Můžeme předstírat, že letadla na noční obloze jsou jako padající hvězdy??

30. července 2010 v 12:56 |  Popelnice
... protože a písnička se mi dostala pod kůži.
Obvykle takové věci neposlouchám, ale tuhle musím. Už skoro půl hodiny mi hraje pořád dokola (ale tím myslím ÚPLNĚ pořád), a zatím se mi líbí každou minutu víc a víc. A tak nějak mě to přivedlo na nápad, jak krásné by bylo, kdybychom si skutečně mohli s každým letadlem něco přát...
Proto jsem napsala něco na způsob příběhu. Ale je to bláboloidní (tzn. že to v podstatě nemá žádný děj a končí to šíleně trapně). Je mi jasné, že ve skutečnosti by to tak nešlo.
A PROSÍM, neberte mi moje iluze o víře a o naději. Vím, že nejsou skutečné. Ale teď tu svoji naději a víru potřebuju víc, než kdy předtím. Neberte mi je :D


Stála na balkoně a sledovala noční nebe. Dělávala to často. Hvězdy zářící na tmavé obloze ji jistým způsobem dodávaly sílu a naději. Zní to jako trapné klišé.
Mluvily na ni. Beze slov jí říkaly věci, které se zapsat nedají.
Ale dnes v noční košili na balkoně nemrzla náhodou. Dnes měla přijít ta velká noc.
Dneska se mohlo všechno změnit.
V životě neviděla padající hvězdu. Nikdy nenašla čtyřlístek, ani se nechytla za knoflík, když viděla kominíka. Ale co když všechny reálné metody selžou? Co když už nemáte prakticky žádnou naději a jediné, co vám může pomoct, je bláznivá myšlenka?
Dnes v noci měly hvězdy padat ve velkém. Sledovala ve zprávách a v novinách, kdy k tomu má dojít. Škrtala si dny v kalendáři.
Konečně se dočkala, dnes večer udělala poslední křížek.
Blížila se půlnoc, každou chvíli to mělo začít.
Očima prohledávala každý milimetr tmy před sebou a nad sebou. Zadržovala dech, jako by snad mohla slyšet svist hvězdy prorážející vzduch.
Periferním pohledem něco zachytila.
Konečně...
Nalevo od ní se malé světélko pochybovalo velkou rychlostí blíž k západu. Stiskla víčka a co nejusilovněji si přála.
Když se znovu podívala, zahlédla na zlomek vteřiny světlo mizet ze střechou domu. Spokojeně se usmála.
Její maminka měla bouračku a teď bojovala v nemocnici o život. Doktoři stále říkali věci jako "nejistý stav" a "komplikovaná zranění". Dávali jim falešné naděje a přitom se nic nedělo.
Pokud to nevyjde teď, tak už nikdy.
S ohromnou vírou v zázrak šla spát.
Netušila, že viděla jen letadlo...

O pár metrů dál seděli na lavičce dva mladí zamilovaní lidé. Drželi se za ruce a loučili se. Ona měla druhý den ráno odjet na druhý konec republiky, protože se její rodiče stěhovali. On zůstával doma. Tohle byla jejich poslední noc.
Slibovali si, že si budou psát a volat. A každý víkend se budou navštěvovat. Nezapomenou na sebe. Ale ani jeden z nich tomu doopravdy nevěřil.
Zabořil tvář do jejích blonďatých vlasů a vdechoval jejich vůni.
Ona najednou zvolala: "Podívej, padá hvězda!" Otočila se na něj a dalších milion hvězdiček jí zářilo v očích. "Můžeme si něco přát. Já si přeju, abychom se ještě viděli."
On se otočil ve směru, kam ukazovala.
"To není padající hvězda ale letadlo," odbyl ji.
Světélka v jejím pohledu pohasla. "Máš pravdu. Bylo by tak krásné, kdyby letadla, která vypadají jako padající hvězdy, plnila přání."
"Jenže neplní." Znovu zabořil obličej do jejích vlasů a zašeptal: "Budeme to muset zvládnout bez letadel a padajících hvězd."

Později začaly hvězdy skutečně padat, ale to už všichni spali.

Pamatujete si na dívku z balkonu? Druhý den šla do nemocnice navštívit maminku. Jako zázrakem se její stav stabilizoval a pokud všechno půjde dobře, bude se moci vrátit do tvou týdnů domů.
Chlapec svou blondýnku už v životě neviděl...

Protože to nejdůležitější, co v životě máme, je víra v naději. Ta nám dává největší sílu.
A když ztratíme víru, hrozí, že ztratíme všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 30. července 2010 v 13:29 | Reagovat

blaboloidní.... pěkný slovo :D
Docela zajímavý, ale chtělo by to dotáhnout, já nevím, možná ne aby se uzdravila hned druhý den a jen to odbít dvěma větami... To je jen můj osobní bezvýznamný názor neznámého spisovatele/nespisovatele.
Víra v naději... nevím jestli tohle spojení přímo jde, ale zní tak hezky poeticky :)

2 chillychilly chillychilly | 30. července 2010 v 14:52 | Reagovat

mně se to líbí, možná to je trochu klišoidní, ale lidi by měli víc věřit v zázraky. Je hezké, že jeden v tom vidí letadlo a druhý hvězdu, záleží jen na úhlu pohledu a je to pravda i na víře, protože hvězdy přání neplní, ty si plníme my sami :)

3 KaThea KaThea | Web | 30. července 2010 v 22:55 | Reagovat

Hezká povídka. :)

4 kosmetika-nika kosmetika-nika | Web | 31. července 2010 v 8:11 | Reagovat

Hezka povidka.Plsikk navštiv muj blog :-)

5 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 2. srpna 2010 v 13:32 | Reagovat

i o snech,touhách a nadějích je život a možná i proto je tak pestrý a nádherný a naše sny a touhy jsou tím protikladem k realitě a možná je máme i proto abychom se z toho úplně nezbláznili :-)

6 Miwako Miwako | Web | 2. srpna 2010 v 20:41 | Reagovat

Vůbec nevím, o jaké písničce jsi mluvila, ale to asi nevadí. Já jsem si díky tomu nadpisu vzpomněla na písničku Piloti od UDG (jop, i když teda to nemá spolu moc společného :D)
Příběh se mi líbil (moc takových věcí nečtu, tak nevím, co k tomu víc říct ^^')
Chtěla jsem ti poděkovat za hezký komentář u mě na blogu. Jsem ráda, že se někomu líbí způsob, jakým prezentuji svoje názory (většinou se moje názory nesetkávají s vřelým přijetím okolí.. To je důvod, proč tak málo píšu na téma týdne ^^'). Co se týče sledování zrovna Death Note, tak to se mi nikdy nedostalo natolik pod kůži, abych z toho byla odvařená, jako většina ostatních. Bavilo mě, vnuklo mi to několik protichůdných myšlenek o světě a tak, ale při sledování jsem necítila takový ten pocit, že se mi to líbí..
Takže ještě jednou děkuju za příjemný komentář a jsi u mě na blogu kdykoliv vítána :D

7 onlinekniha onlinekniha | 6. září 2010 v 17:14 | Reagovat

Moc pěkný, pěkná povídka, :-)  :-) Umíš city pěkně napsat mco se mi to líbí. :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama