2.kapitola - Lov

21. dubna 2009 v 17:25 |  (Ne)konečně (ne)živá

Tentokrát by to mělo být bez chyb... Vážně jsem se snažila je všechny opravit, dokonce jsem opravila i malá písmena na začátcích vět a u jmen. Není to zas taková nuda, jako byla minulá kapitola x) (snad)...
Prosím, omluvte ten malý nedostatek, který se v mém textu objevil a sice to, že GiGi jako novorozené stačí na uhasení žízně jedna liška, ovšem nemyslím si, že by vás bavilo číst pětistránkovou slohovku o zabíjení mamutů a podobného zvěrstva :D:D

P.S. rozhodla jsem se pro název (Ne)konečně (ne)živá :D Doufám, že se vám líbí... samozřejmě, pokud by někdo měl lepší nápad, napište mi ho a já ho zvážím x)



Bella mě celou dobu vedla za ruku a vyprávěla mi, jak se ona přeměnila v upírku. Povídala o své dceři Renesmee, o svém otci a svém lidském životě. Potom mi vysvětlila, jak to chodí u nich v rodině.
"Víš, Carlisle je hlava rodiny. Stvořil polovinu celé naší rodiny - Edwarda, Esme, Rose a Emetta. Alice s Jasperem se k nám později přidali. Mě stvořil Edward."
Pořád mi něco říkala a já se začala uklidňovat. Tak trochu jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, přesto se mi každé její slovo vrylo do paměti víc, než bych pokládala za možné. Potom si všichni tři vyměnili krátké pohledy a Edward znovu kývl. Stejně, jako to udělal už v domě. Vypadalo to jako odpověď na nevyřčenou otázku. Docela mě ty jejich tajné signály znervózňovaly. Bella se na mě usmála a pokračovala ve svém vyprávění.
"Je tady ještě jedna věc ohledně upírů, kterou bys měla vědět. Nelekni se, ale někteří z nás dokáží věci, které ostatní nedokáží. Tím teď nemyslím naši sílu nebo rychlost. Říkejme tomu třeba nadpřirozené schopnosti. Vím, že tě to vyděsí, ale Edward například dokáže číst myšlenky. Slyší všechno co si zrovna teď myslíš."
Koukla jsem se na Edwarda, už jsem chápala ty věčné odpovědi bez otázek. Snažila jsem se nemyslet na nic, co bych chtěla nechat soukromým tajemstvím, ale jako naschvál se mi hlavou rojily přesně ty věci, které bych označila skoro za intimní. První rande, první pusa, všechny moje sny a představy, to, jak jsem si na školním výletě nečistila zuby...
"Hej, to se nedělá, to je moje soukromí" rozhořčila jsem se.
Edward se umluvně usmál. "Promiň, nedělám to naschvál. A někdy se to i hodí. Urychluje to čas, když nemusíš otázku pokládat nahlas. A to ani netušíš, jak báječně se tohle" poklepal si na čelo "hodí ve škole při testech."
"Chápu" přikývla jsem "To se ti musí opisovat přímo pohádkově. A co umíš ty?" otočia jsem se na Bellu, místo ní mi ale odpověděl Edward.
"Bella je štít. Nepustí si nikoho do hlavy, takže všichni se stejným darem jako já mají u ní prostě smůlu. Když nechce, abych se jí hrabal v hlavě, tak nic nezmůžu."
Beze slova jsem koukla na Jaspera. Uvědomila jsem si, že ještě nepromluvil ani slovo. Svaly měl napnuté jako by čekal, kdy na něj někdo zaútočí a držel se docela daleko ode mě. Pomyslela jsem si, proč sakra nemůže jít blíž ke mně, copak smrdím, nebo co? A on mimoděk doopravdy o půl krůčku tu vzdálenost mezi námi zmenšil.
"Dokážu vycítit náladu lidí kolem sebe. A taky dokážu jejich emoce ovlivňovat, alespoň do značné míry. Takže kdybych tě chtěl rozčílit, stačí se chvilku soustředit..."
Najednou mnou zacloumal hrozný vztek, chtěla jsem někoho zabít, někoho rozsápat. Trvalo to ale jenom chviličku, sotva zlomek sekundy.
"...Ale to dělám nerad" pokračoval Jasper. "Mnohem raději lidi uklidňuju" a já jsem zase cítila klid, který prostupoval mým tělem jako vlna pohody.
"Pááááni" bylo jediné, na co jsem se zmohla...
"U nás v rodině má schopnost ještě Alice" řekla Bella "Ta dokáže vidět budoucnost. Její vidění jsou ale značně nestálé. Věděla například, že k nám přijde někdo nový, ale nedokázala určit kdy a kdo, protože kdyby ses rozhodla jít od kamarádky až o hodinu později, už bys toho upíra nepotkala. Takhle to funguje se vším, co ona vidí. Kdyby ses dnes v noci rozhodla odejít, teď by to ještě nevěděla. Zjistila by to až ve chvíli, kdy se ty sama rozhodneš, že to tak chceš. Na druhou stranu, při sledování televizních předpovědí počasí se docela často směje."
Necelou sekundu jsem si v hlavě rovnala všechno, co jsem slyšela. Když jsem už všechno zařadila do správné škatulky, řekla jsem pomalu "Takže... Edward je tady, aby mě kontroloval, kdyby mě napadla nějaká strašná pitomost. Jasper tu se mnou je, aby mě uklidňoval, když budu nervní. A ty?"
"Já jsem šla, protože mám žízeň" mkla na mě Bella. Prosté vystvětlení. "Takže teď ti kážu, jak se loví u Cullenů."
Chytla mě za ruku ještě pevněji abych se jí nevysmekla a vyrazila vpřed jako by měla v prdeli vrtulku. Žádnou jsem ale neviděla.
Skoro jako zázrakem jsem jí stačila, dokonce jsem jí o půlkrok předbíhala. Takhle rychle jsem snad nejezdila ani v autě. Normálně by všechno kolem mě mělo být rozmazané, ale já byla schopná vidět veškeré detaily. Každou žilku rýsující se v listech na stromech okolo mě, každého broučka sedícího v trávě, každičké zrnko prachu poletující vzduchem. Viděla jsem sluneční paprsky rozkládající se jako duha do všech odstínů světla, ačkoliv bylo pošmourno a obloha byla skoro celá pokrytá táhlou vrstvou mraků. Připadalo mi, jako by mi spadly z nohou těžké okovy. Byl to úžasný, osvobozující pocit. Paradoxně až v téhle chvíli jsem konečně měla pocit, že žiju.

"Ginevra Winston-Brownová"
"Zde"
"Mužete mi vysvětlit důvod vaší absence na minulé hodině?"
"Víte, moje sestřenice musela nutně jet na pohotovost a neměla nikoho, kdo by jí pohlídal děti. Tomu mladšímu jsou teprve dva roky, uznejte, že je nemohla nechat jen tak samotné doma bez dozoru."
"To ale není žádná omluva. Navíc je to tento semestr už potřetí"
"Omluvám se vám paní profesorko. Příště zařídím, aby mí příbuzní onemocněli v takovou dobu, která by se nekřížila s vašemi hodinami. I když, přirozeně, taková trigonometrie je jistě důležitější než zdraví, protože bez trigonometrie to žádný spořádaný občan Spojených států nikam nedotáhne."
"Co si to dovolujete? Jestli vám mé hodiny připadají tak směšné, nechápu, proč tu ještě sedíte."
"Upřímě, já také ne"
"Co si myslíte, že děláte? Vraťte se, okamžitě se vraťte nebo zavolám vašim rodičům"
"Posluž si, ty rašple jedna".....

Po pár sekundách jsme zastavili. Nestihla jsem se toho pocitu nabažit a už byl konec. Ne, já chci ještě běžet křičelo to ve mně.
"Budeš moct utíkat celou cestu zpátky." slíbil mi Edward. "Tímhle tempem bychom ale za chvilku byli v Kanadě." Chvilku mi bude trvat, než si na to jeho čtení myšlenek zvyknu.
"Jednou si zvykneš, všichni si zvykli. Počkej jestli se něco takového neobjeví u tebe."
"Cože? Já můžu umět něco jako ty? Nebo Bella?" divila jsem se.
"Klidně i něco jako Jasper nebo Alice"
Na vteřinku jsem si sama sebe představila v pozici Edwarda. Jen tak si při maturitě podupkávat nožkou a probírat se přehlídku správných odpovědí rovnou z hlav zkoušejících... Sen...
"Tak se do toho dáme" přerušila Bella moje snění. "Edwarde, není nikde v okolí nikde, že ne? Víš, jak by to mohlo dopadnout."
Edward zavrtěl hlavou.
"Výborně, takže.. Jak se jmenuješ? Nechci na tebe volat hej ty" pokračovala dál Bella směrem ke mně.
"GiGi" odpověděla jsem.
"Takže Gigi, nech se vést instinktem. Ty jsi lovec. Zvíře je tvoje kořist. Nepřemýšlej, co uděláš, prostě to udělej. Všechno to máš tady" poklepala mi na spánek. "Teď se pořádně nadechni nosem. Nemysli a jednej..."
Udělala jsem, co mi řekla. Krkem mi projela palčivá bolest. Někdo mi do krku nalil vroucí vodu, ve které plavaly ticíse malých ostrých nožů. Zatínaly své čepele do mého krku, vřelo to ve mně... já jsem lovec, to chutně voňavé cosi je má kořist. Každá buňka mého těla toužila zabít to zvíře.
Nakrčila jsem se ke skoku, svaly připravené v pohotovosti. Vyrazila jsem kupředu, běžela jsem ještě rychleji než předtím. Všechno ustupovalo do pozadí - Slunce prodítrající si cestu skrz clonu mraků, stromy míhající se kolem mě, Edward uhánějicí mi po boku. Nic z toho nebylo důležité. Jenom já a moje žízeň rvoucí mi ohryzek z krku.
Doběhli jsme až k tomu zvířeti. Byla to liška (zase to zvíře - copak mě pronásleduje?), která právě hrabala cosi v zemi.
Odrazila jsem se ke skoku. Vrhla jsem se na ni. Snažila se mě pokousat, poškrábat, bránila se opravdu statečně, ale nic z toho jí nepomohlo. Její pokus o obranu jsem ani nespozorovala, na mé kůži to nenechalo žádné šrámy. Nebylo těžké ji skolit. Zakousla jsem se a sala a sala. Před očima se mi míhaly nesrozumitelné obrazy plné slepičích vajec, malých lištiček a pytláckých ok. Krev byla lahodná, utišovala tu bouři v mém krku. Hasila vařící se vodu, tupila čepele milionu nožíků zarévajících se mi hloub a hloub do masa. Když už nebylo co z lišky vysát, necítila jsem v krku nic kromě té lahodné chuti. Opět jsem byla schopná vnímat realitu.
Rozhlédla sjem se, co dělají ostatní. Bella se svou liškou už dávno skončila. Ty tam byly temné kruhy pod očima. Ty teď navíc měly nazlátlou barvu, stejnou jako Edwardovy a Jasperovy.
"Taky mám tak zlatý oči jako vy?" nedala mi má zědavost.
"Ne, ty jsi novorozená" promluvil Jasper. "Tvoje oči teď budou pár měsíců rubínově červené. Ale za nějaký čas se zbarví do zlata stejně jako ty naše."
Červené oči? Jako nějaká příšera z hororu. Ale ty JSI příčera z hororu - našeptávalo mi moje druhé já, to zlomyslnější, ironické a škodolibé já. Srandu z toho měl i Edward, který byl jediný svědkem mé vnitřní slovní výměny.
"Tak mě napadá, Edwarde, slíbils mi, že celou cestu zpátky můžu běžet." Co takhle závod dodala jsem v duchu.
"Nemáš šanci" spiklenecky na mě Edward zamrkal a vyrazil kupředu. Zasmála sem se a rozeběhla se za ním.

"Co mi k tomu řekneš?"
"K čemu jako?"
"No k tomu telefonátu od slečny Brokleynové"
"Já za to nemůžu, že je to hysteriská kráva"
"Jak to mluvíš, sakra, je to tvoje profesorka?"
"Jak mi huba narostla."
"Sakra, Ginny, kdy tohle konečně přestaneš dělat?"
"Dělat co? Kdy už konečně začnu souhlasit se všemi názory nadřazených? I když jsou špatné? To mi tím chceš říct, mami?"
"Ne, takhle jsem to nemyslela. Chtěla jsem říct, kdy konečně dostaneš rozum."
"Asi nikdy, protože jsem po tobě."
"Tak to jsi přehnala mladá dámo. Ještě si o tom popovídáme. Teď už musím jít."
"Kam zase?"
"Do toho tobě nic není. Jenom se po dobu mojí nepřítomnosti pokus nevyvést nějakou blbost, buď té lásky."
"Neměj péči, umím se o sebe postarat."

Opět ten pocit, že mi patří celý les. Že jsem svobodná jako pták... Celou cestu jsem se mu držela v patách a teprve kousek před cílem jsem do běhu dala všecho a předhonila ho. Nakonec jsem dorazila k domu Cullenů asi pět vteřin před Edwardem a necelou minutu před Bellou a Jasperem.
Páni, byla jsem vážně rychlá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LeNiCe LeNiCe | Web | 21. dubna 2009 v 18:00 | Reagovat

s těma andílkama jsi ma naštvala (vždyť jsou tak roztomilounký) a za ten komentík se ti omlouvám, ale já jsem to nemohla vydržet

2 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 21. dubna 2009 v 19:59 | Reagovat

no to je taka blbost, co me napadla :D

3 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 21. dubna 2009 v 19:59 | Reagovat

napis kapcu k denik normalni pubertacky pliis

4 Angee Angee | Web | 22. dubna 2009 v 16:53 | Reagovat

tyjo... pěknéé... a hele, asi jsem pochopila... v první kapitole to byli vzpomínky jakoby její mámy... žejo?? jak ona vyrůstala, ta Gigi... že??

5 LIzz LIzz | Web | 22. dubna 2009 v 21:14 | Reagovat

Zajímavý..xDD jako ale z některejch tech vět jsem nemohla..xDD se těšim na pokráčko.x.D

6 Kaku Kaku | Web | 15. května 2009 v 14:24 | Reagovat

Vážně bezva...hezky piš, aby tu další kapča byla co nejdřív, jasný?  ;)

7 Shig Shig | E-mail | 3. června 2009 v 22:07 | Reagovat

Jé já se překonávám už třikapitoly takhle zažraná jsem byla naposled když se ke mě dotaly knížky Stmívání :-D fakt se mi to libčí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama