15. kapitola

5. listopadu 2012 v 19:00 |  Drápy a tesáky
Jsem ráda, že jsem si na napsání téhle kapitoly našla čas, protože jsem si celých dva a půl stránek neuvěřitelně užila. Moc mě bavilo to psát a tak doufám, že vás to bude bavit číst. A protože je to už zase tři týdny od mého posledního příspěvku k Drápům, uděláme si rekapitulaci.
Minulá kapitola byla typicky přechodová. Každý dostal trochu toho prostoru, ale víceméně se tam nic nového nestalo.
Judy s Ryanem jsou pořád venku na ulici a Judy se schovává před slunečním svitem. Evelyn má doma dva kapesníky - jeden s kapkou upíří a druhý s kapkou vlkodlačí krve. Jenže ten s upíří zapomněla na sluníčky a uhořel, což jí udělalo v jejím plánu (zlikvidovat upíry a vlkodlaky jednou provždy) trochu trhlinu. Alek se díky Ashley dozvěděl o Judyiných nočních vycházkách s vlkodlakem a zvažuje, jestli jí říct celou pravdu nebo ne.
V téhle kapitole nakoukneme do Judyiny historie - jaký byl její život, než se stala upírem? A jak zareaguje Alek na její návrat?



"Slunce každou chvíli zapadne," podával Ryan informace. "Kéž bys viděla ty červánky. Nestává se moc často, že by tady byly vidět. Za to může ten smog a celkově znečištěný vzduch."
Judy si všimla, jak Ryan zkroutil obličej, když mluvil o smogu. "Žiješ v New Yorku už sto let a pořád sis na to nezvykl?"


"Před sto lety takový nebyl. Ani před padesáti. Lidé to tady stihli zničit během půlstoletí."
"No dovol?" Judy se na oko rozzlobila. "Neurážej moji původní rasu. Lidi nejsou špatný. Aspoň teda ne všichni. Třeba taková Evelyn na mě byla vždycky hodná, ale taky to není tak úplně člověk."
Ryan sledoval, jak Judy plácá jedno přes druhé a začíná se jí vracet jiskra do oka. I když se jí podařilo zůstat celý den ve stínu, slunce ji oslabovalo. Byla malátná a unavená. Čím víc se blížil západ slunce, tím víc elánu měla. Judy byla noční tvor, s tím se nedalo nic dělat.
"Už budeš moct jít domů," řekl Ryan.
Judy zavrtěla hlavou. "To místo není domov. Žiju tam, ale domov to není. Nic takového jsem neměla od svých šestnácti, kdy jsem odešla od mámy a otčíma. A i tam jsem se nikdy doma nikdy necítila. Jen jako úplně malá. Pamatuju si, když ještě žil táta, že nám bylo dobře." Dívala se zaujatě na své předloktí, na kterém skutečně nebyly žádné stopy rozsáhlého popálení. "Ale možná si to jen představuju."
"Nikdy jsi mi neřekla nic o svém životě před proměnou."
"Není o čem moc vyprávět." Na Judy padla smutná nálada. "Můj život rozhodně nebyl žádná pohádka. A nechci ze sebe dělat chudinku." Žmoulala si lem trička a pohledem hypnotizovala zem.
Ryan ji vzal opatrně za ruku. "No tak, mě to můžeš říct. Třeba to ze sebe jen potřebuješ dostat.
***

"Nepamatuju si moc z toho, jakej byl život, než jsem šla do školy. Ale některý záblesky mi furt zůstávaj. Máma mi k snídani vždycky dělala palačinky ve tvaru kytičky, měla na to takovou speciální formičku. Táta nikdy moc nebyl doma, protože dělal v bance na dost vysoký pozici a byl věčně někde na jednání nebo služebce. Když jsem nastoupila na základku, táta umřel. Infarkt. Myslím, že to měl z kafe, pil ho po litrech.
Máma přestala fungovat jako máma. Hodně pila. A tím hodně myslím fakt neuvěřitelný množství. Zvládla klidně sama za odpoledne lahev vodky a večer si ještě vyšla na "skleničku". Její sklenička znamenala, že buď dorazí domů nalitá jak prase, nebo vůbec. Kašlala na mě, jak to jen šlo. Bylo jí ukradený, kde jsem, co dělám, jak mi to jde ve škole, nebo jestli nejsem nemocná. A tak jsem většinu času trávila u Evelyn, bydlela vedle nás. A pokud si pamatuju, neměla tušení o tom, co se děje. Nevěděla, že je z mámy alkoholička a že se musím starat víceméně sama o sebe.
Pak se ale máma vzpamatovala, měla jsem pocit, že je tady zase pro mě. Zajímala se, co se mnou je a starala se o mě. Šla k anonymním alkoholikům a poznala tam otčíma. Nějakou dobu se u nás poflakoval a pak přišel s tím, že se můžeme přestěhovat k němu. Do malého bytu v centru. Máma na to kývla, byla úplně zblblá. Pak se ukázalo, že malý byt v centru je malinká garsonka v jedné horší čtvrti. Období, kdy máma byla fakt mámou, skončilo.
Šla jsem na střední a našla jsem si brigádu v restauraci u nádobí, abych nebyla závislá na něm. Kdybych řekla, že mě nesnášel, kecala bych. Ale měl neustálej pocit, že mu něco dlužím. Že bych mu měla být vděčná za to, že mi dává jídlo, oblečení a platí mi školu. Vděčná, že mě u sebe trpí.
Nikdo se mi nemůže divit, že jsem se znovu snažila trávit čas mimo domov. A protože žádná Evelyn už po ruce nebyla, flákala jsem se po okolí s partou lidí ze školy. A konečně jsem měla pocit, že někam patřím. Brali mě, na rozdíl od těch dvou, co si hráli na moje rodiče. Nikomu jsem nic nedlužila a vážně jsem se bavila. Vysedávali jsme v různých hospodách, jeden týpek nám obstaral falešný občanky a připadala jsem si hrozně dospělá. Vykašlala jsem se na mytí nádobí, stejně moc dobře neplatili, a nastoupila jsem jako brigádnice v jednom nonstopu. Sice to byl pajzl, ale peníze byly docela slušný, poměrně hodně jsem si vydělala na dýškách a potkala jsem tam pár dost dobrejch lidí. V šestnácti jsem ze školy odešla a v tom baru jsem zůstala už jako stálej zaměstnanec. Odešla jsem od našich a bydlela jsem různě v podnájmech, každou chvilku s někým jiným. Měla jsem fakt pestrou škálu spolubydlících. Vyléčenou feťačku, která do toho zase spadla a po pár měsících umřela. Asi třicetiletýho chlapa, ze kterýho se vyklubal pasák. Jeden čas jsem bydlela dokonce s Michaelem - jeho alter ego Diana byla královna místní travestishow. Toho jsem měla ráda. Ale našel si nějakého bohatého přítele a odešel. Sama bych byt neutáhla, tak jsem nějakej čas bydlela u Bena, kamaráda z baru. Vlastně je to ten, kterýho jsem před pár dny zabila…
A pak jsem potkala Aleka. Šla jsem od doktorky, poslední dobou mi pořád dělala nějaký testy, jako bych měla umřít na zápal kosti od blbosti. Stavila jsem se na skleničku a on se tvářil strašně bohatě a koupil mi Martini a pak si nic nepamatuju a probudila jsem se jako upír."
***

Přesně tohle všechno by ze sebe Judy nejradši vychrlila. A pak by se stavila za otčímem a ukousla mu hlavu a mámu by donutila, ať se na to kouká. Potom by vrátila Bena zpátky mezi živé a vrátila se na střední, kterou nedokončila. Možná by šla i na vysokou, nebo by si udělala barmanský kurz a našla si práci v jednom z těch nóbl barů na Manhattanu, kam vás nepustí, když máte roztrhaný rifle.
Místo toho ale jen pokrčila rameny. "Já fakt nemám co vyprávět. Můj život byl vlastně jedna velká nuda."
***

Asi hodinu po západu slunce se Judy přikradla oknem zpátky do svého pokoje. Snažila se být jako myška. Měla v tom už dobrou praxi z dob, kdy utíkala večer z domu na nějakou oslavu a vracela se k ránu, aniž by o jejím výletu někdo věděl. Jenže rozhodně nebyla trénovaná na upírské uši a bezchybný sluch.
"Smrdíš jako zmoklý pes," poznamenal ledově klidným hlasem Alek, který seděl na židli vedle dveří a zrak upíral kamsi ke špičkám svých perfektně naleštěných bot. "Kde jsi byla celý den?"
"Chytala jsem bronz," odsekla Judy. "Co bys čekal? Schovávala jsem se ve stínu, dokud ta mrcha žlutá nezalezla."
Alek stále bez hnutí seděl a sledoval podlahu. "Takhle se mnou mluvit nebudeš."
Judy se jen uchechtla. "Takhle se mnou mluvit nebudeš," papouškovala. "Kdo si myslíš, že jsi? Můj táta?"
"Jistým způsobem ano. Díky mě jsi naživu, proto bych očekával aspoň trochu vděku, nebo přinejmenším respektu." To už se upír napřímil a díval se Judy shora do očí.
"Spíš jsem kvůli tobě teď mrtvá." Založila si ruce v bok a tvářila se, jako by mohla vraždit pohledem. "Kdo se tě o ten kousanec prosil? Nikdo! Nikdo se tě o nic neprosil."
"Nic nevíš. Kdybys věděla to, co vím já, klečela bys přede mnou na kolenou a prosila, ať tě proměním."
To už bylo na Judy moc. Vybuchla vzteky. "Jo? Jaký je to ohromný tajemství, který nevím? Chováš se, jako bys spolknul všechnu moudrost světa. Sice ti je nějakých tisíc let, ale víš úplný hovno. Co se třeba zeptat, než někoho předěláš na krev sající monstrum? To tě třeba nenapadlo, že bych mohla být proti? Jsi totiž naprostý sobec. Všechno aby se točilo jenom kolem tebe. Judy, dělej tohle, nedělej tamto, tohle musíš, tohle nesmíš. A mě to nebaví. Nejsem ti nic dlužná. Zvládla jsem žít sama tři roky až do teď. Nikdo mi nepomáhal a přežila jsem - jaký překvápko! Jestli mám žít na věky, mám v plánu to dělat co nejdál od tebe a tvýho vězení. Je mi z tebe špatně!"
"Dobře." Víc toho Alek neřekl a bez otálení odešel z Judyina pokoje.
Judy zůstala sama. Ani si neuvědomila, že má ruce v pěst a když je povolila, měla v dlaních krvavé půlměsíčky od nehtů. Během dvou vteřin byly ale všechny pryč. Kdyby měla na svém současném stavu najít jedno pozitivum, bylo by to zrychlené hojení. A rychlost, pomyslela si, rychlost je taky moc fajn. Zavřela oči, aby se trochu uklidnila. Cítila vlnu adrenalinu, která by se za normálních okolností projevila zvýšeným dýcháním a zrychleným tepem. Sedla si na postel a jen koukala do zdi.
Ani nepostřehla, že se Alek vrátil.
"Tohle by sis měla prohlédnout," řekl a položil jí na toaletní stolek složku dokumentů.
"Co to je?"
"Tvoje lékařské záznamy. Možná by tě mohly zajímat." Než odešel, zavřel za sebou potichu dveře.
Judy si složku vzala do rukou a začala se probírat hromadou papírů, kterým moc nerozuměla. Seznam nemocí, proti kterým byla očkovaná, další seznam nemocí, kterými si prošla. Záznamy z každé prohlídky a z každých testů. Nejtučnější zápisy byly z posledních několika týdnů. Nepochopila všechno, ale to nejzákladnější jí bylo jasné.
"No do prdele," uniklo jí.
Měla to před sebou černé na bílém. HIV - pozitivní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aisha Aisha | Web | 29. listopadu 2012 v 10:36 | Reagovat

Tak už jsem si konečně našla čas na přečtení :D
Koukám, že Judy se teda s ničím neštve :D Jsem zvědavá, jak se nakonec dohodou s Alekem...jestli teď už budou spolu vycházet nebo ne.
Jinak kapitola byla taková akční, což se mi na ní líbilo :) Takže chválím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama