Květen 2010

Možná Nová povídka :D

25. května 2010 v 20:56 Popelnice
Nejspíš z toho nakonec nic nebude. AAle mám nápad.
Rozhodla jsem se, že tuhle povídku budu psát sešitovou metodou. To znamená jen do sešitu. Dřív jsem to dělala tak, že jsem prostě psala, kdy mě napadlo. Na papír, do sešitu fyziky, do počítače nebo rovnou do blogu. Potom jsem ve všem měla hrozný nepořádek. Když jsem potom chtěla začít psát něco ve škole místo nudné přednášky, nemohla jsem, protože jsem si nemohla vzpomenout, čím jsem skončila poslední kapitolu. Ten sešit budu nosit pořád s sebou a budu o něj psát kdykoliv budu mít chuť. A zrovna teď ji mám, takže jenom ve zkratce sepíšu tohle shrnutí o čem bude a vrhnu se na dokončení druhé kapitoly.
Nejdřív bych teda chtěla napsat aspoň pět kapitol, než začnu přepisovat do počítače a zveřejňovat. Určitě chápete proč! Existuje tolik povídek s jednou kapitolou, které nikdo nikdy nedopsal...

14. kapitola

12. května 2010 v 21:50 Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo
Tak jsem na začátek něco připsala (celá ta část s Remusem vznikla až zpětně) a myslím, že teď už je dýlka ucházející. Šest stránek A5 ve wordu... to je tak akorát :) Ta příští možná bude hoooodně dlouhá a nebo hoooodně krátká (podle toho, jak to useknu) :D
Nevím co psát :D
Užijte si to :D
Mě se to líbí :D
Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo.

Nebojte, pořád ještě žiju!

11. května 2010 v 17:54 Popelnice
Neozvala jsem se celých pět dní a vůbec jsem nedala vědět, jak se mám! Což ode mě bylo veLÍÍÍce ne-epes-rádesní. Takže jsem tu, abych vám zdělila miliardu triliónů nepodstatných věcí, které se u mě udály nebo udávají nebo budou udávat v časovém okruhu několika dnů.
Myslím, že všechno podstatný se dozvíte z tučně zvýrazněného textu :D
oddělovač velký

Vytančené nesmysly

6. května 2010 v 20:04 Téma týdne
Ano, na tomto tématu týdne se skutečně vyřádím :)
Jenže čím začít? Napadá mě asi bilión věcí. Hlavou se mi hopní jeden nápad za druhým a netuším, v jakém pořadí je vypsat, aby článek měl alespoň minimální smysl. Začnu proto u sebe a u své taneční historie :D
Téma týdne

Úplnými prvopočátky mého tanečního umění vás zavedu někdy do čtvrté třídy, kdy jsem začala chodit na aerobic. Vím, není to tanec (aspoň já ho za tanec nepovažuju), ale pokud hledám zlomový bod, je někde tady. Vždycky mě bavilo hýbat se v rytmu hudby. Ale přibližně někdy v té čtvrté třídě jsem poprvé své hudební pohyby prováděla organizovaně. A nebýt aerobiku (který mi, mimochodem, vůbec nešel), nikdy bych se nedostala k ničemu dalšímu a nejspíš bych skončila jako tlustá bečka sádla hnijící na gauči před televizí, protože ji nebaví žádný sport.
S příchodem do šesté třídy a s opuštěním prvního stupně základní školy pro mě má aerobiková kariéra skončila. Kroužek byl pod školní družinou a děti, které ji už nenavštěvovaly, měly smůlu. Snažila jsem se poohlédnout po něčem jiném, ale žádná jiná organizace u nás ve městě aerobik nedělala. Moje tehdy nejlepší kamarádka mi nabízela, ať s ní začnu chodit na hip hop. Tenkrát mi ještě nevadila povrchnost toho stylu, protože jsem neměla ponětí o co jde. Jenže taneční skupina, která tenhle styl vyučovala, sídlila až ve dvacet kilometrů vzdáleném městě a cena za rok se vyšplhala k pěti tisícům pouze za kurzovné. Nepočítám nákupy kostýmů, bot, cenu různých cest někam a podobně. Maminka prohlásila, že dávat týdně stovku za dojíždění a ročně pět tisíc vážně nehodlá a tak jsem hledala dál.
Kámoška, co bydlí pět pater pode mnou v té době také sháněla nějaký kroužek, protože měla pár kilo navíc a maminka jí hrozila, že jestli nezačně něco dělat, dostane "zaracha na sladkosti". Jednoho krásného dne za mnou přišla, že něco objevila.
Našla Taneční skupinu jménem Flash. Zkoušky dvakrát týdně, vzdálenost tělocvičny asi tři minuty svižnější chůze od našeho baráku a cena za rok činila pouze sokolský poplatek (tenkrát 75 korun - kde jsou ty časy).
Zkusili jsme se přihlásit. Na první hodinu jsme přišly vybavené sportovní obuví, tričkem a teplákami. Veliké překvapení - ono se tam tancuje naboso. Kdo to kdy viděl? A další velké překvapení, oni chtějí, abych měla rovná záda, i když se předkláním k natažené noze. Další překvápko - proč mám tak propínat špičku? Ještě jedno překvápko aby toho nebylo málo - co to znamená první pozice nohou a proč se při tom stojí tak postiženě klaunovsky.
Divím se, že po první extrémně bolestivé hodině jsem dostala odvahu přijít na další. Ale to už jsem já. Než abych musela všem vysvětlovat, že jsem to vzdala, radši jsem tiše trpěla.
Po několika lekcích mi ale tanec( tentokrát už opravdový tanec) zalezl pod kůži. A to doslova...
Hodně vělký podíl na tomk má i skvělý kolektiv, který mě díkibohu přijal. Viděla jsem, co se tam běžně děje nově příchozím - většina z nich tam dlouho nevydržela.
Teď už tancuju pátým rokem a myslím, že jsem celkem dobrá. Zní to vychloubačně? To j taky účel, jsem na sebe vážně dost pyšná. Neudělala jsem zatím pro své tělo maximum, pořád citím, že bych mohla nohu vykopnout výš, udělat provaz níž k zemi, vydržet na špičkách déle... Ale pracuju na sobě. Celkem tvrdě si myslím... Ne příliš, ale docela dost. A jednou budu fakt dobrá. Mám k tomu možná našlápnuto docela dobře. Už teď vyhráváme, co můžeme... Ale ono je to spíš tím, že konkurence v naší branži není příliš vysoká. Opravdu dobré soubory jsou profíci a s těmi nesoutěžíme. Ti ještě lepší dělají balet. A pak tu zbývá jen póvl :D

Tohle nebylo moc inspirativní, že? Co kdybych - pro ty, co mají odvahu a silné nervy - pokračovala? Teď se vrhnu na to, co pro mě JE tanec a co není.
Tvrzení, že tanec je jakýkoliv pohyb do hudby, je úplně mimo.
Mažoretky se taky hýbou na hudbu a není to tanec ani náhodou. Když se někde objevují plakáty, vždy je tam napsaný "mistrovství toho a toho v mažoretkovém sportu" Vidíte? Mažoretky jsou sport.
Společenské tance na opravdu vysoké úrovni jsou také sportem, ale tady to už hraničí  uměním. Znám kluka, co teď hodí do devátý třídy a ten dělá latinu. To, co on se svým tělem dokáže... Rukama mu už prošlo hodně tanečních partnerek, všechny byly úžasné, ale jen díky tomu, že tancovali s ním. Ve skutečnosti žádná z nich nebyla nijak extrémě výborná, to jenom on je výjimečný!
Hip hop a podobné... em.. no... Těžko říct. Když někdo stojí a kýve se do rytmu, záda pokrčená, nohy vtočené ... To nemá s tancem nic společného. Ale zase, na opravdu dobré úrovni, můžou být i tyhle styly uměním.
Myslím, že balet je jedním z mála tanečních stylů, o kterých můžu bez problému říct, že je uměním.
My se o umění taky pokoušíme a částečně ho i děláme. Jen je tak dobře :D

Doufám, že jsem teď žádnou mažoretku nebo tak podobně neurazila. Netvrdím, že nejste dobré... Jen děláte sport, nikoliv umění.

A poslední věc!
Stalo se vám někdy, že někdo řekl nebo napsal "miluju tanec, je pro mě vším!" a pak, když jste ho viděli na živo, představoval si pod pojmem tanec pohyby jako :přenést váhu na pravou nohu, zavrtět bokem, přenést váhu na druhou, zavrtět bokem, hodit hlavou, přenést váhu znova. Ano, poznali jste šlapání zelí :D
Tyhle lidi mě dostávají do kolem. Viděli někdy skutečný tanec?
Ne každý na to má vlohy, jasné... ale netvrdím, že tanec je pro mě vším, když ho neprovozuju :D

Miluju, když si můžu pustit hudbu tak nahlas, že neslyším vlastního slova, zatáhnu rolety a tancuju. A je mi jedno jak to vypadá, že dupu, funím, po čele mi tečou čůrky potu a kapají mi do očí. Nezájem
Protože já tančím, tedy jsem.
Pravdivější, než se na první pohled zdá...

A jestli to někdo dočetl až do konce, je buď extrémním fanouškem tance všeho druhu, nebo ho zaujal můj styl psaní, nebo je to znuděnej chudáček, co nemá nic lepšího na práci. Výborně, cé je správně :D

xoxo
Sasanka

13. kapitola

6. května 2010 v 13:10 Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo
Na chvilinku... ehm... dobře... Skoro na celou kapitolu odběhneme od hlavního děje, protože nám v minulém díle Poppy trochu zvážněla a chtělo by to zase trošinku rozveselit. A pak zpátky k ději :D A už nevím, co tu pořád mám psát, takže vás zahltím podrobnostmi ze života jedné nejmenované Sasanky.
Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo.
Rozhodla jsem se, že malinko vystoupím z té anonymity, kterou na blogu mám a držím se jí jako klíště. Ne, že bych vám napsala číslo mé občanky nebo tak... Rozhodla jsem se nafotit pár obrázků z okolí mého domova. Třeba to, co vidím z okna, školu, a podobně... Ale zatím je to jenom rozhodnutí, stále nemám jedinou fotku :D
P.S. dneska jedu na to vyhlášení výsledků soutěže, o který sem psala před pár dny. Sice vůbec nevím, jak se tam kam mám dostat, ale nevadí :D Buď překecám mamku, aby jela se mnou, nebose budu muset spolehnout na autobusovou dopravu a mou nulovou orientaci v cizím městě. Copak já vím, kde tam mají gympl? Bože, to dopadne! Bez doprovodu se nejspíš ztratím a už se nevrátím... :D
A to je asi všechno :D
Snad se vám ta kapitola bude líbit. Je taková... trošku úchylná :D Totiž, Poppy je úchylná a její sny jakbysmet :D
xoxo
Sasanka

 EDIT

Nooo, nakonec jsem se neumístila, ujel mi autobus zpátky, čekala jsem na další spoj, který pro změnu nejel vůbec, takže jsem musela volat našim, ať pro mě přijedou. Bolí mě nohy, protože při všem tom přecházení z bodu A do bodu B přes tři miliardy vedlejší uliček (nebo naopak vždycky zpátky na hlavní - musím si přece vytyčit nějaký pevný orientační bod) jsem našlapala snad dvacet kilometrů.
Nevadí, jenom poučení pro příště: případnou cenu si nechat POSLAT a na nějaký ježdění se VYS...kašlat :D


12. Kapitola

2. května 2010 v 16:49 Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo
Taaak vážení, ač to zní neuvěřitelně, nová kapitola je tu už teď a třináctou bych měla přidat nejpozději do týdne. Chytila jsem slinu, inspiraci a vše možné a vzniklo toto.
A pozor! Další šokující oznámení! Tomuto dílu prosím věnujte zvýšenou pozornost, neboť právě teď nám začíná hlavní děj!!! Ehm, abyste mě nepochopili špatně - hlavní zápletkou povídky nebudou problémy nosní dutiny... Však uvidíte sami :)
upozornění: Velmi silně inspirováno sérií knížek o Anitě Blakeové, upíří popravčí.

Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo.