4.kapitola - Časem

4. června 2009 v 19:54 |  (Ne)konečně (ne)živá

Tahle kapitola je jedna z těch, které přeskakují nepotřebný čas. Ale v příští už slibuju velkou ekšn x) Fakt. Ale myslím, že na to, že se tu nic enděje, se mi to celkem povedlo. Já mám z téhle povídky vůbec dobrý pocit. Pěkné počtení a omluvte chyby a překlepy x)



Nechala jsem Alici, aby mě odvedla pryč. Šly jsme po schodech dolů a já přemítala, co zajímavého mě může čekat ve sklepě. Kromě sbírky zlatých brambor mě nenapadlo nic, nad čím bych musela jásat. Jaké bylo moje překvapení, kdyř přede mnou Alice otevřela dveře a já vešla do prosvětlené místnosti. Polovinu jedné stěny tvořilo velikánské okno, které sahalo od stropu téměř k podlaze. Všechno bylo zařízené v dost veselých barvách, hned vedle dveří byla knihovna plná knížek od mých nejoblíbenějších autorů, na druhé straně pokoje stála skříňka napěchovaná sédéčky. Když jsem zběžně prolétla názvy (dokázala jsem je přečíst ode dveří) všimla jsem si, že jsou to mé nejmilejší písničky. V pokoji bylo prakticky všechno, na co si člověk vzpomene, chyběla tam jenom postel.
"To je pro mě?" zeptala jsem se.
"Ano" odpověděla Alice. "Líbí se ti to?"
"Líbí? Páni je to úžasný!" neskrývala jsem nadšení. "Ale jak jsi věděla, které knížky koupit. A jak jsi to stihla tak rychle?"
"Nejdřív k tvé druhé otázce" řekla Alice. "Ležela jsi na pohovce v bolestech skoro tři dny, času bylo dost."
"Tři dny? Tak dlouho?" podivila jsem se. Když mnou projížděla ta hrozná bolest, nedokázala jsem čas určit, ani vnímat, že nějaký vůbec existuje. Ale tři dny? To mi připadalo dost.
"No ano, to je úplně normální" pokračovala Alice dál. "A teď k tvé první otázce. Víš, když jsem stála v knihkupectví, nebylo nic jednodušího, než se rozhodnout, že ti nějakou knížku koupím. A pak už jsem věděla, jak na ni zareaguješ. A stejně tak s hudbou."
"Budu umět taky něco zvláštního?" zajímalo mě.
Alice se nejdřív trochu zamyslela a potom odpověděla: "Nevidím přesně všechno, protože je jen na tobě, jestli svoje schopnosti využiješ, ale to, jak jsi dnes přesvědčila Edwarda, aby ti řekl pravdu o Jacobovi... No náhoda to určitě nebyla. Myslím, že právě to bude tvoje zvláštní schopnost."
"Přimět ostatní, aby dělali to, co chci?"
"Přesně tak."


"Pane Winstone, berete si zde přítomnou Lilian Brownovou za svou právoplatnou manželku?"
"Ano"
"A vy, slečno Brownová, berete si zde přítomného Petera Winstona za svého právoplatného manžela?"
"Ano"
"Prohlašuji vás tímto mužem a ženou. Můžete políbit nevěstu"


Jak čas plynul, začínala jsem chápat víc a víc věcí ohledně života upírů. DoCullenovy rodiny jsem zapadlo hned, jakobych k nim patřila odjakživa. Bolest v krku neustávala, stále to pálilo, ale už to nebylo tak strašné jako na začátku. Zvykla jsem si na ten nový život-neživot. Smrtelně bledá pokožka, dokonale souměrný obličej, karmínově rudé oči, téměř neovladatelná žíznivost - to vše už jsem brala jako osučást mého nového, a možná trochu lepšího, já.
A taky jsem našla Dar. Vlastně hned dva Dary, což je dost neobvyklé, protože jen málokterý upír má více než jednu schopnost. Vyjímkou je třeba Renesmee, která dokáže "komunikovat" a navíc prolomí každý štít. Teď už jsme takto vyjímečné v rodině Cullenů dvě. Můj první Dar je schopnost přesvědčit každého, aby dělal věci, které chci. Alice to odhadla perfektně. Baví mě to. Emmett už kvůli mně skákal žabáky kolem domu a v puse přitom držel gumovou kachničku, která pži každém skoku podivně zapískala. Když jsem už uznala, že srandy bylo dost, tudíž by to už stačilo, a nechala jsem Emmetta být, chudák ani nevěděl, jak se mu ta zvuky vydávající hračka dostala do pusy. Taky jsem přinutila Rose aby se velmi silně nalíčila, nezapoměla jsem přidat tmavý make-up. Výsledek byl vážně k pokukání, vypadala jako chodící zombie. Druhý Dar už mě tolik nenadchl. Proklínala jsem ho. Kdykoliv jsem totiž nějaké zvíře kousla, chtě nechtě se mi před očima promítaly okamžiky ze života onoho stvoření. Naštěstí není zvířecí mysl postavená na stejných principech jako ta lidská, tudíž jde jen o rozostřené obrysy a rozmazané obrazy, které jsou velice nekonkrétní a a trvají jen velmi krátce, ale i tak mi to dokáže každý lov hodně znepříjemnit. Připadám si jako vrah. Už to není jen nějaký medvěd, už je to zvíře s Minulostí a Přítomností, kterým jsem já ukradla sestru Budoucnost. Už je to máma medvědice se čtyřmi mláďaty. V tomhle směru se mnou soucítí Jazz, sám měl podobná problém, dokud žil životem typického upíra.
A co můj starý minulý život? Mamka s Peterem po mě vyhlásily pátrání, na místní televizní stanici se denně objevovaal můj obličej a výzva, aby každý, kdo má nějakou informaci o mě neprodleně zavolal na níže uvedené číslo blablabla... Bylo to neuvěřitelně depresivní sedět na zadku a nemít tu možnost své rodině a přátelůmříct, že jsem v pořádku a relatině naživu. A ať si o mě nedělají starost. Ale nemohla jsem. Nesměla sjem porušit jediné upírské pravidlo. O existenci upírů se nesmí nikdo dozvědět. Zevnitř mě to žralo ale nemohla jsem dělat nic jiného, než se přes to přenést a mé fotky na televizní obrazovce si pokud možno nevšímat.


"Dobré ráno, pane Winstone"
"Ginny, kolikrát ti mám opakovat, ať mě oslovuješ Petere."
"Ty ovesné vločky jsou vážně dobré, že pane Winstone?"
"Petere..."
"Co myslíte, pane Winstone, bude dneska pršet? Ty mraky vypadají zlověstně."
"Ginny, prosímtě..."
"Prosím vás, pane Winstone, mohl byste mě dnes odvézt do školy? Mé auto je v opravně."
"Říkej mi Petere."
"A nemám ti rovnou říkat Tatínku?"
"Jestli chceš, tak klidně."
"Ubožáku"


Po nějaké době už jsem se dokázala ovládat natolik, že jsem byla schopná se konečně potkat s Renesmee. Těšila jsem se na ni, podle slov mé nové rodiny byla prostě úžasná. Na jedné straně stál Emmett, na druhé Jasper - to kdyby mě instinkty zradily, ačkoliv Alice byla téměř stoprocentně přesvědčená, že to zvládnu. A potom jí Bella přivedla. Okamžitě jsem zjistila, proč ji nikdo nebyl schopen uspokojivě popsat. Byla... úžasná. Na žádné lepší slovo jsem se nezmohla. Zlaté lokýnky jí splývaly po zádech, koukala na mě těma nejkrásnějšíma hnědýma očima, jaké jsem kdy viděla.
"Ahoj, Nessie." pozdravila jsem ji poněkud zdráhavě.
Nessie se ale místo odpovědi otočila k Belle: "Mami, můžu jít tetě GiGi něco říct?" Bella kývla a Ness se rozeběhla kemně. Zastavila se a chvíli si mě prohlížela, načež mi opatrně položila dlaň na tvář.
Viděla jsem sbe - Edward mě přinášel v náručí, bezvládnou, a pokládal mě na pohovku. Ruka mi mrtvolně klesla k zemi a zůstala svěšená. Dost strašidelný pohled. "Našel jsem ji v lese, nějaký jiný upír si jí chtěl dát k večeři. Už jsem ho zlikvidoval" říkal Edward. "Myslím, že má ještě šanci, jsem rozhodnutý ji zachránit."
Potom se zase místnost kolem mě zhmotnila a já doslova cítila, jak je Renesmee vděčná svému otci, že mě nenechal umří. Cítila jsem, jak mě má ráda. Oblíbila jsem si tu maou potvůrku hned, jak jsem ji spatřila a udělala jsem pro ni, co jsem jí na očích viděla. A kdo taky ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katk@ - SB Katk@ - SB | Web | 4. června 2009 v 20:56 | Reagovat

Tak si vyber? mám zítra napsat Elišku nebo Džungli? Zítra mám hodně času, ale nesmím být dlouho na počítači, takže stihnu jen jedno. A nebo už bych možná mohla dát na blog tu novou povídku, mám 26 stran, to je víc než jakékoli jiné povídky, snad s výjimkou Džungle.

2 Nickey Nickey | 4. června 2009 v 21:06 | Reagovat

Krása! Dkonalost! Úžasný! ;-)  :-D

3 Kaku Kaku | Web | 5. června 2009 v 16:38 | Reagovat

Skvělý!!! GiGi je teďka pořádná pařanka, když má dva dary... já chci taky! :))
Už se těšim na tu "ekšn". :D:D:D

4 Lizz Lizz | Web | 6. června 2009 v 11:35 | Reagovat

eh opravdu super.... Sasanko jak ty to děláš??:D a už se tšim na tu ekšn..xD

5 Kaku Kaku | Web | 6. června 2009 v 15:17 | Reagovat

Hej to beru, s tim projevem. Jak to uděláme? :D:D:D

6 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 6. června 2009 v 20:13 | Reagovat

Sasy nevis, co se stalo s Ainë? Jako proc uz nema blog   :-x  :-(  O_O

7 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 7. června 2009 v 10:10 | Reagovat

nj... desne mi chybi jeji povidky  :-(

8 Shig Shig | E-mail | 7. června 2009 v 15:02 | Reagovat

Fakt pěkně píšeš. :-D Kdy bude další povídka :-(

9 Angee Angee | Web | 8. června 2009 v 15:08 | Reagovat

wow... tvůj talent mě doslova fascinuje. Je to fakt výborná četba. A nejlepší jsou vzpomínky, psané kurzívou... to se ti fakt povedlo ;-)

10 Šílenej Šílenej | E-mail | Web | 12. června 2009 v 11:30 | Reagovat

"Říkej mi Petere."
"A nemám ti rovnou říkat Tatínku?"
"Jestli chceš, tak klidně."
"Ubožáku"///výborný

btw, chudák Mett, takhle ho zdebilizovat:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama