6. kapitola

9. května 2012 v 19:53 |  Drápy a tesáky
Vypadalo to, že Judy všechno zvládá. Být upírkou pro ni nebylo moc těžké. Ale pak utekla z Alekova doupěte a v Bronxu narazila na Bena, svého starého známého. A to byl Benův konec. Nesmíme zapomenout, že se někde v ulicích potlouká Ryan ve svém vlkodlačím těle a ze všeho nejvíc chce Judy roztrhat na malé kousky. Jak dopadne jejich setkání?
Evelyn je stále v Moskvě, ale její pobyt tam se už blíží ke konci. O své holi zjistila od Natašy všechno, co potřebovala. Bylo jí od začátku jasné, že Nataše se nedá věřit. Nakolik měla pravdu?
Čtěte, komentujte, kritizujte, chvalte, ignorujte... je to na vás :)



Nad hlavou zaslechla Judy tiché zavrčení. Bylo hluboké, hrdelní a nevěstilo nic dobrého. Rozhodla se raději utéct, jak ji tichý hlásek v hlavě nabádal, a během okamžiku byla o několik metrů dál, schovaná ve stínu rozlehlého stromu. Posílena novou krví byla schopna vnímat věci, kterých by si normálně nemohla všimnout. I v naprosté tmě dokázala jasně rozeznat poletující prachová smítka. Jenže věc, která ji zahnala k útěku, se pohybovala stejně rychle jako ona, možná ještě rychleji.



Než se Judy nadála, srazila ji ta věc k zemi obličejem dolů. Stihla si všimnout hnědých hlubokých očí a spousty chlupů. Navíc ta věc příšerně smrděla. Ohnala se rukou a udeřila svého protivníka. Zaslechla křupnutí. Přesně tak si představovala zvuk lámané kosti. Možná žebro? To by jí poskytlo spoustu času na další útěk.

Stihla se akorát otočit na záda a ta věc byla opět na ní. Dýchala jí do tváře, prackami tiskla její ramena k zemi a seděla jí na nohou. Judy byla naprosto paralyzována, nemohla se hnout ani o kousek. Chvíli nechápala, co to nad sebou vidí. Může mít halucinace? Ben byl přeci jen pořádně sjetý, třeba se jen veze na jeho krvi. Jenže ani v nejdivočejší fantazii by si nemohla vymyslet takový příšerný smrad. Nos ji z toho štípal a svaly v celém těle na ni křičely: "Uteč, co nejdál to půjde!"

Ta věc nad ní…. Byl to vlk. Opravdový nefalšovaný vlk. A pořádný macek, žádný podvyživený drobeček. Opravdu? Vlk v New Yorku?

Najednou se vlk zhroutil na Judy a uzamkl ji pod svým tělem celou jeho vahou. Vzduchem se neslo táhle vytí plné bolesti smíšené s vyděšeným dívčím jekotem. Dohromady jejich hlasy vytvářely zvuk, jako když se křídou skřípe o tabuli.

Tělo vlka se začalo na Judy kroutit a svíjet. Judy slyšela hlasité křupání. Párkrát jí obličej poškrábaly drápy toho velikého zvířete. Na několik málo sekund byla přesvědčená, že umře. Zajímalo ji, jestli to Ashley náhodou neschytá. Je to vlastně její vina, že Judy dnes v noci odešla.

Zvíře sebou škubalo v divoké agonii, jeho tělo bylo naprosto nekontrolovatelné. Ale najednou se jeho ocas začal zkracovat a chlupy řídnout. A už to nebyly zvířecí tlapy, které sem tam udeřily Judy do obličeje, ale lidské ruce. Najednou se nedívala do obličeje obrovského vlka. Jediné, co viděla, byl šílený strach v tmavě hnědých a naprosto lidských očí.

Chytla ho pod krkem a mrštila s ním proti kmenu stromu, pod kterým leželi. Zvedla se a téměř rychlostí světla přeběhla zpátky k té garáži, kde před několika málo minutami zabila Bena. Schovala se za roh, odkud viděla vše, co potřebovala, ale sama nebyla viděna. Prostor před ní vypadal jako bitevní pole.

Benovo mrtvolně bílé tělo leželo jen kousek od ní. Už dávno nevoněl jako svačina. Bude ho muset někam odklidit. Lidé o upírech nic neví a asi to tak má být, takže by to tak mělo i zůstat. A bude ho muset odklidit ještě dnes v noci, než kolem něj začnou létat mouchy. Nechutná představa, zachvěla se a radši směřovala svůj pohled jiným směrem.

Pod stromem se mezi kapkami krve, nejspíš té její, válel mladý muž. Mladý a nahý muž. Ne, že by to Judy vadilo, ani náhodou. Za svůj život viděla tolik nahých chlapů, že by to nedokázala spočítat ani s kalkulačkou, ale tohle tělo bylo neuvěřitelně dokonalé. Měl svaly přesně tam, kde měly být, jeho tělo bylo dokonale souměrné. Ale svíjel se na zemi v evidentní bolesti, levou ruku opakovaně zatínal v pěst a trhal trsy trávy ze země.

Judy pomalu docházelo, co viděla. Právě se setkala se skutečným vlkodlakem. Vzpomínala, co jí o vlkodlacích říkal Alek. Že se dají zabít stříbrem? Nebo že se naopak nedají zabít stříbrem? Nebyla si jistá.

Ale při pohledu na bezmocného člověka na zemi neměla potřebu ho zabíjet. Věděla, že by mu mohla jedním silným škubnutím utrhnout hlavu nebo vyrvat srdce z těla. Ještě před chvílí byla rozhodnutá to udělat. Ale teď, když se z potencionálního nebezpečí stala oběť?

Sklonila se k Benovi, stáhla mu roztrhané džíny a koženou bundu, a vydala se k vlkodlakovi. Zastavila se v dostatečné vzdálenosti, aby se mohla dát na útěk při sebemenším náznaku útoku.

"Udělej to rychle, prosím," ozval se tmavovlasý mladík mezi bolestivými steny.

"Co mám udělat rychle?" zeptala se Judy.

"Zabít mě, co jiného?" odvětil. Vzhlédl k ní a v očích bylo vidět, že už se dávno rozloučil se životem. A možná, že za to mohly právě ty oči. Judy došla až úplně k němu, klekla si a do ruky mu vtiskla oblečení.

"Proč bych tě měla zabíjet?"

"Protože to vy přece děláte. A protože jsem tě před chvilkou tak málem zabil."

"Oblékni se, dělej," poručila mu Judy a napřímila se.

Během okamžiku měl kalhoty i bundu na sobě. Judy mu záměrně nedonesla tričko, aby se dál mohla kochat výhledem na jeho vypracované břicho.

"Pomůžeš mi s ním," hodila hlavou k polonahému Benovi. "Nemám totiž vůbec páru, kam ho zahrabat."

"Já bych věděl," řekl a zvědavě se na upírku podíval. Byla tak jiná než všichni ostatní. "Ale asi bych ho nikam nezakopával. Když ho hodíš do kanálu, zbavíš se ho snáz. Sice nikdy nevíš kdy a kde vyplave, ale bude vypadat tak hrozně, že nikdo nepozná, co ho zabilo."

Říct, že tělo vhodili do kanálu společnými silami, by bylo hodně mimo mísu. Judy si Bena přehodila přes rameno, jako by to byla hadrová panenka. Když to šplouchlo a jeho tělo odplouvalo spolu se splašky kamsi do neznáma, necítila ani náznak lítosti nebo smutku. I kdyby měla vyhodit roztrhané tenisky, cítila by se hůř. Pak si všimla, že ji ten neznámý vlkodlak bedlivě sleduje.

"V životě jsi neviděl holku?" řekla. "Nezírej tak na mě."

Trhl hlavou, jako by ho přistihla zírat jí do výstřihu. "Promiň, jen pořád nechápu, proč jsi mě nezabila."

"A já pořád nechápu, proč bych tě měla zabíjet."

"Třeba proto, že jsi upírka a já vlkodlak?" pokrčil rameny.

"Tak to je ten nejblbější důvod, jaký jsi mi mohl dát," odpověděla Judy, otočila se zády ke kanálu a šla pryč. Vlkodlak ji následoval.

"Ještě předevčírem jsem byla člověk," pokračovala. "Ani náhodou nehodlám být zavlečená do tý vaší zatracený války, nebo co to je. Všichni upíři i vlkodlaci mi můžou políbit. Jsem Judy mimochodem." Natáhla k němu ruku.

Po vteřině váhání, kdy odhadoval, jestli to ta upíří holka myslí vážně, nebo je to jen trik, jak mu zakroutit krkem, nabízenou rukou potřásl. "Ryan mimochodem."

"Těší mě, mimochodem," usmála se Judy.


Evelyn s úsměvem vracela prastarý pergamen Nataše. Nezapomněla připojit milion a půl díků a rychle popadla svou hůl. Cítila se bez ní jako bez ruky. Nataša jí mohla několikrát vysvětlovat, že pravá moc spočívá v kombinaci holi a pergamenu, ale Evelyn nešlo o magii. Hůl se v její rodině dědila už spousty let, měla k ní hodně silnou citovou vazbu.

Naposledy se s Natašou rozloučila a s malým zavazadlem v ruce se vydala najít odletovou halu. Odbavená už byla, její letadlo mělo vzlétnout asi za hodinu a půl. Rozhodla se ještě dát si kávu a možná nějaký zákusek, pokud jí ještě vystačí peníze. V letištní hale totiž z nějakého neznámého důvodu nebrali dolary.

Zatímco Evelyn nadávala na nedostatečnou globalizaci v Rusku, Nataša Usedala na místo spolujezdce v černém Audi, které nebylo v okolní tmě vůbec vidět.

"Spolkla to?" ptal se tmavovlasý muž za volantem perfektní angličtinou.

"Ano, uvěřila všemu," odpověděla Nataša taktéž anglicky. "Odletěla s tou bezcennou holí zpátky do Ameriky a netuší, že tu pravou mám já."
Mladík se naklonil blíž k ní a do očí mu padlo světlo pouliční lampy. Byly světle modré. Tak světlé, až se jejich pohled zapichoval jako tisíce malých jehliček. "To je dobře," zašeptal. Pak se ozvalo tiché lupnutí. Poslední věcí, kterou si Nataša vybavovala, byly ostré a chladné špičáky jejího společníka, bořící se do jejího krku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 9. května 2012 v 21:26 | Reagovat

Hej! Drsné! Líbí se mi Judy přístup k t válce :D Nataša je svině a zaslouží si smrt :D (zabije ji, že jo?! :D )

2 Aelis Aelis | Web | 10. května 2012 v 16:52 | Reagovat

Nejlepší kapitola. Dostává mě Judyina lhostejnost. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama