3. Dita - Přítomná budoucnost

3. dubna 2009 v 17:50 |  Matka a její vnuk

Dopsala jsem to. Nevíte, jakou mi to dalo práci. Je to vypocený, psaný asi načtyřikrát. Obvykle sednu, napíšu, upravim chyby, zveřejnim... Ale tentokrát mi to moc nešlo x). Ale snad to je dobrý, ke konci mi dokonce běhal mráz po zádech (to většinou znamená buď naprostou sračku nebo dokonalý dílo) x)
Tuhle kapitolu věnuju Lizzie, i když upřímně nevím za co. Nechci říct, že si ji nezaslouží, jenom nevím konkrétní důvod :D Možná za to nadšení, když se dověděla, že se snažim tenhle salát napsat x) Takže Lizzie, tohle je pro tebe.
Snad se vám to bude líbit, snažila jsem se napsat to jak nelíp umím...


Zmačkala jsem noviny do kuličky v záchvatu beznaděje. Cévami se mi začínala rozlévat histerie. Po zádech mi přebíhal mráz, skloubil dohromady zlost nad sebou samou, údiv nad okolním dějem a naprostou bezradnost. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Zavolat někomu? A komu... A navíc jak? Copak dokážu volat s těmi novými přístroji?...
Vyskočit z okna? To by nebylo řešení...
Podpálit dům? Sakra Dito, mysli...
Snažila jsem si zrekapitulovat všechno, co jsem věděla, i to, co jsem jenom tušila. Já jsem já a jsem v budoucnosti. Moje matka je taky já, ale žije ve vlastní přítomnosti. Moje dcera je teď nejspíš já a je v její minulosti, ovšem v mé přítomnosti. A ten malý klučina je nejspíš můj vlastní vnuk, ovšem já jsem teď jakoby jeho matka, protože jsem vlastní sestra....
Hlava mi z toho třeštila jako po náletech, bylo to strašně zamotané. Ztratila jsem se v toku vlastních myšlenek. Ačkoliv to do sebe částečně zapadalo, každá věc zvlášť dávala smysl zhruba stejný, jako okurka stepující na zádech nosorožce.
Dobrá, teď už vím kdy jsem, ale stále nevím, kde jsem. Což považuju za zásadní problém, protože čas ovlivnit nedokážu, ale prostor ano. Došla jsem k nejbližšímu oknu, které bylo hned naproti stolu. Odhrnula jsem podivně vyhlížející záclonu, na které byste klasický záclonový motiv květin hledali jen těžko. Pohlédla sjem z okna ven a dech se mi zatajil. Podle toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že jsem v rodinném domku, ovšem bez zahrady, pokud se neschovává na druhé straně domu. Ulice okolo byly tak odlišné od těch, které jsem byla zvyklá vídávat a přesto tak podobné. Kolem domu právě projelo... auto? Ani na závodech formule jedna se takové vozy nevyskytovaly. Ale teď, když už vím, do jakého roku jsem se to dostala, by mě to nemělo překvapovat. Vždyť já jsem přeskočila dvacet let vývoje lidstva, za tu dobu se toho určitě změnilo víc než dost.
Ne!, okřikla jsem se v duchu, nesmím uvažovat v minulém čase. Všechno teprve nastane, nic z toho se ještě nestalo, protože se během pár minut opět rozložím na atomy a předimenzuji se do vlastní doby, nebo něco podobného. Jenom neuvažovat v minulém čase.
Ještě jednou jsem se zahleděla do ulic, tentokrát s větším zájmem a pozorněji. Snažila jsem se v nich nalézt to, co mi připadalo tak povědomé, co mi připomínalo něco notoricky známého. Pootočila jsem hlavu trochu doleva a... PRÁSK!... Najednou mi to všechno došlo. Když se podívám tímhle směrem, koukám se na místo, kde stojí náš starý dům. Už si není moc podobný, omítka má teď úplně jinou barvu a na střeše jsou nové tašky, ale je to on. Tam, vzadu na konci ulice se krčí obklopený novějšími a hlavně modernějšími stavbami, ale je to on. Dům, který tak nějak spojuje současnost, minulost a budoucnost. Protože teď je buoucnost... Nebo je přítomnost? Jsem tu teď a tady, takže se jedná z jednoho hlediska o přítomnost, ale vlastně je to zároveň i budoucnost. V tom případě by minulost znamenala příomnost a.... Hlava se mi z těch úvah motala. Ani já sama jsem netušila, CO se to kolem mě stalo. Potřebuju aspirin...
***


Šla jsem opět do pokoje. Nerada bych řekla "můj" pokoj, i když v něm teď nějakou dobu zůstanu, alespoň do doby, než najdu způsob, jak se dostat zpátky. Otevřela jsem skříň, která by mohla být šatní. Teď, když už jsem věděla, čí ten pokoj je, mohla jsem se v něm pohybovat s jistou dávkou volnosti. Přece jen, když se přehrabuji ve skříni vlastní dceři, není to tak strašné jako rabování cizích věcí. Hledala jsem něco normálního na sebe, ale všechny svršky končily pohozené na podlaze. Nic z toho nevypadalo jako oblečení na běžné nošení. Po tom, co jsem obsah celé almary vyházela ven jsem si povzdechla a s pocitem ohromného sebezapření jsem si natáhla jakési šaty, které ačkoliv vypadaly velice nekomfortně, dalo se v nich přece jen normálně existovat. Byly velice tmavě modré (asi není tak těžké uhodnout oblíbenou barvu majitelky), dlouhé těsně nad kolena a po levém boku se skoro až okraji kalhotek táhl rozparek, nejspíš home-made výrobek aneb udělej si sám. Pod prsama byly nařasené a ozdobené černým štrasem. špagátková ramínka se mi sice trochu zarývala no ramen, ale dalo se to snést. Bylo to tím, že jsem měla trochu větší prsa, než na jaká byly tyhle šaty šité.
Potom jsem složila pyžamo a zastrčila ho pod polštář. Opět totiž promluvila moje pořádkumilovnost, kterou velice ráda praktikuji u kohokoliv jiného, jenom ne u sebe v pokoji. Nato jsem zkontrolovala malého. Spal pravým miminkovským tvrdým spánkem a vypadal nadmíru spokojeně. Je to hrozně krásný klučina, vydržela bych se na něj koukat hodiny, jenže teď zrovna na to tak trochu nemám čas. Začínala jsem uvažovat o možnosti, že zatímco tady jsem nestrávila ještě ani den, tam doma už klidně může být rok pryč. Snad každý to zná z fantasmagorických filmů. Jen doufám, že až se mi povede vrátit se zpět, nenajdu tam padesátiletou ségru a její dospělé děti. Asi moc koukám na fantasmagorické filmy, jinak si tyhle myšlenky neumím vysvětlit.
***


Asi o hodinu později, kterou jsem strávila detailnejším zkoumáním nově získaného obydlí (mimochodem - vypadalo to tam přesně jako u nás doma, až na ten pokojíek, přirozeně), se domů vrátilo moje staré a prací zničené já. Jak se mám oslovovat? Copak sama sobě můžu říkat mami??? A nebo si mám říkat Hej, já?
"Nazdárek Eliško, to bys nevěřila, jaká byla na hlavní zácpa" zašvitořilo MSJ (mé staré já - rozumíme) ode dveří.
"Hm" bylo jediné, na co jsem se zmohla. Knedlík v mém krku musel být větší než bota mého dvoumetrového prastrýce. Copak vážně budu vypadat takhle? Ty vrásky kolem očí rozhodně nebyly způsobeny smíchem. Na vlasech se objevovaly první šediny, nepřekryla je ani levná kaštanově hnědá barva.
"A co ty?" pokračovalo MSJ, "už je ti líp?"
"Ale to víš, že jo, ma-mi?" hlas mi na konci věty sklouzl do otázky.
"Copak, zase potřebuješ půjčit peníze?" zeptalo se MSJ automaticky, ta moje dcera asi není žádnej svatoušek. Hlavou mi prolikl spásný nápad, konečně jsem přišla na osobu, která mi snad pomůže. Jedině onami může říct, jak ven z tíéhle šlamastiky. Jenom doufám, že ji ještě najdu.
"Ne, nepotřebuju, ale potřebuju poradit." začala jsem nenápadně, snad to vyjde.
"Tak spusť, poslouchám" řeklo MSJ.
"Bylas někdy v Gotwaldově ulici, konkrétně v domě s číslem 765?" snažila jsem se to vzít obloukem. Jestli k téhle časové výměně někdy došlo, pak si to MSJ určitě pamatuje. Aspoň by mělo.
"Hmmm, myslím, že ne." zaváhalo. "Proč se na to ptáš?"
"Ale to nic, jen tak." radši jsem zařadila trochu zpátečku, nechci dostat infarkt ve čtyřiceti. "Hele, ma..- mami" přinutila jsem se říct to slovo "Já si teď musím jít něco zařídit. Zjistit si, co se dělo ve škole a tak, jo?"
"Tak jo, ale nikde se moc necourej, když ti ráno nebylo dobře." napomenulo mě starostlivě MSJ a pustilo mě bez dalších řečí ven.
Šla jsem rovnou ven z domu, naštěstí jsem cestou nepotkala žádné záhadné zařízení, s jehož ovládáním bych si nevěděla rady. Připravovala jsem se na zámek na dveřích reagující jen na určitý tón hlasu, ale to by nebyl nejětší problém. Stašné by byly otisky prstů - ty bych totiž nijak nezfalšovala a zůstala bych uvězněná uvnitř. Asi jsem modernizaci té doby přece jenom trochu přecenila.
***


Divím se, že jsem se cestou nikde nezabila, ale dokázala jsem dojít bez úhony až k domu s číslem 765, do domu, který mi včera večer tak radikálně zatočil se životem. I když, po realné stránce věci mi ten dům radikálně zatočil se životem už před dvaceti lety. Co když už nepracuje? Co když už s tou živností skončila? To by znamenalo naprostou katastrofu.
Zaťukala jsem na dveře a s kamenem v plicích jsem vyčkávala, jestli mi někdo otevře a nebo zůstanu napospas vydána navěky věků budoucí přítomnosti. Potom se dveře otevřely, v šeru místnosti jsem neviděla osobu stojící uvnitř příliš zřetelně, ale podle oblečení a šperků odrážejících světlo, které přicházelo zvenčí, jsem ji poznala ihned. Je to ona, jenom ve starším vydání.
"Já jsem ti říkala, že se ještě uvidíme" zašeptala tajemně a s pokynutím ruky se otočila. Z hluboka jsem se tedy nadechla a vstoupila za ní do jámy lvové. Nebo do místnosti spasení? To se uvidí. Každopádně... je tu naděje... Naděje na návrat domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katk@ - ♥SB♥ Katk@ - ♥SB♥ | Web | 3. dubna 2009 v 19:20 | Reagovat

Super! Na tvém psaní, je jasně vidět, že čteš Ptatchetta. :D Fakt, budu se muset víc snažit, píšeš líp než já.

2 Lizzie Lizzie | Web | 3. dubna 2009 v 20:15 | Reagovat

Super! Dobře opičim se po KAtce...xD Ale ono je to vážně super..xD Jé a děkuju za věnování:)A těším se na pokráčko..Samozřejmě jko vždy..xD

3 Anča :-* Anča :-* | Web | 4. dubna 2009 v 10:27 | Reagovat

Je to krásné.. fakt :) a už pomalu začínám chápat vztahy.. jako rodinné.. jako fyzické :D no víš jaké ne ?:D

4 Ainë SB ♥ Ainë SB ♥ | Web | 5. dubna 2009 v 8:42 | Reagovat

Je to vážně super! Nejvíc mě dostala tahle věta:"každá věc zvlášť dávala smysl zhruba stejný, jako okurka stepující na zádech nosorožce." To je dokonalý :D líbí se mi jak tam řešíš, jestli je přítomnost nebo budoucnost, je to vtipný a pěkně se to čte.

5 Angee Angee | Web | 5. dubna 2009 v 15:28 | Reagovat

hm... je to zajímavý... konec je nejlepší x) se mi líbí nejvíc... fakt napínavý toe :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama