4. kapitola

26. dubna 2012 v 20:41 |  Drápy a tesáky
Třetí kapitolu jsem přidávala už před dvěma týdny, ale teď už mám na všecko víc času takže slibuju, že se trochu polepším a ty intervaly zkrátím :)
Zopakujeme si pár základních info?

Judy byla nedávno přeměněná na upírku a zatím to vypadá, že to snáší dobře. Jediné, co ji štve, je její "stvořitel" Alek. Je mu asi tisíc let a je to strašný suchar. Neusměje se, jak je den dlouhý a navíc se chová přehnaně ochranitelsky, jako by to byl její táta. Dokonce jí zakázal jít do Bronxu na koncert, jenže zakázat něco Judy je jako házet hrách na stěnu. Aspoň že tam má Ashley, osmnáctiletou holku, která pracuje pro Aleka jako dobrovolná dárkyně krve.
Ryan je vlkodlak. V minulé kapitole jsme byli svědky toho, jak to vypadá při běžném úplňku. Vlkodlačí smečka se sejde ve sklepě, kde se připoutají do okovů a ještě za sebou zamknou mohutné dveře. Ale tentokát došlo k nečekaným událostem, klíč se zlomil v zámku a tak Ryan zavřel dveře zvenčí na zástrčku a utíkal do pokoje pro náhradní. Úplněk ho zastihnul dřív, než se vrátil do sklepa a přeměnil ho v krvelačné zvíře.
Evelyn je čarodějka, která odletěla do Moskvy za svou starou známou, Natašou, aby společně rozluštily symboly na její dřevěné vyřezávané holi, které by mohly zachránit svět.



Peter, majitel obchodu s elektronikou, se chystal jít domů. Obchod sice zavřel už kolem šesté hodiny, ale zdržel se inventurou a přebíráním nového zboží. Teď už bylo po deváté a jemu se hlady pomalu dělaly mžitky před očima. Těšil se, až si doma ohřeje večeři. Jeho žena dělala to nejlepší kuře na světě. Zamkl kasu a v ústech se mu už sbíhaly sliny. Dal by si i rybí filé, k němu třeba hranolky nebo opečené brambory. Zavřel dveře do skladu a pozhasínal světla. Popadl bundu a ještě než odešel, stáhnul mříž přes výlohu. Nechávat v těchto částech města výlohu nekrytou by bylo jednoduše hloupé. Možná někde na Manhattanu, ale v Bronxu? Nebyl blázen. Vylovil z kapsy své ošoupané džínové bundy svazek klíčů a zamkl nejdřív mříž a potom dveře. Nasadil si kšiltovku s logem Yankees a vydal se směrem k domovu. Se svou ženou a malým klukem bydleli jen několik minut chůze od obchodu.



Jenže po několika metrech mu po zádech přejel mráz. Jako by ho někdo sledoval. Otočil se, ale ulice zela prázdnotou. "Ty jsi ale paranoik, Petere," vynadal sám sobě a pokračoval v cestě.

Najednou, ten pocit tu byl znovu. Doslova cítil cizí oči, jak mu propalují zátylek. Podíval se přes rameno a tentokrát skutečně zahlédl jakýsi stín. Ještě aby ho tak přepadli. Byl to sice kus chlapa, ale proti hubeňourovi s bouchačkou neměl šanci. Přidal do kroku. V kapse bundy nahmatal svazek klíčů a sevřel ho v pěsti tak, aby mu klíče vykukovaly mezi prsty, a vyrobil si tak provizorní zbraň.

Vsadil by poslední výplatu, že za sebou slyší kroky a těžký, přerývaný dech. Teď už skoro běžel. Když zaslechl dokonce tlumené zamručení, sevřel klíče v dlani ještě větší silou, až to zabolelo. Bolest, která mu rukou projela, ho probrala. V duchu se okřikl a vynadal si do zbabělců. Zatřepal hlavou, v domnění, že se tak možná zbaví návalů zbytečné paniky. Neustále si opakoval, že nemá sebemenší důvod mít strach.

Najednou se ulicí prohnal prudký záchvěv větru. Od stěn se odrážel hlasitý výkřik plný děsu a hrůzy, na zemi se rozstříkla Peterova krev. Pak už bylo slyšet jen zlověstně vrčení a ostrý zvuk trhaného masa.



Evelyn se zprudka posadila na rozvrzané posteli v jednom moskevském motelu. Časový posun jí rozhodně nedělal dobře. Na takové výlety už byla přeci jen stará. Spustila nohy z postele a natáhla se po sklenici vody na nočním stolku. Co ji vlastně probudilo? Nějaký zlý sen? Nemohla si vzpomenout. Promnula si oči a podívala se na hodinky. Šest ráno. Pomalu došla do koupelny, protože jí bylo jasné, že dnes už neusne. Opláchla si obličej, utáhla vlasy do drdolu a vrátila se do místnosti, která byla částečně ložnice, částečně obývací pokoj a částečně malá kuchyňka. Roztáhla závěsy a vpustila dovnitř slabé paprsky právě vycházejícího slunce.

Posadila se na postel a vytála z kabelky pergamen, který jí předchozí den večer dala na letišti Nataša. Jejich obchod byl jednoduchý. Evelyn nedokázala rozluštit symboly na holi bez klíče a Nataše byl klíč bez hole také málo platný. Proto si na jeden den oba předměty vyměnily. Evelyn se zprvu zdráhala. Jakou měla jistotu, že Nataša své slovo dodrží a hůl ji vrátí? Ale když zjistila, jak to funguje - totiž že hůl je bez originálního pergamenu naprosto bezcenná - souhlasila.

Symboly na pergamenu měla prohlédnuté už nejmíň desetkrát a perfektně si je vryla do paměti, stále ovšem nenacházela žádný smysl prastarého poselství, které svírala v rukou. A nebyla si jistá, zda ji Nataša s vysvětlením pomůže, leda by pro ni měla nějaký další lukrativní obchod. Jenže pokud jí s rozluštěním symbolů nepomůže Nataša, neexistuje na celém světě už nikdo jiný, kdo by toho byl schopen.



Judy se zrovna probírala nespočtem různých šatů, které měla ve skříni, když do pokoje vešla Ashley.

"Volala jsi mě?" zeptala se potichu.

Judy přešla přes místnost a zavřela dveře. Pak teprve popadla Ashley za zápěstí a dotáhla ji před skříň. Vytáhla dvoje džínové kraťasy a položila je na postel vedle černých minišatů. "Tak co myslíš?"

"P-prosím?" nechápala Ashley. Byla připravená na spoustu věcí, ale především čekala, že ji bude chtít Judy kousnout. Tak to přece Alek říkal - Judy má hlad, běž za ní.

Judy protočila oči a pohodila tmavě hnědými vlasy. "Jenom se tě ptám na názor. Jdu na jeden koncert a chci vědět, co se podle tebe hodí víc. Teda ne že by tohle byl můj první koncert, ale ještě nikdy jsem neměla takový výběr oblečení a jsem z toho úplně hotová. Fakt se nemůžu rozhodnout. Takže," přešla k posteli a začala ukazovat na jednotlivé kousky. "Černý mini nebo kraťasy a tričko?"

Ashley sice ještě nebyla vzpamatovaná z toho šoku, ale odkašlala si a řekla: "Radši kraťasy. Když se ti poštěstí a dav tě vytáhne nahoru, aspoň ti nikdo neuvidí pod sukni."

"Přesně to jsem si myslela taky," potvrdila Judy a pokývala hlavou. "Vezmu si ty tmavší," dodala a odhodila zbytek věcí na zem. Popadla černé tenisky a červené tílko s prostříhanými zády a začala se převlékat. Ashley ze slušnosti a ze zvyku odvrátila zrak.

"Ale prosím tě," řekla Judy teatrálně. "Jako bys nikdy neviděla holku ve spoďárech. A víš ty co? Nechceš jít se mnou?"

"S tebou?" podivila se Ashley. Sice už tady bydlela skoro dva roky, ale ještě nepotkala upíra, který by se k ní choval jako k sobě rovné. "Na koncert?"

"Jasně," odvětila Judy, zatímco se soukala do kraťásků záporné délky.

"Myslíš ten koncert, na který ti Alek zakázal jít?"

Judy se zasmála. "Jo, přesně na ten. Alek mi může políbit… Já se ho o žádný kousance neprosila. Nemá sebemenší právo mi říkat, co mám a co nemám dělat."

Ashley těkala očima kolem sebe. "Vlastně má. Je to král upírů, všichni se musí podrobit jeho vůli."

Rozzlobená brunetka hodila staré tričko na zem. "Ať si trhne. Já ho prostě poslouchat nebudu. Tak půjdeš se mnou nebo ne?"

"Nebylo mi dovoleno opouštět sídlo," špitla dívka na odpověď.

Judy si povzdechla a sklonila se k tkaničkám bot. "Můžeš mi vysvětlit jednu věc, blondýno? Proč mluvíš jak ze středověku, kolik ti vůbec je?"

Ashley se potichu zasmála, ale hned si připlácla ruku na ústa, jako by udělala něco špatného. "Osmnáct, ale už dva roky žiju ve společnosti upírů. Nejmladšímu z nich je tady sedmdesát let. Dovedeš si asi představit, že nemluví zrovna nejmoderněji. Na dnešní řeč jsem si už odvykla."

"Copak tady není víc…," Judy hledala to správné slovo. "Víc chodících fast foodů?"

"To víš, že je," odvětila Ashley, a úplně ignorovala poměrně urážlivý výraz, kterým ji Judy častovala. "Ale Alek nechce, abychom se moc stýkali. Nikdy to nahlas neřekl, ale podle mě se bojí, abychom se nějak nevzbouřili nebo neutekli. Ale to mi stejně nemůžeme."

Upírka nadzvedla obočí. Nemusela se ani ptát, Ashley pokračovala sama. "Věc se má tak. V momentě kdy nějaký upír pije z člověka, vytvoří se mezi nimi jakési pouto. Člověk vždy ví, jestli jeho pán má hlad. Opačným směrem to funguje tak, že upír dokáže určit, jak daleko je ten jeho člověk. Proto taky většina upírů pije maximálně z jednoho člověka - tedy dokud neumře, protože to pouto s každým dalším kousnutím sílí. Vlastně se divím, že ti Alek nesehnal někoho nového."

Judy celý ten proslov poslouchala s velkým zaujetím. Nesnášela, že jí tolik věcí stále unikalo. Rozhodla se, že si ještě bude muset s Ashley promluvit, někdy až nebude mít tolik na spěch. Jenže už bylo skoro půl deváté a už v deset hodin měla na pódium nastoupit předkapela. Zkontrolovala se tedy naposledy v zrcadle, upravila si lesk na rtech a konečně se zeptala Ashley na to, na co se jí chtěla zeptat od začátku.

"Kde vlastně konkrétně jsme? Tím myslím, jak daleko od New Yorku?"

"Pár desítek kilometrů, ale svojí super upíří rychlostí tam budeš během několika minut, stačí se jenom držet pořád podél řeky. Ale budeš na cestu něco potřebovat."

"Co?" řekla Judy.

"Tohle," odpověděla Ashley a odhrnula si blonďaté vlasy z krku.

Judy pochopila. Vzpomněla si, jak Alek mluvil o zvláštních efektech, které se aktivují lidskou krví. Omluvně se na Ashley usmála. "Hele, vážně mi nedělá radost tě kousat. Zvlášť teď, když jsme skoro kámošky. Ráno musím Aleka poprosit, ať mi sežene vlastní fast food."

Judy se napila a poslala Ashley pryč. Potichu jako myška vyklouzla z okna, které naštěstí bylo jen pár metrů nad zemí. Nastražila uši a i na tu ohromnou dálku slyšela tiše ruch velkoměsta. Než se vydala na cestu, ohlédla se přes rameno, v čem že to teď vlastně bydlí. Chvíli nerozeznávala jednotlivé obrysy, ale potom si všimla, že se jedná o jakousi polorozpadlou vojenskou základnu nebo pevnost, možná z doby první světové války, napůl skrytou v hustém lese. Zdi budovy byly pokryty plazivými rostlinami, což dělalo její krytí ještě dokonalejší. Kdokoliv s horším zrakem by řekl, že je to jen kus skály uprostřed lesa.
Judy se otočila a vydala se po sluchu podél řeky do New Yorku. Svištěla mezi stromy neuvěřitelnou rychlostí. Správně by měla mít všechno kolem sebe rozmazané, ale viděla naprosto ostře. Kdyby chtěla, mohla by i počítat jehlice na větvích smrků. Když před sebou uviděla první světlo, zpomalila. Několika kilometrová cesta jí trvala sotva patnáct minut. Stihne si před koncertem ještě koupit svačinu (nebo spíš ukrást, protože žádné peníze neměla).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 27. dubna 2012 v 14:01 | Reagovat

Super kapitolka, jsem hrozně zvědavá na poktračování. Hlavně mě zajímá další kroky Judy a tak :D

2 Aelis Aelis | Web | 27. dubna 2012 v 16:17 | Reagovat

Vlastně jsem jen s jednou z těch pěti chodila na školu, všechny ostatní znám teprv pár měsíců z výtvarný přípravky. Každopádně je mi jasný, že se jich nemůžu moc držet, jsou v jinym oboru, a tak budou mít úplně jinej rozvrh. Brutálnější rozvrh. :)
A pravda.  Stejně je pro mě hlavní, že tam potkám spoustu novejch lidí. To asi potřebuju ze všeho nejvíc - nový tváře. :D

Chodící fast food. To mě dostalo. :D
Jsem zvědavá na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama