2. kapitola

8. dubna 2012 v 16:44 |  Drápy a tesáky
Jestli budu pořád přidávat tímhle tempem, brzo se "doženu" a pak budete muset čekat, až další kapitolu napíšu. Ale co, však já si čas najdu. Omezím spánek a bude :)
Už mi zbývají jen přibližně čtyři stránky ročníkovky. Limit je sice 10-20 a já mám napsaných osm, jenže to taky musí mít hlavu a patu. A když už o tom mluvím, ráda bych připomněla Dotazník. Kdo ještě nevyplnil, ať si pospíší.
Jak se mám? Už druhý den mě bolí hlava a začínám přemýšlet, že to nejspíš bude tím množstvím alkoholu, který do sebe poslední dobou leju. Tlačí mě levá čočka, takže ji nejspíš budu muset už vyhodit a koupit si nový, protože mi začínají docházet. Přeležela jsem si krk, takže nemůžu otáčet hlavou na jednu stranu a jsem šíleně unavená, i když jsem dneska naspala solidní dvanáctku. Ale to nikoho nezajímá, takže si to nechám pro sebe.

Řekla jsem si, že u téhle povídky nebude od věci si vždycky zopakovat, co se dělo v minulé kapitole. Jen jako menší rekapitulace. Protože by se to mohlo po chvilce začít všechno motat dohromady.
Čarodějka Evelyn se rozhodla zachránit svět a obnovit slávu a sílu čarodějnického klanu. Na chvilku jsme potkali i Ryana a v dnešní kapitole se mu budeme věnovat o něco víc. Judy byla přeměněná na upírku a zdá se, že si to zatím všechno užívá a její starý život jí vůbec nechybí.
Taková kapitola o ničem, jenže těch bude ještě hodně :D
Momentálně pracuju na sedmé, příběh ještě ani pořádně nezačal a už mám přes dvacet stránek. Jop, čeká vás hodně hodně hodně moc písmenek, jestli se rozhodnete vydržet to se mnou až do konce.



Kde jinde začít, než úplně na začátku? A právě tam se rozhodla začít Evelyn. Jak lze zachránit něco, o čem nevíte téměř nic? Jak lze pokračovat, když není na co navázat?

Na světě už není moc lidí, kteří by věděli, jak to začalo. Spíš už skoro žádní. Většina z nich dávno zemřela nebo zapomněla. Zapomenout je tak jednoduché, osvěžující, uklidňující…



Evelyn seděla na palubě mezinárodního letu z New Yorku do Moskvy. Musela odvolat schůzky na další týden dopředu a za letenku utratila většinu svého posledního důchodu. Ale to všechno jsou jen malé oběti za záchranu světa.

Nataša by ji měla čekat na letišti. Byla jednou z nejstarších praktikujících čarodějek na planetě, a když se doslechla, co pro ni Evelyn má, okamžitě souhlasila, že jí pomůže. Šlo vlastně jen o obchod. Ty mi dej potřebné informace a já pro tebe vyvodím důsledky.

Evelyn bylo jasné, že s přátelskou pomocí nemá Natašina nabídka nic společného. Nataša by nikdy nedělala nic, z čeho by sama neměla prospěch. Těžko říct, čím to bylo. Možná byla zvyklá očekávat kudlu v zádech pokaždé, když se snažila být k někomu přátelská. Možná jí jen moc přerostla přes hlavu.

Usměvavá blonďatá letuška přišla k Evelyn a potichu ji poprosila, aby si srovnala sedadlo do vertikální polohy a zapnula si pás. Jak Evelyn nesnášela přistávání. Zavřela oči, zabořila hlavu do opěradla sedačky a v ruce křečovitě sevřela svou vyřezávanou hůl.

***


Noc se pomalu chýlila ke konci. Obloha na východě už měla světlou namodralou barvu, zatímco na západě se ještě topila v černočerné tmě. V těch lepších částech města se ulicemi potáceli nalití chlápci v obleku s lahví v ruce, ty horší se hemžily opilci v obyčejných džínech. V jedné ze zapadlých uliček Brooklynu se před dveřmi ne zrovna rušného non stop baru válel na zemi přibližně třicetiletý muž, typický příklad ztracené existence. Rozhodně si moc nepotrpěl na hygienu, byl cítit cigaretovým kouřem, zvětralým pivem a agresivním potem. Od přírody celkem hezký obličej byl pokryt několikadenním strništěm a krví, která vytekla z jeho rány na čele, nejspíš k ní přišel během jedné z nespočtu barových rvaček. Válel se na hromadě pytlů s odpadky a v ruce žmoulal poloprázdnou lahev vodky. Hlasitě zachrápal, potom se otočil na druhý bok a spal dál. Vůbec si nevšiml, že zabořil nos do černé banánové slupky.

Zkrátka to nebyl člověk, jakého byste chtěli potkat v noci v lese. Nebo kdekoliv jinde. Byl to člověk, který je naprosto zbytečný, postradatelný a jeho jediným přínosem společnosti jsou peníze, které nechává dennodenně v pochybných hospodách.

Když ho Ryan zaregistroval, zhoupnul se mu žaludek. Jenže slíbil, že se o všechno postará, a protože úplněk bude už za několik hodin, nemohl si vybírat. Sice by si radši dal nějakou pěknou mladou slečnu, ale na druhou stranu se tak zbaví výčitek svědomí, až toho chudáka bude trhat na cáry. S lehkostí si ho přehodil přes rameno a zamířil zpátky na ubytovnu, která vlastně nebyla tak úplně ubytovna, i když se tak tvářila.

Na "ubytovně" bydlel celý Ryanův klan. Ryan slovo klan nesnášel. Ale sám nepřišel na žádné jiné označení skupinky vlkodlaků, co žijí všichni na jednom místě. Rodina to nebyla v žádném slova smyslu. Jediný důvod, proč se zatím všichni navzájem nepovraždili, byla Ryanova matka, která je všechny držela na uzdě. Sice vypadala jako křehká něžná bytost, ale se zbraněmi to uměla zatraceně dobře. Při pomyšlení na její sbírku měděných nožů přejel Ryanovi mráz po zádech. Jednou svou matku viděl je použít. Byl tenkrát ještě hodně mladý, ale chladnokrevný výraz v jejích očích se mu nesmazatelně vryl do paměti.

Chlápek na Ryanově rameni se napůl probral ze svého alkoholového kómatu, a když mu došlo, co se s ním děje, začal mlátit Ryana do zad teď už prázdnou lahví. Ryan si povzdechnul a jednou rukou s ním smýknul proti zdi. Opilec se praštil do hlavy a celou cestu až k ubytovně se ani nehnul.

***


Alek seděl v honosném křesle, které vypadalo téměř jako trůn. Díval se nepřítomně do prázdného, chladného krbu a hřbetem ruky si otíral krev, která mu stékala z koutku úst.

"Proč taky nemám zuby?" zeptala se zvědavě Judy, která právě vyšla ze svého pokoje. Měla na sobě jedny ze svých nových šatů. Jejich sytě rudá barva kontrastovala s Judyinou bledou pokožkou a kdyby byly jen o trošku kratší, už by se daly považovat spíš za tričko. K nim si vzala obyčejné černé lodičky na vysokém podpatku. Dřív by si v takových botách jedině tak zlomila nohu nebo vyvrtla kotník, ale jako upír měla mnohem lepší balanc.

Alek se zvedl ze svého křesla a udělal dva kroky směrem k Judy. Nepatrně se pousmál a mezi rty mu probleskly prodloužené špičáky. "Však je máš. Každý je má."

Judy pozvedla k obličeji malé zrcátko, které držela celou dobu v ruce a zkoumala svůj úsměv. "Vždyť vypadají úplně stejně jako předtím. Jen jsou jakoby vybělený. Ale špičáky nikde. Já chci špičáky, ale pořádný upírský špičáky."

"Přiveďte mi sem Ashley," zavolal Alek do prázdné místnosti. Pár sekund se nic nedělo a pak se otevřely těžké dřevěné dveře vedle krbu a dovnitř vstoupila krásná blondýnka v černých šatech. Přesně tak si Judy představovala oblečení upírů. Její šaty spadaly až na zem. Měly poměrně jednoduchý korzetový střih, který byl ozvláštněn fialovými vyšitými ornamenty a tuhým černým límcem. Ten vypadal zvlášť upírsky. Špinavě blond vlasy se jí mírně vlnily k lopatkám.

"Přejete si, pane?" zašeptala a mírně se uklonila.

Alek jen pokynul rukou směrem k Judy a blondýnka chápavě přikývla. "Judy, seznam se s Ashley," pronesl Alek oficiálně.

Když se Ashley dostala dost blízko, uslyšela Judy tichý pravidelný zvuk. Kromě mělkého dechu nově příchozí to byl jediný hluk, který rušil dokonalé ticho panující v místnosti. Judy se snažila ten zvuk někam zařadit. Odkud ho jenom znala? Připadal jí tak povědomý.

A pak jí to došlo.

Při pohledu na Ashleyny růžové tváře a hrudník chvějící se nádechy a výdechy, na rozdíl od Alekova a jejího. Slyšela tlukot srdce. Ashley nebyla upírka. Tak co tady dělela? Služku? V takových šatech?

Ashley si rukou odhrnula vlasy na stranu a odhalila svůj krk. Přes tenkou kůži mohla Judy vidět krev pulzující v tepnách a v ústech se jí proti její vůli začaly sbíhat sliny.

"Ashley je, řečeno kulantně, dobrovolný dárce krve," řekl Alek směrem k Judy. "Teď jen stačí, když se budeš soustředit na její krk a uvědomíš si, že se chceš zakousnout. Špičáky se objeví."

Nemusel Judy dvakrát pobízet. Nikdy se nechtěla víc do něčeho zakousnout, a to počítala i dorty, které jí pekla babička, když byla malá. Ústy jí projela nepatrná bolest, která odezněla snad ještě dřív, než pořádně začala. A když si Judy olízla rty, zavadila jazykem dva ostré a prodloužené špičáky. Více méně instinktivně naklonila hlavu na stranu a zakousla se Ashley do krku.

Krev chutnala snad ještě lépe než ta, kterou před několika hodinami pila ze skleněného pohárku. Byla živější, teplejší a voněla daleko intenzivněji. Judy pustila z ruky zrcátko, to dopadlo na zem a rozbilo se na několik kousků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aelis Aelis | Web | 9. dubna 2012 v 20:52 | Reagovat

No páni, dobrý. Jsem zvědavá na pokračování. Ta Moskva mě ani nevim proč fascinuje. :D
Taky mě zajímá jak spolu budou postavy nakonec souviset.

2 Gabux Gabux | Web | 11. dubna 2012 v 15:21 | Reagovat

No já nemám slov! Já se fakt hodně snažím tě nijak nepopohánět, ale ono to nejde... Takže... rychle další, jinak mě máš na svědomí :)) A zajímá mě souvislost těch osůbek :))

3 Aisha Aisha | Web | 1. října 2012 v 12:43 | Reagovat

Hmm, už to začíná nabírat ten správný napínavý směr :) :D ..jen mě zajímalo, jak to, že se Ashley nepromění v upírku, když se do ní Judy nebo někdo zakousne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama