Jude!

29. ledna 2010 v 21:12 |  Jednorázovky
Povídka je o druhé světové válce a o osudu jedné židovky.
Její vznik je docela zajímavý. Všechno to začalo, když nám učitelka na zeměpisu zadala téma pro dobrovolnou literární soutěž - Já a válka. Začala jsem něco psát (abyste byli v obraze - bylo to v květnu 2009), ale brzo mi došla inspirace, tak jsem tu povídku odložila na dobu neurčitou. Přibližně v ltě jsem ji opět objevila a napsala dalších pár odstavců. Ale doopravdy jsem ji dokončila až kvůli spisovatelské soutěži na ourstories.ic.cz. To bylo někdy na podzim, možná v říjnu. Výsledky soutěže zatím bohužel nemám, ale dám vědět, jestli jsem poslední nebo až předposlední :D
Možná vás to bavit nebude, protože to fakt není sranda (a kdo se tomu bude smát, tak je psycho) a dost se tam umírá. Je to možná trošku špatně, možná za druhý světový nebylo takhle... Ale snažila jsem se držet historických faktů a moc si nevymýšlet. Případné chyby (například v letopočtech) se pokuste ignorovat XD

http://www.komenskeho66.cz/materialy/dejepis/9%20zidovska%20hvezda.jpg


Nevím...
Nevím vůbec nic...
Nevím, jestli se ráno vzbudím, jestli ještě někdy uvidím své děti. A jestli ony uvidí mě. Nemůžu si být jistá s ničím, natož s budoucností vlastní existence. Nemohu si být jistá ani minulostí. Dnes a denně se modlím, abych se ráno probrala a zjistila, že všechno byl jen zlý sen. Nekonečně černá noční můra sužující mi spánek. Spánek?... Už ani nevím, co to je. Čas na spaní mám zhruba čtyři hodiny denně. Už dávno mi nevadí usínat na zemi obklopena všudepřítomnými krysami. Zvykla jsem si. Nic jiného člověku nezbyde. Jenže tady na mě nehledí jako na člověko - pro ně jsem méně než ty krysy okolo.
Ještě před pár lety jsem měla nádherný život. Bydlela jsem v jedné z okrajových částí Prahy v malém ale útulném bytu s manželem a dětmi. Měla jsem skvělou práci. Přednášela jsem na univerzitě, mým oborem byla historie. Tenkrát jsem ještě nikomu nevadila. Lidé na ulici mě zdravili, chovali se ke mně zdvořile. Mohla jsem dělat všechno, co se mi zachtělo, chodit na místa, na jaká jsem chtěla a kdy jsem chtěla. Chovala jsem dvě kočky, jednu celou bílou a druhou mourovatou. Manžel vlastnil kavárnu nedaleko našeho bytu. Patřila mezi nejlepší v naší čtvrti, hlavně díky přátelské atmosféře, která tam panovala. Děti chodily do normální školy, stejně jako jejich vrstevníci. V létě se chodily s kamarády koupat k rybníku, v timě zase dováděly ve sněhu. Stavěly sněhuláky a nikdo jim v tom nebránil. Byla jsem se svým životem spokojená, ke štěstí mi nic nechybělo.
Pak jednoho dne, psal se rok 1939, k nám vtrhli Němci. Začaly se šířit pověsti o jakémsi "konečném řešení židovské otázky". Dcerka přicházela ze školy ubrečená, protože jí spolužáci nadávali, že je židovská svině. Všimla jsem si, že jsem mohla mluvit na stále menším množstvím přednášek, až mě nakonec vyhodili z práce úplně. Manželova kavárna přestala být tak oblíbená, téměř nikdo tam nezavítal, proto jsme byli nuceni ji zavřít. Manžel si našel práci v jedné firmě, kde pomáhal u pásu. Plat dostával přímo žalostný, sotva nást stačil všechny uživit. Vzala jsem proto místo jako uklizečka na poště. Zacházeli se mnou jako se špínou. Bylo to ponižující.
Museli jsme nosit žlutou hvězdu s nápisem Jude, aby nikdo nebyl na pochybách, pokud by došlo na náš původ. Zabavili nám téměř všechen majetek. Děti už dávno do školy nechodily. Nakupovat jsem mohla jen v jednom určitém obchodu na druhé straně naší čtvrti a to pouze mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne. Musela jsem se vzdát svého zamněstnání, abych mohla nakoupit aspoň základní potraviny, na nic lepšího jsme stejně neměli. I když má práce nebyla rozhodně pohádková, přece jen šlo o stálý přísun peněz.
Zavedli nám také odběrové lístky. Na týden nám tak muselo stačit dvěstě gramů masa na osobu, pro děti ještě méně. V zimě přibyly ještě šatenky, ale my jsme stejně na oblečení neměli peníze. Myslela jsem, že už nemůže být o moc hůř, ale to jsem se šeredně mýlila.
Jednoho dne našim starým rodinným známým přišlo oznámení, že se mají v určitou dobu dostavit na určité místo, odkud budou odvezeni do Terezína. Němci tvrdili, že je to město, které Hitler věnoval speciálně nám, Židům. Konečně místo, kde bychom si byli všichni rovni. Považovala jsem to za projev jakési solidarity. Já husa pitomá jsem si myslela, že se v jeho zlém a zamrzlém srdci přece jen nachází nějaké zákoutí, které není tolik zničené krutostí. Kde se ještě skrývá cosi jako soucit. To byla nebetyčná naivita.
Ty přátele jsem už v životě neviděla. Nemyslím si, že by přežili, ale stále doufám. Což ostatně posledních pár let dělám dvacet čtyři hodin denně. Neustále jen doufám, že se všechno zlepší.

Když napadl první sníh, vyhodili nás z bytu. Skončili jsme na ulici jako nějaká spodina. Venku mrzlo a já měla na sobě jen jeden tenký svetr. Neměli jsme co jíst, neměli jsme co pít. Abychom neumřeli hlady, chodila jsem krást. Místo pití nám musel stačit často nepříliš čistý sních. Byli jsme na tom hůř, než ta nejhorší cháska.
Při životě mě udržovalo pouze vědomí, že mě mé děti potřebují. V ten čas jim oběma bylo pouhých deset let. Muselo to pro ně být nesnesitelné, ale byly nesmírně statečné. Přežívali to víceménně mlčky a téměř nikdy neplakaly. Tam venku to bylo sice strašné, ale alespoň jsem byla stále volná a spolu se svou rodinou.
Pár dní jsme v tom mrazu dokázali žít venku. Ale docházely nám síly a byla nám hrozná zima. Samozřejmě, že jsem s sebou neměla teploměr, proto nevím, kolik bylo stupňů. S jistotou můžu říct jen to, že teplota klesla pod bod mrazu, protože Vltava začala na některých místech zamrzat.
Po několika nocích strávených pod mostem se na nás konečně usmálo štěstí. Narazili jsme na skupinku asi šesti lidí, kteří na tom byli podobně jako my. Také to byli Židé a také přišli úplně o všechno. Přespávali v jedné polorozpadlé továrně na okraji města, která tam tiše a bez povšimnutí už celé roky chátrala. Nikdo se o to místo nestaral a tak stará budova skýtala perfektní úkryt. Sice tam nebylo o moc tepleji než venku, ale nefoukalo tam a nesněžilo. Jedna z nich - Eva - mi dokonce dala její starý kabát a já tak po několika dnech byla zase v teple.

To štěstí ale nemělo trvat dlouho. Sice jsem ztratila pojem o čase, ale podle počasí soudím, že mohl být zhruba březen, když do našeho nově nabytého příbytku vtrhla německá hlídka. Vytáhli nás ven a vlekli nás přes celou Prahu kamsi do neznáma. Vyhrožovali, že nás zabijí, jestli se někdo z nás opozdí nebo odtrhne. Šli jsme kolem našeho starého domu, i kolem univerzity, kde jsem dřív učila. Šli jsme místy, která jsem znala jako vlastní boty, ale i ulicemi, kde jsem byla poprvé v životě. Za hodně dlouhou dobu jsme konečně došli na místo, kde jsme si mohli odpočinout. Bylo to jakési náměstí, ale neznala jsem to tam. Byla tam spousta takových jako my. Všichni v těch nejubožejších hadrech, na všech byla vidět bída a hlad - na každém zvlášť. Po pár minutách čekání přijelo nákladní auto. Za normálních podmínek by už určitě dávno stálo na nějaké skládce, tak bylo zrezlé a otlučené. Ale teď v tom chtěli vozit lidi. Už jsem o těch autech slyšela. Říkalo se, že ty, kteří do nich nastoupili, už nikdy nikdo neviděl. Nahnali nás dovnitř. Na prostoru necelých čtyř metr čtverečních se nás tísnilo asi dvacet. Byli jsme tam namačkaní jako sardinky. Jeden muž se odvážil odporovat, na místě byl mrtvý. Nikdo další už se o vzdor nepokoušel. Nepokoušeli jsme se už o nic. Každý si chránil holý život.
Když jsme dojeli na místo, všechny nás vyhnali ven. Stáli jsme před vysokou masivní zdí zakončenou nebezpečně vyhlížejícími ostnatými dráty. Mohli jsme tam stát hodinu, možná i déle, a nikdo z nás nevěděl, co nás nyní čeká. Poté přišlo pár mužů v německých vojenských uniformách a začali cosi brebentit v tom jejich tvrdém jazyce. Bylo to už dlouho, co jsem naposledy použila němčinu, takže jsem jim nerozumněla všechno - ačkoliv dřív jsem uměla německy téměř perfektně - ale to nejdůležitější jsem pohopila - rozhodně tu nejsme na rekreaci.
Poté jeden z mužů vystoupil před ostatní. Bylo vidět že tak činí podle dávno zaběhnutého řádu. Předstupoval jednotlivě před každého z nás a poté, co zhodnotil jeho tělesný stav, řekl jedno jediné slovo - vpravonebo vlevo. Držela jsem své děti starostlivě kolem ramen. Doufala jsem, že alespon je ušetří.
Nakonec došel až přede mě. Podíval se na mě necitlivýma očima a řekl: "Vpravo." Otočila jsem se a spolu s dětmi se vydala ke skupině lidí postávajících na pravé straně.
Voják mi položil ruku přes prsa, abych nemohla jít dál. "Jenom ty," zavrčel. "Děti doleva."
Nepamatuji si moc jasně, jak jsem zareagovala, hysterie a zloba mi v tu chvíli zatemnily mozek a zabránily racionálnímu uvažování. Vím jenom, že jsem hodně křičela. Věděla jsem, že když nás rozdělí, bude to pro jedny znamenat smrt. A radši bych zemřela spolu s dětmi, než abych to přežila s vědomím, že můj život byl vykoupen smrtí mých malých drobečků. Muž se rozpřáhl a dal mi pěstí ránu do obličeje. Cítila jsem, že mi vyrazil jeden zub. Z pusy se mi začala řinou krev. To bylo jako hnací motor pro mého manžela. Vyběhl z davu a chtěl se na toho násilníka vrhnout holýma rukama, ale další dva ho popadli, každý za jednu paži, aby mu v tom zabránili. Manžel se nechtěl vzdát, snažil se jim ze sevření vykroutit, kopal kolem sebe, řval a nadával.
Pak se ozvala ohlušující rána z pistole a manžel se sesul k zemi s očima vytřeštěnýma a mírně pootevřenými ústy. Byl mrtvý, jeden z Němců ho zastřelil. Oči jsem hrůzou zavřela, tiskla jsem víčka k sobě co mi síly stačily, až to bolelo. Nechtěla jsem vidět jeho mrtvé tělo, ani krvavou skvrnu rozšiřující se mu na košili.
S očima stále křečovitě zavřenýma jsem nechala něčí ruce, aby mě odvlekly stranou. Jako z velké dálky, možná spíš jako pod vodou, jsem slyšela křik svého syna "Mami, nedej se!", ale ztratil se v řavě davu. Ještě, než celá naše skupinka prošla obrovskou branou na druhou stranu zdi, jsem přeci jen oči otevřela a přes slzy se na své děti podívala. To bylo naposledy v mém životě.
Po průchodu branou jsme se připojili k velkému stohlavému davu a společně došli až do budovy, která tam stála. Na první pohled vypadala jako trošku větší kravín. Tam nás svlékli do naha, sebrali nám poslední zbytky cenností, pokud jsme ještě nějaké měli, a dali nám všem stejné pytlovité šaty. Padesátikilová žena nebo dvoumetrový muž - na pohlaví ani velikosti nezáleželo. Všichni jsme najednou měli na sobě to samé. Kalhoty neurčitého střihu jsem si musela dole několikrát ohrnou, abych je necourala po zemi a v pase jsem si je neustále přidržovala, jinak by mi ihned spadly. Postupovali jsme dál, do následující místnosti, kde nám všem ostříhali vlasy - prý kvůli vším.
Celý proces jsem absolvovala mlčky a trochu jakoby v mlhavém oparu. Během několika minut jsem se z úplného dna propadla ještě mnohem hloub. Pamatuji si jenom útržky. Z té mléčné nicoty jsem se probudila až na ubykaci - pokud tomu tak chcete říkat - prasečáku, odkud někdo vystěhoval nejsvrchnější vrstvu hnoje a přemístil tam dvě řady dvoupatrových postelí. Všechny byly prakticky přeplněné, lidé se na nich mačkali a jen pár jich doopravdy spalo. Většina hekala, úpěla nebo jen upírala zrak k chátrající střeše. Nebylo už místo kam si lehnout, tak jsem se stočila do klubíčka do rohu na zem, kde jsem po zbytek noci zůstala prakticky bez hnutí. Oči jsem nezavřela ani na chvilinku, strachem a bolestí jsem nejspíš přišla i o schopnost mrkat.
Uplynula nekonečně dlouhá minuta, nebo snad okamžik trvající věčnost, slunce ozářilo matičku zemi a do naší ubykace vtrhl dozorce a z plna hrdla zařval: "Budíček!!! 467 až 532 nástup!"
Až teď jsem si všimla šňůrky omotané kolem zápěstí, na které visel štítek s nápisem č. 517 - ubykace A12, sektor 2. V tu chvíli jsem přestala být člověkem. Stalo se ze mě číslo pět set sedmnáct. Časem jsem se přistihla, jak sama o sobě uvažuji v číslech, jako bych snad nikdy neměla jméno.
Zvedla jsem se tedy ze země a poslušně jsem šla na nástup. Už jsem si stihla všimnout, že jakékoliv odmlouvání v těchto místech znamená okamžité olovo v hlavě. Zatímco jsme se rovnali do řad, dozorce začínal něco vysvětlovat. Opravdu jsem se snažila věnovat mu pozornost, soustředit se na jeho slova, ale po probděné noci jsem prakticky usínala vestoje a slova mi proplouvala hlavou, aniž by tam zanechala sebemenší stopu. Když svůj nepříliš dlouhý, ale o to úsečnější rozhovor ukončil, odvedli nás do nějakého lomu, kde jsme tahali velké kameny. Mnohdy příliš velké a těžké, ale neodvážili jsme se odporovat. Slunce bylo celý den schované za hustými mraky, takže určovat čas nebylo snadné, každopádně jsme tam strávili dlouhou dobu. Když jsme se vrátili, byl zrovna čas jídla. Takovou břečku bych se styděla dát i prasatům, ale po dni hladovění jsem svůj příděl "polévky" snědla, jako by se jednalo o nejvybranější lahůdku.
A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem, jen místo naší práce se občas změnilo. Měnili se také lidé, kteří se mnou sdíleli ubykaci. Nechtěla, ale ani jsem nemohla přemýšlet o tom, kam mizí ti, které ještě ráno vídávám na pravidelném nástupu, a na jejihž místo večer ulehá ke spánku někdo jiný. Stále jsem si dokola omýlala variantu přesunu na jinou, lepší ubykaci, jako odměnu za slušné chování. Bylo to obelhávání sebe sama, ale pomáhalo mi to přežít a nezhroutit se. Já byla tonoucí a tahle bláznivá víra byla mým stéblem trávy. Nemohla sjem si dovolit nechytit se ho, nechat ho proplout mezi prsty a zmizet. Utopila bych se.

Už po prvním týdnu jsem přestala počítat, kolik dní jsem za zdí obehnanou ostnatým drátem strávila. Čas tu nehrál roli, protože čas jsou peníze. A kde bychom tady vzali peníze? A k čemu by nám byly?
S jistotou mohu říct jen tolik, že jsem v sektoru 2 byla douho. Poté mě přesunuli do sektoru s číslem tři. Jakkoliv byla práce v lomu těžká, tohle bylo těžší. Jakkoliv byl život na staré ubykaci nesnesitelný, tady byl mnohem nesnesitelnější. Muži ale i ženy ze sektoru 3 totiž pracovali u pecí. Abych byla trochu konkrétnější - u pecí na spalování mrtvých těl.
Na to, že celé dny tahám na zádech nesmyslně těžké kvádry žuly, se dá zvyknout. I na to, že je Němci prakticky vzápětí schazují zpátky. Na to, že celé dny pálíte mrtvá těla - na to se nedá zvyknout ani za desítky a desítky let.
Okamžiky několika následujících dní si pamatuju jen částečně a poměrně rozmazaně. Podařilo se mi postavit si kolem sebe neviditelnou bariéru, která do mé hlavy nevpustila žádnou nevítanou myšlenku. Špatné vzpomínky jsem vypudila z mysli, zakázala jsem si je. Fungovala jsem na principu stroje, který čas od času potřebuje dodat pohonnou látku, ale jinak pracuje přesně a precizně, ovšem zcela bez emocí. Ale i tak se mi každá tvář každého člověka, který mýma rukama skončil v pekelé výhni, ukládala v paměti. Jako bych měla jejich obličeje vyleptané zevnitř na lebce. V noci mě budily ze spánku, pokud jsem náhodou na chvíli usnula. A i v bděnbí mi proplouvaly před očima. Byly to ty nejhorší chvíle mého života.
Denně tu byly zabity stovky lidí a jejich počet neustále rostl. Časem už kapacita pecí nebyla dostačující a tak se začalo pracovat na stavbě další. Mezi staviteli probíhal tichý a téměř nepozorovatelný bojkot. Tu vynechali maltu, tady rozbili cihlu, než ji ke stavbě přidali a tak musela být pec po prvním neúspěšném použití celá přestavěná. Vinu naštěstí kladli špatnému materiálu.
Denně jsem byla svědkem toho, jak jsou bezvládná těla lidí, na něž nezbylo v peci místo, nkládána do velkých armádních aut, která se potom rozjížděla bůhví kam.
A tehdy se zrodil Plán.
Jednoho dne jsem se schovala mezi velké krabice a barely se střelným prachem. Bylo to velmi riskantní, protože kdyby mě u toho přistihli, nejspíš bych během minuty skončila v ohni. Ale naštěstí mě u toho nikdo neviděl. Když byl "náklad" na svém místě, přestali se o něj Němci starat. To byla moje chvíle. Vyběhla jsem ze svého úkrytu a utíkala jsem k autu. Už jsem byla u něj, když se z poza rohu vynořila celá rota vojáků. Jen tak tak jsem se stihla schovat za kolo. Pak jsem se opatrně rozhlédla a jedním rychlým pohybem jsem se vyšvihla na korbu a přidala se k těm, kteří měli míň štěstí než já. Bylo to na poslední chvíli, v tom okamžiku se auto rozjelo.
Poprvé po velmi dlouhé době jsem konečně opustila šedé zdi tábora. Bylo možná trochu necitlivé používt smrt tolika lidí k získání vlastní svobody. Jenže jim už nebylo pomoci, zatímco já jsem měla pořád ještě naději. Jakmile jsme byli dostatečně daleko, aby mě nikdo z tábora nemohl zpozorovat, vyklouzla jsem ven. Naposledy jsem se ohlédla zpět. Nebude se mi po tom hrozném místě stýskat, neprožila jsem tam nic pěkného. Otočila jsem se zády k vysoké zdi s ostnatým drátem na vrchu a rozeběhla sjem se, seč mi síly stačily. Moje tělo bylo zesláblé, ale vidina svobody mě hnala pořád dál a dál.
Kdybych věděla, že se v okruhu několika kilometrů kolem tábora rozprostírá minové pole, nejspíš bych své nadšení krotila. Ale o nebezpečí pod zemí jsem nevěděla, neměla jsem důvod mít jakékoliv obavy.
Najednou mi svět pod nohama vybuchl...
A já se stala ničím...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mu~he.he Mu~he.he | 30. ledna 2010 v 14:13 | Reagovat

huch to je maras...................ne fakt, je to silene, krasne napsane a ja myslim ze ziskas fajne misto a obdivuju te, ze si takovouhle depku dokazala napsat xD

2 Lizz Lizz | Web | 30. ledna 2010 v 14:25 | Reagovat

Teda, Sasanko, tohle se ti opravdu povedlo... :) Moc pěkný, lae jnom do doby než si jeden uvědomí,ž e se něco takovýho fakt dělo :- ! hrozný tohleto... což ale nicn emění n to, že povídka byla moc pěkná... ;) akorát Místo pití nám musel stačit často nepříliš čistý sních. tam by mělo být sníh...xD ale to je jen tak že jsem si toho všimla... ;) moc pěkný a ten konec správně morbidní.. škoda, tak nějak jsme i doufala, že by se jí mohlo podařit utéct... :) nechtěla bych si dpnout na minu.. jauva...xD alen e.. prsotě to bylo pěkný, smutný a bůhvícoještě dohromady... :) jen tk dál...  :)
p.s.: ted mě ještě napadlo...že to písmo je černý a na černympozaí neni vidět... nemohla bys to změnit?:D ne a už nereju a mizim:D pa:D

3 Sasanka Sasanka | Web | 30. ledna 2010 v 17:04 | Reagovat

[2]: Když ono je to kopírované z wordu a tam to bylo černý :D Když jsem psala článek, tak jsem si toho nevšimla, jdu to opravit :D

4 nightmare. nightmare. | Web | 30. ledna 2010 v 18:22 | Reagovat

presne si to vystihla... bolo to nechutne obdobie, ti nemci a hlavne hitler ako nejake obludy... akoby som sa tam ocitla. To spalovanie mrtvych tiel bolo hrozne... behal mi mraz po chrbte

5 Schemozzle! Schemozzle! | Web | 30. ledna 2010 v 19:15 | Reagovat

Hustý! :D ne, nesměju se tomu! Jen se směju tomu slovu ;) Protože tomu se vážně nedá smát. takový svinsto, co za tý druhá světový bylo. A to sem to ani neprožila. Nechtěla bych! Nikdy.. Moc, moc povedené řekla bych :)

6 Kaku Kaku | Web | 7. února 2010 v 13:52 | Reagovat

Přečetla jsem to a přečetla jsem si i hodnocení, co ti JoHarvelle udělila na OurStories. Nemyslím si to, co ona. Nechci tě nějak falešně utěšovat nebo tak něco, ale mně se tahle povídka líbila. Ano, JoHarvelle má v lecčems pravdu, jako že nevíš, jak to za 2. světový války doopravdy bylo a tak podobně, ale účelem téhle povídky nebylo něco ve smyslu napsání knížky nebo informování veřejnosti. Byla to povídka a jako taková a vymyšlená mi přišla v pořádku.
Pravděpodobně to nebylo na vítězství v tý soutěži, ale podle mě si to ani nezasloužilo takový propad. Pravopis občas někdy trochu pokulhával, ale nezasloužila sis, aby tě ta "porotkyně" tak setřela.
Ale jo, každej má svůj názor. Můj názor je ten, že je to slušná povídka, i když s trochu překvapivým koncem. :)

7 Gabux Gabux | Web | 24. února 2012 v 18:25 | Reagovat

Svým způsobem to je hrozně krásné ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama