Květen 2012

1. kapitola - Sam a Sum, seznamte se

29. května 2012 v 21:14 Bradavice, těšte se!
Samantha a Summer jsou úplně obyčejné holky. Až na to, že jsou nechutně bohaté, neuvěřitelně nádherné a neskutečně protivné. Jedna druhou nesnáší až do morku kostí a za svůj smysl života si vybraly ztrpčování života té druhé. Co se stane, když se rozmazlené slečinky dostanou do Bradavic a budou se muset naučit jedna s druhou vycházet? Zvládnou Sam a Sum najít společnou řeč a vrátit se zpátky do svého světa?

Po delší době došlo ke znovuoživení společného projektu s Muhe, šílenou pisatelkou, která má skvělý talent otočit všechno v parodii, ale taky funguje jako můj nakopávač (protože občas bych se na všechno njeradši vykvajzla, ale nemůžu, jinak by mě asi zadusila ve spánku). Zatím máme napsáno asi dvacet stránek. Střídáme se vždycky přibližně v půlce kapitoly s tím, že já mám na starosti začátek a Muhe konec. A i když máme dost odlišné styly psaní, nějak nám to společně funguje.

První kapitola nás zavede do San Francisca, kde žijí dvě velmi bohaté rodiny. A poznáme jejich milované dcerunky - Samanthu a Summer



Sluníčko zasvítilo do okna vily v San Franciscu se světle žlutou fasádou. Zároveň se opřelo i do vedlejší vily s bílou fasádou jako vypranou v Pervolu. V každé vile se zpod peřiny vysunula jedna ruka s drahou ale decentní manikúrou a zamáčkla zvonění drahého ale úplně běžně otravného budíku.

Opálená ruka se rozhodla, že venkovní teplota 32 stupňů celsia je příliš nízká, aby vylezla z postele, tak se stáhla zpátky pod peřinu se slovy: "Ještě pět minut." To samozřejmě neříkala ta ruka, ale pusa, co byla na obličeji, který patřil k ruce.

O blogu a bloku a dalších nepodstatných věcech

28. května 2012 v 20:58 Popelnice
Znáte ten pocit? Sedíte u počítače, koukáte na prázdnou bílou stránku před sebou a slova, která se pomalu tvoří v hlavě a začínají dávat smysl, nedokážete přenést do psané podoby... Přesně v tom stádiu jsem teď já.
Nesnáším to. Fakt to nenávidím. Kéž by šlo jen cvaknout nějakým vypínačem a psát...

Dneska mi jeden chlapeček na praxi řekl, že mě miluje. Jsem prý jeho padesátá holka. Odpoledne už jich ale měl padesát čtyři. Ono to tak vážný nebude. Jmenuje se Adámek, je strašně kjůt a válí v angličtině. počkám si deset let a pak si ho vezmu za muže.
Přišel nám tam nový praktikant. Jmenuje se Dominik, chodí do prváku na obchodku a nespustí ze mě oči. Dost mě to znervózňuje. Zírá na mě jako na svatý obrázek a neustále ho mám v zádech. Kam se hnu, tam je on během deseti nanosekund taky. Jestli tohle bude dělat ještě zbývající čtyři dny, odezou mě.

Zkouším zase něco napsat, ale teď už mám vymeteno i v hlavě. Fakt to nesnáším. Kde většinou nacházíte ztracenou inspiraci?

10 věcí, které ještě musím zvládnout

24. května 2012 v 18:24 Top 10
... než budu moc stará na to, abych se o ně jenom pokoušela.

1. Shodit 10 kilo
A to neprodleně. Jenže problém je v tom, že MILUJU jídlo a jsem hrozně LÍNÁ. Takže nezbývá než doufat, že to nějak půjde samo. Snažím se teda moc nežrat večer. A náhodou se mi tu už čtvrtý den válí čokoláda a já ji ještě ani nenačala. Všera mi babička dovezla další čokoládu a vzala jsem si jen dva řádky a potom ji přidala k té staré čokoládě.

8. kapitola

22. května 2012 v 17:46 Drápy a tesáky
Konečně je tu osmá kapitola. Ale bohužel nic dalšího napsanýho nemám a jsem zrovna ve stavu lehčího spisovatelskýho bloku, který doufám nebude moc dlouhý, ale ve finále to znamená, že dřív než za týden další kapitola nebude. Možná spíš až za dva týdny. (ono to ale stejně moc lidí nečte a ti, co to čtou, pochopí).

Dneska jsem si konečně byla koupit to nový frisco. Chladí se mi v ledničce. Kupovala jsem ho na samoobslužný pokladně, kde to vždycky zapípá červeně, když si někdo kupuje alkohol, příjde slečna s tričkem "mohu vám pomoci?" a zkontroluje občanku. Potom nacvaká do pokladny svůj kód, jakože zkontrolováno a je to. Těšila jsem se, že zase uplatním svou občanku, kterou po mě od osmnáctin nikde moc nechtěli. Ale houno, oni nemají frisco vedené jako alkohol, normálně jsem s tím prošla, jako by to byla limonáda. Jsem zklamaná...

V minulé kapitole:
Judy a Ryan se nebezpečně zblížili. Stali se z nich přátelé. To by sice nebylo nic závažného, pokud by ona nebyla upírka a on vlkodlak. Kdyby se to tak dozvěděl Alek nebo Eric.
Evelyn se vrátila z Moskvy a nakonec si s sebou domů odvezla skutečnou kouzelnou hůl, na poslední chvíli totiž Natašinu lest prokoukla. Z toho tedy vyplývá, že Nataša položila život kvůli bezennému kusu dřeva.
Evelyn tímpádem teď nic nestojí v cestě k vykonání jejího plánu.

Jedná se o celkem zlomovou kapitolu, takže ať vás ani nenapadne ji přeskočit :)
přeji příjemné počtení :D



Ryan se ráno vrátil na ubytovnu a odemkl dveře vedoucí do sklepa, kde vedle zbytků těl svých obětí čekal zbytek jeho klanu.

"No konečně," vykřikla Meredith, když spatřila svého syna. Hlas se jí třásl jednak kvůli přeměně, která byla vždycky poměrně náročná, jednak kvůli strachu, který měla o Ryana. Pamatovala si, jak jednou sama zůstala během úplňku venku. Bylo to před padesáti lety a zmasakrovala tenkrát polovinu dětského tábora někde v lesích na Aljašce. Výčitky svědomí měla ještě doteď a dávala si od té doby dvojnásobně větší pozor, aby vždycky byla bezpečně zamknutá a nemohla tak nikomu ublížit. Ale v Ryanových očích nepozorovala tu strašnou vinu, která by tam správně měla být. Byla tam, i když snědl jednu oběť, což byla daň za přežití. Pokud by napadl více lidí, nejspíš by se z toho psychicky zhroutil.

Praxe a jiné pohromy

21. května 2012 v 20:21
Dnes poprvé v životě jsem pochybovala o své volbě střední školy. Narozdíl od svých spolužáků jsem totiž byla přesvědčená, že jsem si vybrala pro sebe tu pravou školu. Jenže dneska přišla praxe. Pedagogická praxe. Povinná. Dvoutýdenní. S dětma!!!
Nesnáším děti. Neexistuje nic na světě, co bych nenáviděla víc. Neexistuje. Prostě ne. Děti jsou ZLO!
Jedna holčička si se mnou snad sto let povídala o tom, že má ségru, který už ale bylo deset, takže už je stará. Vypadám snad, že mě to zajímá? Jo aha, vy nevíte jak vypadám. Řeknu vám jak vypadám - jako někdo, koho to vůbec (ale VŮBEC) nezajímá. A ona pořád mlela a mlela a mlela.
Potom tam byl jeden hoch, co si vybíral nos takovým způsobem, že jsem na chvilku ztratila z očí celý jeho prst. A v zápětí ten prst vyndal, prohlédnul a strčil do pusy. Děti jsou TAK nechutný!!!
Naštěstí jsem mohla už o půl čtvrtý vypadnout. Většina dětí je na škole v přírodě a tak mi v celé družině zůstalo asi třicet kousků, většina z nich před třetí vypadla a paní vychovateka byla tak hodná, že mi dala propustku dřív. Ale nesmíte to na mě prásknout.

Dostala jsem šílenou chuť se ožrat. Ale fakt strašnou. Osmnáct bylo? Samozřejmě (přesně tak, ještě mě to nepřešlo) :D Už jste někdo měl to nový frisco? Dala bych si... chtěla jsem si ho jít dneska koupit, ale nakonec jsem byla líná zvednout prdel a teď už se mi nechce. Třeba zítra, cestou z praxe, to se bude hodit :D Taky si musím vyzvednout boty od ševce. Nechávala jsem si spravit podpatky.

Zase docela nestíhám. Teď během praxe musím dát dohromady prezentaci na obhajobu ročníkovky. Taky mezi tím musím chodit na tancák a navíc mám jednu lekci i s mladší skupinou. Do toho bych měla vytvořit prezentaci na němčinu (to bude ještě prdel) a napsat deník z praxe. Což o to, deník... vždycky tam něco vybleju. Ale abych psala o sociálních vztazích ve třídě, vztazích mezi učiteli a žáky, alternativních učebních metodách školy a blebleblabla.. to se mi fakt nechce. Nic jinýho mi ale nejspíš nezbyde.

Tenhle víkend jedu do Kutný Hory na celostátní přehlídku scénického tance. Jenom na "čumendu", naše holky se sice dostaly do užšího výběru ale nakonec je bohužel rada nevybrala. Částečnou vinu na tom má pan kameraman, který vytvořil tak hroznou nahrávku, že by z toho jeden blil. Hlavně, že zůmuje na Terku s Míšou, kteří stojí uprostřed jeviště, ale že mu tam v rohu Kika zvedá nohu až někam do nebe, to ho vůbec netankuje.

O týden později jedu do Práglu na 150 let výročí sokola. Vystupujeme s asi pět let starou choreografií, mojí oblíbenou. Fakt se těším. Fakt moc.
No a hned potom, v neděli, odjíždíme na školní výlet = tři dny v lihu a bez spánku :D Jabadůůůůůů

Potřebuju zhubnout, ale strašně ráda jím. Achjo... Chtělo by to kouzelné pilulky. Nebo třeba umět čarovat, lusknout prsty a shodit kilčo.
Taky potřebuju barevné lodičky. Nutně!
A taky by to chtělo někoho, kdo za mě napíše ten deník. Nějaký zájemce? Ne? Tak nic.. Achjo...

Omlouvám se za překlepy, nějk nemám náladu si to znovu číst. Sorry, kámo.

xoxo
Sasanka

P. S. jestli ještě někdo nestihl sledovat První krok, doporučuju! Jednak tam krásně tancujou a hlavně - ty jejich problémy! Člověk si pak uvědomí, jak je rád, že tyhle pikoviny nemusí řešit. A taky je pak člověk rád, že není jako Eliška, která chuděra je na vysoký a pořád panna... Ne jako fakt, soucítím s tou holkou. A přitom je tak hezká, no chápete?... ne.

Komix ve tmě - Vypínač

19. května 2012 v 20:26 Komix
Opět zafungoval můj nezdravě inteligentní mozek, který mě nepřestává překvapovat.
Čtvrtý komix ve tmě právě dostane možnost spatřit světlo světa (ironie, že?).
Stáhnu si První krok a konečně se na to podívám.
A na nákup jsem nějak dojít nestihla. Nevadí. Stejně toho i tak mám až až.
Mají taková šišatá očička. Já vím. A komu to vadí, ať jde třeba pást kozy.
nazdar bazar, přátelé


První den v práci

19. května 2012 v 16:59
Sháněla jsem brigádu na léto, protože peněz není nikdy dost a chlast život je drahej :) Obcházela jsem hospody v našem městě. Nechala jsem kontakt ve dvou z nich, jedný jsem psala mejla, ale neozval se nikdo. A tak mě napadlo, že se zkusím zastavit ve sportbaru na náměstí - je to nonstop, tam určitě budou potřebovat brigádníky, ne?...

A BINGO!
Včera večer jsem si to tam šla poprvé zkusit. Oproti zkušenosti z minulého roku, kdy jsem dělala v restauraci, jsem byla celkem spokojená. Žádné mytí gigantických kastrolů, pánví, plechů a podobně. Žádná šéfová, která je příjemná jako kaktus v prdeli. Jako v každé normální hospodě tam mají takové to umývátko na půllitry (víte co myslím, tu štětku, co to v podstatě umeje sama). Romča, se kterou jsem včera dělala, je strašně fajn ženská. Paní/slečna šéfová je taky v pohodě, lakovala tam na baru své kamarádce nehty :D

Nebezpečná hra (povídka)

17. května 2012 v 18:13 Téma týdne
TT: Odpoutání mysli od těla.
Co vás napadlo jako první, když jste si přečetli téma tohoto týdne? Mě vyvolávání duchů.
Taky jste si jako malí hráli na to, že vyvoláváte ducha Boženy Němcové (nebo Masaryka, nebo Žižky, nebo kohokoliv jiného) a pak jste se báli každého zavrzání dveří nebo stínu na ulici? Jenže ráno bylo všechno v pořádku, vždyť duchové vlastně neexistují. Hrdinky této povídky si myslely to samé. Ale nemohly se mílit víc...



"Jak to vlastně funguje?" zeptala se tmavovláska s velikánskýma hnědýma očima.

Blondýnka po ni střelila pohledem, který jasně znamenal: Na nic se radši neptej. Ale Brunetka si toho nevšimla a tak pokračovala dál.

"Fakt by mě to zajímalo. Ještě jsem nic takového neviděla, natož abych to sama zkoušela."

Třetí z nich byla zrzka. Měla poměrně krátké vlasy, rozčepýřené mikádo, a na nose spoustu pih. Vypadala jako nejhodnější holčička na světě. Brittany byla naprosto dokonalou ukázkou toho, jak může zdání klamat.

The "M" word...

16. května 2012 v 15:28 Popelnice
Dneska se mi zdálo o Michalovi. Myslela jsem, že už je to dávno za mnou. Ale asi není.
Michal je můj bývalý spolužák. Do naší třídy přišel v páté nebo šesté třídě, přestupoval z malé vesnické školy, která měla jen první stupeň. Všechny holky z něj byly odvařený. Všechny kromě mě. Dokonce chvilinku "chodil" s mojí nejlepší kamarádkou, která byla tehdy jen moje celkem dobrá kamarádka. Ale to bylo v šestý třídě. Možná si někde dali pusu, na Valentýna si vyměnili dárečky a možná se i drželi za ruce.
A jak jsme všichni rostli a stárli, z Michala byl čím dál hezčí kluk. Teď už ho chtěly i ty holky, které dřív nechtěly nikoho. Všechny, kromě mě.
Na školním výletě měl něco s K. Na rozlučce na konci devítky měl něco s A. Měli spolu něco i na naší první slučce o rok později. Všechny holky to A. záviděly. Všechny kromě mě.

Save me (Inside)

14. května 2012 v 19:45 Básničky

Už několikrát se mi potvrdilo, že ty nejlepší nápady ke mě přichází náhodou a nečekaně. A jakmile přijdou, musím je pevně chytit a zpracovat dřív, než zase odletí pryč. Stejně to bylo i s touhle písničkou. První sloka se mi sama od sebe začala tvořit v hlavě během učení biologie. Nevím, jestli s tím nějak ta bižule souvisí, asi spíš ne. Tak jsem popadla blok, pero, a zalezla jsem s tím do vany (aneb jediné místo, kromě záchoda, kde je u nás doma relativně klid). Po několika minutách bylo hotovo. Večer během učení ruštiny jsem ještě dodělala pár kosmetických detailů a voilá! Tady to je...

Jak už jse zvykem, tahle písnička je tak trochu o mně. A i když se netýká žádné konkrétní situace, možná je to mnohem přesnější popsání mého života, než cokoliv, co jsem kdy napsala. Taky jsem ze začátku měla pocit, že všechno je v pořádku přesně tak, jak to je, i když by někdo mohl namítat, že svůj život nežiju přímo ukázkově. Jenže to bylo tenkrát. Teď už si připadám, jako bych měla na čele velkými rudými písmeny napsáno SOS.
Ale dost kňourání. Nemám potřebu ze sebe dělat ublíženou chudinku.

Nechci, abych zněla jako chlubilka obecná, ale na tenhle text jsem fakt pyšná. V jednoduchosti je krása a někdy méně znamená více. Není to nic, co by ještě svět neviděl, hodně se tam opakují slova a celkově to schéma je hodně primitivní. Ale vážně se mi to líbí a řekla bych, že je to jedna z mých nejlepších prací, co se týká písniček (kdybyste tak mohli slyšet tu melodii, kteoru mám v hlavě... prostě nádhera).

Save me (Inside)

You knoe that I
Don´t give a damn about
My reputation, baby
So don´t try to save me

You know that I
I was good and kind
Before the night, baby
And now you can´t save me