Prosinec 2010

Here I am - melodie a akordy

30. prosince 2010 v 20:03
Než začneme, potřebuju poradit. Potřebuju nějaký kus oblečení, který by se dal použít jako mikina a dal by se považovat za retro. Mám to mít na silvestrovskou oslavu (ano, přece jenom jsem se někam přis*ala). Budu mít na sobě červené puntíkaté šaty a boty na podpatku a bojím se, že mi v tom bude zima... Každá rada dobrá, prosím pomoc!!!

Poprvé v historii psaného písma, spatří svět moji písničku v notové podobě. Trvalo mi dlouho, než jsem dostala všechny noty tam, kde mají být, přesunula je z uší do prstů, z prstů do piána a z piána na papír.
Mám i akordy.
Takže teď už vám nic nebrání, aby jste si tu písničku pozpěvovali cestou do školy.

Původní článek, text a překlad, najdete tady: http://povidky-inc.blog.cz/
Bohužel se mi nepovedlo převést do not "bridge"... Víte co myslím, to co není ani sloka ani refrén.. (Closer to love, closer to pain.... atd). Tak třeba někdy příště

Žádná novoroční pusa...

29. prosince 2010 v 19:15
Minulý rok v zimě jsem měla kluka, byla jsem zamilovaná až po uši a strašně moc jsem s ním chtěla být na silvestra. Naši mě nepustili.Že prý jsem na to moc mladá. Minulý rok mi slíbili, že letos už budu moct někam jít.
Jeslil si myslíte, že mi to letos zase zakázali, jste vedle jak ta jedle...
Letos mě skoro nutěj abych někam šla.
Jenže? Kde je problém?
Není kam.
Scénář číslo jedna - spolužačka, spolužák a jeho hezký kamarád. Ani jeden z nich neozval. Nemám na ně bohužel jiný kontakt než facebook, na kterém je nemůžu zastihnout. Zrušeno.
Scénář číslo dva - oslava u někoho, koho vůbec neznám. Jediný známý by tam byl kluk z vedlejší třídy, který je upřímně řečeno dost divný, ale tak v případu nouze bych se spokojila i s tím. Jeho kamarádi, se kterými se to mělo konat, se mu neozvali a na ničem se nedohodli. Zrušeno.
Scenář číslo tři - strávit silvestra se sestřenkou a jejími kamarády z tábora, kam jezdí dělat instruktorku. Jenže by to znamenalo být s nimi od úterka do neděle na táboře. Sestřenka je totální samorost, takže logicky tak trochu očekává od ostatních, že budou taky schopní postarat se sami o sebe. Což já nejsem. Představa skoro týdne c úplně cizími lidmi mě opravdu děsí. Není cesty úniku, nemáte se jak dostat domů, když zjistíte, že vám nesedli. Na tohle já nemám. Zrušeno.
Scénář číslo čtyři - spolužačka měla jet s partou kamarádů do nedaleké vesnice a slíbila mi, že se optá, jestli se můžu přidat. Dneska psala, že tam nakonec nikdo z nich asi nepojede. Neřekla, cop budou dělat místo toho, neřekla, ať strávím poslední den v roce s nimi... okavidně o mě není zájem. Nejsem ten typ člověka, co se bude někam vnucovat, i když ho tam nechtějí. Jen bych se cítila jako páté kolo u vozu. Zrušeno.
Scénář číslo pět - s další spolužačřkou jsme se dohodly, že když to dopadne tak, že nebudeme mít kam jít, opijeme se někde spolu a užijeme si soukromou dámskou jízdu. Je nemocná. Zrušeno.
Scénář číslo šest - tři holky z kvinty. Nejlepší kamarádky, pořád spolu. Čekala jsem, že budou mít plány a já se nějak nenápadně přiseru. Nic nemají, až něco vymyslí, dají vědět. Nedaly. Zrušeno.
Scénář číslo šest - televize s rodiči jako každý rok. Jdou ke známým. Co já bych tam dělala. Hrála si s jejich mladším synem ve věku mého bratra? Díky, nechci. Povídala si s nimi o strašně dospělých věcech? Díky, nechci. Zrušeno.
Scénář číslo sedm - bývalá spolužačka jede na oslavu k dalším bývalým spolužákům, už jsou domluvení bůhví jak dlouho. Chtěla jsem se nenuceně vetřít. Jenže? Již zmínění spolužáci mě nesnáší. Netuším proč. Netuším, co jim na mě vadí. Nemyslím si, že jsem ten typ člověka, kterého jde nesnášet. Nezajímat se o mě - jasně. nemít mě rád? Proč ne. Ale nenávidět? Na to jsem moc nepatrná. No nic. Zrušeno.

Nebude žádná novoroční pusa, ani od rodičů. Nikdo, s kým bych počítala poslední vteřiny do půlnoci.
Možná si říkáte, že to není zas tak velká věc.Strávila sem sama doma spoustu nocí. Ale tohle je jiný. Když se blíží dvanáctá, pomalu ale jistě to začíná všude bouchat... dolehne to na vás. Najendou si připadáte tak sami, jako ještě nikdy v životě.
Nechci to už znova zažít. I kdybych měla bejt s lidma, který ani nemám ráda.
Je mi to fuk...
Jen nechci být sama. Chci toho tak moc?

Co to vyvádíš se svým životem?

26. prosince 2010 v 11:27 Popelnice
Jo, tak tuhle otázku kladu sama sobě skoro každý den.
Víte proč? Já vám řeknu proč... I když vlastně neřeknu, protože to sama nevím.
Mám pocit, že nežiju, ale přežívám. Je to nepříjemný pocit. Je to ku*va hnusnej pocit a jediný, co zvládám, je fňukat nad tím, jak můj život stojí za prd.
Je mi jedno, kolik lidí si to přečte. Ať to bude jenom jeden, nebo jeden tisíc. Je mi opravdu upřímně fuk, co si o mě budete myslet. Tohle je můj způsob řešení problémů a vy si polibte kdosici, tak!

Žila byla jednou jedna princezna, která byla u všech oblíbená, každý ji měl rád a všichni s ní chtěli kamarádit. Nosila nejmodernější a nejhezčí oblečení na škole, měla tu nejlepší postavu, dokonalé vlasy a bezchybnou pleť. Měla taky úžasného prince. A když ji omrzel, stačilo jí se usmát a hned se objevilo dalších dvacet úžasnýh princů ucházejících se o její ruku.
Tahle princezna, to nejsem já. Ani jsem nikdy nebyla. V porovnání s touhle princeznou jsem popelka bez oříšků.
Nejsem oblíbená. Včera večer jsem zjistila, že nemám jedinou kamarádku, které bych mohla napsat, jestli nechce skočit na kafe. Nemám jedinou kamarádku, která by mi zavolala a řekla "nechceš se stavit, jen tak pokecat?" Nemám nikoho, s kým bych mohla trávit všední odpoledne a společně nadávat na zimu nebo na teplo nebo na školu nebo na rodiče nebo na sourozence nebo na cokoliv! Lidi mě nemají rádi. Mám tendenci říkat nahlas to, co si myslím. Často si něco opravdu CHCI jenom pomyslet, ale řeknu to nahlas. Potom následuje takové to "Ups, myslíš, že to slyšela?"
Co se týče oblečení, mám zoufale přízemní fantazii. Občas se mi povede vypíchnout něco extra, ale všechno to zabiju tím, že mám prostě prdel jako almara. Chci zhubnout, ale ačkoliv se snažím, nejím světlý rohlíky a sladkosti, večer si nedám ani suchar a když dostanu na něco chuť, udělám si neslazený černý čaj - stejně si čísla na váze dělají co chtějí a spíš naskakují, než že by ubývaly. A pak příjde ten zlomový moment, kdy jsem na pokraji zhroucení, mám chuť vyskočit z okna (ale nemůžu, protože tam máme síťku proti mouchám) a neexistuje nic na světě, co by mi mohlo zvednout náladu, kromě tabulky čokolády. Když si ji dám, citím se dobře asi dvě minuty a pak si to další dva týdny vyčítám a nesnáším se o to víc. Když si ji nedám, začnu se liutovat, že si nemůžu dát ani čokoládu a není mi o moc líp, než kdybych si ji dala.Jediné moje štěstí je, že ačkoliv si prsty do krku strkám sebevíc, jídlo zůstává tam kde má - to jest v žaludku. Protože kdyby to tak nebylo, skončím dopár měsíců jako beznadějná bulimička. Fakt...
Co se týká ostatních vzhledových atributů, není to nic moc. Dlouhý nos, věčně umaštěné vlasy, ačkoliv si je jako ten největší pablb meju každý den, obličej mám jako šmirglpapír, a můžu používat různé pleťové vody a podobné sajrajty, k ničemu to není. Mezera mezi zubama, která rozhodně nevypadá roztomile, zapadlé nevýrazné oči, vysoká jak eifelovka...
A princové? Rozhodně nestojí ve frontách. Když už nějaký princ projeví sebemenší zájem, je to vždycky chudáček z Nemanic, vysoký maximálně metr šedesát pět, obrýlený ušoun nebo něco na ten způsob..
Jo, jsem povrchní, no a co?
A víte co mě štve nejvíc?
Že ačkoliv je mi přesně jasné, kde je můj problém, nedokážu s tím nic udělat. Sedím na posteli, brečím a užírám se tím, jaká jsem chudinka. Potřebovala bych někoho, kdo příjde a nakope mě to prdele. Někoho, kdo mi otevře oči. Kohokoliv kdo mi řekne pravdu. O čemkoliv. Jakkoliv krutě nebo hnusně.
Někoho, kdo řekne "Sasanko, máš prdel jako olmara, neseď doma, nebreč, pojď se mnou do fitka"
A jelikož tady není nikdo ,kdo by mi tohle všechno řekl, hádám, že budu nejspíš dál sedět doma, brečet a smutně se dívat na tabulku čokolády.
Beznadějný případ, naprosto zbytečná a nepotřebná. K ničemu. Navíc...

Vánoční mánie

19. prosince 2010 v 16:05 Téma týdne
Vááánoce, vááánoce přicházejíííí, Zpívejme přáááteeeléééé!
Víte, obvykle Vánoce nijak neprožívám. Nakoupím/vyrobím dárky (podle finanční situace), pomůžu mamce s výrobou a hlavně s konzumací cukroví, zanadávám si na Santu a červený blikající světýlka v oknech, na tři krále zbalíme stromeček a nazdar.
Ale letos to všechno nějak moc řeším. Zpívám si koledy, pořád dokola poslouchám vánoční písničky, raduju se ze sněhu (který obvykle nesnáším), po okrajích sešitů si kreslím dárečky, stromečky, hvězdičky a podobné nemravnosti a chodím po škole v santovské čepici s bambulkou.
Tak jsem si řekla, že když už takhle šílím já, musíte šílet se mnou.
Tenhle článek je takový menší předvánoční speciál. Obrázky, písnička, kraťounká vánoční pohádka.
Šťastné a veselé všem!!!
Povidky-inc.blog.cz



Naučtě mě hrát na housle!

16. prosince 2010 v 19:54
Dneska k nám do školy přijela návštěva. Skládala se ze dvou bas, čtyř "čel" a několika houslí! Nějaký orchestr z hradecké základní umělecké základní školy nám vylepšil jinak nudnou hodinu biologie a zaplnil téměř polovinu matematiky.
Začli jakousi skladbou pro mě neznámou, ale hned v dalších pár minutách mi udělali ohromnou radost. Hráli Canon od netušímkoho. Tu jsem já kdysi dávno hrála v úpravě pro jeden klavír. Nutno podotknouti, že ta smyčcová verze zněla podstatně líp.
A ke konci... vážení. Určitě znáte Nothing Else Matters. Jistěže znáte, zná ji snad každý. Krásná písnička putující napříč generacemi, státy, vyzynáními atd. Vážení (opakuju se, já vím). Tahle písnička v podání smyčcového orchestru? Nádhera! Mráz po zádech a všechno co k tomu patří
Zamilovala jsem se do houslí. Už hrozně dlouho se na ně chci naučit, ale problém je v tom, že si nemyslím, že bych to zvládla samouckou metodou jako kytaru. Přeci jen je to asi o trošku těžší nástroj. Už jeno mto, že jste nikdy neslyšeli o týrání koček v souvislosti s klavírem nebo kytarou.
Vážně přemýšlím o tom, že si v létě trošku zabrigádničím a penízky věnuju na své vzdělání a přihlásím se zase na rok do zušky, kde mi na ten jeden rok housle za nějaký drobný peníz půjčí.
Teď jen chci vědět váš názor.
Je hrát na housle vážně tak těžké, jak se všude říká, nebo je to jen zbytečně nafouknuté?
Myslíte, že bych byla schopná se během jednoho roku naučit něco, co by mi stačilo jako základ k dalšímu "samopokračování"????
Ocením každou radu nebo připomínku :D

xoxo
Sasanka

I can't breathe - písnička

10. prosince 2010 v 15:43 Básničky
Prostě jeden nápad, který už mám v hlavě delší dobu a zrealizovala jsem ho (jak už u mě bývá zvykem) jednoho večera před spaním během půl hodiny.
Možná neznáte skupinu Amoric. Předpokládám, že ji neznáte. Mají na kontě všeho všudy asi osm písniček, pocházejí z Bulharska (nebo odněkud z těch končin) a lidi je nejčastěji přirovnávají k mnohem známějším Paramore.
Jejich písnička Only For You má něco do sebe. Text jsem si ani jednou nečetla, a nijak jsem se ani nesnažila zachytit, o čem se v ní zpívá. Líbí se mi tam hlavně ta kytara...
Nicméně přesně na melodii téhle písničky je moje I can't breathe.
Netuším, o čem to je. Nic v tom nehledejte. Nic ani nenajdete. Další z mnoha výkřiků do tmy bez hlavy a paty.
Enjoy :)

Barevná mánie

8. prosince 2010 v 15:58 Popelnice
Zjistila jsem, že jsem závislá na barvení vlasů. Když si delší dobu než měsíc nezměním barvu, nepřipadám si zajímavá. To je důvod, proč jsem o prázdninách byla černovlasá, proto jsem v říjnu udělala hokus pokus s peroxidem a vznikla z toho zrzavá, proto mám teď už zase červeno hnědou  a proto už vymýšlím, jakou si dám příště.
Ještě jsem neměla blond a fialovou, co myslíte? :D
Každopádně jsem si dnes dokázala namatlat ten sajrajt na hlavu úplně sama, bez zašpinění čehokoliv v okruhu dvou kilometrů.
Nesnáším sníh, co vy?
Tohle je jen takový výkřik do tmy, myslím, že jsem jen měla potřebu podělit se o svoji minizávislost se světem

xoxo
Sasanka

Vidlačka ve velkém městě

3. prosince 2010 v 20:06 Popelnice
Zítra vyrazím do velkoměsta. Zítra se ztratím, nebo mě přejede metro, nebo mi umrzne nos, nebo nastoupím na špatný autobus a proberu se až v Ostravě.
Zítra jedu na vlastní pěst s kamarádkou do Prahy za vánočními nákupy. Bude to zajímavé. Mám sice vypsané, kdy co kam jede, z kterého nástupiště a na které stanici musím vystoupit, taky mám od mamky přesný popis toho, jak to funguje s jízdenkama na městskou, ALE... Je to poprvý! Pořád si říkám, že jsem zvyklá jezdit městskou v Hradci, tak to nemůže bejt o tolik těžší. Ale Praha je o sakra velkej kus větší než Hradec.
Původně mě tam měl odvézt otec, jenže se z nepochopitelných důvodů naštval (ne, nebudu mluvit sprostě...) a prohlásil, že si nenechá  kálit na hlavu (opět nemluvím sprostě), že se na to na všechno může vykálit, že je to všechno v zadní části lidského těla... No, nebyl to příjemný rozhodovr. Všechno to dopadlo tak, že já pojedu do Prahy v 7.40, vlakem a pak přesedám na autobus. Zatímco můj otec pojede přímím autobusem v 8.30. Stejně tam jede, tak proč mě porboha nemůže vzít autem? nepochopím. Začíná z něj bejt pěkně protivnej fotr.
A pak mám pro někoho možná dobrou zprávu. Po bůhví jak dlouhé době, jsem se zase vrátila k psaní. Připsala jsem asi tři stránky k jedné rozepsané povídce, ke které ještě nemám ani název, ale v podstatě mám vymyšlený děj, zápletku a okrajově i rozuzlení.

Pokud se někdy vrátím, mohla bych sem hodin prolog. Teda až vymyslím, jak to mistrovské dílo pojmenovat.
Mějte se krásně, pište básně, milujte se a množte se!
xoxo
Sasanka

P.S. S tím množením opatrně. Já bych vám radila si to sakra dobře rozmyslet, než se začnete množit!