Události několika posledních dnů

18. června 2012 v 19:13 |  Popelnice
no, dlouho jsem se neozvala, ale mám pro to víc než dobrý důvod. A to ten, že teď nějak nic nestíhám, protože se toho vyvrbilo prostě hodně. A co všechno se vyvrbilo? Pro případ, že by to někoho zajímalo, taky je "stručný" popis minulého a začátku tohoto týdne. Pochybuju, že někdo bude mít dost trpělivosti to číst, ale on je to vlastně jen můj osobní deníčkový zápisek.

Pondělí 11. června
Už jen jeden den do začátku obhajob. Ročníhoké práce, nad kterými mnozí z nás potili krev, konečně dospěly ke svému úplnému závěru a to je jejich odprezentování před celou třídou a komisí.Většina lidí z toho chytá nerva. Já ve škole zjišťuji, že moje super čuper powerpointová prezentace se mi na školních počítačích zobrazuje jinak, než doma. Změnilo se mi písmo i vzhled snímků, zmizely mi kamsi dva grafy. Začínám vyšilovat. Nakonec ale zkouším jiný počítač, na kterém už všechno vypadá tak, jak má, a uklidňuji se. Všechno je v pořádku.


Úterý 12. června
Obhajoby vypukly. Lidé se psychicky hroutí (dobře, jen jedna moje spolužačka) a obě dvě anglické práce dostávají za jedna. Začínám být lehce nervózní, ale před všemi hraju drsňačku. Fakt nepotřebuju slyšet ty jejich kecy. "Prosimtě, nebuď nervní, ty to uděláš, ale co já?" Jak jim mám vysvětlit, že dostat dvojku z angličtiny za něco, za co někdo jiný dostal jedničku, by pro mě znamenalo konec veškerých ideálů a musela bych naprosto přehodnotit své mínění o sobě samé?
Jinak je celý den dost nudný, na řadu jdu totiž až zítra. Doma si potom zkouším milión různých variant oblečení a nakonec se rozhoduji pro bílou halenku a černou skládanou sukni, to všechno doplněné krásnými černými lodičkami, které jsou sice extra nepohodlné a už v půlce prezentace mě v nich budou bolet nohy, ale vypadají naprosto neodolatelně.

Středa 13. června
Den D nadešel. Opravdu jsem vystresovaná, ale stále to nikdo neví. Jen mamka, protože jsem se jí doma málem složila. Řeším skutečně existenční problém. Co pro mě bude znamenat dvojka? Moje práce není dost vědecká, neřeší žádný společenský problém, během prezentace používám hovorové výrazy a občas si nejsem jistá výslovností. Jdu na řadu až poslední, a kvůli časovému skluzu už je asi dvacet minut po zvonění, tímpádem téěř polovina mých spolužáků už dešla, aby stihli autobusy. Začínám prezentovat. Během minuty už jsem ve svém živlu. Nohy mě bolí, ale za krásu se musí trpět.
Komise je z mého výkonu nadšená, vychvalují mě do nebes a neustále dodávají nová a nová slova chvály. Jenže mě to nezajímá, za deset minut mám být na doučování. Už jsem ho kvůli škole musela zrušit třikrát za sebou, tentokrát to chci vážně stihnout.
Po vyslechnutí svého hodnocení a následné známky - za jedna, překvapivě, vystřelím ze třídy a běžím po schodech dolů. Nohy mě bolí jako čert, ale musím to vydržet. Přezouvám se do balerínek na půli cesty, málem slítnu na chodník. Na doučko dobíhám jen s pětiminutovým spožděním, což je ještě v normě, a odcházím o čtvrt hodiny dřív než normálně, protože tam nemám dost dětí (kdo by taky na konci června trávil čas učením).
Večer jdu s našima na pivo to všechno oslavit.

Čtvrtek 14. června
Lidé, kteří měli být zkoušeni z pedagogiky kvůli vysoké absenci, se dohodli s učitelkou, že jim zkoušení přeloží.Z toho vyplývá, že bude zkoušet ty, kteří ještě z ústního známu nemají. Já, Fogi, Štěpis, Hanka. Fogi a Štěpis mi oznamují, že odcházejí před peďárnou domů. Stoprocentní šance, že budu zoušená. Sešit jsem neměla v ruce už asi měsíc a za poslední dva týdny jsem si neudělala ani jeden výpisek z hodiny. Můj dosavadní průměr? Jedna. Přece si ho nenechám zkazit pětkou. Odcházím taky. Po příchodu domů není nikdo doma, mamka příjde jako první až v pět večer. Neříkám jí o tom ani slovo a poprvé v životě si píšu sama omluvenku. Napodobila jsem otcovo písmo i podpis opravdu věrohodně, ale jelikož je to poprvé, co mám omluvenku od "táty", vypadá to falšovaně. Už zase jsem nervní.
Večer jdu na akademii mé bývalé základky. Vidím tam Michala, kluka, kterého už rok nemůžu dostat z hlavy, i když jsem ho za tu dobu viděla jen jedonu letmo na nádraží. Už týdny si předem představuju, co všechno bude. Jenže ono není nic. Když ho vidím vcházet do hlediště, uhnu pohledem jako malá holka a nedokážu se na něj podívat. Po celou dobu sleduju víc jeho zátylek než představení. Na konci ho chci aspoň zastavit na slovo, říct mu, že jsem tam viděla pár známých, a jestli nepůjdeme všichni společně na jedno. Když se dostanu ze sálu do foajé (nikdy si nejsem moc jistá, jak se to píše), je už pryč. Chce se mi brečet, ale vím, že nemůžu. Nechávám si to na doma.

Pátek 15. června
Omluvenka mi prošla. Velká úleva.
Máme jít se školou na bazén, ale nakonec zůstáváme v tělocvičně a hrajeme vybíjenou na kapitány. Dlouho jsem ji nehrála a překvapuje mě, že si ještě pamatuju pravidla. Nakonec je to docela sranda.
Mám v plánu si skočit na večer pro pivko nebo pro frisco, pustit si nějakej hezkej film a vypnout. Ročníkovka za mnou, známky víceméně zavřený, všechno je za mnou, prázdniny přede mnou.
V pět volají z baru. Potřebují výpomoc na dnešek i zítřek. Souhlasím, že příjdu, i když z toho dvakrát nadšená nejsem. V sedm odcházím. Naštěstí má směnu Romča, se kterou jde práce úplně sama. Je na mě hrozně milá a když náhodou něco popletu (třeba to přeženu s pivem a to pak přeteče přes sklenici), aspoň na mě nekřičí jako Kika.
O půl druhé jdu domů, sice úplně mrtvá, ale o 350 korun bohatší.

Sobota 16. června
Budík v devět hodin zamačkávám a vstávám až o půl desáté. Meju si vlasy a v deset jsem už v tělocvičně na zkoušce. Blíží se totiž školní akademie a je potřeba dát dohromady vystoupení. Vlastně se berou kousky starých choreografií a prokládají se mluveným slovem.
Odpoledne jsem úplně mrtvá, koukám na film, ale nestihnu si vůbec odpočinout. V sedm zase do práce. Dnes se hraje fotbal. Očekávám narvanou hospodu, ale s Romčou to v pohodě zvládáme. V devět hodin přichází do baru nalitej chlápek a chce proměnit tiket. Vysvětlujeme mu, že jelikož zápas ještě neskončil, nemůžeme ho vyplatit. Ať příjde zítra. Chlápek si to ale vysvětlit nenechá a mezi padáním z barové židle a vrávoráním směrem k záchodu nás s tiketem otravuje každých pět minut. Nakonec se naštve, tiket zmačká a se slovy "tak jděte do pí**" ho po nás hodí a odvrávorá směrem ke dveřím.
Beru jeho nedpité pivo a vylívám ho. Tiket pro jistotu schováváme, výsledek 0:0 vypadá jako dost pravděpodobný. Jenže on se po pár minutách vrací a chce své pivo. Nevšimla jsem si totiž, že neodešel úplně, jen si sedl k jednomu stolu v rohu. Zachraňuje mě jeden ze zákazníků, Náčelník Bílá noha, dává opilci cigaretu a posílá ho domů.
Tiket nevyhrává, vyhrávají Češi a bar se otřásá v základech. Domů odcházím o půl jedné, bohatší o tři stovečky.

Neděle 17. června
Dopoledne zase tancák, tentokrát se musí jednotlivá čísla secvičit do jednoho celku, takže po tělocvičně pobíhá asi třicet dětí, Jsou jako tornádo a nejradši bych je vyprovodila pryč. Někam hodně daleko. Bohužel, nemůžu, a tak moje nervy trpí a trpí a trpí.
V jednu hodinu odjíždím s mamkou do HK na nákupy a do kina. Zkouším si v Takku jedny rifle a jedny riflový legíny.Ani nevěřím svým očím, protože mi oboje perfektně sedne. Už je to hodně dlouho, co měli v nějakém obchodě džíny dost velké, abych v nich mohla udělat dřep. A jelikož mám slevové nálepky, kalhoty mě vychází na tři stovky a legíny na třista padesát. Maminka platí. Maminka je hodná. Potom si v CA kupuju černé kraťasy za dvě stovky a jako třešničku na dortu černé pouzdrové šaty za 400 z Tesca. Vypadám v nich tak o deset kilo hubenější a jsou fakt nádherný. Vezmu si je, až pojedeme se školou k soudu. Ostudu v nich neudělám.
Jdeme na Líbáš jako Ďábel a je to celkem sranda. Hovadina, občas přehnaná a naprosto nemožná (míněno ve smyslu neuskutečnitelná), ale opravdová sranda. Řechtáme se s mamkou jako blázni.
Potom se stavujeme u babičky, dáváme si kafe a odvážíme si domů mísu jahod. Cestou se stavujeme na nákupu a kupujeme brambůrky, na které mám chuť už asi dva týdny, ale ještě jsem si je nedala.

Pondělí 18. června
Generálka na akademii. Hrůza děs! Všechny děti jsou totální vemena a nikdo nic neumí. Jsou to prostě vypatlanci. Doháhním jednu holčičku až k slzám a pod slovem slzy si představte histerický řev, záchvat pláče, při kterém daná holčička zrudla jako paprika a nemohla popadnout dech. Důvod? Paní vychovatelka jí řekla, ať počká na družinu. Já, jelikož jsem ji odstala na starost, stejně jako celou skupinu, jsem jí řekla, ať jde do jídelny se sborečkem, který ji pak odvede do družiny. A kvůli tomu se málem zadusila. Kráva!
Po generálce jdu na ledovou tříšť a domů přicházím až ve čtvrt na 4. Tak dlouho bych nebyla pryč, ani kdybych šla normálně do školy. Ale rozhodně to nebyl takový teror.

Úterý 19. června
Zítra to vypukne. Tay budu mít roli. Budu se spolu s kamarádkou pokoušet o irské tance, ale jen ve stínohře, takže se u toho aspoň můžu tvářit jako idiot.
Držte palce, ať neprotrhnu plátno a nezabiju nějaké dítě. i když obojí je dost pravděpodobné.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 18. června 2012 v 20:19 | Reagovat

Tak tos měla dost nabitý program :D Nejvíce nemohu z té dívčiny a z toho opilce xD

2 Livien Livien | Web | 19. června 2012 v 15:42 | Reagovat

Však na blog zase přijde čas i chuť, teď si prostě užívej života. Každopádně gratuluju k jedničce. ;)

3 Gabux Gabux | Web | 19. června 2012 v 20:25 | Reagovat

Máš u mě odpověď na ten  koment, myslím, že aspoň tu první část si přečti, abys věděla že to není jen tak to bičování :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama