Listopad 2010

Relikvie

28. listopadu 2010 v 14:58 Popelnice

Ačkoliv mě výlet do kina stál neuvěřitelnou bolest v krku a chrapot, protože jsem tak trochu podcenila mráz a vzala si jen vestu, i tak myslím, že to rozhodně stálo za to.
Nemám peníze na dárky k vánocům, nemám peníze na to, abych za dva týdny jela na Jitřního poutníka, nemám dokonce už ani na svačinu ve školním bufetu. I tak to stálo za to.
Spíš než s obsahem filmu bych se ráda svěřila s dojmy, pojmy a průjmy. Dobře, to poslední jsem jakože nenapasala.
Reklamy na začátku jsem skoro nemohla přežít. Jediné, co se mi během těch patnácti nekonečných minut líbilo, byla strašně roztomila vánoční reklama na cocacolu (můžete se na ní mrknout tady). A pak samozřejmě trailer na třetí Narnii. Stihla jsem sníst dva cheesburgery od meka :D To už je taková tradice, pašovat do kina jídlo. Nemůžu si pomoct, ale ta malá část mě, která by nejradši ušetřila každou korunku, se vždycky ozve.
A pak to začalo. Navzdory očekávání jsem se i smála, obzvlášť během jedné scény, která následuje chvilku potom, co Ron odešel a Harry se snaží Hermionu rozveselit. Řeknu vám, Danielovy taneční kreace jsou vskutku vtipné!
Přesně jak jsem očekávala, jsem byla zažraná do filmu, v ruce jsem žmoulala jeden střapec palestiny, jako zhypnotizovaná si dávala popcorn do pusy (aniž bych tušila, co to vlastně žvejkám) a vůbec jsem si nevšimla toho zamilovanýho páru vedle mě.
POZOR SPIOLER!
Brečela jsem. Šíleně jsem brečela, jako želva. Brečí želvy? To je jedno. Oči jsem měla rudé ještě deset minut po skončení filmu. Nejvíc mě asi dostal Dobby. Nosil takový roztomiloučký malinkatý teniksy a měl ty svoje veliký kukadla a když tam letěl ten Bellin nůž.... Bylo to hodně deprimující. "Jsem rád, že jsem tu se svými přáteli. S Harrym Potterem..." a pak umřel. Víte, tuz knížku mám přečtenou snad stokrát. Naposledy jsem ji dočetla dneska ráno. A stejně, pokaždý když Dobby umře, tak brečím. Vždycky to čekám. Ta stránka, kde se to stalo, je celá zvlněná, jak na ní dopadaly litry slz.
Možná jsem přecitvlivělá, ale jestli má v tom příběhu někdo osobnost, pak tenhle malinkej ušatej skřítek.
Konec spoilerové části
S Harrym jsem vyrůstala. První knížku jsem dostala od mamky, když mi bylo asi osm. Jeli jsme na hory a naši chtěli, abych tam ten týden měla co číst, tak někde za stovku koupili knížku o malém čaroději. Třeba se jí to bude líbit. Nelíbilo. První kapitola byla šílená nuda. Po třech stránkách jsem knížku zavřela s tím, že je to blbost. Ale pak jsem se začala strašně nudit, tak jsem se rozhodla, že první kapitolu přeskočím. Pamatujete si tu druhou? O tom, jak v zoo zmizelo sklo a Harry pustil ven hroznýše královského? (myslím, že to byl hroznýš královský, opravte mě jeslti ne). Začetla jsem se a během týdne jsem tu knížku přelouskala. Bylo mi osm...
Teď, o osm let později mám přečtené všechny knížky nejmíň třikrát. Některé i šestkrát. První čtyři už mají tak strašně zničenou vazbu, že je pohromadě drží jen kopce izolepy na hřbetech. V podstatě celý život (spoň tu část, co si pamatuju) jsou to moje nejoblíbenější knížky. To napětí, když jedna skončila a já musela čekat měsíce na další díl. Když jsem se těšila, až konečně novou knížku otevřu a začtu se do ní. Čekání na další film...
A najednou to má skončit?
Za půl roku bude druhá část sedmičky v kinech... a pak nic? Už nikdy nic?... Mám z toho mírnou depresi. Osm let života jen tak v tahu. Všechno to skončilo, znamená to snad, že musím vyrůst? Že už jsem moc stará na to, abych se pořád držela světa, kde dítě dostane v jedenácti dopis s emblémem bradavic?
Nechci z toho světa vyrůst.
Jenže za půl roku to bude za mnou. Za náma všema. Bude konec. Nikdy žádná další knížka o brýlatém čaroději. Nidky další film o vyvoleném, který má moc porazit Pána zla.
Nikdy...
Ošklivé slovo
Neím, jeslti chci, aby to skončilo. Nevím, jestli chci vidět druhou část Relikvií. Protože až se na ni podívám, všechno se do zařadí do šuplíku "minulost".

A na závěr poslední věc.

Řekněte mi, kdo by ho nemiloval?????

Milý deníčku

27. listopadu 2010 v 8:51 Popelnice
Ano, je tu další várka nepodstatných žvástů. Připadám si jako malé dítě, které odložilo s nezájmem hračku, jenže pak přišla holčička v bílých ponožkách a začala si s ní hrát. Přišla jsem, vyrvala ji hračku z ruky a teď se jí nemůžu nabažit.
Dost chytrejch keců, nejdou mi.

cink *

24. listopadu 2010 v 17:30 Popelnice
Je to skvělej pocit zase psát. Chbělo mi to, tak strašně mi to chybělo, až mám skoro psací psotník a mrtvici v jednom. Když jsem nepsala, nevšimla jsem si toho. Teď po návratu je to všechno trošku komplikovaný, ale přesto mi prsty jezdí po klávesnici, jako by se ta skoro dvouměsíční pauza vůbec neodehrála, jako by to bylo předevčírem, co jsem naposledy seděla u blogu a plodila článek, ve kterém bych nic významného neříkala, jen se dělila o svoje každodenní problémy.

Tak a teď se přihlaste, kdo z vás je naprosto finančně závislý na rodičích? Jeden, dva, tři... je vás dost. Já taky byla. Respektive pořád ještě jsem. Ale už zítra jdu poprvé do "práce". poprvé v životě budu mít jistotu, že nemusím škemrat o každou korunu u našich. Budu mít jistotu, že na vždycky budu mít na zapečenou housku se sýrem u nás ve školním bufetu. Že budu mít vždycky nějakou tu kačku na žvejkačku nebo na rohlík :)

Budu u nás v takovém centru pro děti, kam si můžou chodit hrát, doučovat deváťáky angličtinu. Vždycky ve čtvrtek mi jich tam pět nebo šest nakluše a já si hodinu budu hrát na miss teacher :D Uvidíme, jak to budu zvládat, ale nemělo by to být zas tak těžké. Mluvit před cizími lidmi mi nedělá problémy, angličtinu ovládám, nějaký ty pedagogický vlohy tam taky budou (aby taky ne, když mám maminku učitelku a babičku bývalou učitelku). Jen mi dělá strach, že mě ty děcka nebudou brát vážně. Přece jen, jsem jenom nějaká holka ze střední, co si hraje na učitelku a myslí si, že je nějak drsná, když čmáře na tabuli nějaký divný mluvnický pravidla.

Jsem trochu nervózní, přiznávám. Trochu hodně. Přemýšlím, co si vzít s sebou. Slovník? Asi jo... Starý pracovní sešit z devítky? Knížku z letošního roku???... uvidíme. Snad to zvládnu.

A poslední věc, ze které mám vážně strach? Už bůhví kolik let tvrdím, že ze mě za žádnou cenu nebude učitelka. A přesto to zatím vypadá, že právě tímhle směrem se ženu, Pedagogické lyceum, doučování angličtiny, prodidrogový programy na základkách. Wow, teď to zní, jako kdybych byla strašně akční a angažovaná :) Nechám vás při tom. Každopádně se to potom bude hodit do životopisu :D

Mějte se krásně, skládejte básně a učte se anglicky, ať neskončíte u mě! Nemuselo by to pro vás dopadnout zrovna nejlíp. Ještě jsem nevyloučila možnost zavražděný všech dětí v okruhu sto kilometrů.

xoxo
Sasanka ♥

Here I am - písnička

23. listopadu 2010 v 23:19 Básničky
Víte, jak jsem se zmiňovala o tom, že až budu ztracená, tak se ke svému blogu vrátím? Tak přesně ta chvíle nenadešla. Jen jsem v "bludišti života" narazila na slepou uličku, tam jsem napsala tohle, potom jsem se otočila a vrátila se zpátky na cestu. Jestli mě chápete (ale já věřím, že jo...)
O čem ta písnička je? Čistě jen o lásce. Konkrétněji? Těžko říct, tak trošku o všem.
Vznikla během hodiny matiky (nebo fyziky). Berte ji s rezervou :)

Noty malodie a akordy TADY

Daddy's back!!!

23. listopadu 2010 v 23:16
Po dlouhé době jsem se byla kouknout k sobě na blog. Myslím tu administrativní část, kde se píšou články a sledují statistiky atd. Koukám, nový komentář před dvěmi dny. Klikám... komentář od Kaku....
Ten komentář zněl takhle:
Něco jako "All good things come to an end".
Já teda nemam sílu skončit se svým blogem. A je mi líto, že ty končíš (respektive jsi skončila, ale já byla moc líná napsat komentář), vlastně z toho mam takovej divnej tíživej pocit na hrudi, teď, když o tom přemejšlim. Řekla jsem ti vlastně někdy, že jsi byla jedním z důvodů, kvůli kterým jsem si založila blog? Je to smutný, že moje múza (ty) odchází.  
Ale užívej si, dokud můžeš. Tak je to totiž správně. :)