na Blog.cz

Téma tohoto týdne je víc než děsivé. Stačilo si to slovo jedinkrát přečíst a už mám po těle pupínky, v krku mě škrábe, mám zvýšenou teplotu a jsem si skoro stoprocentně jistá, že dnes by bylo lepší zůstat doma, zahrabaná v teplé peřině až po nos.

Písmenka hned pod nápisem Nový článek hlásají: "Píšete článek na téma škola" Kdo, já? Vážně? Já píšu o škole? A dobrovolně? Zabijte mě někdo!

Všechny ty stavy úzkosti, když se přede mnou otevírají školní dveře a a mám naservírovaných šest hodil zdlouhavých a povětšinou marných pokusů o naplnění mé hlavy fyzikou, biologií a chemií. Klepající se nohy při zkoušení ze zeměpisu, které bývá v devadesáti devíti procentech zakončeno slovy "Nic neumíte, Novák. Běžte si sednout, za pět." Roztřesené ruce držící papír s referátem z češtiny a poskakující hlas, kterým předčítám mnou napsané věty, ačkoliv vím, že jediný, kdo mne poslouchá, je učitel sedící za Katedrou. Bolest hlavy, kterou vnímám během každé písemné práce z matematiky, pokaždé když x a y nechtějí spolupracovat a ve výsledku se mi objeví přeškrtnuté kolečko symbolizující prázdnou množinu, což v praxi znamená, že vypočítaná rovnice nemá řešení a já teď musím hledat, kde jsem udělala chybu, nebo doufat, že výsledkem skutečně měla být prázdná množina. Kručení v žaludku, když nás paní profesorka Přehršel potisící zasebou upozorňuje, že klobása se německy řekne wurst, nikoliv sausage, jak jsme zvyklí za angličtiny.

To jsou ve zkratce všechny pocity, které mě naplňují ve spojení se školou. Dál taky musím vynést na světlo každodenní vstávání, které se přibližně půl roku odehrává ještě za tmy, hladovění v důsledku zapomenutí svačiny (opět) a vši, jenž se v naší škole kvůli školníkově nevykoupaném domácím zvířectvu neobjevují zrovna zřídkakdy.

Jenže pesimismus mě nenakrmí, ani jím nezaženu žízeň. To sice optimismus taky ne, ale aspoň si to nebudu tolik brát, proto zkusím být chvíli pozitivně naladěná a snad najdu nějaké "malé bezvíznamné plus do dalšího pololetí", které bych škole mohla udělit.

Je fakt, že nebýt toho příšerného ústavu, asi bych moc kamarádů neměla. Po pár dnech strávených v pohodlí domova bych se nejspíš začala nudit a asi bych se dobrovolně vzdělávala v rámci kadodenních činností. Bez školy by mi zakrněl mozek a za chvíli bych nevěděla ani jak se jmenuju (a to by bylo hodně špatné, musela bych nosit kartičku se jménem, adresou a telefonním číslem přpevněnou na límečku košile). Bez školy bych si nevážila víkendu a prázdnin. Nevěděla bych, že se ve slově bych píše tvrdé y. Nevěděla bych, že se banány mohou převážet v pytlících napuštěných ethylenem, jenž roslitnám zamezuje v předčasném dozrávání. Nevěděla bych jak funguje volný pád. Nevěděla bych, že Tarquinius Superbus byl poslední etruský král, po jehož smrti se Řím změnil na republiku. Nevěděla bych, jak rozdělujeme software podle licence, ani co to software je. Nevěděla bych, co je to proxemika a haptika, ani že oba dva pojmy poatří do prostředků neverbální komunikace.

Potrženo sečteno bych bez školy přišla o spoustu zajímavých a životně důležitých informací, které úplně přehluší ty nepodstatné věci, jako vyjmenovaná slova a malá násobilka.

A nebýt školy, nenapsala bych tak krásný článek o škole, protože by škola neexistovala. Ale je fakt, že bych napsala o něčem jiném. Nebo bych vůbec nic nenapsala, protože bych neuměla psát.

Hmmm, asi tak :D