31. Nikdy neříkej koni, že je to kůň

10. prosince 2009 v 18:00 |  Napotřetí to dokážu!!!
Ráda bych vám oznámila, že tato kapitola je předposlední nebo před-předposlední. Akorát mám maneší problém - pořád jsem nevymyslela konec! Já snad na Bradavice schodím bombu a bdue to... Žádná práce, žádná námaha a dokonalý výsledek XD
EEEeeeHHHmmm, já radši mlčím a vy čtěte a čtěte a štěte x)
xoxo
Sasanka

P.S. nejde mi vložit perex obrázek x'( jsem smutná...


Oči jsem otevřela do naprosté tmy a spalujícího ticha. Chvilku trvalo, než si na nedostatek světla zvykly a potom chvilku trvalo mě, než mi došlo, kde jsem a co tam dělám. Když všechny informace doputovaly až do mého mozku, rychle jsem se zvedla (pravda, trochu se mi zamotala hlava) a utíkala jsem k bráně do hradu. V půlce té vzdálenosti jsem se zastavila, protože jsem za sebou něco zaslechla...
Otočila jsem se, ale nic tam nebylo. Stála jsem uprostřed louky, daleko od keřů, stromů a jiných míst, kde by se původce zvuku mohl skrýt. Asi začínám být paranoidní - problesklo mi samovolně hlavou (poznámka pro mě: musím si najít, co přesně znamená slovo paranoidní). Na místě mě přikoval pocit, že mě někdo sleduje - což by nebylo možné, pokud by na mě nečíhal z několik desítek metrů vzdáleného lesa, nebo... Nebo pokud by nebyl neviditelný.
"Jamesi?" zašeptala jsem do ticha a i tak ten zvuk zazněl strašně hlasitě. Odpovědi jsem se nedočkala. "Siriusi? Remusi? Petere? Je to někdo z vás?"
Otočila jsem se jednou pomalu kolem své osy a pročesávala jsem očima okolí. Začaly se mi trochu třást ruce strachem, tak jsem je sevřela v pěst a zastrčila hluboko do kapes riflí. Kromě nich jsem na sobě měla akorát tričko bez rukávů a tak mi brzo začala být docela velká zima. Vykašlala jsem se na svůj šestý smysl, který mi říkal "zůstaň ve střehu, někdo tě sleduje" a skoro sprintem jsem doběhla ke hradu, abych vzápětí zjistila, že brána je jako obvykle na noc zavřená a já se nemám jak dostat dovnitř.
"Sakra!" zašeptala jsem a bouchla pěstí do brány. Ozvala se dutá kovová rána a nesla se tichem tak nepatřičně, až z toho bolely uši. "Do prdele a ještě jednou sakra!" Bránu jsem za trest nakopla (a pak se svíjela půl minuty bolestí).
Potom se znova ozval ten divný zvuk - tentokrát zazněl mnohem blíž a bylo snažší ho rozpoznat. Bylo to hluboké hrdelní zavrčení. Už už jsem si chtěla oddechnout, zdálo se mi, že v tom vrčení poznávám Siriuse (samozřejmě v podobě psa, to dá rozum), ale zase jsem nic neviděla. Přede mnou, za mnou, pode mnou, nade mnou (jo, koukala jsem se i na nebe - jestli mě nekdo viděl, musel z toho mít dobrou srandu)... Nikde nic. Začínala jsem nabývat dojmu, že mi nejspíš straší v hlavě. Slyšet zvuky, které neexistují, to vážně není dobré znamení. Pokud ovšem není Black zrovna v podobě psa a zároveň neviditelnej.
"Siriusi?" zkusila jsem to ještě jednou, pořád šeptem. "Jestli jsi to ty tak ti gratuluju, povedlo se ti vylekat mě k smrti. Tak už toho nech."
Ticho po pěšině. Po zátylku mi přejel cizí pohled, cítila jsem to. Okamžitě jsem se otočila ale kde nic, tu nic.
Měla jsem strach. Hodně moc velký strach. Ruce jsem zaťala v pěst, aby se mi přestaly třást - bezvýsledně.
"Siriusi, sakra, tohle není sranda." Nepoznávala jsem svůj hlas. Pištěl jako gumová kachnička. "Dobře, omlouvám se ti, že jsem tě nechala vyset v půlce chodby hlavou dolů. Omlouvám se, že jsem tě kousla do jazyka. Promiň, promiň mi to, jenom už toho, prosím, nech."
V tu chvíli mi něco chladného přejelo po krku. Celá jsem se napjala v křeči, krve by se ve mě nedořezal. Co to bylo? Co to, proboha, bylo? Ten závan chladného vzduchu mě ovanul znovu, pomalu mi začaly věci dávat větší smysl. To NĚCO mi dýchalo na záda. Ať to bylo, co to bylo - nemohla jsem to vidět.
Strašně nahlas jsem zaječela, nechápu, proč mě to nenapadlo dřív. Tady venku záchrana nečeká a aby někdo vevnitř věděl, že potřebuju pomoct, musel by se o tom nejdřív dozvědět. Můj jekot se odrážel od bradavických zdí, nesl se přes celý pozemek a postupně se ztrácel v lese. V lese... Moje jediná šance, jak tomu neviditelnému monstru utéct.
Bez rozmýšlení jsem se co nejrychleji rozeběhla do lesa. V té chvíli mi nedošlo, že ve stínu stromů se skrývá něco mnohem nebezpečnějšího než jedno neviditelné (snad) zvíře. Neviděla jsem hrozbu všech příšerných bytostí, krvelačných nestvůr ani kentaurů (kteří tam prý jsou), jenž by se mohli schovávat za stromem, připravení mě v každé vteřině zabít. Chtěla jsem být co nejdál od toho NĚČEHO. V panice dělá člověk strašný blbosti.
Mezi stromy byla ještě větší tma než mimo ně (překvapivě), takže jsem musela sáhnout pro hůlku, abych si rozsvítila. Zastrčím ruku do kapsy, stisknu hůlku mezi prsty, pozvednu ji...
"Lu-"... mos
Něco do mě vrazilo, hůlka mi vypadla z ruky. Klekla jsem ji a začala po ní šmátrat, ale jediné, co jsem nahmatala bylo listí a suché větvičky.
"Zatraceně, do prkýnka a do pr..." No víte kam. "Zrovna teď se mi to nehodí - právě se mě chystá něco sežrat. Zatraceně ty blbá hůlko, kde jsi?"
Neuvěřitelný, jak silně mi pomáhalo slyšet zvuk vlastního hlasu. Zvláštně to uklidňovalo, protože jsem mluvila mnohem vyrovnaněji, než jsem se cítila. Když jsem hůlku našla, rozsvítila a běžela dál do lesa (už zase na mě totiž něco dýchlo - ještě jednou a zblázním se strachy).
Běžela jsem a běžela... A už jsem se zmínila, že jsem běžela? Párkrát jsem zakopla o nějaký kořen a jeden z nich byl určitě bludný, protože když jsem se po delším čase zastavila (naprosto bez dechu a s pícháním v boku), vůbec jsem netušila, kde se asi tak můžu nacházet. Znám sice kouzlo, díky kterému zjistím světové strany, ale to mi bylo na dvě věci, když netuším, kterým směrem jsem běžela a kam se mám vrátit.
Stála jsem tam, bez pomoci, bez ochrany... Stromy kolem mě sice byly dobrým místem, kam se schovat před případnými útoky, ale taky to znamenalo, že se případný útok může schovávat za nimi. Začala jsem hystericky lapat po dechu, byla jsem úplně ztracená. Uprostřed noci sama v Zapovězeném lese, kam ani hajný Hagrid nechodil bez psa a pušky. Chtěla jsem něco udělat - cokoliv - ale bála jsem se, že se každým krokem budu od hradu víc a víc zdalovat. Tady už přestávala všechna sranda.
Napadlo mě vystřelit do vzduchu červené jiskry. Třeba je někdo zahlédne a příjde mě zachránit. Nápad to byl dobrý, ale nepočítala jsem s tím, že červená záře vybuchne ještě několik metrů pod vrcholky stromů. Nedokázala jsem je vystřelit dost vysoko.
Schoulila jsem se na zem do klubíčka, snažila jsem se být co nejmenší. Nejradši bych kompletně splynula se stromy, se zemí. Se spadaným listím... Ležela jsem si na ruce a úspěšně jsem si ji odkrvovala. Bála jsem se i nadechnout, natož se trochu pohnout, takže po pár minutách jsem už ruku vůbec necítila.
Nebylo co dělat, jen jsem doufala, že ve dne sem pár parsků slunce prosvitně skrz husté koruny stromů a já najdu cestu ven. Vyčerpáním jsem se rozbrečela, nijak hlasitě, jen mi potichu tekly slzy a mokřily mi obličej, vlasy i oblečení. A v téhle skroucené pozici, mokrá od slaných potoků slz, jsem nakonec na chvíli usnula...
Vzbudilo mě až zahrabání kopyt. Rozlepila jsem oči a během vteřiny jsem byla čilejší než kdy dřív. Proti mě stál kentaur a tyčil se oproti mě (schoulené na zemi) do ohromné výšky. Nikdy dřív jsem takové stvoření neviděla a jeho krása mi vyrazila dech. Tělo nohy i ocas - to všechno bylo koňské, ale tam, kde koni normálně začíná krk, se tyčilo tělo člověka, od pasu nahoru. Ráda bych se na něm svezla, ale jak jsem si pamatovala z hodin péče o kouzelné tvory, považovali se za mnohem víc než koně. Dokonce i za mnohem víc než lidi. A taky neměli rádi, když jim někdo leze do revíru...
"Lidské dítě..." pronesl kůňomuž. "Co děláš uprostřed noci sama v našem lese?"
"Já... omlouvám se. Ztratila jsem se."
"Tak ztratila... A jak jsi se vůbec dostala do lesa, no?"
Proč pořád tak šťourá, nemůže mi říct, kudy mám jít ven a nechat mě na pokoji? "Promiňte, šla jsem se jenom projít a zabrala jsem se do myšlenek. Ztratila jsem pojem o čase."
"A co to, že se lidské mládě jde jen tak projít?"
To je jak u výslechu, žalujte ho někdo. Námitka! Konec soudního líčení... Radši jsem nic neodpovídala, abych se do toho nezamotala ještě víc.
"Ztratila jsi hlas?"
Vyděšený pohled! Kousla jsem se do jazyku, abych neřekla něco nepatřičného, až mi začala téct krev (mimoděk jsem si vzpomněla na Siriuse a trošku jsem se uchechtla).
"Jenže pokud si nás vyrušila, máme právo se o tebe postarat jak sami uznáme za vhodné. Už máme dost těch škodolibých vtípků, kterých se dočkáváme od té prapodivné čtveřice. Nepatříš k nim, že ne?"
"Ke komu?"
"K vlku, psu, jelenu a myši. Nejsi s nimi, že?"
Remus, Sirius, James a Peter. Zpoza stromů se vyrojil další várka okopytovaných pololidí. Všichni měli v rukou oštěpy nebo luky a netvářili se zrovna přátelsky.
"Ne, neznám je..." řekla jsem.
"Ale na tom nesejde." zachrčel jeden z nich - měl dlouhé světlé vlasy ublíznuté na pěšinku, připomínal mi elfa. "Musíme ji zlikvidovat, nemá právo vniknout na naše území."
"Ne, Brayene" zarazil ho první kůň. "Teď jí hezky poradíme, kudy se dostane z lesa a ona nám slíbí, že sem už nikdy ani nevkročí."
No to určitě, pohrnu se dobrovolně někam, kde na mě civí dvacet nasranejch koní - pomyslela jsem si v duchu. Dvacet nasraných očí se otočilo mým směrem. Asi ne jenom v duchu! Do psí chlupatý...
Vzduchem prosvištěl šíp a zabodl se do kmene necelých deset čísel od mé hlavy. Srdce mi vynechalo dva údery, než se znovu dalo do pochodu. Právě jsem málem na místě umřela.
"Cos to řekla?" obořil se na mě Brayen. Tentokrát už jsem podle výrazu ve všech tvářích poznala, že v nikom nebudu mít zastání. "Ty, špinavé lidské mládě, se náš opovažuješ nazvat koňmi?"
"Ne, ne, ne... prosím vás, promiňte mi to, já jsem rozhodně nechtěla nic takového říct." snažila jsem se všechno zachránit, ale spíš jsem to zhoršovala.
"Ale řekla jsi to!" ozvalo se odněkud a druhý šíp se zabodl hned vedle toho prvního.
Prosím, pomozte mi někdo a já už do konce života neřeknu proti nikomu křivého slůvka...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 10. prosince 2009 v 22:55 | Reagovat

ja nemohla z tvyho komentu  :D  :D  :D  :D neeee nesmi te poslat do bohnic!!! kdo by potom spal takove uzasne povidky a uzasne komentare  :-D vis jak si mi tim zvedla naladu  :-D takze diiiiiky moooooc  ;-) kapca uuuuzasna, ale asi te zavrazdim... TAKHLR TO USEKNOUT!!! JAK MI TO MUZES UDELAT???!!! Achjo... to je krute... chudak Lis, na jejim miste, by me asi mrdlo xD se nedivim,ze nevis jak to ukoncit ... teda pokkud nechces dat ten klasickej sladacek happy end xD ja byhc radsi slanacek  :-D poxlednidobou mam sladkyho plny usi z mikulasa xD tak kapcu co nejdriiiiv i kdyz pokud to byl siri na zacatku tak by ji fakt MEL pomoct a rozhodne to od neho bylo dost hnusny.... tak ja uz radsi nebudu pokracovat nebo se mi tu utvori esej  :-D

2 Lizz Lizz | Web | 11. prosince 2009 v 21:55 | Reagovat

Heh, šikovná..xD Já vim ,ž to asi mělo být jakože děsivý, ale já se musla smát..xD Větinou..xD Chudák Lis teda... Nechtěla bych být na jejím místě... Ani omylem.. I když potkat kentaury... Tak jo beru zpátky..xD Mohlo by to být super být na jejím místě... Teda až na to,že nazvala koně koněm před koněm..xD i když pořád lepší, než kdyby je nazvala salámem, no ne?:D  ok ok nevykecávám se..xD jenom mám otaz taková ta písnička se zatáčkama, co se kroutěj a úsměvama... Nevíš jak se jemnuje? Prosíííím... :) Jnak koukej sem brzo dodat pokráčko..xD A s tou bombou na Bradavice...XD No..xD Nebylo by to moc málo krvavý?:D (1: zmlkni!) nep romin.. poslední dobou mě chytj záchvaty sadismu..xD radši už fakt mizim..xD měj se a koukej brzo napsat pokráčko..xD (jo, říká se tam prosím já vím..xD takže znova...xD)koukej brzo napsat pokráčko - prosím *dog eyes*

3 KaThea KaThea | 16. prosince 2009 v 9:13 | Reagovat

Jak můžeš vědět, že už bude konec když ho nemáš vymyšlený? Tys mluvila o nějaké Poppy, to bude nová povídka? Jinak super kapča a já ji četla už dřív, jen jsem zapomněla, že jsem nestihla napsat komentář.

4 Kaku Kaku | Web | 21. prosince 2009 v 20:11 | Reagovat

Zajímavý, že kapitolu už jsem četla bůhvíkdy a stále jsem ti nenapsala komentář. Zasloužila bych si zfackovat, vim to, neboj.
Woohoo, vážně super! Ten konec je docela drasťák, nerada bych, aby z Lis udělali cedník (myslim jako šípama :D). A teda taky upřímně doufam, že na Bradavice neshodíš tu bombu, jak jsi předesílala! :D Určitě něco vymyslíš, pokud už něco nemáš. :D
Už se nemůžu dočkat další kapitoly... ale to asi už dva tejdny. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama