Únor 2010

Něco tady smrdíííí XD

27. února 2010 v 16:30 Popelnice


Včera (nebo spíš dneska) jsem přišla domů z plesu asi ve dvě, takže do postele sjem se dobelhala přibližně o plůk třetí :D A světe div se, v osm ráno už jsem zase byla na nohou, před desátou jsem odcházel z domu, v 10:21 jsem jela do HK na nákupy a ve čtvrt na čtyři jsem přišla domů :D
To není vtipný :D
Já vím x)
Ale víte, co je vtipný???
První věta, kterou jsem řekla, byla "Ahooooj!" Dobře, není to tak úplně věta, a dokonce to není ani vtipný. Vtipná je ta druhá věta. "Dneska to smrdí jarem, což?" :D Ehm, dobře. Není to vtipný. Ale mě se to libí :D
Je to fakt, dneska je nádherně teplo, svítí sluníčko, sněhu rapidně ubývá a ve vzduchu je cítit jakýsi jarní nádech. Charakteristická vůně začínajícího jara :D
Léto voní těžce a sladce, po růžích. Podzim voní trochu jako skořice, malinko nahořkle a ospale, ale hodně barevně. Zima nevoní, zima studí. Ale nejhezčí vůni má bvlížící se jaro. Voní trávou (i když je ještě schovaná pod sněhem). Voní cvrkotem páků, i když jsou zatím pořád kdesi v p... no prostě někde jinde :D Jaro voní svěže, mladě, hravě. Je to nejhezčí mix vůní, co jsem kdy cítila. Každý rok se těším na ten den, kdy budu moci vyjít ven, zhluboka se nadechnout a říct si: "Blíží se jaro!"
Tu vůni bych nevyměnila za žádný drahý parfém. Dokonce ani za ty vlčí máky, co prodávají na letišti za tisícovku, a babička je koupila v Turecku na tržnici za stovku tři. Brzké a zasněžené jaro nevoní po růžích, ani jako kvetoucí lípy. Nedá se to srovnat s posečenou trávou, pampeliškami ani vůní slunce.
Je to jarní vůně. A pokud ji někdo zakonzervuje do flakónku, budu ochotná za ni zaplatit nehoráznou sumu peněz. Nepoužívala bych ji na sebe. V těch nejmrazivějších zimních, nejdusnějších letních a nejděštivějších podzimních dnech bych si jí stříkala po pokojíčku a užívala si ten pocit kdykoliv bych chtěla. Pokud ji někdo zakonzervuje do flakónku, postarám se, aby dostal nobelovu cenu :D

Na poslední chvíli

26. února 2010 v 16:20 | Smrtka, oglosováno Sasankou a Lizz (sesterstvem statečných) |  Glosy
Na tuhle povídku přišla Lizz :D Taky přišla na to, že by se dala oglosovat :D Já začala její nápad realizovat :D Potom jsem ji ukecala, aby se ke mě přidala :D:D:D

Moje výkecy, jsou červeně
Lizz, psala modře, ale dvěma rlůznýma odstínama modrý, což jí doufám prominete, ona za to nemůže, že je magor :D

Autora povídky, tajemného pana SMRTKU najdete na webu SASPI.cz
Povídku v původním znění najdete TADY
Ale nedoporučuju ji číst, pokud nechcete umřít :D
xoxo
Sasanka

7. kapitola

23. února 2010 v 20:21 Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo
Je to krátký, je to o ničem, je to kravina, nic zajímavýho se tam nedozvíte. Ale kdybych měla psát ještě něco dalšího, tak by ta kapitola měla tak pět stránek a dopsala bych ji někdy ve čtvrtek nejdřív :D Protože v další kapitole se pokusím sepsat celej odjezd do školy, zařazování a ubytování. A teda, už teď je mi jasný, že to bude mazec :D Mám napsaný rozhovor Poppy a Moudrého klobouku. Slečna O'tooleová bude nejspíš první studentkou v historii, která se s kloboukem pohádá. Ale to by nemohla být ona :D Ale nebudu tady vyprávět o další kapitole, když teď máme před sebou tuhle :D


Dvě věci vám chci sdělit, moji milí :)

20. února 2010 v 15:24 Popelnice

1. málo času na VŠECHNO

Naprosto nic nestíhám. Na tancáku teď dělámje choreografii na předtančení, vystupujeme už 26. února (je to myslím pátek), takže teď zkoušíme skoro každý den. Do toho se nejspíš všichni učitelé zbláznili a dávají nám jednu písemku za druhou. Sama se divím, že dneska jsme z ničeho nepsali. Ale tak pro upřesnění - v pondělí mě čeká opravka z výtvarky (románské umění), písemka z chemie (roztoky a výpočty z roztoků) a IKT neboli počítače (musím si zjsitit z čeho, ale asi z internetu - to ne, jako že jí ukážu, jak umím na facebooku, lae jak pracuje, historie, co je to síť a podobně). To není všechno, další palba se chystá v úterý - prověrka z matiky na nerovnice s násobením nebo zlomkem (sama pořádně nevím, co to je), verbálně-zvukové a materiálně-věcné metody využívané v dramatické výchově (v předm+ětu dramatická výchova, kterej je nám úplně na prd, ale strašně mě baví - jak už to většinou bývá) a slovíčka z němčinu (plus pár "žertovných větiček" na překlad, jak tomu paní učitelka Přehršel říká). Abych toho neměla málo, tak ve středu zkouší z biologie a ta látka je docela těžká. Taky nikdy nevím, kdy se rozhodne dějepisářka, zeměpisářka a fyzikář, že je na čase někoho vytasdit. Auuuu, když si představím tu hromadu sešitů a knížek, dělá se mi mdlo. Kdybych na to učení měla aspoň celý víkend... Ale kvůli výše zmíněnému předtančení máme zkoušky a v sobotu večer jdu na ples (kam se mi vůůůůůbec nechce, ale už jsou koupený lístky). No jestli já z tohodle nezmagořím, tak už z ničeho....

Psáno 19. února 2010, přibližně v 16:00
Poté mě moji rodiče sprostě vyhnali od počítače, protože ONI něco potřebují...

2. Za čárku patří MEZERA, ty debile!

Myslíte, že to lidem někdy dojde? Myslíte, že někdy někomu vysvětlíte, že za každou čárku (tečku, otazník, vykřičník...) patří mezera? Když píšou na papír, tak taky necpou text hned za čárku. Proč na počítači jo?
Taky nechápu chyby typu "aď" nebo "přez"
Nesnáším lidi, co na Facebooku zakládají všemožné skupiny (většinou typu: vyhraj něco zdarma, každý den losujeme) a v názvu té či oné skupiny udělají CHYBU!!! Viděla jsem krásnou skupinu. Učitelé nám říkají aď ,,neopisujeme'' ale přitom to taky dělaly
Myslíte, že se lidi někdy naučí psát správně uvozovky? Rozhodně je lepší šoupnout obě uvozovky nahoru "například takhle" než se snažím psát ty první ,,pomocí dvou čáre'' a ukončovat nějak složitě nahoře, pomocí dvou apostrofů nebo háčků.
Dojde někdy lidem, že o komentář typu "zvýšila jsem ti návštěvnost o jednoho človíčka, zbyš i ty mě" NEMÁM zájem. Že je mi úplně jedno, jak moc "klásnej blogíseQ" mám?
Ne, nedojde...
A víte PROČ?
Protože lidi jsou strašně zabržděný, přijímají novou techniku jako samozřejmost, ale používat ji neumí. Nejdřív se naučim psát, než budu tvrdit, že učitelé něco dělalY...
Ale to některým lidem nikdy nevysvětlíte...

Psáno 20. února přibližne v 15:15, poté, co jsem se vrátila úplně mrtvá z výše zmiňovaného tancáku...
Teď si jdu umejt vlasy a trošku se začnu civilizovat, aby se mě na tom plese nelekli. Protože dneska vypadám jako strašidlo (jako normálně)


xoxo
momentálně neúnosně vytížená Sasanka :D

6. kapitola

14. února 2010 v 19:51 Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo
Tak a já si myslim, že je tahle kapiotola DOST dobrá :D Aspoň mě se líbí :D Ale udělala jsem chybu - osudovou chybu. Stejnou, jako u NTD. Přenesla jsem na Poppy jednu ze svých vlastností. Teď ke mě přirostla, já jsem přirostla k ní a od této chvíle mě přestane poslouchat. Bude si dělat, co chce. Zbytek děje povídky rozhodně není v mých rukou - od teď si to řídí Poppy.
BTW, pořád nevíte, kdo je na obrázku? :D


5. kapitola

9. února 2010 v 14:54 Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo
Další kapitola a já prostě nevím, co mám pořád psát :D Snad jen, že ten konec NENÍ nedokončený, Poppy prostě jenom USNULA :D


Mám a nemám ráda, miluju a nesnáším

6. února 2010 v 18:34 Úvahy
U slečny Filomeny jsem našla článek na téma: mám a nemám ráda, miluju a nesnáším. Ona ho zase našla u jiné slečny Lenky. A ta ho buď našla někde jinde, nebo vymyslela. To už by byla moc složitá cesta. Každopádně jsem si říkala, že zkusím taky něco takového napsat, protože, jak Lenka napsala do komentářů pod článek u Filomeny (ztrácíte se v tom? já jo): "Ono je toto tak univerzální téma, že každého něco napadne! Tak jsem zvědavá, kdo bude další..." Hlásím se jako další a zkusím to napsat jak nelíp zvládnu :D

http://www.babble.com/CS/blogs/strollerderby/2008/10/01-07/love-hate.jpg


4. kapitola

4. února 2010 v 20:00 Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo
26. srpna
Ehm... Pardon
27. srpna, 0:20
V pokoji u Potterových

Wow, to bylo něco! Ta chemie a noční obloha!! Ty hvězdy a ta chemie! No, dobře... Budu konkrétnější.
Před půl hodinou jsme se vrátili domů z večerní procházky Godrikových dolem (kterému se tímto omlouvám, že jsem ho kdy nazvala Godrikovým volem). Je to opravdu rozkošná vesnička. Napůl kouzelnická a napůl mudlovská - i když ta kouzelnická půlka je větší (kdyby to tak viděl můj matikář, toho by kleplo). Odešli jsme něco málo před osmou, to ještě bylo světlo a ta prohlídka spočívala v tom, že jsme jak trotlové rázovali tou pidivesničkou sem a tam a James občas prohodil - tohle je kostel (jakobysme to nepoznali), tohle je dům těch a těch (které stejně neznám) a podobně.
No a po nějakém čase se setmělo.
Našli jsme si takovou sympatickou lavičku. Ti čtyři burani si ji prakticky celou zabrali pro sebe. Sirius se spokojil s opěradlem a zbylí tři seděli "pod ním". Chvilku jsem tam stála a sledovala je, jestli třeba někoho nenapadne mi uvolnit fleka. Překvapivě nikoho z nich to netrklo. Tím líp pro mě.
Zpod řas (zatraceně hodně prodloužených maskarou) jsem koukla na Remuska a usmála jsem se. "Nikdo z vás neudělá dámě místo na sezení?" A když se nikdo k ničemu neměl, kecla jsem si Remusovi na klín. No co, bolely mě nohy! Vzala jsem si totiž ty úúúžasný botky na podpatku, ve kterých mám strášně dlouhý nohy (a taky v nich nejsem tak strašně zakrslá). Holt ty botičky nejsou stvořené na delší túry, budu si to pro příště pamatovat.
Hej, to jak Remus zrudnul - to bych přála vidět každýmu. Byl jako pivoňka nebo spíš jako rajče!
"Nevadí?" zeptala jsem se a zase zamrkala (skoro od těch řas šel vítr, vážně!)
"Ne-e" vykoktal ze sebe a zrudnul ještě víc (copak se sytá červená může ještě zesytit??? Ano, může. Rem je toho živým důkazem)
"A co teď?" optala jsem se, když už došla témata k hovoru. Podle cibulí na ruce mého bratra bylo něco kolem půl jedenácté, ale nejsem si jistá - byly to ručičkovky. Měla bych si začít zvykat, v Bradavicích asi těžko budou v každé učebně digitálky.
Všichni mlčeli, no s těma teda je zábava.
"Tak fajn, jdeme na hřbitov!" odpověděla jsem si sama, když byli ostatní tak staršně aktivní. Energeticky jsem seskočila z Remuse, protože kdybych to neudělala rychle, asi bych se začala bát a nakonec bych zůstala za lavičkou a strachy bych se div nepoto... Hmmm, někdo mi měl říct, že v podpatkách nemám skákat, ten asfalt na bradě dost bolel (resp. ta brada na asfaltu). A nikdo mě nechytil. Vážně, tahle skvadra je fakt na prd!
No a když jsem se posbírala ze země, šli jsme na ten hřbitov. Přiznávám, strašně jsem se bála, ale nikomu jsem nic neřekla, aby si ze mě nezačali utahovat. Jak těžké je postavení emancipované ženy v mužské společnosti...
Vrata od hřbitova vrzaly tak strašně, že se v baráku opodál rozsvítila světla, protože jsme jeho obyvatele nejspíš vzbudili.
"Klid," uklidnil mě James (A zase si u toho cuchal vlasy. Vážně si myslí, že mu to sluší?). "Tam bydlí jenom stará figidní Joylová. Je to mudla, ale strašně pověrčivá. Věří na duchy a kouzla, lidi si o ní myslí, že je blázen."
"A vážně tady straší?" zeptala jsem se, jenže to už jsem mrkala na Remuse.
Zase zrudnul, nejspíš právě překonal světový rekord v červenání.
"No," vložil se do toho James. Kdo se ho prosil o nějaké zapojení do rozhovoru? Všechno to kazí. "Někteří lidé to říkají, ale já bych tomu moc nedal. Většinu z těch údajných strašidelných výjevů máme na svědomí my a pak tady náš kolega Moony, že?"
Remus po něm hodil kámen, ale nestrefil se. Nejspíš to hodil naschvál vedle, přece nechce udělat kamarádovi bouli na hlavě, nebo tak něco.
"Hej, hej, hej... Brácha, klidni svý hormony. Nedělej si před dámou ostudu." počkádlil ho Sirius. Potom na mě zase hodil ten "smyslnej" a "neodolatelnej" kukuč (a já se málem poblinkala, jak si může tak strašně věřit?).
No ale zpátky na hřbitov. Byla vážně tma jako v prdeli (kdeže jsou ty časy, kdy jsem si říkala, že nebudu sprostá). Potom, co jsem si ho trošku prohlídla jsem se přestala bát. Žádné velké rodinné hrobky se sochami znetvořených příšer se nekonaly, prostě normální udržovaný hřbitov. Sem tam nějakej náhrobek s rozdroleným nápisem, ale jinak se všechno lesklo čistotou, někde plápolal ohýnek svíčky, voněly tam květiny (a já začínám být nechutně romantická a to se přece ke hřbitovu vůbec nehodí).
Chvilku jsme tam jen tak blbli. Hádali jsme se, kdo najde nejdebilnější jméno. Vyhrála jsem. Ta moje se jmenovala Gertruda Eximorona Brüggerová. Já se takhle jmenovat, nejspíš si hodím mašli. Ale je fakt, že žila v období první světový války. Třeba to tenkrát bylo normální.
Pak jsme tak různě posedávali po zemi a povídali si. Spíš kluci si povídali. James se chlubil tím, jak hraje famfrpál. To já umím taky a nevytahuju se. Docela mi to jde na pozici střelce. Párkrát jsem hrávala s dětma od mamčiny kamarádky, když jsme ještě jezdívali v létě stanovat. Ale všichni byli o dva roky mladší než já, takže třeba jsem ve skutečnosti úplný lempl.
"Bradavice mají svůj famfrpálový tým?" zeptala jsem se Jamese.
Všichni se začali smát. I Nix, který vůbec netušil o co jde. Smál se jen proto, že se smáli ostatní.
"Jasně, co tě nemá," vysvětloval James. "Každá kolej má svoje družstvo a vždycky se během roku hraje několik zápasů. Ta kolej, která potom celkově vyhrajem, dostane na konci roku pohár. A zatím jsme to pokaždé byli my!" Nafouknul se pýchou jako ta akvarijní rybka. Určitě víte, kterou myslím. Nafouknce se v případě ohrožení a vypadá potom jako ostnatý fotbalový míč. (pozn. aut.: Teď vás odkážu na animované filmy Hledá se Nemo nebo Příběh žraloka)
"Myslíš, že bych tam taky mohla chodit?" zeptala jsem se.
Demence mé vzdálené rodiny se potvrdila. "Myslíš na zápasy? Jasně, co tě nemá." (Moment, tuhle větu už jsem slyšela.) "Všichni tam chodí, vždycky se sleze celá škola a všichni mi fandí a skandují a tak."
Nádech, výdech. Chce to klid. Řekla jsem mu: "Víš, oceňuju tvou skromnost, ale jsou tu dvě věci, které bych ti ráda vytkla."
A on: "Jaké?" Fakt mu to nedošlo. Prostě výmaz.
Tak povídám: "Za prvé, ty lidi nepřišli aby fandili jenom TOBĚ. A za druhé jsem chtěla vědět, jestli bych mohla chodit famfrpál HRÁT. Chápeš? Rozůmíž ángliský?"
James a Sirius se začali smát jako dvě šestnáctiletý paka (což taky jsou).
"Ty bys chtěla hrát famfrpál?" smál se mi Sirius. "Ty?" Chacha a ještě jednou cha. Co je na tom vtipnýho? "Vždyť vážíš sotva 30 kilo i s postelí, jak tak na tebe koukám. Tebe by z toho koštěte smetli. Navíc, jsi HOLKA!!"
Tím se mě docela dost dotknul. Copak nežijeme v emancipovaném světě? Copak není postavení žen rovnoprávné? To vážně tolik záleží na tom, že nemám mezi nohama to... ehm?
Rozhodla jsem se dát mu najevo, že ačkoliv nenosím mozek v kalhotách, nemusím být zákonitě úplně levá. Sehla jsem se rychle k zemi a vzala jsem kámen, co se tam válel vedle hrobu slečny Gertrudy (doufám, že jí to nebude vadit). Mrskla jsem ho po Siriusovi přesně tak, aby mu proletěl kolem ucha.
"Tak, co. Připadá ti, že jsem na střelkyni moc holka? Nebo potřebuješ přesvědčit ještě jednou? Tentokrát bych se ti do toho ucha strefila."
"Klid, klid, ségra, dejchej z hluboka," žvanil bratr. Fakt mi ty jeho chytrý kecy chyběly. Tak jsem po něm taky jeden kámen hodila.
"Teda ale trefu máš dobrou," musel poznamenat James. "Hele, víš co? Až budeme v Bradavicích, tak si tě jednou vezmu na trénink a uvidíme, co se s tím bude dát dělat, oukej?"
"Dobře!" odsekla jsem a dál si ho nevšímala. Procházela jsem se po hřbitově, občas se u některého jména zasekla a přečetla si, co o něm píší.
"Ty jsi metamorfomág?" ozval se za mnou Siriusův hlas. Že si nedá pokoj.
"Ne. Nejsem. Proč se ptáš?"
Vzal mi do ruky culík. "Já jenom, že tady máš modrej pruh."
Docela jsem zazmatkovala, honem jsem mu vyrvala culík z ruky a začala ho zkoumat, jenže nic modrého tam nebylo. Pak jsem si všimla, jak se všichni čtyři válí smíchy po zemi.
"Ty vole, ségra, teď ses měla vidět." hulákal můj idiotský bratr.
Už jsem jich měla plný kecky. Tak jsem se zvedla a odešla. Dva metry před hřbitovní branou se mi zomil podpatek a já si dala na tlamu. Domů jsem musela jít naboso.
Fakt super.

O-ou... x'(

4. února 2010 v 16:33 Popelnice

Četli jste povídku Jude? Pamatujete si ji? Tu o druhé světové válce? Pamatujete, jak jsem říkala, že jsem ji poslala na ourstories.ic.cz do literární soutěže? No, tak mi přišlo první hodnocení... A není zrovna kladné. Problém je, že kvůli ochraně autorských práv se z těchto stránek nedá kopírovat pomocí ctrl+c, a já jsem moc líná, abych celé hodnocení přepisovala... Jen ve zkratce:

Povídka se "kritičce" zdála příšerná. Podle ní jsem nezvládla téma, naprosto jsem neodhadla situaci, kterou lidé v té době zažívali. 5ekla, že jsem naivní a hloupá (nebo něco v tom smyslu), když si myslím, že hrůzy války dokážu vypsat. Celkově jsem dostala 5 bodů z 50, což teda není zrovna dobré skóre. Pokud někdo skutečně touží po tom, přečíst si to hodnocení v originálním znění (třeba abyste se přesvědčili, že si tu zbytečně nestěžuju a nedělám ze sebe chudáčka), stačí kliknout SEM.
Mě najdete schovanou pod stejnou přezdívkou - Sasanka - a pod číslem 30. Takovou sodu jsem ještě od nikoho nedostala.

A co z toho plyne? Pokud nebudou další hodnocení aspoň trochu pozitivní, vzdávám veškeré mé pokusy o psaní dojemných, srdceryvných a intelektuálních povídek. Zůstanu u parodií, komedií, praštěných blbostí typu NTD a Letadlo. Ty mi jdou nejlíp a píšu je ráda. JoHarvelle (která kritiku psala) to všechno docela dobře vystihla. Prostě jsem to nezvládla, ale potřebovala jsem, aby mi to někdo řekl přímo, abych si to uvědomila. Takže až mě příště napadne psát něco smutného, depresivního, ponurého a podobně, přetáhněte mě někdo, prosím, holí po zádech.

xoxo
Sasanka

Buckinghamský palác v ohrožení - Reportáž (parodie)

3. února 2010 v 21:06 Úvahy
Šla jsem s kamarádkou z jídelny a bavili jsme se o tom, že její mamka ztratila klíče od bytu :D A já řekla: "No počkej, když se ti ztratí klíče, tak to ještě jde, ale co když se ti ztratí třeba taková garáž?" XD A tak to vlastně začalo x) Přečtěte si, co z toho vzniklo XD