1. kapitola

4. dubna 2012 v 21:22 |  Drápy a tesáky
Jak jsem slibovala, první kapitola nové povídky Drápy a tesáky.
Jen pro připomenutí, o co vlastně jde? Prastará válka mezi upíry a vlkodlaky trvá už celá tisíciletí a nikdo si nepamatuje její příčinu. Najednou se ale objevila síla ještě temnější a vražednější, jejímž jediným úkolem je obě rasy sprovodit ze světa. Dokážou znepřátelené rody spolupracovat? A co když se do toho zaplete láska?
V téhle kapitole se seznámíme s Judy, naší hlavní hrdinkou. Mám z ní jen samou radost, protože ačkoliv si (stejně jako všechny moje postavy) našla vlastní cestu, formuje se mi do velmi zajímavého člověka. Je energická, je svá a nic neřeší.
Kapitoly nebudou mít názvy, tak to budeme muset nějak oželet. Ale zjistila jsem, že i když mám pocit, že mi to psaní jde nějak pomalu, tak mám už 22 stránek. A to je dost. A ještě mi ani nezačal ten hlavní děj. Mám takové tušení, že Drápy budou hodně dlouhou povídkou (pokud s tím NĚKDO nesekne).

Mimochodem, pamatujete si, jak jsem si pořád stěžovala, že nestíhám? A jak jsem slibovala, že se to po dnešku zlepší? No, tak nezlepší. ořád toho mám moc a moc a nějak se to kupí a do všech povinností musím ještě nějak nacpat psaní ročníkovky (té mám teprve žalostných šest stránek), hraní na piáno a kytaru (abych se z toho nezbláznila), a pak samozřejmě nějaké to psaní nebo čtení. No Masakr.
Přestanu vás unavovat svými kecy, jdeme rovnou na věc.



Když se Judy probouzela, hlava jí třeštila jako ještě nikdy v životě. Zažila už spoustu pořádných flámů, ale tenhle musel být ze všech nejlepší. Kvalita uplynulého večírku se totiž podle ní měřila velikostí oken, bolestí hlavy a množstvím oblečení, které na ní zůstalo.



Už jen to, že se vzbudila na místě, které nikdy neviděla, muselo znamenat, že to opravdu stálo za to. Ležela na neuvěřitelně obrovské posteli, zachumlaná do nadýchaných peřin. Všechno bylo v rudé barvě, včetně nebes, která se jí rozprostírala nad hlavou. Moment, já ležím v posteli s nebesy? problesklo jí hlavou a sama pro sebe se zasmála.

Posadila se a líně se protáhla jako kočka. Všimla si, že má na sobě neznámou noční košilku ve stejně rudé barvě jako povlečení. Nakoukla pod peřinu a zkontrolovala, jestli má kalhotky. Samozřejmě, že ne.

Snažila se vzpomenout na cokoliv z minulé noci. Ale okno, které si z toho večera odnesla, přesahovalo všechny předchozí okna jejího života. Šla domů od doktora, který jí odebíral krev na nějaké testy. Poslední dobou si ji kvůli nějakým testům zval v jednom kuse - ale pokaždé dostala jen kázání o škodlivosti alkoholu, který v její krvi našli v požehnaném množství. Pak už bylo všechno částečně v mlze. Cestou domů se stavila v baru na jednoho panáka. Zatímco si povídala s barmanem a usrkávala svou vodku s džusem, přisedl si vedle ní nějaký podivný chlápek. Mohlo mu být kolem čtyřiceti a poručil si jenom sklenici vody. Divné bylo už to, že do takového baru přišel někdo nad pětadvacet let. Ale objednat si jenom vodu bylo podobné jako nakráčet si to v růžových minišatech na metalový koncert.

Judy musela chvíli namáhat svou bolavou hlavu, aby si vzpomněla, co se stalo potom. Ale jasně, dal se s ní do řeči a pozval ji na drink. Přesně tak to řekl, na drink. Objednal nějaké hnusné Martini, které bylo nekřesťansky drahé. Představil se jako Alek a snažil se s Judy prohodit pár slov. Pamatovala si, jak jí připadal slizký. Ale podle výborně padnoucího obleku, luxusních hodinek a toho pití, co jí koupil, byl taky nechutně bohatý. A nikdy neuškodí hodit řeč s někým nechutně bohatým, zvlášť když se vám snaží vnutit jedno pití za druhým.

Když dopila druhé Martini (které jí chutnalo už o trochu lépe než to první), musela si odskočit na záchod. A to je poslední věc, co si pamatuje. Ani neví, jestli na ten záchod skutečně došla, nebo sebou sekla v půlce cesty.

S blaženým výrazem se opět položila na péřové polštáře a jediné, co rušilo tu perfektní pohodu, byla neuvěřitelná bolest hlavy a pnutí v krku. Nejspíš si ho přeležela, nebo s ním večer nějak špatně pohnula. Přejela si rukou po šíji a snažila se to pnutí uvolnit. Když sjela rukou na stranu krku, našla konečně místo, kde byla bolest nejsilnější. Také nahmatala něco jako strup. Zprudka se znovu posadila a po hmatu zkoumala svoje zranění. Prsty zlehka přejížděla po dvou hlubokých rankách spojených půlměsícem. Od čeho to proboha mohla mít?

Nemohla přemýšlet, hlava jí třeštila víc a víc. Musela se jít něčeho napít. Zvedla se z postele a chtěla jít hledat koupelnu nebo kuchyň, ale svět se s ní zatočil a málem se skácela k zemi. Jen tak tak se zachytila sloupku postele. Další pnutí jí projelo rukou. Podívala se na předloktí a objevila tam úplně stejnou ranku, jakou měla nejspíš na krku. Co se to kurva děje?

Malátně došla ke stěně a opřená o ní se došourala ke dveřím. Místo kliky měly kouli a najednou jí to přišlo hrozně snobské. Pootočila koulí, dveře se otevřely a za nimi stál ten muž ze včerejšího večera - Alek. V ruce skleničku červeného vína a na tváři potutelný úsměv.

"Na, vypij to," řekl a podal Judy sklenku. "Udělá ti to dobře."

Judy nakrčila obočí. "To sotva," prohlásila tónem, který používala, když chtěla z lidí dělat debily. "Mám kocovinu jako prase a bolí mě hlava. Víno je to poslední, co mi teď pomůže."

Alek skleničku postavil na toaletní stolek vedle rámečku na fotku, položeného obrázkem dolů.

"Chci domů," téměř vykřikla Judy. "Dej mi moje oblečení."

Nedočkala se reakce. Alek postával ve dveřích bez sebemenšího pohybu. Judy se najednou pod jeho pohledem rozklepala kolena a musela se zachytit dveří ještě křečovitěji, aby nespadla na zem. Cítila se hrozně slabá.

"Dobře, oblečení se asi nedočkám. Tak půjdu takhle," ukázala na tenkou a krátkou noční košilku a své bosé nohy. "Uhni mi z cesty!"

"Ne," řekl, aniž by změnil výraz nebo postoj těla.

Judy čekala na nějaké vysvětlení, ale Alekova tvář zůstala stejně nečitelná. Stál ve dveřích v tmavých a očividně drahých kalhotách a černé košili, kterou měl u krku rozepnutou. Ruce měl zkřížené na prsou a z očí mu šlehaly plameny. Ale bylo tu i něco jiného. Judy si to nedokázala vysvětlit. Jakoby věděla, že musí udělat všechno, co po ní Alek bude chtít. Vyzařovala z něj jakási přirozená autorita.

"Napij se," zopakoval Alek ledově klidným, monotónním hlasem a mírně pohnul hlavou směrem k ručně broušené sklenici plné vína. Judy se po ní natáhla a přiložila ji k ústům. Při pohledu zblízka si všimla, že tekutina uvnitř je hutnější a tmavší než víno, dokonce i jinak voněla. Vlastně voněla hrozně lákavě.

"Když se napiju," zeptala se opatrně, "budu moct jít?"

Alek stál ve své nehybné dokonalosti dál, jako by jeho tělo vůbec nebylo lidské.

Judy na něj nejistě pohlédla a rozvážně se napila. Už po prvním doušku jí došlo, co to vlastně pije. Byla to krev. Teplá, jako by právě vytekla z rány. Nejprve ji chtěla zhnuseně vyplivnout, ale překvapivě zjistila, že jí chutná. Zbytek sklenice už vypila na ex. Když pohár odkládala zpátky na stolek, pocítila, jak její tělo sílí. Nohy se jí přestaly klepat a bolest v hlavě ustupovala. Všimla si, jak se rána na předloktí během pěti vteřin zatáhla a vyhladila, až z ní zbyla jen malá jizvička. Prohmatala si prsty krk a také tam nezbylo po strupu vůbec nic. Vyděšenýma očima pohlédla na Aleka.

"Co jsi to se mnou udělal?" zaječela hystericky.

***


V tu samou chvíli o několik kilometrů dál seděl Ryan na okenní římse a čokoládově hnědýma očima bedlivě pozoroval oblohu. Zafoukal vítr a rozcuchal mu po bradu dlouhé, tmavé vlasy. Ryan sebou zatřásl a přitáhl si koženou bundu blíž k tělu. Měsíc mu ozařoval ostře řezané rysy obličeje a zvýrazňoval několik jizev, které se mu táhly přes tvář.

Seděl téměř bez hnutí, jen nohama kýval nad propastí několika pater pod ním. Nebál se, že spadne. Měsíc byl téměř v úplňku. Zítra to příjde. Nesnášel tu bolest. Tvrdili mu, že po několika letech si zvykne. Nezvyknul si. Každý další úplněk prožíval stejná muka. Nejspíš byl jediný, komu to vadilo. Ostatní si vychvalovali tu svobodu, sílu, rychlost… On by všechno vyměnil za jeden obyčejný úplněk, kdy by se mohl procházet po ulicích a sledovat kulatý měsíc na nebi lidskýma očima.

"Zlato, neseď tam takhle," ozval se příjemný hlas za ním.

Smutně se usmál na ženu stojící v místnosti za ním. Měla dlouhé světle hnědé vlasy a vypadala stejně stará jako on. Na sobě měla modré šaty po kolena s dlouhými rukávy a obyčejné černé střevíčky na nízkém podpatku. "Na zítřek je potřeba všechno nachystat. Ještě jich nemáme dost."

"Neboj mami," odpověděl Ryan, slezl z římsy do pokoje a zavřel okno. "O všechno se postarám." Ještě jednou smutně pohlédnul na měsíc, potom očima sklouznul na svou mámu. Jí se ten život zamlouval. Není se co divit. Vždyť která žena by nechtěla pořád vypadat na dvacet? Snad každá by za to i zabíjela. Ironií bylo, že přesně taková byla cena za věčné mládí. Jednou za měsíc se stát nestvůrou, vrahem.

Meredith uhladila svému synovy rozcuchané vlasy a smutně se dívala, jak opouštěl místnost. Kdyby jen věděla, jak mu pomoct.
***



"Upír?" protáhla Judy to slovo jako žvýkačku. "Jakože zuby, krev, česnek, dřevěný kolíky a to všechno?" Hlas jí vibroval vzrušením. Vždycky si myslela, že to, co každodenně vidí, nemůže být všechno. Že tu musí být i něco víc. Konečně dostala důkaz.

"Moc koukáš na filmy," odvětil Alek nezúčastněně.

"Takže se neblýskáte na světle jako Edward?"

"Ne. Umřeme." Tahle odpověď Judy trochu zklamala.

"A co česneky a kříže?"

"Pověra, sami jsme ji rozšířili."

"Dřevěný kolík?"

"Zatraceně bolí, zůstávají po něm třísky, ale to je asi všechno, co dělá."

"Svěcená voda?"

"Je úplně stejná jako obyčejná voda. Náboženství je mýtus."

"Upíři jsou taky mýtus," nedala se Judy odradit.

"Ne každý mýtus je jenom mýtem."

"Stříbro? To vás zabije?"

Alek protočil oči v sloup, což bylo zatím jeho nejlidštější gesto. "Pleteš si to dohromady. Stříbro má údajně zabíjet vlkodlaky, ne upíry."

Judy vytřeštila oči ještě víc, pokud vůbec něco takového bylo možné. "Oni jsou i vlkodlaci?" To už jí hlas přeskakoval do vysokého pištění.

"Bohužel ano. Ale už jich je zatraceně málo. O to jsme se postarali."

"A co takové víly, nebo čarodějnice. A mimozemšťani?"

"Vymřely, vymírají, neexistují."

"Duchové?"

"Ne."

"Zombie?"

"Ano."

"Hustýýýýý."

"Prosím?" Najednou to byl Alek, kdo vypadal zaskočeně.

Judy naklonila hlavu na stranu jako štěně a i s krví rozmazanou po obličeji vypadala roztomile. "Ty asi nebudeš zrovna nejmladší, co? Když je něco hustý, znamená to, že je to super."

"Aha," řekl Alek zaraženě. "Tak tedy husté."

Judy si olízla rty. "Chci ještě." Ukázala na sklenici. Alek ji beze slova sebral ze stolku a odešel z pokoje. Judy za ním zavřela dveře a začala ložnici místečko po místečku prozkoumávat. Na zemi ležel huňatý a (překvapivě) červený koberec, stěny byly nahozeny hrubou bílou omítkou. Přes okna vysely těžké černé závěsy. Opatrně je odhrnula a vykoukla ven. Na zlomek vteřiny se lekla, že svítí slunce a ona skončí jako smutná hromádka popela. Ale byl to jenom měsíc, téměř úplně kulatý. Nejdéle pozítří bude úplněk, pomyslela si Judy, opět závěsy zpustila a pokračovala ve zkoumání místnosti.

Kromě postele a toaletního stolku toho tam už moc nebylo. Jen obrovské dřevěné dveře od zabudované šatní skříně. Musely být zatraceně staré, takové viděla naposledy před několika lety, když byla s rodiči na prohlídce nějakého hradu. S tichým zaskřípěním se otevřely a Judy se naskytl pohled do šatníku, za jaký by byla schopná i zabít nejlepšího přítele.

"Líbí se ti?" zaslechla za sebou Alekův pobavený hlas. Ani si nevšimla, že se zase vrátil do pokoje. "Měly by ti padnout, ale pro jistotu si je vyzkoušej."

Judy nevěřila svým vlastním uším ani očím. "Ty jsou všechny moje?" řekla a rukou máchla k desítkám šatů všech možných délek a střihů.

"Jenom jsem chtěl, aby ses tady cítila co nejlépe."
Judy přeběhla přes místnost k Alekovi. Samotnou ji překvapilo, jak rychle těch několik metrů překonala. Vzala si od něj novou várku krve a jedním dechem ji celou vypila. Otřela si ústa a v očích se jí rozsvítily stovky hvězdiček. Tenhle nový život vypadá zatracen dobře, blesklo jí hlavou. On to fakt nebyl špatný nápad, nechat se od starouška pozvat "na drink."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 4. dubna 2012 v 23:15 | Reagovat

Tak tento příběh je dost zajímavý už na začátku :) Hrozně mě to baví :)) Těším se na další díl :)

2 Aelis Aelis | Web | 6. dubna 2012 v 10:00 | Reagovat

při tý diskuzi o upírech jsem se musela fakt smát, ale je fajn, že existujou zombící - udělala si mi radost! :D
Moc pěkný! :D

3 adler adler | E-mail | Web | 8. dubna 2012 v 11:21 | Reagovat

Milá Sasanko, dík za návštěvu na mém blogu i komentář. Proč se nechceš rozepsat o svých sexuálních zážitcích? Vždyť je můžeš popisovat anonymně. Věř, že nic zajímavějšího na tobě není.

4 Livien Livien | Web | 25. června 2012 v 11:12 | Reagovat

No, dobře, plánovala jsem si tu první kapitolu přečíst až večer, ale nevydržela jsem to a mé nadšení stále trvá. :)

5 Aisha Aisha | Web | 1. října 2012 v 11:49 | Reagovat

Ze začátku mi to téma upíři x vlkodlaci přišlo trošku otřepané (jak jsi psala v prologu), ale potěšilo mě, že existují i jiné kreatůry jako zombíci a tak :D .. ale povídka se mi líbí :) ..moc se těším na tu zakázanou lásku :D (půjdu číst dál). Jinak jedna z mých postav se taky jmenuje Meredith! :DD (ale to je jen takový nepodstatný detail :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama