Co to vyvádíš se svým životem?

26. prosince 2010 v 11:27 |  Popelnice
Jo, tak tuhle otázku kladu sama sobě skoro každý den.
Víte proč? Já vám řeknu proč... I když vlastně neřeknu, protože to sama nevím.
Mám pocit, že nežiju, ale přežívám. Je to nepříjemný pocit. Je to ku*va hnusnej pocit a jediný, co zvládám, je fňukat nad tím, jak můj život stojí za prd.
Je mi jedno, kolik lidí si to přečte. Ať to bude jenom jeden, nebo jeden tisíc. Je mi opravdu upřímně fuk, co si o mě budete myslet. Tohle je můj způsob řešení problémů a vy si polibte kdosici, tak!

Žila byla jednou jedna princezna, která byla u všech oblíbená, každý ji měl rád a všichni s ní chtěli kamarádit. Nosila nejmodernější a nejhezčí oblečení na škole, měla tu nejlepší postavu, dokonalé vlasy a bezchybnou pleť. Měla taky úžasného prince. A když ji omrzel, stačilo jí se usmát a hned se objevilo dalších dvacet úžasnýh princů ucházejících se o její ruku.
Tahle princezna, to nejsem já. Ani jsem nikdy nebyla. V porovnání s touhle princeznou jsem popelka bez oříšků.
Nejsem oblíbená. Včera večer jsem zjistila, že nemám jedinou kamarádku, které bych mohla napsat, jestli nechce skočit na kafe. Nemám jedinou kamarádku, která by mi zavolala a řekla "nechceš se stavit, jen tak pokecat?" Nemám nikoho, s kým bych mohla trávit všední odpoledne a společně nadávat na zimu nebo na teplo nebo na školu nebo na rodiče nebo na sourozence nebo na cokoliv! Lidi mě nemají rádi. Mám tendenci říkat nahlas to, co si myslím. Často si něco opravdu CHCI jenom pomyslet, ale řeknu to nahlas. Potom následuje takové to "Ups, myslíš, že to slyšela?"
Co se týče oblečení, mám zoufale přízemní fantazii. Občas se mi povede vypíchnout něco extra, ale všechno to zabiju tím, že mám prostě prdel jako almara. Chci zhubnout, ale ačkoliv se snažím, nejím světlý rohlíky a sladkosti, večer si nedám ani suchar a když dostanu na něco chuť, udělám si neslazený černý čaj - stejně si čísla na váze dělají co chtějí a spíš naskakují, než že by ubývaly. A pak příjde ten zlomový moment, kdy jsem na pokraji zhroucení, mám chuť vyskočit z okna (ale nemůžu, protože tam máme síťku proti mouchám) a neexistuje nic na světě, co by mi mohlo zvednout náladu, kromě tabulky čokolády. Když si ji dám, citím se dobře asi dvě minuty a pak si to další dva týdny vyčítám a nesnáším se o to víc. Když si ji nedám, začnu se liutovat, že si nemůžu dát ani čokoládu a není mi o moc líp, než kdybych si ji dala.Jediné moje štěstí je, že ačkoliv si prsty do krku strkám sebevíc, jídlo zůstává tam kde má - to jest v žaludku. Protože kdyby to tak nebylo, skončím dopár měsíců jako beznadějná bulimička. Fakt...
Co se týká ostatních vzhledových atributů, není to nic moc. Dlouhý nos, věčně umaštěné vlasy, ačkoliv si je jako ten největší pablb meju každý den, obličej mám jako šmirglpapír, a můžu používat různé pleťové vody a podobné sajrajty, k ničemu to není. Mezera mezi zubama, která rozhodně nevypadá roztomile, zapadlé nevýrazné oči, vysoká jak eifelovka...
A princové? Rozhodně nestojí ve frontách. Když už nějaký princ projeví sebemenší zájem, je to vždycky chudáček z Nemanic, vysoký maximálně metr šedesát pět, obrýlený ušoun nebo něco na ten způsob..
Jo, jsem povrchní, no a co?
A víte co mě štve nejvíc?
Že ačkoliv je mi přesně jasné, kde je můj problém, nedokážu s tím nic udělat. Sedím na posteli, brečím a užírám se tím, jaká jsem chudinka. Potřebovala bych někoho, kdo příjde a nakope mě to prdele. Někoho, kdo mi otevře oči. Kohokoliv kdo mi řekne pravdu. O čemkoliv. Jakkoliv krutě nebo hnusně.
Někoho, kdo řekne "Sasanko, máš prdel jako olmara, neseď doma, nebreč, pojď se mnou do fitka"
A jelikož tady není nikdo ,kdo by mi tohle všechno řekl, hádám, že budu nejspíš dál sedět doma, brečet a smutně se dívat na tabulku čokolády.
Beznadějný případ, naprosto zbytečná a nepotřebná. K ničemu. Navíc...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikolas Nikolas | E-mail | Web | 26. prosince 2010 v 11:37 | Reagovat

Hezký článek, ale oprav tu chybu v názvu :)

2 *wif *wif | Web | 26. prosince 2010 v 11:58 | Reagovat

Takováhle depka, kdy si přijdeš naprosto zbytečná není zrovna příjemná, ale přestaň fňukat nad svým "hrozným" životem a seber se!
A existují takovéhle kamarádky vůbec?
Vzhled není zas tolik, s ním se dá totiž VŽDYCKY něco dělat, na rozdíl od mozku těch "krásných" a přesto vypatlaných slečen. Tenhle tvůj problém MÁ řešení :)
Jinak netuším, jak ti pomoct, neznám tě...

3 ♥Nia♥ ♥Nia♥ | Web | 26. prosince 2010 v 12:54 | Reagovat

:)...presne takto isto to mám ja..a.kurát že som vysoká,ale naopak príliš chudá..až nepekne..ale tiež s tým neviem nič urobiť..:( ..máme to prostre v genetike..a môžem sa napchávať slaninou a hranolčekmi,no nepriberiem :( .... a ešte mám aj tvár takého podlhovastejšieho tvaru..a pre to si robia zo mňa srandu.už mi to ide na nervy celé..napriek tomu mám kamarátku s ktorou som za mesiac možno dve hodiny...a to nechodíme spolu do školy...takže v škole som už skoro bezradná....no a to o tom že sa nájde nejaký ten brýlatý princ...u mňa sa nenašiel ani ten.. :( ...takže nebuď smutná...určite je na tom niekto oveľa horšie ako ty..mne táto veta vždy pomôže..neviem ako tebe :)

4 leahuntress leahuntress | 26. prosince 2010 v 13:08 | Reagovat

ahooj,pěkná povídka,taková upřímná :)) nechceš se spřátelit? :)) a kdyby si chtěla a měla čas,tak já taky píšu :))) potřebuju názor

5 Vivi Vivi | Web | 26. prosince 2010 v 16:28 | Reagovat

Znám ten pocit. Vlastně, zažívám ho každý den.
Můžu stát před zrcadlem hodiny, ale stále si budu připadat ošklivá a tlustá. Pořád budu ta neoblíbená, nezajímavá a ta, která nemá komu zavolat když je jí nejhůř.
A taky naprosto dokonale vím, v čem je můj problém. Jak si ale sama řekla, dokud nebudu mít někoho o koho se opřít, komu říct všechno co mě trápí bez toho, aby ten druhý nechápavě koukal a říkal si "cože, tak to vyřeš, když víš jak...", tak to vyřešit nedokážu. Když je člověk na problém sám, když se nemá ským podělit o svůj úspěch, jako by ten úspěch neexistoval. Jednou se prostě ztratí v moři nezajímavosti toho života který žijeme. A když se nemáme komu vybrečet na rameni, tak trápení naroste gigantickou rychlostí a zaplní celé naše tělo.
Tak, nejsem si jistá jak velká šance na ukočení tohohle trápení existuje, ale zůstávám optimistkou. Jednou, jednou z tohohle života zmizím, začnu někde jinde, jako někdo jiný. A vykašlu se na všechno co se děje zrovna teď. Ale právě teď... žádné řešení nevidím.

6 Destiny Destiny | Web | 26. prosince 2010 v 16:44 | Reagovat

Tohle já slýchám už nějakou dobu. Přežívám, nežiju..

7 Sasanka Sasanka | Web | 26. prosince 2010 v 19:34 | Reagovat

[1]: Ježiš, jsem to ale pablb :D Děkuju za upozornění, hned to opravím... Až jsem se sama zděsila, že jsem schopná udělat chybu v názvu článku. Ještě jednou dík :)

[2]: Díky moc. I to obyčejné "seber se" strašně moc pomohlo :D

[3]: V mém případě to moc nepomáhá, protože pro mě z neznámého důvodu, jsem obklopena samými úžasnými lidmi. Možná mi tak jenom připadají, možná skutečně jsou úžasní. Těžko říct...

[4]: Už jen fakt, že nepoznáš povídku mě docela odrazuje, promiň, asi nespřátelím :)

[5]: Líp už to shrnout ani nejde...

8 Aprille Aprille | E-mail | Web | 30. prosince 2010 v 17:24 | Reagovat

hele, a víš že na tomhle světě nejseš zdaleka jediná kdo má takovýhle problémy? Na světě je asi sedm miliard lidí, asi třetina z nich se pořád něčím užírá a ten zbytek je na tom ještě hůř. Mě osobně teda pomáhá, když si vzpomenu, že na světě jsou lidi, kteří jsou na tom ještě mnohem hůř než já. Tak třeba si stačí vybavit malého vyzáblého černouška z afriky, který nepřežije ani dva roky, protože nemá co jíst a nemá léky proti nemocím, nebo třeba nepálce, kteří nikdy nechodili do školy, protože na to nemají, nebo slepce, kteří vidí pořád jenom tmu, nebo choré, kteří třeba nedokáží chodit, protože se tak už narodili a sami za to nemůžou. Když si tohle všehno představím, zjistím, že moje problémy jsou tak povrchní a nedůležité, jak jenom můžou být a sama se ještě zastydím, že jsem se vůbec tak děsně litovala, když mám vlastně spoustu věcí, které někdo vůbec mít nemůže. Pak si uvědomím, že jsem mohla dopadnout mnohem hůř a že bych si měla vážit toho, co mám a neužírat se tím, co nemám. Proti takovým zvěrstem, která se dějí na světě, jsou moje nevýznamné problémy taaaakhle maličkatý a jestliže je na naší planetě dalších sedm milionů lidí, kteří mají svoje vlastní "strašně důležité problémy", ta sotva někoho bude zajímat, že jsem moc malá, nebo moc vysoká nebo chytrá nebo hloupá, jsem prostě člověk a tečka. Dýchám a žiju, vidím i chodím, tak na čem ještě záleží? No na ničem, buďte lidi rádi, že nejste malí vychrtlí černoušci z afriky, kteří touhle dobou už věí, že umřou, protože se prostě narodily na blbým místě a v blbej čas. Osobně mi vždycky pomůže, když si třeba jenom pomyslím, že v tom nejsem sama. Zkus to neřešit, uvidíš, že ti bude líp =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama