Zámečkový most

9. listopadu 2012 v 17:55 |  Jednorázovky
Do jedné soutěže, která se rozjela v době, kdy jsem na takový srandy měla čas. Pak to dlouho vypadlo, že zamrzla ještě před vyhodnocením prvního kola a potom jsem byla pořád busy, takže popravdě ani nevím, jestli mě náhodou už nevyloučili za nesplnění druhého kola. Nevermind.
Zadání znělo: Romantika s překvapivým koncem. Tuším :) Na romantiku já nikdy nebyla. Ráda píšu buď komedii nebo strašidelné věci, potom se úplně vyžívám v depresivních textech. Ale když příjde na lásku, příjdou mi moje povídky totálně uhozené, cukrově růžové a směšné (nepleťte si se slovem vtipné). Takže asi tak. Udělala jsem, co bylo v mých silách, lepší už to nebude.


Inspirováno mou návštěvou Paříže



"Olalá!" chce se mi zvolat, když si po dlouhém sezení v autobuse konečně protáhnu nohy a poprvé v životě vdechnu francouzský vzduch. Abych pravdu řekla, od toho českého se nijak neliší, ale pro poetično budeme tvrdit, že je nasáklý romantikou a láskou. Paříž je přeci město módy a lásky, ne?
To už z autobusu vystupuje i rozlámaný Tadeáš, který se o celou tuhle cestu postaral, a to jak organizačně tak finančně, což je sice strašně galantní a tak, ale vážně by mě zajímalo, z čeho plánuje zaplatit příští měsíc nájem. Nejspíš si na naši společnou dovolenou půjčil od rodičů. Jo, to bude ono. Jen mi to nechce přiznat. To je celý on.
"Podívej," šeptne mi do ouška, i když ví, že mi z toho vždycky naskočí husí kůže na zádech, a ukáže před sebe. "Eiffelovka."
Jak jsem mohla kvůli vzduchu zapomenout na Eiffelovku, největší tahák Paříže? Je skutečně kolosální a už teď se mi dělá nevolno, když si pomyslím, že za pár okamžiků budu stát na jejím vrcholku. Dám Tedovi pusu a obejmu ho, ta atmosféra mi už trochu leze na mozek.

***

Já a Tadeáš se známe snad odjakživa. Naše maminky spolu jezdily s kočárky, hráli jsme si společně na pískovišti a ani s nástupem do školy se nic nezměnilo, protože nás zařadili do stejné třídy. Vždycky to byl můj nejlepší kamarád. Milý, nápomocný, ale to je všechno. Většinou mi posloužil jako rameno, na kterém jsem se mohla vyplakat, když mě nějaký grázl zase odkopl. V takových chvílích jsem říkávala: "Kdy už konečně narazím na někoho, kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem?"
Tehdy jsem nevěděla, že takový člověk byl celou dobu vedle mě a jen čekal na svůj moment. Ten přišel až na maturitním plese. Požádal mě neuvěřitelně formálně o tanec a během pomalého ploužáku se mi přiznal, že je do mě zamilovaný. Hrozně mě to vylekalo. Tedouš a zamilovaný? Do mě? Nepřichází v úvahu. Snažila jsem se mu nějak šetrně vysvětlit, že já a on - to nebude nikdy fungovat. Jen jsem se hrozně bála, že o svého nejlepšího kamaráda příjdu.
Naštěstí jsem o nikoho nepřišla, Ted to spolknul a vypadalo to, že ho to pobláznění přešlo. Sice jsme si nenašli stejný obor na vysoké, ale oba dva jsme skončili v Praze a měli koleje poblíž sebe, takže jsme se pořád vídali téměř denně (včetně zkouškových období, dodnes nevím, jak je možné, že jsem dostala titul). Sledovala jsem ho, jak chodí s různými holkami, zatímco já jsem chodila s různými kluky, ale pokaždé, když si našel nějakou novou blondýnu s velkýma prsama a dokonalým zadkem, žárlila jsem.
Dohromady jsme se dali až po delší době, během které se nám párkrát povedlo se opít a probudit se vedle sebe v posteli s obrovským pocitem viny. Poté se Ted vrátil ke své blondýně a já ke svému instruktorovi jógy. Až půl roku po ukončení školy jsem si všechno srovnala v hlavě a potom jsem sama přišla za Tedem a dali jsme to všechno do pořádku. Dávali jsme to do pořádku celou noc a za několik týdnů jsem už byla nastěhovaná. Happy end? Očividně…

***

Jenže teď mám pocit, že má něco za lubem. Když někoho znáte tak dlouho, jako já Teda, začnete vnímat i ty nejmenší změny v chování. Nikdy jsem ho neviděla chodit s rukama v kapsách. A nějak často si prohrabuje vlasy, to obvykle taky nedělá - starý zvyk z doby, kdy si geloval číro. Lituje snad, že mě sem vzal? Je fakt, že jsem za poslední dva roky přibrala, ale za to může sedavé zaměstnání, navíc už nemám tolik času chodit na tenis.
Zakazuju si takové myšlenky. Ted mě miluje. Zaplatil mi výlet do Paříže, celou noc mě nechal spát mu na rameni, i když tím ztratil jakékoliv střípky pohodlí, a kdykoliv se mi podívá do očí, hrají mu tak jiskřičky.
Ale přece, pochybnosti nedokážu z hlavy vytlouct.
Po celodenním courání po městě jsme večer tak unavení, že se zhroutíme každý na svou stranu postele a spíme až do druhého rána, kdy nás vzbudí odporný zvuk budíku. Honem rychle do sebe naházíme něco jako snídani a čeká nás další den s nabitým programem.

***

Musíme si promluvit?
MUSÍME SI PROMLUVIT???
Dělá si ze mě legraci? Nikdy jsme si nemuseli promluvit. Všechny naše hádky a problémy jsme vyřešili, aniž bychom si museli promluvit. A navíc tady, před Notre Damem. Pokud tady chci něco dělat, tak obdivovat tu monumentálnost téhle stavby, což je jen tak mezi námi spíše Tedův obor, protože studoval na architekta. Rozhodně si tady nechci promluvit.
Určitě je to kvůli těm pár kilům. A to bylo vždycky řečí - je jedno, co o tobě říkají ostatní, pro mě budeš vždycky dokonalá, bla, bla, bla. Kecy v kleci. A prý mě miluje. Pch. Další kecy. Taky v kleci.
Do očí se mi hrnou slzy. Dávám to za vinu PMS, normálně mám k přecitlivělosti daleko. Nebo to bude tím vzduchem. Jo, francouzský vzduch dělá s lidmi divy.
Tadeáš mě bere za ruku a já se nechám odtáhnout do ulice, která vede mezi Notre Damem a řekou. Je tu krásně, všude zamilované párečky, nádherně upravená tráva a záhony plné voňavých květin. Nic z toho ale nedává smysl, proč bychom si sakra měli promluvit?
Dotáhne mě až na konec uličky a potom zabočí na most. Doufám, že nemá v plánu mě shodit do řeky a svést to na náhodu.
A najednou si přede mě kleká a z kapsy vytahuje malou černou krabičku.
"Tede…" vyhrknu.
Vždyť ví, jaký mám názor na svatby.
"Vím, jaký máš názor na svatby, Kris. Je to přežitek společnosti, který má za úkol vytáhnout z lidí hromadu peněz za obřad a další hromadu za rozvod. Lidi totiž nabyli přesvědčení, že jedině uzavřením manželství spolu můžou žít až do smrti šťastně a spokojeně. A navíc bych tě nikdy nemohl nutit vzít si jméno Vopršálková. Ale možná by bylo fajn mít něco oficiálního."
Začínají se mi klepat ruce. Jak se odmítá žádost o ruku? Nikdy jsem to dělat nemusela. Ale já se nechci vdávat! Nikdy v životě se nechci vdávat. Mám snad začít frází To není tebou, je to mnou? Najednou se mi samotné chce skočit do Seiny a utopit se, svést to na náhodu nebo psychické selhání. Možná bych mohla utéct a ztratit se v davu.
"Kris, posloucháš mě?"
Pohlédnu dolů. Ted tam pořád klečí a na tváři má ten nejširší možný úsměv.
"Jak jsem říkal, bylo by fajn mít něco oficiálního." Otevírá krabičku a ten zlomek vteřiny, než se přede mnou objeví její obsah, si myslím, že nejspíš dostanu infarkt. "Zamkneš si se mnou zámeček?"
Pár sekund na něj koukám jako na blázna. Uvnitř sametem pokryté krabičky se místo prstenu třpytí malý kovový zámeček a stříbřitý klíček. Na zámku jsou vyryté naše iniciály, T jako Tadeáš, K jako Kristýna. Myslím, že zvuk kamene, který mi v tu chvíli padá ze srdce, se musí rozléhat až k Versailles.
"Co je?" zeptá se Ted, když na něj stále jen nevěřícně koukám a nijak nereaguju. "Snad sis nemyslela, že si tě chci vzít?" Podá mi krabičku, stoupne si a opráší si špinavé kalhoty.
Jemně ho praštím rukou do ramene. "Jasně, podle toho pokleknutí na jedno koleno a krabičky na prstýnek jsem si myslela, že mi chceš nabídnout výhodnější životní pojistku." Naoko se na něj zlobím. "Jsi blázen!"
"Tak, jaká bude tvoje odpověď?"
Usměju se na něj. "Ano, Tadeáši Vopršálku, zamknu si s tebou zámeček."
"A ještě ti k tomu zůstane normální příjmení."
"Myslíš Krůtová?"
Svým posledním dodatkem Teda rozesměju a smějeme se celou dobu, co náš zámek přidáváme na zábradlí mostu k tisícům a tisícům dalším zamilovaným zámečkům. A jak tak sleduju dolíčky ve tvářích, které se Tedovi dělají, když se směje, uvědomuju si jednu zásadní věc.
Mám toho nejlepšího chlapa na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daysy Daysy | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 18:12 | Reagovat

Doufám, že se k němu také jednou dostanu. x) Už pečlivě šetřím, abych mohla příští léto do Paříže. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama