2. kapitola - Pýcha

19. února 2012 v 13:31 |  Sedmý smrtelný hřích
Dneska si výkecy z mého života ušetřím. Rovnou vám naservíruju kapitolu. Dylan pomalinku přichází pravdě na kloub. Víc vám k tomu neřeknu, přečtěte si to sami :)





"Obžerství? Proč by si to psala na ruku?" zeptala jsem se Lucy, protože mi nic nedávalo smysl. "A proč by si to tam psala latinsky?"

"Já nevím," řekla Lucy a vzala si mobil zpátky. "Ale měla bych pár teorií."

"Jakých?"

"Musíš slíbit, že se mi nebudeš smát," poprosila mě.

Zvedla jsem dva prsty. "Čestný skautský, povídej!"

"Tak dobře." Zhluboka se nadechla. "Je to asi týden zpátky, co jsem viděla Katy v jídelně. Měla velikánskou hromadu jídla a jeden kluk z maturitního ročníku na ní začal pokřikovat. Že prý je už tak dost tlustá, že taková porce by zasytila somálskou rodinu nejmíň na rok, že by mohla dělat odstrašující příklad všem lidem, co jí ve fastfoodech. Chudák Katy se z toho málem složila a s pláčem utekla. Bylo mi jí fakt líto."

Pořád jsem nic nechápala. "A to s tímhle souvisí jak?"

"Napadá mě, že to možná byla sebevražda. A ten nápis na ruce byl možná dopis na rozloučenou."

"Ne, ne, ne, to je nesmysl. Katy byla ten nejveselejší člověk na světě, neměla důvod se zabít."

"Já ji viděla minulý rok na konkurzu na školní hru. Nejpřesvědčivější herecký výkon ze všech, tu roli nedostala jenom kvůli své nadváze. Ta holka by mohla mít rakovinu a přitom vypadat v pohodě."

"Ale našli ji přece na chodbě. Já kdybych chtěla spáchat sebevraždu, asi bych to udělala někde míň na očích."

"Jenže v tom případě by si asi nikdo nevšiml toho nápisu. Všechno to do sebe zapadá!"

"No to teda vůbec ne!" zarazila jsem ji. Pak jsem se na chvilku zamyslela, ono to totiž skutečně zapadalo. "Vlastně jo, máš pravdu," uznala jsem.

"Chudák Katy," povzdechla si Lucy, odložila mobil na noční stolek a místo toho popadla ručník. "Jdu se osprchovat a spát, bylo toho na mě dneska moc."

"Já už taky zalehnu, dobrou noc," řekla jsem, a když za sebou zavřela dveře, zhasnula jsem lampičku a zachumlala se až po bradu pod peřinu. Celou dobu, co jsem usínala (a možná i potom) jsem přemýšlela nad tím, co může člověka donutit až k sebevraždě. Banda puberťáků, co mají plnou hubu keců? To si nemyslím. Za tím bude něco víc.

A nepřestala jsem nad tím vším přemýšlet ani další den. Ráno u snídaně jsem si omylem namazala máslo na láhev s vodou a ani na angličtině jsem se moc soustředit nemohla. Naštěstí nás učitelé lehce šetřili. Bylo jim jasné, že jsme pořád ještě všichni trochu v šoku.

***

Po angličtině mívám pravidelně tělocvik. To znamená během deseti minut dojít na druhou stranu školy (a že není zrovna malá), převléknout se do sportovního a naběhnout buď do tělocvičny nebo na venkovní hřiště. Trochu časově náročné.

A taky to znamená projít kolem skříňky Katy Shieldsové. Byla obklopená květinami, plyšáky, svíčkami a různými lístečky se vzkazy jako odpočívej v pokoji nebo chybíš nám všem. Když jsem se nahnula blíž, abych si všechno pořádně přečetla, všimla jsem si i takových ošklivých vzkazů ve stylu konečně na nás zbylo jídlo k obědu a děti v Africe budou mít zase co jíst. Proč je kolem nás pořád tolik nenávisti? Ani po smrti jí nedali pokoj. Jestli tam někde nahoře sedí a kouká se na nás, musí jí to být hrozně líto. Nebo se jí spíš hnusíme. Jak jsme zlí, zákeřní, nepřející. Hledáme na ostatních hyby, jenom abychom nemuseli přiznat ty naše. Snažíme se ostatním neustále připomínat, jak příšerný vedou život, protože je to pořád lepší, než se na chvilku zamyslet a uznat, že taky nežijeme zrovna podle Bible.

Přibližně v polovině toho rozjímání mě přerušil hlas, který jsem chtěla slyšet ze všech hlasů na zemi nejméně.

"Čau kotě, truchlíš?"

"Nemám na tebe čas, Travisi," odbyla jsem hezkého blonďáka, který se najednou objevil za mnou.

"Skoro si začínám myslet, že se mi vyhýbáš." řekl Travis a zablokoval mi tělem cestu. Neuvěřitelně dobře stavěným sexy tělem, abych byla přesnější.

"Skoro si začínám myslet, že ti to konečně došlo," odsekla jsem sarkasticky. "To, co mezi náma bylo, se už nebude opakovat. Byla to chyba, jasný?"

"Chybu neděláš dva měsíce v kuse. No tak, vždyť nám spolu bylo fajn," zvedl ruku, aby mě pohladil po vlasech. Sice jsem nesouhlasně cukla hlavou, ale to gesto nebylo dostatečně rázné, aby ho zastavilo. Ani jsem nechtěla, aby ho zastavilo.

Já a Travis jsme měli - jak se tomu říká? Ano, měli jsme spolu poměr. Ačkoliv mám naprosto úžasného, pozorného a hlavně dlouhodobého přítele, který mě miluje víc než všechno na světě, zapletla jsem se s někým jiným. Na mou obranu, Travis je (alespoň co se vzhledu týká) prototyp dokonalého kluka. Má světle šedé oči, blond vlasy a vysportovanou postavu. Přibližně dva měsíce jsme spolu spali, o nic víc nešlo, ale ukončila jsem to. Měla jsem šílené výčitky svědomí a navíc to začínala vypadat, jako že ke mně Travis něco cítí. Pořád mluvil o tom, že jsem pro Tylera až moc dobrá, že fotbalisti nikdy nejsou zrovna nejlepší partie a že by mi bylo mnohem lépe, kdybych zůstala s ním. Dala jsem mu jasně najevo, že my dva spolu nikdy nebudeme. Jak to tak vypadá, nebylo to dost jasné.

Když už to vypadalo, že se mi chystá dát před všemi lidmi na chodbě pusu, musela jsem ho zastavit. "Nech toho! Nikdy nic nebude, smiř se s tím." S těmi slovy jsem ho odstrčila a odešla. Musela jsem odejít. Protože kdybych tam zůstala, nemůžu zaručit, že bych udržela ruce podél těla a jazyk ve vlastní puse.

***

Do šatny jsem se úplně zničená dostala, až když všichni odešli. Kvůli tomu dostaveníčku s Travisem jsem přišla o tři minuty později. To znamená tři kolečka navíc. Takže zatím, co se všechny moje spolužačky už dávno sprchovaly, já běhala kolem stadionu a lapala po dechu. Když jsem se konečně i já vybelhala ze sprchy, šatna byla liduprázdná až na jednu blondýnu v rohu.

"Lucy, nemusela jsi na mě čekat," pokárala jsem svoji nejlepší kamarádku, která to s tou loajalitou občas trošku přehání.

Místo odpovědi jsem zaslechla jenom tiché tlumené vzlyky. Blonďatý culík jí nepatrně poskakoval na hlavě, jak sebou trhala. Obličej měla schovaný v dlaních a celkově vypadala jako hromádka neštěstí.

"Lucy, děje se něco?" zeptala jsem se, ale ani tentokrát jsem se odpovědi nedočkala. "Lucy? Mluv na mě, co se stalo?"

Konečně se pohnula, zvedla hlavu a upřela na mě dvě modré, ubrečené oči. Sedla jsem si vedle ní a položila jí ruku kolem ramen. Zopakovala jsem svoji otázku a dělivě čekala, až se Lucy natolik uklidní, že mi bude schopná všechno vysvětlit.

"Teď mi volali naši," řekla a popotáhla. "Teda, spíš mamka mi volala. Zjistila, že má táta nějakou bokovku. Budou se rozvádět."

Pak se úplně sesypala a už neřekla ani slovo, jen mi brečela na rameni a škubala sebou jako při epileptickém záchvatu. Pro Lucy byli rodiče vždycky vzorem dokonalého páru. Potkali se už na střední a začali spolu chodit potají, protože se báli, že jim to jejich rodiče neschválí. Byli spolu od patnácti bez přestávky a po deseti letech se vzali. Tohle pro ni musela být hodně velká rána. Myslím, že je čas vytáhnout tu lahev vodky, co mám zašitou pod postelí…

***

Když jsem večer uložila opilou a relativně spokojenou Lucy do postele, skočila jsem si ještě do počítačové místnosti. My chudí lidé bez notebooků máme ale těžký život. Snažila jsem se najít si něco málo o obžerství a celkově co to jsou zač ty smrtelné hříchy. Nikdy jsem nebyla zrovna velký fanda teologie, Bůh je podle mě jenom výmysl, jak z důvěřivých lidí vytáhnout nějaké peníze a po smrti nás nic lepšího než červi a hlína nečeká, nehledě na to, jak hodně si během života upíráme.

Nic moc zajímavého jsem ale nenašla. Pár obrázků tlustých lidí, co se cpou nějakým extra velkým burgrem od McDonald's, několik fresek ze středověku a občas pár řádek z bible. V podstatě nic nového jsem se nedozvěděla. Nevím, co jsem čekala, že najdu. Možná nějaký důkaz, že se Katy nezabila sama. Nevím proč, ale pořád se mi víc zamlouvá představa šíleného masového vraha pobíhajícího po chodbách školy a vraždícího každého, kdo mu zkříží cestu, než Katy se sebevražednými sklony.

Po několika minutách bezvýsledného hledání jsem se rozhodla nechat strýčka googla na pokoji a radši jsem poslala mail našim. Samozřejmě jsem vynechala tu část o potencionální vraždě, nechci přece, aby dostali infarkt. Potom jsem vypnula počítač, sbalila si papíry, co byly rozházené po stole a plné zbytečných a nesourodých poznámek a výpisků. Když jsem z místnosti odcházela, byla už tma jako v pytli. Určitě už bylo po desáté a v tom čase bych správně neměla vůbec být na chodbě, takže jsem si ani nerozsvítila a tápala jsem setmělou chodbou spíš po paměti, než že bych něco viděla. Naštěstí jsem tuhle trasu měla nachozenou už milionkrát.

Asi v polovině cesty mi po zádech přeběhl takový divný pocit, že nejsem sama. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla (to ovšem nemuselo znamenat, že tam nikdo nebyl). Zaostřila jsem oči do tmy a snažila se identifikovat ve spleti stínů lidskou postavu. Chodba vypadala liduprázdně.

"Je tam někdo?" zavolala jsem a ozvěna mi po chvilce vrátila poslední slovo. "…někdo?"

Panebože, Dylan, jsi paranoidní. Kdo by tady po nocích sledoval zrovna tebe. Na druhou stranu, kdo by tady po nocích sledoval zrovna Katy? Masoví vrahové nemají důvody, nemají motivy. Alespoň podle toho, co jsem vykoukala z televizních zpráv a černých kronik.

Podvědomě se mi zrychlil tep i dech. Přidala jsem do kroku a pořád se otáčela. Zahnula jsem nejdřív za jeden roh, potom za druhý, zakopla jsem o kýbl, který tu nejspíš nechala uklízečka, a voda z něj se rozlila po podlaze. Blížící se pád jsem ustála a téměř odběhla za další roh. Zatímco jsem postupovala po schodech do druhého patra, měla jsem pocit, že slyším čvachtavé zvuky kroků, někoho pohybujícího se rozlitou vodou.

Zaslechla jsem výkřik.

Ale no tak, Dylan, kárala jsem sama sebe. To si s tebou jenom hraje tvoje vlastní hlava. To je všemi těmi horory, na které koukáš. Kdyby sis občas pustila Muzikál ze střední místo těch krvavých masakrů. Nebo by sis občas mohla přečíst nějakou růžovou knihovnu, třeba Romea a Julii. A taky jsi přeci jen vypila trochu té vodky. Ne tolik, aby tě to položilo jako Lucy, ale dost na to, abys měla halucinace. Prostě pokračuj v chůzi, čím dřív budeš zpátky na pokoji, tím líp.

Výkřik se ozval znovu a tentokrát jsem si byla stoprocentně jistá, že se nejedná o výmysl mého podnapilého mozku. Byl to vysoký dívčí hlas. A volal o pomoc.

Jakkoliv velký strašpytel jsem, moje nohy mě odnesly směrem k tomu výkřiku. Byl tam někdo, kdo potřeboval moji pomoc. Nemohla jsem zůstat stát na místě. Seběhla jsem schody a dostala jsem se na chodbu, kde jsem jen minutku předtím vylila ten kýbl. Na zemi se válela bezvládná postava, další postava v mikině s kapucí právě utíkala a zahýbala za roh na druhé straně.

V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Pomalu jsem vodou postupovala k člověku, co ležel jen pár kroků přede mnou. Posvítila jsem si mobilem a slabý pruh světla dopadl neznámé do obličeje.

Neznámé? Možná ne až tolik neznámé. I když měla vytřeštěné oči, bledé tváře a pootevřená ústa, poznala jsem ji. Jennifer Stoneová. Byla se mnou ten den ráno na angličtině. A teď už nebyla.

Přes čelo se jí táhlo rudou rtěnkou napsané superbia.

Zalovila jsem v paměti, neslyšela jsem náhodou už to slovo?

Všechno do sebe zapadlo, jako klíč do zámku. Ozvalo se tiché cvak, jak mi vše došlo.

Jistěže jsem to slovo už někde viděla. Před pár minutami, v počítačové místnosti.

Pýcha.
A i když jsem ještě před chvílí tvrdila, že bych dala vše za důkaz, že po škole pobíhá vrah, teď jsem si z celého srdce přála, abych na ten důkaz nepřišla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 27. února 2012 v 14:32 | Reagovat

No wau! Já už teď se bojím tmy a teď budu ještě víc pos*aná když budu sama někde za tmy! :D Tak dík :D

2 Terka Terka | Web | 14. března 2012 v 18:41 | Reagovat

Úplně mi běhal mráz po zádech.. fuj! Ale číst to nepřestanu.:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama