22. Hledá se kamarád, zn. chlupatý

27. září 2009 v 21:09 |  Napotřetí to dokážu!!!
Možná si v téhle kapitolce neužijete kopec srandy, ale snad mi to odpustíte x) Věnuju ji všem, kdo si ji přečtou. A limit? Osm komentářů. A odpusťte mi, že Remus trpí Edwardovským syndromem neustálého pocitu viny x)
xoxo
Sasanka



Ráno jsem se pokusila dát aspoň trochu do pořádku. Čekala mě dvouhodinovka přeměňování,
potom bylinkářstí a kouzelné formu a po obědě ještě navrh dvě hodiny lektvarů. Samé příjemné věci. Sotva jsem byla schopná přemýšlet, co dělám, takže jsem po chvíli zjistila, že mám na sobě kalhoty a až na nich kalhotky. Ještě, že jsem si toho všimla. Kdybych takhle vyšla mezi lidi, nejspíš bych do konce svých dnů chodila kanálama.
Korektor pod očima a taky větší dávka makeupu zabraly. Temné stíny pod očima z nevyspalosti se mi podařilo téměř úspěšně zamaskovat a obličeji jsem dodala trochu zdravější barvu. Vypadala jsem skoro jako člověk, až na ten nepřítomný výraz. Do tašky jsem si naházela nějaké učebnice a doufala jsem, že jsou to ty správné.
Na snídani jsem šla trošku nervózní. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám k Remusovi chovat. Jako by se nic nestalo? Jenže ono se stalo. Vždyť mě chtěl zabít! Možná právě proto bych se od něj měla držet co nejdál, ale to si podle mě nezaslouží. Celých pět let jsem se pohybovala v jeho blízkosti bez problémů, tak to teď přece nebudu měnit. Nepřestanu se s ním bavit jen kvůli jednomu incidentu. Pořád je to ten stejný Remus v trošku zašlém hábitu.
Ty obavy byly zbytečné, Remus se na snídani neukázal. Nebyl ani na přeměňování ani na žádné z dalších hodin. Když jsem se ptala Jamese (na Siriuse jsem byl pořád extrémě naštvaná a odmítala jsem s ním komunikovat), jestli je Rem v pořádku, odsknul: "Tak to jdi vyšmírovat, ne?" Nepřipadá vám to hrubé? Mě teda dosti silně.
Nebyl ani u oběda, ani na lektvarech. Za celý den jsem ho nezahlédla. Byla jsem se podívat i na ošetřovně ale nenašla jsem ho tam. Ptala jsem se madamme Pomfreyové, jestli tam dneska nebyl, ale ta ho taky neviděla. To znamená, že zůstal v ložnici.
Třeba mu nebylo dobře, řekla jsem si a rozhodla jsem se, že to nechám do zítřka být.
Druhý den nadešel pokrok. Remus se ukázal. Jenže mě naprosto ignoroval. Když jsem ho ráno zvesela pozdravila, aby viděl, že tu jeho vlkodlačí stránku neberu nijak katastroficky, dělal, že mě nevidí. Kdybych si ho nevšímala já, tak by se to snad ještě dalo pochopit. Měla bych k tomu důvod. Ale proč on dělá, jako bych nebyla, to vážně nechápu.
Odlapila jsem ho o přestávce mezi obranou proti černé magii a péčí o kouzelné tvory. Chytila jsem ho za límec hábitu a zatáhla do takové malé postraní chodbičky, kam nikdo nechodí a která je z jedné strany zavalená zřícenou zdí, takže z ní prakticky není úniku.
"Můžeš mi vysvětlit, co to všechno má znamenat?" zaútočila jsem.
"Co co má znamenat?"
"Proč se mnou nemluvíš?"
"To bys nepochopila..."
Tak to se mě dotklo. "To si jako myslíš, že jsem duševně retardovaná, psychicky labilní osoba, co má v mozkovně akorát piliny?"
"Ne, tak sem to nemyslel" Ještě aby.
"Tak mi to vysvětli!"
Remus těkal očima ze strany na stranu. Jestli čeká nějakou záchranu, tak bude čekat dlouho. Žádnou záchranu k němu nepustím, dokud mi všechno neřekne. Zhluboka se nadechl.
"Pochop. Já jsem napůl zvíře, netvor. Včera večer jsem ti málem ublížil. Mohla si být mrtvá! A za to všechno můžu já. Bylo by pro tebe lepší, kdyby ses ode mě držela co nejdál."
"Tak to nepřichází v úvahu. Pět let mi to nevadilo, tak mi to nebude vadit ani teď."
"Ale o tom to není."
"A o čem to je? O tom, že jsi holt jednu noc v měsíci trošku agresivní a chlupatej? Ale to je mi vážně fuk!"
Ta nikam nesměřující debata už mi lezla krkem. Oba dva jsme si hájili tu svou pravdu a kompromis pro tuto situaci neexistoval.
Remus zaťal ruce v pěst. To se chce prát? "Hele Lis, já se o tom nehodlám bavit. Pro tebe i pro mě bude lepší, když se od tebe budu držet dál, nebo bys jednou mohla skončit roztrhaná na kusy." Oči se mi začaly zalévat slzami.
"To není fér..." pípla jsem potichu. Nechtěla jsem, aby slyšel, jak hodně se mi klepe hlas
"A život snad někdy fér byl?" odvětil Remus, pak mě odstrčil stranou a odešel pryč. Už zase mě nechal stát samotnou uprostřed chodby (i když tahle byla dost malá, takže jsem prakticky prostředkem zaplnila cerlou chodbu, ale i tak). Zvláštní, jak často to dělal. A ještě zvláštnější, jak moc mi to vadilo.
***

Uteklo pár dní. Remus se se mnou nebavil. Se Siriusem jsem se nebavila já. James držel s kamarády. O Petigrewa jsem neměla zájm, nikdy jsem toho skřeta ošklivýho neměla ráda. Ještě, že mám Lily a Kate. I když ani jim jsem nemohla úplně přesně vysvětlit, proč se najednou nebavím s nikým z té slavné čtyřky. Připadalo by mi jako podraz, kdybych ten chlupatý problém, jak to mezi sebou označovali, vytroubila do světa. Kate bych to nemohla říct ani náhodou, ta nepoví jen to, co neví. Ale uznala jsem, že s Lily si o tom popovídat můžu.
Od toho incidentu uteklo asi pět dní a když jsem jí celou tu záležitost vyklopila, nenásledovalo žádné ohromené zírání, zakrývání pusy ani vykulení očí. Lily jenom přikývla. "Myslela jsem si něco takového."
"Jak sis to mohla myslet?" divila jsem se.
"Jednoduše" odvětila Lily. "Všimla jsem si, že jeRemus čas od času hodně pobledlý a vypadá jako by se měl každou chvíli skácet k zemi. Taky jsem si všimla, že se to opakuje celkem pravidelně jednou za měsíc. Chvilku jsem si myslela, jestli to není nějaká klučičí varianta měsíčků, ale potom, co jsme probírali vlkodlaky mi to hned došlo."
Zamyslela jsem se nad tím a musela jsem uznat, že má Lily pravdu. Taky jsem občas zaregistrovala Remusovu nezdravou barvu, ale žádnou pravidelnost jsem nezaznamenala.
Zvedla jsem se z postele, na které jsem seděla a šla jsem ke dveřím od ložnice.
"Kam jdeš?" zeptala se mě Lily.
"Jdu za Remusem."
"To nemůžeš! Jestli se s tebou nechce bavit, nemůžeš ho do toho nutit."
Zachichotala sjem se. Mělo to být takové to zlomyslno-rošťácké zachichtnutí, ale znělo to spíš jako chrochtání. "právě, že musím."
Sebrala jsem se, pracně jsem sešla všechny schody vedoucí do společenské mástnosti a když jsem zjistila, že tam (překvapivě) není, zase jsem všechny schody vyšlapala, tentokrát ovšem směrem klučičí ložnice. Nevěděla jsem, co tam chci dělat, ani co bych měla říkat, ale připadalo mi správné tam jít.
Před dveřmi jsem se ještě na chvilku zastavila a čekala jsem, až se mi trochu zklidní dech a abych neměla tváře jako marfuša. Pak jsem bez zaklepání vstoupila dovnitř. To jsem dělat neměla...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mary - Alice Mary - Alice | Web | 1. října 2009 v 20:30 | Reagovat

Supr, už se moc těším na další!!! :-)  ;-)  :-D
PS: Bezva název pro kapitolu!!!  :-D  :D

2 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 2. října 2009 v 14:36 | Reagovat

to bylo naprosto skvělý  :-D

3 Lizz Lizz | Web | 2. října 2009 v 16:29 | Reagovat

Slibuju že si to přečtu co nejdřív..třeb dneska večer..xD Ale jenom si rejpnu (no jo rejpal obecný v akci..xD) hned asi v druhej větě máš bilikánřství (ble...xD nechcej tu mateřštinu spát..xD) tak si to kdyžtak oprav... zatím pá:-)

4 Sasanka (Hlava) Sasanka (Hlava) | 2. října 2009 v 16:59 | Reagovat

[3]: Už jsem si to opravila XD Díky za upozornění :) nj, i mistr tesař se někdy utne aneb nikdo není dokonalý a já už vůbec ne XD Bože, ještě teď se za tu chybu stydím, to je skoro, jako bych napsala Dobrí den!!!!!

5 Sunny Sunny | 2. října 2009 v 19:08 | Reagovat

Naprosto skvělí!!!!!!!

6 Lizz Lizz | Web | 2. října 2009 v 20:52 | Reagovat

[4]: : Ale to dělá ta naše mateřština... pořád jí máme v krvi a zbavujeme se jí jenom těžko..xD

7 Lizz Lizz | Web | 3. října 2009 v 8:35 | Reagovat

SASANKO!!! Koukej sem okamžitě dát pokračování jinak... ještě nwm co ae něco vymyslim...xDD Jak to můžeš takhle utnout?!Uáá... Ae super...;):D

8 Emule Emule | 3. října 2009 v 15:27 | Reagovat

Fakt super  :-)  :-D

9 katuse katuse | 4. října 2009 v 11:21 | Reagovat

Jako vždy,super....šikulko...honem další :-)

10 Kaku Kaku | Web | 4. října 2009 v 17:14 | Reagovat

Heh, prej že si neužiju moc srandy... já se tlemila furt, i když některý pasáže bych asi neměla. :D
"O Petigrewa jsem neměla zájem, nikdy jsem toho skřeta ošklivýho neměla ráda." To mě dostalo nejvíc. :D:D
Perfektní kapitola. :) Nemůžu se dočkat další, protože mě fakt zajímá, co tam Lis uvidí... :D:D

11 Katk@ Katk@ | Web | 4. října 2009 v 17:47 | Reagovat

A hele, já myslela, že už můj konetář nepotřbuješ, když jich je tu deset, ale teď vidím, že jeden je tvůj a Lizz napsala tři, takže jsem to přesně já na koho jsi čekala! :-) I když jsi nečekala, protože to ještě nemáš napsané. No, příště si to musím přečíst dřív, ale myslím, že jestli ještě dvakrát zvýšíš limit,nemuseli bychom se dalšího pokračování dočkat. Je to stejné jako vždy (rozuměj super :-)), nejvíc se mi líbila ta klučičí varianta měsíčků, ale nezasmála jsem se, protože teď na to nějak nemám náladu a já se směju máločemu, ale tvá povídka mě většinou rozesměje. To ale neznamená, že tahle kapitola je horší než jiná, jen je tu trochu méně vtipů než obvykle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama