Houslista

16. března 2012 v 18:26
V životě jsem nenapsala nic tak psychopatickýho. Sama sebe jsem vyděsila. Protože je to vážně zvrácený. Povídka o chlápkovi, co dostane kopačky od své holky a ztratí tak iluzi o její dokonalosti. A tak se rozhodne, že si tu svou dokonalou slečnu postaví. Teď už jen sehnat součástky.
Skoro by se hodilo dát nějaké věkové omezení, ale stejně mě nikdo poslouchat nebude.

NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST ČLÁNKU OBSAHUJE SPOILERY. Jen aby někdo neříkal, že jsem ho nevarovala.
Ten nápad přišel vlastně úplně náhodou. S mojí bláznivou kamarádkou jsme řešily už vážně nevím co a nějak nám vyvstal na mysli chlápek, co nosí ve futrálu od houslí kusy lidských těl, ze kterých potom doma staví jeden celistvý kus. A já na to, proč ne? Sice to tady už párkrát bylo, ale proč si nezablbnout. Hezky se vyřádím na kalužích krve a něco sesmolím. Včera večer mě políbila můza a vrhla jsem se na psaní. První stránku jsem ještě měla pevně ve svých rukou, jenže jak otmu u mých příběhů bývá, po nějakém čase si Marvin vytvořil vlastní osobnost, a já od té doby byla jen pozorovatel a zaznamenavatel. Vymklo se mi to a tak vzniklo něco, co vzniknout vůbec nemělo. Ale i tak jsem s výsledkem dost spokojená. Můžu bez nadsázky říct, že je to moje nejlepší jednorázovka. Napsala jsem ji na jeden zátah, asi za tři nebo čtyři hodiny. Šla jsem spát až před půlnocí a popravdě jsem měla docela problémy usnout. Furt jsem čekala, odkud se Marvin vyloupne. :) Ale to asi jen proto,že jsem ho sama vytvořila. Nakonec se přece nejvíc bojíme toho, co jsme sami udělali, ne? Navíc, když se to zvrtne jiným směrem.
KONEC SPOILEROVÉ ČÁSTI. (Tohle jsem odkoukala od tetičky Wiki. Řekla bych, že je to dost vychytaná věcička.)

Mimochodem, překopala jsem rozcestník jednorázovek. Je teďka mnohem přehlednější, bláboly jsem dala až dolu (aby si jich co nejmíň lidí všimlo) a ke každé povídce jsem přidala obrázek a kraťounký popis. Jsem na sebe pyšná. Překonala jsem svou nebetyčnou lenost. To už bude jarní únava. hmmm, jaro. Těším se. No nic, mějte se a smějte se, protože za chvíli vám zmrzne úsměv na rtech.

P.S. jednoho dne mi budou lidé říkat Stephanie Kingová, královna hororu. Jo!



Je nádherná. Mám to štěstí sedět přímo pod molem. Jistě, všechny jsou krásné, ale ona je jedinečná. Sleduji každá její krok s téměř posvátnou úctou, očima přejíždím od jejího nadpozemsky dokonalého kotníku až k lemu kraťounké sukně, která zakrývá jen to, co je skutečně nutné zakrýt. Na chvíli se zastaví na konci mola, otočí se k divákům nejprve levým a poté pravým bokem a jde zase zpátky. Dokonalé nohy, dokonalý zadeček, dokonale útlý pas. Je Dokonalá.


A je jenom moje. To vědomí mě hřeje někde hluboko uvnitř. Svět konečně dává smysl. Je jenom moje a nikoho jiného. Čekal jsem na ni roky. To čekání se rozhodně vyplatilo. Našel jsem svého Anděla, lásku svého života. Byla jako dar z nebes, jako Bohyně, která sestoupila na zem. A teď je jenom moje, abych jí mohl dennodenně opakovat, jak úchvatná je.

Vrací se ještě jednou, předvést poslední šaty, a usmívá se na celé obecenstvo. Jen já ale vím, komu vlastně ten úsměv patří. Poté příjde na molo pořadatelka přehlídky v kalhotovém kostýmu a přebírá jednu kytici za druhou, všechny obrovské a barevné, všechny neosobní. Děkuje sponzorům, modelkám a divákům, ale hlavně mě neuvěřitelně zdržuje. Už chci odejít do zákulisí, otevřít dveře její šatny a říct jí, jak úžasná byla. Chci ji sevřít v náručí a sledovat, jak si z obličeje stírá líčidla a odhaluje svou přirozenou krásu.

S plnou náručí květin nakonec odchází a lidé se zvedají ze židlí. Ale v tu dobu už jsem téměř u dveří, spěchám, abych byl u ní co nejdřív. Míjím dveře vedoucí do skladu, do úklidové místnosti a do kanceláře pořadatelky. Konečně stojím před těmi, které vedou k šatnám. Ukazuji velkému hřmotnému muži z ochranky VIP propustku, kterou jsem od ní dostal, a pak už mě nemůže nic zadržet. Bez klepání vejdu dovnitř a najdu ji před zrcadlem, zrovna si sundává tyrkysové náušnice a náhrdelník ve stejné barvě.

"Byla jsi neuvěřitelná," říkám téměř bez dechu.

"Marvine?" Usměje se, když v zrcadle zahlédne můj odraz. Ale tentokrát to není ten správný úsměv. Je ostýchavý a rozhodně ne tak vřelý jako obvykle. A já vím proč. Ten úsměv nedošel až k jejím průzračně modrým očím.

Dřepnu si vedle její židle. "Děje se něco, Jessico?" Natahuji ruku k jejím světlým dlouhým vlasům, ale ona mi uhýbá. Chci ji pohladit aspoň po tváři, ale odvrací obličej. Moje dokonalá Jessica. Najednou se zdá být tisíce kilometrů daleko. A to mě ničí.

Bere moje dlaně do svých. Nejdřív je jen v tichosti drží a zhluboka oddychuje.

"Poslyš, Marvine. Je tu něco, o čem si musíme promluvit." Mluví tichým a smutným hlasem, těká pohledem všude možně, jen aby se mi nemusela podívat do očí. "Mám tě ráda a jsi skvělý chlap. Ale já jsem mladá, mám před sebou ještě celý život a slibnou kariéru. Ty koneckonců taky. Dostala jsem nabídku pracovat celý příští rok v Tokiu, pro jednu z největších modelingových agentur na světě. A tu nabídku jsem přijala."

"Skvěle," odpovídám. "Kdy odlétáme?"

"My nikam neodlétáme. Já odlétám. Pozítří ráno."

Moje myšlenky se rozbíhají na všechny možné strany. Už neposlouchám, co mi říká. Snažím se jen pochopit a zpracovat její slova.

"Podívej, Marvine, je mi devatenáct, v modelingu mám už jen několik let, a abych pravdu řekla, dost mě držíš zpátky. Ty poslední čtyři měsíce s tebou byly úžasné a nikdy na ně nezapomenu, ale je čas se posunout dál a zjistit, co na nás oba ještě čeká."

Oči se mi zalévají slzami. To přece nemůže být pravda. "A proč to nemůžeme zjišťovat spolu?"

Jessica si povzdechne. "Protože bych se neustále musela ohlížet zpátky. Jediný způsob, jak zazářit, je nechat svůj starý život za sebou a to nedokážu, pokud zůstanu s tebou."

"Ale já tě miluju. Jessico, miluju tě. Jsi moje všechno, bez tebe nedokážu žít!"

Propadám se kamsi do hluboké černé propasti. Moje Jessica, moje dokonalá Jessica s nadpozemsky krásnými kotníky mě opouští? Ne, to je jen žert. Někde musí být skrytá kamera, každou chvíli odněkud vyskočí pán ve směšném obleku s ještě směšnější kravatou a natočí se mnou rozhovor o tom, jak jsem se nechal napálit. Ale když vidím Jessičin výraz, je mi jasné, že nikdo odnikud nevyskočí.

"Je mi líto Marvine," říká, ale cítím, že jí slova nejdou od srdce. Není jí to líto. Nemiluje mě. Moje Bohyně mě nemiluje. "Měl bys odejít," dodává ještě, ale to už jsem na odchodu.

Hlava se mi motá a nevím, kam jdu. Musím se rukou opírat o zeď, abych byl schopný pokračovat v cestě. Špatně se mi dýchá a tak si povoluju kravatu, jenže to nepomáhá a tak ji sundávám úplně. Dech se mi stále zadrhává, jako bych měl plíce ve svěrací kazajce. Celý svět kolem mě se točí a svíjí jako klubko hadů. Nic nedává smysl. Co si počnu? Kam směřuje můj život bez toho jediného, co v něm mělo smysl?

Ne, já se nevzdám tak snadno. Budu za ni bojovat. Člověk musí bojovat za své sny. A Jessica je můj největší splněný sen. Můj Anděl. Přesvědčím ji. Uprosím ji. Donutím ji. Udělám cokoliv, abychom byli zase spolu. Jsme si souzeni. Musela by být blázen, aby to neviděla. A ona není blázen. Ona je Dokonalá.

Z hluboka se nadechnu a vracím se do její šatny. Vpadnu dovnitř, ale to, co vidím, mi dech opět vyráží. Moje Jessica. Moje Jessica s těmi nejdokonalejšími rty na světě. A ty rty, které umí tak skvěle líbat, líbají někoho jiného. Její bělostné ruce omotané kolem cizího těla. Její prsty prohrabující cizí černé kudrliny. Dvě těla, jedno mramorově bílé a druhé kakaově hnědé, nalepená na sebe, jako by na ničem jiném nezáleželo. Čtyři dlouhé nohy v lodičkách na vysokém podpatku tak zapletené do sebe, že by bylo těžké určit, které ke komu patří, kdyby se od sebe tak radikálně nelišily.

Znám ji. Jmenuje se Jasmine. Předvádí hlavně spodní prádlo a všichni ji označují za nejnadějnější modelku společnosti. Na dnešní přehlídce jsem ji neviděl. Asi přijela stejně jako já být jen divákem. Divákem s VIP vstupem do zákulisí. Divákem s VIP vstupem do Jessičiny šatny. Do Jessičina srdce.

Nevšimly si mně. Potichu odcházím a už nepotlačuji slzy. Iluze dokonalosti se mi roztříštila přímo před očima.



O MĚSÍC POZDĚJI



Ateliér se stal mým domovem. Nechodím domů, jen zřídka kdy. Tady dýchám, tady žiju, tady jsem skutečně sám sebou. Tady tvořím své umělecké dílo. Tady mu vdechuju život a vkládám srdce. Tady se odehrává vše, zde mám svůj středobod vesmíru. Už ani nevím, jak vypadá slunce. Mám jen obraz v paměti a ten se snažím přenést na svůj mistrovský kousek. Už nechybí moc a bude hotovo.

Je to jako skládanka. Stačí posbírat jednotlivé dílky a složit je dohromady. Jako puzzle. Až najdu všechny části a zaplním všechny mezery, všechno bude opět dávat smysl. A potom opět vyjdu na slunce, nechám ho hladit mě po kůži a dovolím větru pohrávat si s mými vlasy.

Až bude můj výtvor kompletní, budu kompletní i já. Ale zatím mu toho dost chybí. Některé části, které jsem ještě nenašel. Jejich hledání bude těžké. Ale já se nevzdávám. Nikdy se nevzdávám.

Beru do rukou své staré pouzdro na housle a odcházím pryč. Housle už delší dobu nemám. Naposledy jsem na ně hrál před měsícem. Jessica si to přála. Říkala, že za jejich zvuku se jí krásně usíná. Jessica. Ta proradná mrcha. Zlomila mě, pošlapala mě a pak mě donutila po sobě uklidit. Zničila mě. Nechci na ní myslet.

Venku je krásně. Svítí měsíc a blíží se úplněk. Nebo už je krátce po úplňku? Nevím, okolní svět pro mě přestal mít hlavní význam. Alespoň většina světa. Zůstaly určité věci, které mě stále zajímají. Stáhnu si klobouk víc do čela a zvednu límeček kabátu. Možná už je listopad. Je chladno. Ale hlad mě nesmí zastavit. Nikdy se nevzdávám.

Procházím se nočními ulicemi se svým pouzdrem na housle a míjím známé obličeje.

"Pane, zase jdete hrát?" ptá se malá holčička. Tolik mi JI připomíná. Modré oči, blond vlasy. Nesmím dovolit minulosti mě dohnat. Jen zabručím něco na odpověď a pokračuju dál. Tady nic nenajdu.

Zahýbám za roh a směřuji dál od centra města. Starý žebrák bez levé ruky a s páskou přes oko ke mně natahuje pohublou dlaň a prosí o drobné. Házím mu pár mincí jako vždycky. "Tak ať vám to dneska pěkně hraje!" zavolá za mnou a honem uklízí peníze do kapsy staré otrhané bundy.

O kousek dál, mezi popelnicemi, stojí na svém obvyklém místě žena středních let v kožené minisukni a síťovaných punčochách. "Tak co, pane virtuóz, ani dneska s vámi nepořídím?" ptá se a pokouší se o koketní hlas. Ale už má hlasivky tak zničené cigaretami a alkoholem, že stěží skuhrá. Snaží se mě přesvědčit svými povadlými prsy, nacpanými do o číslo menší podprsenky. Jako při každé mé pochůzce ji ignoruju a ona na mě jako pokaždé křičí: "Tak si trhni nohou, impotente!"

Vím přesně, kam mířím. Tu cestu znám snad nazpaměť. Blueberry Bar. Jen hezký název pro nehezký bordel.

Barman mě vítá svým klasickým "Á, Maestro, jako vždycky?"

"Jako vždycky," odpovídám tiše a sedám si na barovou stoličku. Beru do ruky podávanou dvojitou whisky a jedním lokem polovinu vypiju. Zpod svého klobouku se rozhlížím po ostatních lidech. Jsou tu na mě zvyklí. Už se ani neptají. Vím, co se říká. Že sem chodím zapíjet svůj umělecký žal po koncertech, protože jsem, stejně jako každý správný umělec, znechucen společností. Nejsou moc daleko od pravdy. Mílí se jen částečně. Chodím sem zapíjet žal před koncertem. Chodím sem z lidí dělat umělecká díla. Chodím se, abych životu některých lehkých slečen dal smysl.

Dnes mi padla do oka dlouhonohá brunetka s mandlovýma očima. Dlouho jsem už neviděl ženu s tak krásnými kotníky. Takové kotníky by se na mém díle vyjímaly přímo skvostně. Byly by tou správnou tečkou na konec, třešničkou na dortu, hvězdou na špičce vánočního stromku.

Pozvednu skleničku směrem k tmavovlasé děvce a nepatrně pohnu kloboukem na pozdrav. Trochu se začervená. Myslí si, že ví, co ji čeká. Že jí zaplatím hotové jmění za jednu noc v mém uměleckém apartmánu a ona už nikdy nebude muset spát s chlapy pro peníze. To si mezi sebou špitaly. Tím líp pro mě.

Po necelé půlhodince odcházím z baru v doprovodu krásné brunetky. Směje se a je trochu cítit po trávě. Ale to nevadí. Poslouží vyššímu dobru. Poslouží umění. Poslouží Kráse a Dokonalosti.

Odvádím ji na místo, kde nejspíš má být můj domnělý byt. Ale je tam jen holá zeď a obrovský kontejner, který nikdo nepoužívá a tudíž nikdo nevyváží. Slepá ulička. Páchne to tam po moči a ještě po něčem jiném. Ve vzduchu se vznáší nasládlý zápach rozkládajícího se masa. To už moje tmavovláska znervózní. Začne si prsty prohrabovat vlasy, takhle z blízka je jasné, že jsou barvené. Ani ruce nemá moc hezké. K ničemu by se nehodily. Ale ty kotníky…

"Co tady děláme?" vyhrkne se silným britským přízvukem. Hm, Evropa. Takovou ve své sbírce ještě nemám. Aspoň bude výsledek víc mezinárodní. Víc světový.

Skláním se za kontejner a pokládám si při tom prst na rty. "Pšššt, nechceš přece, aby tě někdo slyšel." To už mám pocit, že slyším, jak pomalu klopýtá pryč. Jsem rychlejší. Uchopím v ruce železnou tyč, kterou tam mám už téměř měsíc schovanou, a udeřím s ní brunetu do zátylku. Okamžitě se svalí na zem. Po takové době člověk získá ten správný grif. Vrátím tyč zpátky a vyměním ji za nástroj mnohem důležitější.

***

Na své cestě zpátky se cítím mnohem lehčí. Polední kousek, poslední chybějící část. Pouzdro na housle je o poznání těžší než při cestě do baru. Ale cíl, který mám, ho nadlehčuje. Pracuji ve jménu Krásy a Dokonalosti. Až všechno dokončím, bude Dokonalá.

Míjím postarší prostitutku. "Ale, ale, pane virtuóz, to už máte dohráno?" pokřikuje za mnou, ale ignoruju ji. Není důležitá. Nikdo a nic není důležité. Ani si nevšímám, že mě sleduje pohledem celou dobu, co zády k ní procházím ztemnělou uličkou. Netuším, že plná zděšení pozoruje kapičky krve, které prosakují bokem mého pouzdra a jedna po druhé dopadají na chodník.

Pokývnu na pozdrav žebrákovi. Když ho minu, zaslechnu za sebou tiše pronesenou modlitbu. Žebrák se křižuje, když sleduje krvavou cestu, jakou za sebou zanechávám. Ale to už opět zahýbám za roh a vstupuju na hlavní ulici. Procházím kolem malé blonďaté holčičky. "Mami, co je to?" volá, ale o vteřinu později už se ze všech stran nese děsivý křik.

Nic z toho nevnímám, jsem uzavřený ve své vlastní hlavě a jediné, na co jsem schopen myslet, je má dokonalá a nepošpiněná Eva. Až ji dokončím, a to se stane dnes v noci, nic už nebude stát v cestě tomu, abychom byli konečně spolu. Život bude opět dokonalý. Ve jménu Krásy a Dokonalosti. Jessica? Kdo to je?

Zavírám za sebou dveře ateliéru, místa, které pro mě v posledním měsíci bylo útočištěm. Pokládám pouzdro na housle na bílý stůl a plný nadějí ho otvírám. Ano, na přímém světle jsou ještě krásnější než v přítmí mé slepé uličky. Opatrně vyndávám nejdřív jednu a poté i druhou nohu a snažím se nenechat moc kapek krve skápnout na zem. Bylo by to plýtvání životní energií. V každé ruce jednu dívčí nohu, jedno půvabné chodidlo a nádherný kotník, jdu k lehátku, na kterém leží Eva. Beru do prstů jehlu a nit a jistými pohyby přišívám poslední kousky na své místo. Teď už je dokonalá.

Teď už všechno zapadá do sebe. Stačí jen být chvíli trpělivý. Za chvíli už můžeme být spolu. Moje Eva. Moje Dokonalá Eva. Nádherná, přenádherná Eva. Přitahuju si křeslo těsně vedle jejího lehátka a sedám si do něj, odhodlaný počkat po jejím boku, dokud neprocitne. Chci, aby můj obličej byl tou první věcí, kterou uvidí. Hladím ji po jejích blond vlasech a pomalu upadám do hlubokého spánku. Už za pár chvil ji budu mít zpátky. Svou Bohyni, svého Anděla, smysl svého života. Svou Dokonalou Evu.

Vše bude zase takové, jaké to má být.

Já a Eva. Společně.

Navždy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tajemne-vytvory tajemne-vytvory | Web | 16. března 2012 v 20:28 | Reagovat

Wow... Hodno zamyšlení. A popravdě i děsivé. I když mě vystraší každá kravina :D
Ale to neubírá nic tvé povídce ;)

2 Gabux Gabux | Web | 16. března 2012 v 21:13 | Reagovat

Nádherný příběh ikdyž trochu hororový! ???

3 Aelis Aelis | Web | 17. března 2012 v 11:34 | Reagovat

Mně to nepřijde nijak zvrácený... Ale já nemám moc co říkat, protože sama taky někdy pochybuju o tom jestli nemám o kolečko víc. Líbí se mi to. Příjde mi to hodně smutný. A je mi toho chlapa líto. Bezvadnej nápad!
Myslím, že by to bylo fajn i kdyby to bylo napsaný jako kapitolovka, ale asi by to bylo trochu k zbláznění. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama