Prolog

31. ledna 2012 v 15:47 |  Sedmý smrtelný hřích
TaDá! Hraje famfára. Od zveřejnění poslední povídky uběhlo už hodně vody. Nebudeme to počítat ani na litry ani na měsíce. Spíš na roky. Konkrétně to byla 14. kapitola k povídce Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo (12. května 2010). Nechápu, jak jsem vydržela tak dlouho nepsat. jasně, od té doby vzniklo spoustu písniček, básniček, keců okolo a podobného nepotřebného čehosi. Ale to, jak vám příběh ubíhá pod prsty, jak si po několika stránkách začnou vaše postavy vytvářet vlastní rozum a přestanou poslouchat - to j něo, co se nedá ničím nahradit. Tímto bych mileráda definitivně potvrdila svůj comeback na nebe literárních hvězd (neberte mě moc vážně).

Něco málo informací k nové povídce:

Originální povídka, do žánru nezařaditelná.
Děj: Když zemřela první dívka, vypadalo to jako náhoda. Ale proč měla na předloktí latinsky napsáno obžerství? Dylan postupně zjišťuje, že o žádnou náhodu nešlo. A že je v nebezpečí každý člověk, který se někdy prohřešil vůči sedmi smrtelným hříchům. Takže vlastně úplně každý. I ona sama...
Hlavní postavy: Dylan (holka - jen aby nevznikly nějaký nesrovnalosti), Lucy, Tyler, Travis a jako bonus pan učitel Bolotski.
Pracovní název: Hřích
Počet Kapitol: 7 (+ prolog a epilog)
Stav: Už je dopsáno, postupně se bude zveřejňovat


Ještě když přehazovali bílé prostěradlo přes oplácaný a strnulý obličej Katy Shieldsové, můj mozek nebyl schopen celou tu věc zpracovat. Odmítal jakoukoliv spolupráci, odporoval mi. Úmyslně potlačoval nepříjemnou skutečnost a soustředil se na nepodstatné nesmysly, jako test z literatury nebo kulmu, kterou jsem při všem tom zmatku nejspíš nestihla vypnout. Dav zvědavých lidí kolem mě se jenom hromadil, hučel jako včely v úlu, podával pravdivé i nepravdivé informace z jednoho konce chodby na druhý a zase zpět.
Moc dobře jsem Katy neznala. Chodila do vyššího ročníku a za pár měsíců měla skládat závěrečné zkoušky. Pokud vím, byla celkem oblíbená a nikdy nikomu nic špatného neprovedla. Nikdo neměl důvod ji nenávidět, spíš naopak. Vždy, když jsem ji potkala, měla pusu od ucha k uchu (nebo naplněnou čokoládou, ale nikdy se nezapomněla rozdělit s každým, kdo se namanul v okolí). Vždy usměvavá Katy s tím nejširším srdcem pod sluncem.
Někdo mnou silně zatřásl. "Dylan, tady jsi, všude jsem tě hledal."
Přesně ten, koho jsem potřebovala. Při pohledu na jeho tvář mi srdce přestalo bít tak splašeně, dech se mi srovnal a hlava začala konečně pracovat správným směrem.
"Co se stalo?" zeptal se mě Tyler a chtěl mi dát pusu do vlasů. Uhnula jsem mu a mlčkem jsem střelila očima směrem k bílé hromádce uprostřed chodby.
"Katy Shieldsová, někdo ji…" hlas mi poskočil o jednu oktávu výš a zarputile nechtěl vyřknout to osudné slovo. "Chci říct, že je…" Nemohla jsem to říct nahlas. Věci mají ve zvyku stávat se více skutečnými, když je doopravdy řeknete. Jako by si to nikdo neuvědomoval, jako by to nebylo skutečné, dokud to není vyřčeno. Ale ono to skutečné je. A ať to řeknu nebo neřeknu, nic se na tom nezmění. Zakryla jsem si obličej rukama - když to musí být řečeno, nemusí to být současně i viděno.
"Katy Shieldsová je mrtvá, někdo ji udusil." S těmito slovy na mě dopadla realita jako letící asteroid. Katy Shieldsová je mrtvá. Někdo zabil Katy Shieldsovou. "Tylere, Někdo ji zabil. Víš, co to znamená? Znamená to, že se někde po chodbách školy nejspíš toulá vrah."
V tu chvíli, jako když se stavidla otevřou, začaly se mi z očí valit slzy. Dlouho potlačované a nepřipustitelné, všechny najednou se draly ven z oka. Možná se chtěly, stejně jako každý jiný kolem, podívat na hmatatelný důkaz, že k něčemu tak odpornému, jako je vražda, mohlo dojít i ve zdech Rooseveltovy střední, jedné z nejprestižnějších škol v Anglii.
Tyler mě chápavě objal a začal mě hladit po hlavě, po mých napůl upravených vlasech. Položila jsem mu bradu na rameno a zašeptala mu do ucha: "Děkuju ti."
Najednou se dav začal na jedné straně rozestupovat. Mezi studenty se jako ledoborec mezi kry snažil projít pár doktorů s nosítky. Přišli, naložili tělo Katy na nosítka, jako by byla jen nějakým kusem masa, jako by na její smrti nebylo nic děsivého, až skoro posvátného, jako by je to vůbec nezajímalo. A možná že nezajímalo. Až když odešli, i se vším zajímavým, co mohlo být v tu chvíli na tomto místě viděno, pomalu se dav začal rozpadat. Jednotlivci odcházeli zpátky do pokojů, do koupelen, do jídelny - kamkoliv, kam měli namířeno předtím, než je výkřiky přivolaly k "místu činu." Jejich životy pokračovaly dál. Vždyť zas tak o moc nejde, jen mrtvá holka na zemi, jen vražda, jen potencionální nebezpečí pro každého kolem. Byla jsem snad jediná, kdo to chápal??

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kajuš Kajuš | Web | 31. ledna 2012 v 16:17 | Reagovat

Ok, díky, opravila jsem to :)

2 Terka Terka | Web | 14. března 2012 v 18:03 | Reagovat

Líbí se mi to.:D Nejsi příbuzná Dana Browna? Píšeš stejně poutavě jako on. :-D  :-D Hodně se mi styl tvého psaní líbí. Kam se hrabu já?;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama