6. kapitola - Smrtonosní

26. července 2009 v 15:22 |  (Ne)konečně (ne)živá
Dlouho to trvalo, já vím, ale myslím, že výsledek stojí za to. Možná jsem, co se týče téhle povídky, zbytečně krutá, ale já netvrdila, že to bude vtipná povídka s happy endem. Je to dlouhé, dokonce i na mě, přes tři stránky na počítači (taky jsem to přepisovala snad miliardu let.) Mám z toho dobrý pocit x) A moc mě nemlaťte za tu krutost. To už jsem prostě já x)





Jasper ležel na pohovce, stejné jako předtím já, a nejevil sebemenší známky života. Jistě, byl to upír, takže srdce mu nebilo nikdy a pokud nechtěl, nemusel ani dýchat a zrovna tahle dvě fakta se berou jako ukazatele života. Ale byla tu ještě další věc, která nám všem ukradla další kapku z už skoro prázdného poháru naděje. Edward nepostřehl ani náznak nějakého toku myšlenek. Jasperova mysl byla dokonale tichá, což nasvědčovalo tomu jedinému. Odmítala jsem tomu uvěřit. To přece nejde, aby byl Jazz... mrtvý. Přežil tolik bitev i celých válek, a teď by ho měl skolit jediný zpropadený lov?
Po nějaké době, kdy nikdo z nás nevěděl, jak to teď bude, se konečně temnou oblohou prohnal blesk, který ji na malý moment osvětlil. Alice totiž zahlédla střípek budoucnosti, ve které sedí s Jasperem u stolu a povídá si s ním. Všechno ostatní, co se bude dít, nám bylo pořád záhadou ale jedno bylo jisté - Přežije.
"On je smysl mé existence." řekla o něm Alice. "Stejně, jako lidé potřebují kyslík k tomu, aby přežili, potřebuju já Jaspera, abych existovala. Nedovedy si vůbec představit, co by se stalo, kdyby... kdyby..." Hlas se jí zlomil v půlce věty, nedokázala ji dokončit. Bylo mi jasné co chtěla říct. Kdyby umřel. Popadla jsem ji do náruče, ale žádná slova útěchy mě v tu chvíli nenapadala, takže jsem se jí snažila jen držet pevně, ale ne moc silně, abych jí nerozdrtila žebra. Přece jen ze mě má novorozená síla ještě nevyprchala.


"Do prdele. Blbej, posranej den."
"Uklidni se, GiGi, nebo ti brzo rupne cévka."
"Jak můžeš bejt tak v klidu. Celá tahle škola jde do hajzlu, všichni učitelé jsou jen podřadný svině, všichni do jednoho naprosto zmanipulovatelný."
"Hele, moc to prožíváš. Tak tě nechala na poškole, no a?"
"Ale jenom proto, že si na mě zasedla."
"Vždyť je to jenom kráva Brokleynová. Na, chceš retko? To tě hodí do klidu."
"Tak to budu potřebovat nejmíň karton. Přihraj jedno"


V té chvíli se z práce vrátil Carlisle, vypadal ustaraně. Ze schodů seběhla Esmé.
"Co se stalo?" ptala se.
Carlisle si promnul oči. Tohle gesto bych spí čekala u unaveného člověka. "Zase oni. Zajímalo by mě, kdy ten kolotoč přestane. Tentokrát byla jejich návštěva mnohem smrtonosnější než dřív. Zatím našli jen v okruhu dvaceti mil od Mashpee celkem devět mrtvých. Všechny důkazy ukazují na sebevraždu. Jel jsem si to prohlídnout na vlastní oči a tohle rozhodně sebevraždy nejsou. Všechno mají na starosti ONI."
Stále se nám o fůriích nepodařilo zjistit nic bližšího - jen že jsou to bohyně pomsty a že podle řeckých mýtů jsou to tři hrůzně vypadající ženy. Emmett ovšem na lovu zahlédl jenom dvě, takže si jejich počtem nemůžeme být jistí.
"Koho všechno zabili?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem si nebyla doopravdy jistá, jestli to chci slyšet. Okruh dvaceti mil? Vždyť to zahrnovalo i Woods Hole, mé lidské bydliště, kde žila má rodina i všichni mí přátelé.
Carlisle se zamyslel a poté začal vyjmenovávat oběti řádění fůrií. "Garry Nicholson, starý rybář žijící na samotě poblíž pobeží. Richard Prince, manažer středního věku. Louise Fasterová, učitelka z mateřské školky. Patricie Grahammová, čtyřicetiletá prodavačka."
"Patricie Grahammová?" vyjekla jsem překvapeně.
"Ty ji znáš?" optala se Esmé.
"Celým jménem se jmenuju Ginevra Patricie Winston-Brownová, Patricie se jmenovala moje kmotra, akorát že v té době byla ještě Smithová. Neviděla jsem ji už asi deset let, ale prý se vdala a..." hlas se mi zlomil stejně, jako před chvílí Alici. "Ale tohle může být jakákoliv jiná Patricie."
Carlisle se smutně pousmál. "Neboj, mi ti to zjistíme."
"Ne, to neřešte, jak říkám, Patricií běhá po světe spousta. Kdo další?"
Carlisle se na mě chvíli ustaraně díval, asi jsem nevypadala tak vyrovnaně, jak jsem se snažila vypadat, ale povzdechl si a pokračoval dál. "Ennie Brixonová, byla to ještě školačka. Lindsay Newtonová a její dvouletý syn Thomas. Harry O'Connor, středoškolák. A..." tady se na chvilku odmlčel. "A Nella Thomsonová..."
Hrklo ve mě. Nella, moje nejlepší kamarádk z dob, kdy ještě moje srdce pravidelně tepalo. Trošku střelená ale vždycky nad věcí. Přibližně dvakrát do měsíce si měnila barvu vlasů. To s ní jsem si vždycky nakoupila hromadu oblečení, které jsem "nutně potřebovala" a od té doby se mi válelo netknuté ve skříni stále ještě ověšené cenovkou.
Viděla jsem rudě. Aniž bych o tom vědomě uvažovala, rozeběhla jsem se plnou rychlostí ven z obývacího pokoje, prohnala jsem se chodbou pryč ze dveří a celou dobu u toho vrčela.
Před dveřmi jsem se zarazila. Co jsem čekala, že tu najdu? Bandu fůrií vyrovnaných do dvojstupu trpělivě vyčkávajíc, až jim všem urvu hlavy? Nebo snad Nellu, která by tam stála s úsměvem na rtech a otevřenou náručí, živá a zdravá a do toho by volala "Překvapení?!" Bláznivé...
"Musím..." začala jsem normálním hlasem, ale nemohla jsem si vybavit, co musím. "Potřebuju... já..." Zhluboka jsem se nadechla a snažila sjem se dát dohromady souvislou větu. "Nehledejte mě, ještě dneska se vrátím." Hlas jsem nezvýšila, bylo mi jasné, že všichni špicují uši a čekají, co řeknu.
A pak jsem se rozeběhla co mi síly stačily. nezáleželo mi na směru, na krajině míhající se kolem mě. Neřešila jsem, že den byl na Mashpee překvapivě slunečný a paprsky prosvítající skrz koruny stromů se od mé kůže odrážely jako od diamantu. Bylo mi jedno, jestli mě nějaký náhodný houbař zahlédne. A ani mě nenapadlo připouštět si nějakou alternativu, ve které bych tomu houbaři skočila po krku. Popravdě jsem nepřemýšlela vůbec nad ničím, neviděla jsem jiný smysl mé - pro nedostatek vhodnějších pojmenování musím použít toto slovo - cesty, než ze sebe vyběhat všechnu zlost a smutek. Zbavit se špatných nápadů, které začínaly pátráním po těch krvelačných bestiích na vlastní pěst, jejich dopadnutím a následných rozcupováním na milióny malinkatých kousků, a končily návštěvou italské Volterry (díky mé přesvědčovací schopnosti jsem z Edwarda vymláila všechny podronosti o "královské" upíří rodině a z většiny se mi ježily chloupky na krku.)
Nebyla jsem sice tak rychlá jako první dny, ale myslím si, že bych ještě pořád všechny ostatní Cullenovy předběhla. Navíc mě to tempo nepřestávalo udivovat. Nevím, jak dlouho jsem uháněla, ale slunce se za tu dobu posunulo na obloze o veliký kus. Nevím ani, jak daleko od domova sjem byla, když jsem si uvědomila, když mi došlo, že od skutečnosti nemůžu utéct, i kdybych sprintovala až na jinou planetu a překonala při tom rychlost světla. Přestala jsem vědomitě kmitat nohama a nechala jsem setrvačnost, aby mě ještě posunula o pár desítek metrů dál, než jsem se konečně zastavila. Chvíli jsem tam stála bez hnutí, oči vytřeštěné dokořán, jak mi pomalu docházela ta krutá pravda. Nella je mrtvá. Už nikdy se na nikoho neusměje tím svým nakažlivým způsobem, ani nikoho neprobodne očima, ze kterých srší blesky. Je mrtvá...
Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů a rozeběhla jsem se zpátky. Teď, když už jsem zase byla schopná vnímat své okolí, mi cesta domůl připadala o mnohem delší. Zase jsem byla schopná přemýšlet, takže jsem si uvědomovala každý metr, který jsem urazila. Taky jsem si všimla, že sem rozchodně neběžela celou cestu lesem, jak jsem si bláhově myslela. Tíměř polovinu vzdálenosti tvořily odlehlé louky a pole. Naštěstí nic z toho nebylo příliš blízko městům a tak mě snad nikdo nezahlédl.


"Cos pila, Ginny?"
"V klidu, Petříku, v klidu. Nic moc."
"Já pro tebe nejsem žádný Petřík, mladá dámo."
"Co ti je? Nejsi nějakej divnej? Nejdřív ti vadí, když s tebou jednám moc formálně. A jakmile ti začnu říkat takhle mííííírumilovně, hned vylítneš z kůže."
"Nejsi ještě moc mladá na to, aby sis mohla takhle vyskakovat?"
"Nejspíš jo, dobrou noc."
"Pormluvíme si o tom zítra!!!!!"
"Jasný, ale do tý dovy áu, revojr"



První, co jsem zahlédla, když jsem vešla do domu, byla Esmé s ustaraným výrazem v jejím milém obličeji a s rukama nachystanýma k obejmutí, do kterého mě uvěznila a na douhou dobu nepustila. Přes její rameno jsem zahlédla všechny ostatní Cullenovi, už se vrátili ze školy a v jejich obličejích se mísil soucit (Alice), pochopení (Rose), nepochopení (Edward) a nebo taky vůbec nic (jasper, který stále ležel na pohovce se zavřenýma očima).
"Promiňte" omluvila sjem se jim. "Musela sjem si trochu pročistit hlavu." Proti mé vůli mi po tváři přeběhl bolestný úšklebek. "Budu u sebe" dodala jsem, vymanila se Esmé z náruče a odešla po shcodech dolů do svého pokoje, kde jsem se opřela zádama o zeď, zavřela oči a snažila se na nic nemyslet.
Potom se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Už jsem se naučila poznat, kdo stojí za dveřmi, jen podle způsobu, jakým klepe. A proto jsem teď bezoečně věděla, že te, kdo stojí na chodbě, je Edward.
Vypadni, pomyslela jsem si v duchu. To mi tak scházelo, můj vševědousí bratr, který mě ani nenechá zformulovat otázku do smysluplné věty, a už mi na ni odpovídá.
"Chci si s tebou jenom promluvit." řekl Mírným hlasem, jako by mluvil s batoletem, řpesto z něj čišela jaási naléhavost.
Pobvzdechla jsem si. Ty bys tady stejně zevloval, dokud bych si tě neposlechla, tak co s tebou mám dělat.
Edward vešel, a začal cosi mlít o tom, jak mě chápe, ale že si nejspíš neuvědomuju, jaký o mě měli všichni strach. Nechtělo se mi kvůli němu držet své= myšlenky pod kontrolou, je to jeho věc, že leze, kam nemá (konkrétně do mé lebky). Abych si aspoň trochu vybila vztek, který se ve mě hromadil, představila jsem si, jak mu trhám hlavu a následně s ní hraju fotbal.
Edwardovi to neuniklo. "To od tebe nebylo zrovna milé." zaškaredil se.
!Taky být nemělo" odsekla jsem možná až příliš ostře. Co se do toho plete, stejně houby ví, jak se cítím, tak ať aspoň nedělá přednášky.
"Ale já vím, jak ti je." přešel do mírně hádkového tónu. "myslíš, že jsem nikdy neztratil nikoho, na kom by mi záleželo?"
"Myslíš, že jsem slepá?!" vyjela jsem jako čertík z krabičky. "Jen se podívej na svou rodinu, všichni jste tu zářným příkladem žili štastně až do smrti. No možná ne do smrti, ale víš, co tím chci říct. A teď se koukni na mě. Nemám nikoho, mamku už nesmím nikdy v životě potkat, ani nevím, kdo je můj táta, žádnou další rodinu už nemám. A teď mi umřela moje jediná lidksá kamarádka. Jak se mám s tímhle sakra vyrovnat?!" Zle jsem se na něj podívala a z mých myšlenek na něj musela sršet slovy nevyjádřená zloba. Edwarda jsem nidky neměla tolik ráda, jako třeba Rose nebo Esmé.
"Proč?" zeptal se zřejmě v reakci na mou poslední nevyřčenou větu.
Rozklepaly se mi ruce, před očima mi naskákaly rudé fleky. V naprostém amoku jsem popadla jednu knížku z poličky a vší silou jsem ji prohodila oknem. Nato jsem se otočila k Edwardovi a zařvala na něj: "PŘESTAŇ SE MI KONEČNĚ HRABAT V HLAVĚ!!!!"
Edward se na mě podíval nejdřív naštvaně, potom zkoumavě a snaživě a nakonec frustrovaně. Po chvíli se zamračil a odešel.
Až po chvíli jsem zjistila, že se mi povedlo zablokovat mu svou mysl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kaku Kaku | Web | 26. července 2009 v 16:30 | Reagovat

Chudáček Jasper!!! *propuká v hysterický pláč*
Doufam, že fakt neni mrtvej!
GiGi se taky moc nepředvedla, byla na Eda pěkně ošklivá. Ale já ji chápu. Kdyby se mně někdo hrabal ustavičně v hlavě, tak bych ho asi brzo kuchla. :D
Chudáček GiGi!!! *znovu hystericky vzlykne*
V podstatě nikoho nemá...nech ji taky, chudáka, ať si někoho najde...nějakýho fešáka, nebo tak. :D A nebo z toho udělej drasťák. Taky dobrý. Ale nechci radit. :-)
Super kapča, moc se ti povedla! Hezky piš, ať mam co číst. :D

2 Angie Angie | Web | 26. července 2009 v 17:55 | Reagovat

chvilku jsem si musela promyslet jaký to bylo předtím, už dlouho si nic nenapsala. :D
a jako vždy, je to skvělý. Taky jí chápu, že potřebovala někam vypadnout. A je mi ji líto  :-( ztratila všechno. A možná Eda nemá ráda jenom kvůli tomu, že se jí hrabe v hlavě. A dobře mu tak, že umí zablokovat svou mysl :-D aspoň nebude tak namyšlenej, že si může číst koho chce :D

3 gothic-itachi gothic-itachi | Web | 26. července 2009 v 20:46 | Reagovat

no já se ti přiznám že jsem zapoměla na ty avatary... :D já jsem zapoměla co má být kde napsané.. lay klidně nastavím jestli chceš.. a promin ale já se poslední dobou neozývala nikomu.. vůbec nestíhám.. heslo mi pošli na mail(karolina.ondrekova@seznam.cz) btw. taky mám tu zkratku ráda

4 Lizz Lizz | Web | 29. července 2009 v 13:42 | Reagovat

Ani nezkoušej Jaspera doopravdy zabíjet.... *devil face* a nebo jak chceš, ale lepší by možná bylo opravdu utrhnout Edovi hlavu a zahrát si s ní fotbal..xD docela veselá představa..xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama