Tam, kde se plní sny

9. října 2009 v 18:06 |  Jednorázovky
Moře přepadající přes okraj jsem si vypůjčila z Úžasné Zeměplochy stejně jako horu postavenou na špičce. Místo, kde se plní sny jsem zase ukradla z Narnie. Není to moc originální, proto to nazvěme částečnou a velmi pomíchanou FanFiction. Taky to není moc dlouhé... Prostě takové vypsání aktuálního nápadu. Pokud jste doma sami, přečtěte si to nahlas. Hned to má jiný dopad x)



Na kraji všeho, tam, kde se do nekonečných hlubin vesmíru řítí mohutně dunící vodopády, tam, kde všechno běžné a všední končí a před námi se rozprotírá jen tajemné neznámo, přesně v tom místě se odehrává celý náš příběh. Příběh splněných snů...
Většina lidí to místo nezná. Ti, kteří ho znají, si to tajemství nechávají pro sebe. Nebo nejsou schopni ho prozradit. Někteří o něm nemluví ze strachu. Nedivte se jim, báli byste se taky. Jsou tací, kteří se chlubí, že tam byli, že je jim to místo důvěrně známé, ale ti lžou. Nikdo by se tou zkušeností nechlubil. Není mnoho těch, kteří by si zachovali natolik zdravý rozum, aby byli schopni se chlubit čímkoliv.
Ne, o peklo tu vůbec nejde. Alespoň ne o to, co se peklem nazývá. Teplota se zákonitě nemusí pohybovat kolem padesáti stupňů, na každém rohu nemusí stát kotel plný vroucí vody v níž se za strašných muk kroutí těla hříšníků. Nemusí, ale může. A to je na tom to nejhorší. Na rohatého čerta tam nenarazíte, jak je rok dlouhý. Ale, jak dlouhý je tam rok? Ví to někdo? Je někdo schopný odpovědět?
Ovšem ani slovem ráj to pojmenovat nemůžeme. Pečení holubi létají do huby, pokud o to máte zájem, ovšem je to málo platné, když se jimi zadusíte. Slunce tu může svítit celý den i celou noc, ale věřte, že po několika slunečných měsících se vám zasteskne po noční obloze. Pokud se chcete topit ve zlatě, máte ho mít. Ale záchranné vesty se tu nedočkáte.
Tam, na kraji všeho, se v mocných vodách oceánu majestátně tyčí hora postavená na špičce. Těžko říct, kde má úpatí a kde vrcholek. Její úpatí se nejspíš rozprostírá dole na samotném vrcholu v tom nejužším místě.
Na tom plochém místě vysoko v oblacích, které obvykle bývá pevně přilepené k zemi, se rozprostírá ono rajské peklo. Pokud chcete, přemění se pro vás ve velkoměsto srovnatelné s New Yorkem, ale jestli dáváte přednost malým zapadlým vesnicím, není v tom žádný problém. Ale pro snadnější orientaci se domluvme, že se nacházíme v typickém středověkém městě, se vším, co k tomu patří. Proč? Tak si to vysnila. Nezapomínejme na hrad, krčmu, spanilé dívky a ušlechtilé rytíře. Bohužel nesmíme ani opomenout odpadky vyhazující se na ulici, kapsáře, hladomorny a podobné nepříliš příjemné věci. Nazvěme to městečko celkem příhodně Dreamtown.
A tam se na holé dřevěné lavičce ukládá ke spánku dívka. Bojí se spát, ale po dvou dnech neustálého bdění přece jen plna strachu ulehá na lůžko. Plna strachu z toho, co se jí zase tu noc bude zdát.
Zavírá oči a téměř okamžitě upadá do říše snů. Což je opravdu moc, moc špatně.
Ale tentokrát by to nemuselo být tak strašné. Zdá se jí o cestě domů. Na velké lodi se spoustou plachet a vlajek, samozřejmě. Vlny se odrážejí od boku lodi a příjemně šumí. Všechno vypadá v pořádku.
Kde se vzala, tu se vzala... Její mladší sestřička ji drží za ruku a usmívá se na ni svým andělským úsměvem. Světlé vlnité vlásky jí vlají ve větru. Nic neříká, jen se směje. Vypadá šťastně...
Ale zpět k té dívce, kvůli které tu jsme. Nemůže poručit svému snu, ačkoliv by to udělala velmi ráda. Bere do ruky svou stříbrem vykládanou dýku. Její ostří zableskne ve světle slunce a pak se zaboří hluboko do těla malé blonďaté holčičky. Dívka vykřikne, chce přestat, ale nemůže. Dýka v její ruce se sama noří hloub a hloub do útlého tělíčka. Kroutí a otáčí se v dívčině ruce jako had, naprosto mimo kontrolu. Zhluboka nabere do plic vzduch a zakřičí, co nejvíc to jde...

Městečkem Dreamtown se rozléhá křik. Dívka se právě celá zpocená vzbudila z noční můru. Nikdy, nikdy se neměla poddat únavě.
Stále křičí zírajíc na zakrvácené tělo své sestřičky...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Udělej mi radost...

...a klikni

Komentáře

1 Lizz Lizz | Web | 10. října 2009 v 15:34 | Reagovat

TAk trochu morbidní, ale zároveň moc pěkný...:)

2 Kaku Kaku | Web | 11. října 2009 v 13:31 | Reagovat

Ty jo... já nevim, co na to říct. Něco tak kvalitního jsem nečetla už dlouho. Vážně se ti to strašně povedlo!
Dostalo mě, jak jsi to všechno krásně popsala. Všechny ty přídavný jména a prostě celý to bylo... úžasný! :)

3 Marťa Marťa | Web | 13. března 2010 v 22:19 | Reagovat

Tohle je dost dobré! Začátek je skvěle napsaný a konec má spád a nečekaný závěr. Bonus - nešťastný konec (někdy se v nich vyžívám :D)
Konečně jsem po dlouhé době narazila na spisovatelku :)..

4 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 27. března 2010 v 2:35 | Reagovat

Hmmm. Není to úplně marné.
ALE.
Pokud je to povídka, je to špatná povídka. Nemůžeš nazvat povídku něčím, co je ze 75% popis a zbytek je jakýsi zmatený děj, který mi absolutně nedává smysl. Povídka má obvykle určitý úvod, určitou zápletku a pointu... pokud to nemá, kompenzuje to nečím jiným (atmosférou).

5 Kitt C. Kitt C. | Web | 4. srpna 2010 v 23:17 | Reagovat

Mně děj smysl dává. Ano, je tam hodně popisu, ale jinak by to nešlo. Líbilo se :)

6 Gabux Gabux | Web | 24. února 2012 v 18:02 | Reagovat

Ou, tak toto je dost dobrý :) Trošku krvavější, ale dobré :)

7 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 20:21 | Reagovat

Zajímavé :-D Když jsem to četla nahlas, vážně to znělo mnohem působivjeji :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama