25. C-c-c, jmelí v létě

16. října 2009 v 21:50 |  Napotřetí to dokážu!!!
Na přání Káťušky je to tu dřív, než jsem stihla všechno překontrolovat, takže hlavně v druhé části musíte pčítat s větším množstvím překlepů. Pokusím se to zítra opravit, ale neručím, že budu mít čas a chuť. A taky neručím, že to do zítra nezapomenu X) Tak pěknééé počtení, protože už fakt nevím, co dalšího napsat. Snad jen, že další kapitola bude možná do týdne, protože ji mám docela pěkně rozmyšlenou.


Bylo pondělí večer okolo osmé hodiny. Do společenské místnosti přiběhla Kate celá zadýchaná a zrudlá v obličeji. Nadělala docela velký hluk. Jedna ze sedmaček, která se s hlavou skloněnou nad knížkou snažila natlouct do hlavy co nejvíce informací potřebných k blížícím se závěrečných zkouškám, se na ní pohoršeně podívala a zakřičela cosi o klidu na učení. Na hrudi se jí třpytil odznak pimusky. No jasně, šprtka. Pak jsem pohled stočila na Lily, která se pyšnila prefektským odznakem. Nešlo to jinak, musela jsem se ušklíbnout. Protočila jsem oči a mávla jsem na Kate, aby šla k nám.
Kate se s těžkým oddychnutím svalila do křesla vedle mě. Ani se nenamáhala otočit volume byť o nepatrný kousek do leva. Vysloužila si tak několik káravých pohledů, ale úspěšně je ignorovala.
Z vlasů jsem jí vymotala něco zeleného. Podařilo se mi ten kousek rostliny identifikovat, ale nějak to nedávalo smysl. "Jmelí?" zeptala jsem se a strkala jí lísteček pod nos.
Kate se usmála jako andílek. Nic naplat, pod vlasy jí jasně byly vidět čertovské rohy."No a proč ne?"
Trochu mě to zarazilo. "Vždyť Vánoce byly před několika měsíci. Prolezla si strojem času, nebo co?"
Dokonce i Lily odložila svůj brk a chvilku se věnovala místo svému pojednání nám. "Kate?" řekla nevěřícně. "Vážně je pravda, co si myslím, že je pravda?"
Snažila jsem se zpracovat význam její otázky... Vážně je pravda, co si myslím, že je pravda? Copak se nám naše zrzka dala na filozofii? Nebo snad fylozofii???
A pak jsem byla svědkem něčeho, co se zatím v historii snad ani jedinkrát nestalo. Zaskočilo mě to tolik, že jsem brkem udělala díru do pergamenu. Chvíli jsem si myslela, že mě šálí zrak, ale ani moje představivost nemůže být natolik bujná, aby mi dokázala vnuknout tuhle iluzi. Něco tak iracionálního by mě v životě nenapadlo.
Kate se začervenala...
Dobrá, neslyším žádné šokované "Óóóó" ani zajíkání, lapání po dechu a podobně. Možná jsem se nevyjádřila dost jasně. Kate, Kate!, se začervenala! KATE!
Nikdy předtím jsem neviděla Kate se červenat. Nikdy. Ani když musela kvůli sázce vyznat lásku Křiklanovi, dokonce ani když uklouzla a spadla tak šikovným způsobem, že celé Bradavice viděly její kalhotky. Ještě si je protestativně druhý den navlékla přes kalhoty, prý aby se mohli všichni pokochat. A teď, zdánlivě bez důvodu, má ještě sytější odstín červené, než rudé potahy na křeslech.
A navíc nic neříkala. To u ní bylo velmi neobvyklé, někdy dokonce mluvila i ze spaní. Pomalu jsem se začínala strachovat o duševní zdraví, ať už moje nebo její. No a nakonec mi to - při pohledu na její rozmazanou rtěnku - taky docvaklo. Že mi to teda trvalo.
"Ne..." zakroutila jsem hlavou. Nějak jsem tu informaci neuměla zpracovat.
"Kecáš" řekla Lily a to slovo protáhla tak, že spíš znělo jako Keeeecáááááš
"Kdo?" řekla jsem zase já.
Lily mě doplnila o další otázku. "Kde?"
"Kdy?"
Kate se chvilku jenom usmívala a když promluvila, kuňkala tak potichu, že jsem ji přes škrábání brků v místnoti skoro neslyšela. "Znáš Joshe Kinga?"
To jméno mi bylo povědomé. "Myslíš bráchu Lucy Kingové? Toho vysokého blonďáka ze sedmého ročníku?" Odpovědí mi bylo pokývání hlavy.
"Myslíte kapitána Mrzimorského famfrpálového družstva?" ujišťovala se Lily.
Kate zase jenom přikývla. Nevykousnul jí ten kluk jazyk?
"No páááni..." protáhla Lily uznale. "A jaký to bylo?"
"No, trošku mokrý." přiznala Kate a do tváře se jí nahrnula další várka rajčecí barvy. "Malinko při tom slintal. A asi mám modřinu z toho, jak mě pevně držel za krk. Myslela jsem si, že mi zlomí vaz."
Na chvilku jsem se nechala strhnout svojí vlastní fantazií. Představila jsem si sebe a Siriuse. Ten by určitě neslintal. Jenže po chvíli mi jeho obličej nahradil ten Remusův. Co tam dělá sakra? Zmiz! křičela jsem na něj v duchu. Ale pořád tam byl a mě došlo, že nechci, aby jeho obličej zmizel. Zpátky do reality mě přivedl zvuk tříštícího se skla.
Jak jsem tak zasněně koukala do dálky, omylem jsem rukou převrhla kalamář. Ingoust se všechen vylil na pergamen pečlivě popsaný Lilyiným úhledným rukopisem. Lahvička se pak skutálila na zem a tam se rozletěla na milion kousků.
"Lis! Sakra, teď abych začla znova!" vynadala mi Lily.
Namířila jsem hůlkou na střepy na podlaze a zamumlala "reparo". Střípky se zase spojily dohromady. Nově opravený kalamář vystřelil zpátky nahoru do mé nachystané ruky. Sevřela jsem prsty okolo té malé skleněné lahvičky... jenže ta mi z ruky vyklouzla a plnou rychlostí mi vrazila do nosu.
***

V úterý ráno jsem byla jako praštěná palicí. Vypadalo to na naprosto průměrně nudnej den, ostatně jako vždycky.
Dvouhodinovka lektvarů byla snad ještě delší než obvykle. Ani nevím, co jsme připravovali za lektvar. Kate, která je v lektvarech přece jen o něco lepší než já, mi akorát říkala, co jí mám donést ze skříně a já se snažila nerozbít zbytečně moc nádob. Celkem se mi to povedlo, i když jsem si jednou spletla bezoár se sušenýma bobulkama netýkavky výbušné. Hele, já za to nemůžu, ty scvrklý pecky jsou si nehorázně podobný!
Když nás Křikouš konečně propustil z mučírny, docela se mi ulevilo. Náš lektvar nevypadal zrovna přátelsky a já jsem už s výbuchy různých kapalin měla tolik zkušeností, že jsem o žádné další nestála.
Příští hodinu jsme měli mít obranu proti černé magii. Cestou do učebny jsme na chodbě narazili na velký dav lidí. A v Bradavicích znamená velký dav velkou událost. Většinou stojí za to zjistit, na čem tolik lidí visí očima. Dostat se až k tomu prázdnému místu uprostřed hloučku, kde se odehrává celý předmět zájmu, bylo docela těžké, ale Kate má tak ostré lokty, že s její pomocí to šlo jako po másle. Jedna malá prvňačka se dokonce rozbrečela, když jí Kate "velmi přátelsky a mile" řekl, ať uhne z cesty, jestli se nechce ráno vzbudit s myším ocasem místo nosu.
Ale stálo to za to. Uprostřed toho kroužku, kteří tu ti zbyteční čumilové vytvořili, spala na zemi paní Norisová, Filchova kočka. Byla celá od hlavy až k patě obalená brambůrkama, nebo nečím podobným. Kdyby z té hromady slepeného čehosi nevykukovaly fousky a uši, nejspíš bych ani nepoznala, že se pod nánosem drobků schovává živý tvor.
Nebylo těžké uhodnout, kdo má tohle na svědomí. James Potter a jeho slavná banda. Nikoho jiného by ani nenapadlo provést cokoliv Filchově kočce a už vůbec ne jí dopřát lepidlovou lázeň a následně ji celou vykoupat v chipsech. Nejspíš by skončil pověšený za kotníky v jeho kutlochu a přitom by musel pořád dokola opakovat školní řád, až by mu z nahromaděné krve praskla hlava.
Ovšem těm čtyřem se nikd nic strašného nestalo. Ano, měli na kontě víc školních trestů, než všichni ostatní dohromady. Ale zatím je nikdo nikam nepověsil.
Chodbou se ozvalo dupání kombinované s šouráním, hekáním a funěním, následované naštvaným výkřikem "Na co to tam všichni koukáte, mazejte si do tříd!" Filch se právě řítil přímo k nám. A jestli ho něco dokáže spolehlivě vytočit, tak je to nepěkné chování k jeho kočce. Celý dav včetně nás se dal na zběsilý útěk. Nikdo nechtěl být přistižen, jak se směje neštěstí paní Norisové.
Moje nohy zafungovaly spolehlivě. Jedna se mi zahákla za tu druhou a ta druhá zakopla o nohu někoho jiného. Natáhla jsem se na zemi. Někdo mě dost drasticky čapnul za paži a zvednul ze země. Byla jsem skoro stoprocentně přesvědčená, že je to Filch a chce mě zavřít do hladomorny a následně tři měsíce týrat.
"Poběž, makáme!" řekl ten někdo a ten hlas vůbec nezněl jako chraplák našeho školníka. Ale neměla jsem čas svého zachránce pořádně proštudovat, protože jsem musela sledovat cestu, abych nezakopla.
Dovlekl mě za jeden z gobelínů. K mému překvapení za ním nebyla chladná kamenná zeď, jak jsem očekávala, ale malý výklenek o prostoru tak čtyř čtverečných metrů. Když se za námi gobelín opět zahrnul upadlo to místo do tmy.
"Nenajde nás tady?" zašeptala jsem opatrně.
"Ne, tohle místo nezná." odpověděl můj zachránce taky šeptem. Jeho hlas mi byl až překvapivě povědomý.
Vytýhla jsem z kapsy hůlku a rozsvítila jsem ji. Světlo osvítilo Remusovu tvář. Ha! Tentokrát se pořádnému rozhovoru nevyhne!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katuse katuse | 16. října 2009 v 21:59 | Reagovat

johooou....já sem tááák rááda za další díl..děkuju ti děkuju...a jak říkám budu tvůj dvorní dokopávač,jak dlouho a kdykoliv budeš chtít xD...Já tě prostě miluju čéče :-)

2 Mary - Alice Mary - Alice | Web | 17. října 2009 v 11:53 | Reagovat

Super sem fakt zvědavá jak to s nima bude ;-)

3 katuse katuse | 17. října 2009 v 12:23 | Reagovat

jak ted oukam..ten nazev..to C-c-c
....něco mi to připomíná xD :-D

4 Lizz Lizz | Web | 17. října 2009 v 14:07 | Reagovat

ááája jupííí ááája jupííí...xD jééé tralala..xD dobře ty..xD chudák rem... pořánej rozhovor? to mu nezávidmi, ale nejspíš je to potřeba..xDD hehe se těši na dalí..xDD

5 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 17. října 2009 v 22:56 | Reagovat

hej to bylo bombasticky!!!!  :D  :D  :D  :D  :D  :D  :D

6 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 17. října 2009 v 22:56 | Reagovat

a napis to rychle xD co nejdriv xD PLIIIIIIIISSSSS  :-D

7 Katk@ Katk@ | Web | 18. října 2009 v 20:02 | Reagovat

Super! Ale máš tam chybu vě větě "Lis! Sakra, teď abych začla znova!" vynadala mi Lis.(na konci by mělo být Lily)

8 Kaku Kaku | Web | 22. října 2009 v 22:01 | Reagovat

Naprosto a jistojistě úžasný ! :)
Fakt... nevíš, o kolik jsi mi zlepšila náladu. :)))
No fakt...
Lis za gobelínem s Remusem.. ? Muj tajnej sen... :) Musíš napsat další kapču co nejdřív, však víš... :D
Omlouvám se za tak stupidní komentář, ale jsem hrozně utahaná a vlastně jsem už měla spát.. jenže jsem si prostě musela přečíst tuhle kapitolu.. takže PROSÍM omluv moji debilitu. Děkuji. :D
A ty piš. Rychle. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama