10. kapitola - Doma

3. listopadu 2009 v 15:53 |  (Ne)konečně (ne)živá
Ehm, pamatuje si někdo, co bylo v minulé kapitola? Ne? To mě nijak nepřekvapuje. Četl ji vůbec někdo? Ne? To mě taky nepřekvapuje. Já se vám nedivím, není to nic moc vtipnýho a dko má náladu číst si los-depresos story, kde prakticky v každym díle někdo umře... XD
Takže ve zkratce: minule se GiGi rozhodla, že navšítí svou maminku a podařilo se jí utéct Cullenovým. Když se s ní setkala, měla na chvilku chuť zakousnout se jí do krku, ale naštěstí tu touhu přemohla x) Fíííha, to zní jako kdyby to psal duševně labilní jedinec XD


V našem domě se toho moc nezměnilo. Pohovka, křeslo i televize stály pořád na tom stejném místě, jako bych odešla předevčírem. Obraz na stěně visel stejně pokřiveně, jako vždycky, když někdo třísknul dveřmi. Byla to kopie slunečnic od Van Gogha, můj oblíbený. Dokud jsem tam bydlela, pravidelně jsem ho rovnala. Koukám, že moje místo nikdo jiný nezaujmul.
Jedné změny jsem si ale přece jen všimla. V předsíni stál pár pánských polobotek, moc velkých na to, aby to byl nějaký mamčin módní výstřelek.
"Mami?" otočila jsem se na ní a ukázala jsem na boty. "Je tu něco, o čem bych měla vědět?"
"Ono je toho víc." odpověděla. Čekala jsem, až se dá do vysvětlování, ale k ničemu se neměla. Místo toho si mě zkoumavě prohlížela. "Ty taky vypadáš..." hledala to správné slovo "jinak."
Sakra. To mi nedošlo. Neuvědomila jsem si tu změnu v mém obličeji, neuvědomovala jsem si své oči, které rozhodně neměly stejnou barvu jako za mého života.
"Ty první" vyhla jsem se přímé odpovědi na nevyslovenou otázku týkající se mého vylepšeného vzhledu. Aspoň budu mít víc času, abych si pořádně promyslela odpovědi.
Maminka se zhluboka nadechla. Bylo na ní vidět, že se trošku bojí, že nebudu souhlasit, ať už mi řekne cokoliv. "Víš, Ginny, já se budu vdávat" Ta slova přilétla jako blesk z čistého nebe. Kdyby to bylo možné, vyrazilo by mi to dech. Takhle jsem byla prostě jen šokovaná.
"Už zas?" udivila jsem se. Naposledy, když se vdávala si vzala člověka, který ji pravidelně mlátil a netrvalo dlouho a začal bít i mě. Zašlo to tak daleko, že jsem kvůli němu na čas bydlela mimo domov a živila se jako nějaká štětka. Copak si to nepamatuje? To opravdu udělá tu stejnou chybu podruhé?
"Já vím co si myslíš" řekla, když viděla, jak se tvářím. "Jacob není takový. On mě doopravdy miluje a já jeho taky." Bylo vidět, že svým slovům věří. "A navíc spolu čekáme miminko" řekla a ruce si položila na břicho.
Já budu mít sestřičku? Nebo brášku?... Chvilku jsem se radovala, ale pak mi úsměv pohasl. Nikdy pro něj nebudu dost dobrou starší sestrou. Nesmím se s ním vídat, bylo by to příliš nebezpečné. Malé miminko, tak zranitelné. Nikdy se s mým sourozencem nebudu moct pomazlit.
Mamka mě vytrhla z přemýšlení. "Ale to jsou nepodstatné věci. Povídej ty, co se změnilo??" V jejím hlase byla patrná ohromná dávka nepředstíraného zájmnu.
"Radši nechtěj vědět!" odpověděla jsem tak potichu, že to nemohla zaslechnout, ale musela si všimnout, že se mi pohly rty.
"Říkala jsi něco?" zeptala se.
V tu chvíli došlo znovu na můj dar. Na ten příjemnější z těch dvou (pozn. aut.: nesmíme zapomínat na to, že vidí minulost své kořisti, když ji kouše... později to bude hodně důležité). Zaměřila jsem se na to, co opravdu chci a pomalu s rozvahou jsem pronesla: "Opravdu by ses neměla takhle vyptávat, mami. Je to pro tvoje dobro. Nemůžu ti to říct a ty bys neměla chtít vědět důvody."
Na chvíli se v jejích očích usadil ten mě už známý zastřený pohled. Když se vyjasnil, zářivě se usmála a zeptala se: "Dáš si sušenku?"
Takže se to povedlo. Byla jsem šťastná, že dokážu přesvědčit i lidi, že ten dar neplatí jen na upíry. Když mi došlo, jakou mi to dává moc rozhodovat o svém okolí, připadala jsem si tak trošku jako nějaký otrokář. Nutila jsem lidi dělat věci, které nechtěli dělat. Nebylo to ode mě fér, ale zrovna v tuhle chvíli mi ani nic jiného nezbývalo.
"Ne, mami, nedám si. Našli mi nějaké špatné látky v krvi, takže teď musím držet speciální dietu." lži přicházely samy od sebe, nemusela jsem se nijak namáhat. "Ale sklenice vody by neuškodila" dodala jsem, abych působila co nejvíc lidsky. No co, trocha vody mě nezabije. A žádnou pachuť snad mít nemůže.


"Ty mrňavá děvko!"
"Mami, co to do tebe vjelo?"
"Jenom se nedělej. Peter mi řek, jak si po něm vyjela!"
"Cože? Ale tak to vůbec nebylo."
"LHÁŘKO!"
"Sakra mami, jsi opilá! Promluvíme si zítra, tohle nemá cenu!"
"Kam deš? KAM DEŠ?!??"
"Pryč... co nejdál od tebe."


Na příjezdové cestě jsem najednou zaslechla tiché předení Edwardova volva, které by normálním uším zůstalo neslyšitelné. A sakra... Musela jsem hodně rychle začít uvažovat nad všemi variantami a ke všem si vymyslet dobré odůvodnění tak, abych nemusela říct "hehe, mami, já jsem upír, to je sranda, co?" Problém byl v tom, že Edward nebyl zrovna předvídatelný, pokud došlo na takové věci. Byla jsem si jistá jenom silně skousnutou čelistí a nakrčeným obočím.
"Mami, já si skočím na záchod, ano?" řekla jsem první výmluvu, abych se mohla vzdálit. Navíc jsem tak zase ukázala další lidský zvyk, takže určitě odpadl nepatrný dílek napětí, které jsem z mamky cítila, ačkoliv nejsem žádný Jasper. Vyšla jsem až ven na verandu a potichounku jsem za sebou zavřela venkovní dveře. Z auta k mému překvapení nevystoupil rozzuřený Edward ale poněkud méně rozzuřená Rosalie.
"Prosímtě, GiGi, cos to provedla? Uvědomuješ si vůbec, jak nás tím všechny ohrozíš? Poprvé si to namířit mezi lidi a hned za svojí matkou? To ti nedošlo, že se třeba neudržíš a zabiješ ji?" syčela mezi zuby.
Sklopila jsem zrak. "Omlouvám se."
"Ale omluvit se nestačí, tím to nenapravíš."
"Vždyť není co napravovat." ohradila jsem se. "Nic se nestalo, mám svoji žízeň úplně pod kontrolou, navíc jsem předevčírem byla lovit."
"Tak dobře, slíbila jsem ostatním, že tě přivedu zpátky. Sice jsem měla v plánu tě za vlasy doléct do auta, ale dám ti pět minut na rozloučení. Vymysli si, co chceš. Třeba zemětřesení v Tokiu, nebo naléhavou návštěvu ortopeda, je mi to upřímně jedno. Za pět minut ať jsi tady. Bez řečí."
Beze slova jsem se vrátila zpátky. Mamka zrovna něco dělala u kuchyňské linky, byla ke mě otočená zády a protože jsem se nenamáhala dělat nějaký hluk, přirozeně mě neslyšela. Ale v tu chvíli mi nijak nedocházelo, že bych měla svůj příchod dát nějak najevo předtím, než se jako duch zjevím těsně za ní.


"Vypadni z mýho domu!"
"Proč?"
"Vypadni! Zmiz mi z očí."
"Mami, je to kvůli Peterovi? Ale já jsem po něm nevyjíždila. On mě znásilnil, sakra. Vyhrožoval, že mě zmlátí, když ti to řeknu."
"A to mám věřit tobě? Lhala si mi už tolikrát."
"Ale tohle je pravda!"
"Vypadni, Ginny. Vypadni!!!"


Následujících několik vteřin byly ty nejhorší mého života...
Mamka se otočila, aby slupky z pomeranče, který krájela, vyhodila do koše. Když mě zahlédla, jak postávám ani ne půl metru od ní, strašlivě zaječela a upustila všechno, co v tu chvíli držela v rukou. Jako v tranzu jsem sledovala jak jedna slupka po druhé sklouzává z prkýnka následované nožem. Moje instinkty mi radily, abych se bleskurychle natáhla a všechno zachytila dřív, než to dopadne na podlahu ale naštěstí jsem se dokázala ovládnout. Nevím, jak bych tak rychlou reakci rozumně vysvětlila. Naštěstí jsem se dokázala ovládnout? Spíš naneštěstí...
Přirozenou reakcí člověka, kterému něco vypadne z ruky, je okamžitě se snažit to zachytit. Maminčin mozek byl příliš pomalý na to, aby stihl pochopit, že šmátrat holou rukou ve vzduchu po noži, který padá k zemi a otáčí se při tom kolem vlastní osy, není zrovna správný tah. Nestihl vyslat impuls do ruky, aby se stáhla zpět k tělu a nechala nůž dopadnout na zem a potom ho teprve zvedla.
Jak chmátla naslepo do prostoru, ostrá čepel jí prořízla dlaň. Škrábnutí to bylo sotva povrchní, ale i tak stačilo zaujmout celou mou pozornost. Všechny moje smysly se zbláznily. Celá podstata mého já se změnila. Teď už jsem nebyla ani náznakem Ginevra Winston-Brownová. Teď jsem byla lovcem...
"Doprkýnkakrucifix." zaklela mamka, ale to už jsem neslyšela. Všechny svaly v mém těle křičely "krev"!!!!
Odněkud se vynořily bílé studené ruce, aby mě zadržely. Nebylo jim to nic platné, odhodila jsem je stranou jako by to byla peříčka. Třískot nádobí na druhé straně kuchyně matně dával tušit, jak velkou sílu jsem vynaložila. Rosaliina blonďatá hlava se válela v hromadě střepů. Chtěla se zvednout, aby mi znovu vstoupila do cesty.
"NE!!" zakřičela...
Bylo pozdě, moc pozdě. Vnímala jsem jen své zuby zaťaté do teplé kůže. Horkou krev pulzující mým krkem, která pálila jako oheň, ale zároveň ho utišovala. Nic jiného v ten okamžik neexistovalo - vlastně neexistoalo ani to málo, co jsem byla schopná vnímat. Bylo to přirovnatelné k pocitu, který máte, když se ráno vzbudíte a jste si naprosto jistí, že se vám zdál sen, ale nemůžete říct o čem byl, jestli to byla noční můra, ani jestli se vám vůbec zdál tuhle noc nebo tu předešlou. Nebyla jsem si jistá existencí ničeho.
Hlavou se mi začaly míhat obrazy.
Já, když mi byly dva roky. Sedím na dřevěné houpačce v parku a směju se obličejům, které na mě dělá moje maminka.
Můj první školní den. Na sobě mám krásné nové šatičky s růžovou kraječkou. Ještě ten den jsem si je umazala od hlíny, když jsem šla s klukama hrát fotbal.
Svatba mamky a Petera. Všímám si svého zakaboceného výrazu.
Mamka prohrabávající se v mých věcech. Poprvé u mě našla krabičku cigaret. Vzalo jí to...
Mamka sedící v obýváku v křesle. Pár dní po tom, co jsem tekla z domu se od ní Peter odstěhoval za nějakou blonďatou prsatou dvacítkou. V ruce drží skoro dopitou láhev vína...
Dnešní vítání se mnou, zovu nalezenou dcerou, ovšem z jiného pohledu, než jsem ho zažila já...
V tu chvíli to všechno skončilo. S hrůzou jsem shlédla pod sebe na mrtvolně bledou tvář mé nejbližší osoby...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kaku Kaku | Web | 6. listopadu 2009 v 20:24 | Reagovat

No, takový trošku děsivý. Prostě tragédie, uplatnila by ses v řeckym dramatu. :D Ne, promiň, dneska jsme měli literaturu a probírali jsme řecké drama. :D
Jako moc pěkná kapitola... ale když já prostě tak strašně nemam ráda, když někdo umře... :D
No, zjevně to bude ještě zajímavý. Já bejt Cullenovýma, tak jsem asi hodně naštvaná. :D

2 katuse katuse | 7. listopadu 2009 v 12:11 | Reagovat

mazec....ten konec byl fakt drastak...

3 Šílenej Šílenej | Web | 8. ledna 2010 v 18:05 | Reagovat

sorry že to řeknu, ale prostě musim: TO JE KRÁVA!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama