo moc dělat, ale v New Yorkeru jsem objevila pěkné tílko za tři eura. Zkoušela jsem si i pěknou sukni, ale velikost 42 mi byla volná v pase a jedinou menší tam měli třicet čtyřku. Smůla.
Drahý chtěl hlavně nakoupit dárky k vánocům, protože ještě nemá prý vůbec nic. Došli jsme do drogérky a že se mrkne po nějakém parfému, třeba pro mamku nebo pro ségru. Kouknul na ně, očuchal pánské playboye, navoněl se Jamesem Bondem a znechuceně odešel. Jestli bude takhle vybírat všechny dárky, budou to hodně chudé vánoce.
V celém článku nějaké ty fotky.

Svařáková přestávka, byla nám zima.


9. Jaká by měla být má budoucnost

5. prosince 2012 v 15:15
Článek je součástí třicetidenního dotazníku.
Kde bych chtěla být za deset let jsem už psala v jednom z předchozích bodů, konkrétně na čísle dva.
Teď bych se ráda věnovala tomu, kde bych chtěla být v nejbližší době.

16. kapitola

4. prosince 2012 v 19:08 | Sasanka |  Drápy a tesáky
Je mi trošku líto, že si Drápy nenašly víc čtenářů, i když je to podle mého o dost lepší, než všechny moje předchozí pokusy o literaturu, které ale měly větší úspěch. jenže ona je to tak trochu moje chyba. Koho by bavilo čekat vždycky měsíc, než se dokopu k napsání další kapitoly, navíc když se tam vlastně nic moc neděje :D
Ale baví mě to psát a i když je tahle kapitola lehce kratší, tady to máte a dělejte si s tím, co chcete :) Třeba to ani nečtěte, to už je jenom na vás.



Judy nemohla uvěřit svým očím. Vždycky si myslela, že jí se takové věci netýkají. Na přednáškách ve škole většinou usínala se sluchátky v uších nebo hrála na mobilu Angry Birds. Každou chvíli jí někde někdo vnutil brožurku, ale hned za rohem ji hodila do koše. Tohle se jí přece nikdy netýkalo a nikdy týkat nebude.
No, asi se spletla.
Zírala nevěřícně na své záznamy od doktorky a nedokázala od toho jednoho slova odtrhnout oči. Pozitivní.
Pozitivní.
POZITIVNÍ.
"Ty vole, já mám AIDS?"
Takže Alek mě zachránil, honilo se jí hlavou. Kdyby ze mě neudělal upíra, umřela bych. Třeba za rok, třeba za deset let, ale i tak by to bylo moc brzo.
Popadl ji vztek. Proč to před ní Alek tajil? Nemohl jí to prostě normálně říct? A kdyby se situace tak nevyostřila, řekl by jí to vůbec někdy? Vrátila papíry zpátky do složky a tu položila na toaletní stolek. Ze šatní skříně vyndala tu největší kabelku, která vypadala spíš jako malá cestovní taška, a nacpala do ní co nejvíc oblečení - čisté spodní prádlo, dvoje kraťasy, kalhoty, pár triček, jedny šaty, náhradní boty a bundu. Přidala mobil od Ryana a kartáč na vlasy. Převlékla se a jedny barevné letní šaty vzala ještě do ruky. Zavřela za sebou skříň a potichu se vykradla z pokoje.


Maturant 2013

3. prosince 2012 v 13:24 | Sasanka |  Grafika
maturitní ples byl... krátký. První dvě hodiny jsem poletovala po sále a organizovala kde co šlo. Zase mi hcyběly ceny do tomboly a všechno mi lezlo na mozek. Pak se objevila slečna ve stejných šatech, ale po několika minutách jsem si všimla, že nejsou červené ale růžové, že mají pod prsama jinou ozdobu a že jsou asi o 4 čísla větší :D Další dvě hodiny jsem čekala v "zákulisí" na náš nástup a šerpování. Odšerpovalo se, připilo se a během chvilinky (dalších dvou hodin) se šly zašlapávat šerpy. A za hodinu a půl už jsme si šli pro kabáty, aby nám neujel autobus domů. Fofr.
Od profi fotografa nemám jedinou hezkou fotku. Všude vypadám jako idiot. Ještě že něco málo fotila mamka. A na tuhle jsem extra pyšná. Malinko jsem nás vyretušovala, pohrála jsem si s barvami, odstíny a světlem. Boyfriend měl červené oči, a picasa se rozhodla, že když mu je opravím, bude je mít tmavě modré. Aha :D Ale lepší než ta červená. Chybí mi můj starý editor, který byl na bráchově počítači, tam jsem si mohla vybrat, jakou finální barvu těch očí vlastně chci. Dala bych tam hnědou a bylo by.


Zpověď chladného a bezcitného srdce z kamene

1. prosince 2012 v 11:08 | Sasanka |  Popelnice
Prý jsem robot. Nemám city ani pocity, nedokážu lásku ani cítit, natož projevovat. Což prý platí pro veškeré emoce (ale hlavně pro veškeré kladné), jako je důvěra, nadšení, obdiv a tak dále a tak dále. Pravda je to jen napůl.
Prý jsem ledová královna, bezcitná potvora, pomstichtivá mrcha a nemám ráda nikoho kromě sebe. A pokud si myslíte, že tohle slýchám od kluků, které jsem odkopla, jste na omylu. Všechny tyhle krásné přezdívky mi dal ten můj inženýr. Láskyplné, co?

Fakt nevím, kde se ve mě ta bezcitnost bere. když mi bylo patnáct a byla jsem poprvé strááášně moc zamilovaná, říkali jsme si sladký řečičky pořád. První "mám tě ráda" přišlo v podstatě ještě dřív, než jsme spolu začli chodit, byl to vlastně ten impuls, proč jsme se dali dohromady. První "miluju tě" na sebe nenechalo dlouho čekat a následovalo po necelých dvou měsících. Co na sebe nechalo čekat, byl první sex, který jsme tak trochu nestihli a po třech měsících jsme se rozešli. Asi vyhasla jiskra nebo co...

A proto tak nějak nechápu, co se děje teď. Táhne nám na pátý měsíc a ještě ze mě nevypadlo ani to, že ho mám ráda. Ani, když mi ze srandy říká "Ty mě vůbec nemáš ráda", nedokážu odpovědět "Ale to víš, že jo." Co to se mnou proboha je? Možná za to můžou všichni ty kluci, kterým jsem se otevřela (teď myslím své srdce, nikoliv nohy), ale oni se mi akorát vysmáli a šli si po svým. Třeba je to tím, že jsem až moc realistická a nepočítám s tím, že nám to vydrží na věky. Protože dokud jsem bezcitná, jsem svým způsobem taky nezranitelná. Prostě mi nemůže ublížit ničím, co řekne nebo udělá.

Teprve nedávno mi došlo, že ho asi miluju. ASI. Jenže mu to nedokážu říct. Nebojím se odmítnutí nebo výsměchu, protože přesně vím, co by mi odpověděl. Že on mě taky. Vím to, prostě to poznám. Ale nebudu první, kdo to řekne. Možná to neřeknu nikdy.

Ale víte co? Podle mě je úplně zbytečné to říkat. Protože když to tam j, tak se to pozná. A když to není poznat, je zbytečné o tom mluvit. Slova jsou na prd, když nejsou podležené činy. A tak se radši usměju a dám mu pusu a pak ho kousnu do krku, než abych mu pořád opakovala, jak mi moc chybí přesně v tu vteřinu, kdy se za ním zavřou dveře, a jak na něj myslím naprosto při všem, co dělám, a že se mi o něm každou noc zdá a těším se jako malej jarda, až se zase uvidíme... Nebudu mu to říkat. Ještě by si moc myslel.

xoxo
Nerozhodná a bezcitná Sasanka