Epilog

31. března 2012 v 12:53 |  Sedmý smrtelný hřích
Úplný závěr povídky, slibovaný krátký epilog. Sama jsem asi do půlky nevědla, jestli nechám Dylan žít nebo ji zabiju. Každý mělo svoje pro a proti, ale nakonec se to nějak vyřešilo samo, však uvidíte.
Teď by se hodilo poděkování. Děkuju za každý komentář a každou podporu. Hlavně bych chtěla poděkovat Gabux, protože ta si poctivě přečetla úplně všechno a ke každé kapitole přidala svůj názor. Ale nejen ona, dál třeba Terka, Aelis...
Jo, měla jsem Dylan ráda a je docela těžký toho všeho nechat. Aspoň ale bude prostor pro Judy a Ryana z Drápů, nebo pro Sam a Sum z Bradavic :D Sice teď nemám na psaní skoro vůbec čas, protože jsem věčně v jednom kole, ale vynasnažím se nezanedbávat vás.
Co říct závěrem? Doufám, že se vám bude epilog líbit a zanecháte svůj názor.
Díky
Sasanka


Některé okamžiky našeho života utečou rychleji, než stihneme mrknout. Jsou tu a během zlomku vteřiny jsou pryč, jakoby ani nikdy nebyly. Bývají to ale okamžiky, které si budeme pamatovat do smrti. Bývají to chvíle, o kterých za padesát let budeme vyprávět svým vnoučatům a vzpomínat na ně s téměř posvátnou úctou. Vryté v paměti napořád, uložené v nejhlubších zákoutích mozku. A i potom, když jsou už dávno za námi, vyvolávají nám na tváři úsměv. Jsou jedním z důvodů, proč máme vějířky vrásek kolem očí a úst.


Tenhle moment není takový. Tenhle moment trval neskonale dlouho. Nebo mi to alespoň tak připadalo. Nezúčastněný pozorovatel by sice mohl odpřísáhnout, že se vše odehrálo neuvěřitelně rychle. Než ti dojde, co se děje, je po všem. Ale já jsem měla pocit, že bych mohla tu chvíli počítat na hodiny, dny, roky.
Čas se zastavil, pohyb ustal. Téměř všechen pohyb. Tyler, přikrčený dva metry ode mě, se děsivě pomalu narovnával a s vražedným výrazem v očích se natahoval po mně. Měla jsem veškerý čas světa na to, abych si promyslela, co mám v plánu udělat. V jednu chvíli jsem chtěla uskočit pryč, ale nohy mě neposlouchaly. Chtěla jsem zavřít křečovitě oči a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Ale moje víčka se nechtěla pohnout. Stála jsem tam naprosto bezmocně a čekala na konec.
Pak jsem cítila, jak se čepel nože pomalu zařezává do masa. Pomalinku, milimetr po milimetr. Tak bolestivě pomalu… Nejhorší na tom byl ten zvuk. Jako když se porcuje kuře. Vysoký jekot proťal ticho, čas se opět rozběhl a já se sesula postupně na kolena a potom na záda. Jako by té krve nebylo moc, valila se na zem další. Připadala jsem si trochu jako Čachtická paní, až na ten nepatrný fakt, že ona se koupala v krvi panen.
Dveře se najednou rozletěly. Pozdě, moc pozdě. Měla jsem pocit, že zase začínám ztrácet vědomí. Všechna ta krev… Může mít člověk v těle tolik krve?
Z posledních sil jsem se vyškrábala napůl na vlastní nohy, napůl mě musel Travis podpírat. Částečně jsem brečela, částečně se smála. Zkrvavený nůž mi vypadl z rukou a cinknul, jak dopadl na podlahu vedle nehybného Tylerova těla. Jeho oči zíraly kamsi do prázdna, stejně jako oči dívek, které zabil. Nedokázala jsem ho litovat.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Travis.
Jen jsem se na něj podívala a snažila se pochopit, jestli si ze mě dělá srandu nebo to myslí vážně.
"V životě jsem se necítila líp," odpověděla jsem s ironií v hlase.
Ale popravdě? Vážně jsem se v životě necítila líp.

Růžová budoucnost s Travisem se nekonala. Nepostavil mi dům, nezasadil strom a nezplodil syna. Vlastně jsem ho po maturitě viděla už jen jednou, na školním srazu po deseti letech, kam přijel v doprovodu manželky.
Nočních můr, ve kterých mě pronásledovaly Tylerovy oběti a vlastně i sám Tyler, jsem se nikdy nezbavila. Dodnes se občas vzbudím uprostřed noci, politá studeným potem. Naštěstí mám někoho, ke komu se můžu přitulit. John je hotový dar z nebes. Jeho klid je něco, co ve svém životě potřebuju jako sůl. A možná je to ten pravý. Někdo, vedle koho bych mohla zestárnout. Včera jsem prala jeho sako a v kapse jsem našla účtenku od Swarovskiho.
Možná spolu budeme žít šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maya Maya | 31. března 2012 v 17:05 | Reagovat

Perfektní.Všechny kapitoly jsem přečetla jedním dechem,obvykle na takovéto příběhy na pokračování nejsem ,ale tohle je tak poutavě napsané ,že se nedalo odolat.Klobouk dolů.Skvělé!!

2 Gabux Gabux | Web | 31. března 2012 v 19:16 | Reagovat

No naprosto úžasné! :) Jsem hrozně ráda za tento konec. Dylan jsem si stihla oblíbit a bude mi moc chybět :)) Škoda, že neskončila s Travisem, ale třeba s Johnem ji bude lépe :) Jinak nemáš zač za komentáře :) Tvoje příběhy jsou skvostné a už se těším na Drápy i Bradavice :)

3 Aelis Aelis | Web | 31. března 2012 v 20:34 | Reagovat

Věř nebo ne, ale tohle je první blogová povídka, kterou jsem dočetla, protože většinou když se mi něco líbilo, autor už to nikdy nedopsal nebo případně zrušil blog. Smekám. Moc se mi to líbilo. Snad jediná věc, která mě mátla byla ta dvě podobná jména Travis a Tyler, zkrátka se mi v hlavě pořád pletla. :)

A mimochodem to já sem. Největší magor, kterýho znám. Ale jen občas. :D

4 Terka Terka | Web | 5. dubna 2012 v 13:37 | Reagovat

Skvělý závěr!:) Škoda, že neskončila s Travisem, ale alespoň nezemřela a za to jsem ráda, protože jsem si ji stejně jako Gabux oblíbila.;)
Jinak není zač.:))
PS. Stoprocentně si někdy přečtu Drápy i Bradavice. Líbí se mi styl tvého psaní. :-D

5 Nikadena Nikadena | Web | 6. února 2013 v 11:12 | Reagovat

Super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama