Prolog

26. března 2009 v 20:58 |  (Ne)konečně (ne)živá

Slibovala jsem to už dlouho, tak je to konečně tady x). Užijte si to, jak nejvíc můžete, i když možná budete zklamaní. Trochu jsem vás asi navnadila na senzaci, a ono to třeba není tak senzační x) Uvidím z vašich komentářůx)
Jinak, aby v tom nikdo neměl nepořádek. Hlavní postavou je GiGi (holka), jinak taky Ginny, celým jménem Ginevra Winston-Brownová. Jedná se o OC (Original Character - osobu, která v žádné z knih nefigurovala a já si ji vymyslela.) To je na úvod všechno, co jsem mohla říct. Snad jsem neřehlídla nějakou chybu nebo tak x)

P.S. když si z obličeje na obrázku odmyslíte ty klofáky, máte před sebou GiGi (aspoň já si ji tak představuju)

---

Věděla jsem, že je za mnou. Věděla jsem, že mu nemůžu uniknout. Že mu neuteču. Byl příliš rychlý. A taky ho neporazím, až dojde na souboj. Byl příliš silný. Nemohu ho přelstít, nemohu ho uporsit, nemohu ho přesvědčovat. Byl příliš rozhodnutý skončit to se mnou. Nemůžu dělat nic, než se jen snažit utéct. Snaha, kterou jsem vkládala do běhu se nemohla vyplatit, nemohla jsem být rychlejší než on. I kdybych běžela velmi rychle, kdybych zatínala svaly až bych do nich dostávala křeče, kdybych se řítila lesem až do úplného vyčerpání sil, stejně mě jednou dostane. A pak? Možná to nebude bolet. Možná to chce mít rychle za sebou, stejně jako já. Třeba to nebude prodlužovat. Snad to odbude stejně rychle, jako utíká.
Zakopla jsem o větev a spadla na zem. Chtěla jsem pád zbrzdit rukama. Rozedřela jsem si je do krve. To nepomůže. To ho jetě víc rozběsní. A kdyby náhodou ztratil mou stopu, tohle ho přivede zpět. Přímo ke mě. Rychle jsem se zvedla a pokračovala v beznadějném pokusu o útěk. Nikdy jsem neběžela tak dlouhou dobu bez přestávky. Nikdy mě taky nehonil nikdo takový. Nikdy mě nehonila smrt.
Znovu jsem zakopla, tentokrát o kámen. Cítila jsem silné škubnutí v kotníku. Asi je podvrtnutý. Rychle jsem se posbírala a vyrazila znovu vpřed. Jen se neohlížet, to by mě zpomalilo. Už po pár krocích bylo jasné, že na levou nohu nemohu plně došlápnout. Nejde se o ni opřít, okamžitě se mi podlamuje, jakoby neunesla tíhu mého těla.
Zastavila jsem se. Nešlo už dál utíkat. Nešlo už dál snažit se zachránit holý život. Nemohla jsem dýchat. nevěděla jsem, jestli strachy nebo v důsledku mého dlouhého běhu. Stála jsem a čekala, až si mě smrt vezme k sobě. Zbytečně umřu unavená. Mohla jsem si celou tu šarádu odpustit, mohla jsem ho nechat aby mě dostal. Nemusela jsem se pokoušet zachránit si život, který byl ztracený už ve chvíli, kdy mě poprvé viděl. Dřív než já jeho. Stála jsem a čekala na úplný konec. Srdce mi bilo pomaleji a pomaleji. Jakoby také vědělo, že všechno končí teď a tady. Jakoby se už předem připravovalo.
Ne, strach jsem neměla. Cítila jsem spíš lítost. Litovala jsem svoji rodinu, která mě ráno nenajde ležet v posteli. Litovala jsem mé kamarády, které bude zítra čekat jen prázdná školní lavice. Litovala jsem mé sousedy, kteří se vždycky starali o mou kočku, když jsem byla pryč. Ale nejvíc jsem litovala jeho. Litovala jsem ho pro to, jaký byl. Jaký byl bez ohledu na to, jestli si tu cestu dobrovolně sám vybral. Bylo mi jasné co je zač, hned jsem to věděla. Hned v tom okamžiku, kdy jsem ho spatřila na kraji lesa vysávat krev z lišky. Mám snad umřít za to, že znám jeho tajemství? Mám se vzdát svého života kvůli nestvůře, která si nedávala pozor, jestli ji někdo nevidí? Mám odejít bez rozloučení, protože mi nedá čas?
Najednou jsem si uvědomila, že neslyším žádné koky, žádný dech. Nic co by nasvědčovalo tomu, že nejsem v lese sama. Copak to vzdal? Proč by to dělal. Viděla jsem ho utíkat, stačily by mu tři kroky a byl by u mě. Viděla jsem ho rvát stromy i s kořeny. Stačilo by mu zvednout ze země kámen a hodit ho po mě. Po tom všem mě nechá být? Byla jsem dotčená. Já se tak honím kvůli ničemu? V duchu se loučím se všemi lidmi, které znám, jen tak pro nic?
"No tak pojď, vem si mě. Tady mě máš, na co čekáš?" zakřičela jsem mezi stromy. Chtěla jsem aby to ukončil. Aby to přestalo. Abych mohla klidně odejít pryč z tohoto světa. Na co to ještě protahovat. Jestli mě nezabije on teď, udělá to někdo jiný za chvíli.
Najednou se objevil. Vynořil se zpoza stromu. Z druhé strany než bych ho čekala. Nadběhl si. Klidně sledoval, jak utíkám před něčím, co na mě už dávno čeká v cíli. Kdybych se nazastavila, nalétla bych mu přímo do náruče. Postupoval směrem ke mě, pomalu, velice pomalu. Snad ještě pomaleji než jakýkoliv člověk. Kam se vytratila ta jeho neuvěřitelnná rychlost? Snaží se tu chvíli protahovat?
Na rtech se mu objevil šibalský úsměv. Těší ho snad moje zoufalá touha zbavit se svého tepajícího srdce? Vždyť konec je jenom začátek něeho jiného, nové kapitoly. A v té nové kapitole už není místo pro mě. Koukala jsem mu do očí, měl je temně hnědé. Přikrčil se jako šelma před útokem na svou kořist. Já byla ta kořist. Nechtěla jsem vidět, jak mě zabíjí, chtěla jsem zavřít oči. Zatím jsem ale byla spoutána pohledem těch jeho. Nedalo se odtrhnout od jeho tváře. I přes to, že se přede mnou právě otvírala brána do světa mrtvých, jsem pomyslela, jaké by bylo objevit se s ním na maturitním plese.
Odrazil se tak rychle, že to moje oko nedokázalo zpozorovat. Skočil mi po krku. Poslední, co jsem cítila, byly jeho chladné rty na mé pokožce, potom děsivou bolest, jak mým krkem projely jeho ostré zuby. A potom byly všechny bolesti tak silné, že nešlo určit jejich původ. Bolí mě hrudník proto, že mám všechna žebra rozdrcená, nebo se mi někdo snaží vyrvat srdce z těla dřív, než stihne učinit svůj poslední úder? Krkem se mi rozlévalo rozžhavené zlato. Pálilo to, štípalo, hořelo, všechno najednou. Přestávala jsem vnímat, všechno černalo. Smrt je nakonc horší, než jsem čekala. Bolí víc, než jsem předpokládala. Ať už to skončí. Modlila jsem se ke všem svatým i ke všem ďáblům. Bylo mi jedno, jestli mě čeká ráj nebo peklo. Všechno, jen ne tohle. Ta bolest byla horší než očistec. Rvalo mi to vnitřnosti. Veškerá křeč, která mnou kdy projela, se nemohla vyrovnat s tímhle zážitkem. Ani to nejhorší zranění nebolelo tolik, jako tohle. A přede mnou bylo jenom černo. Občasný záblesk noční modři a potom zase černo. Bolest neustupovala, naopak sílila. Ale já přece umírám! Tohle má přestávat! Kde jsou zvonky nebeského štěstí? Kde je zlomyslný chcechtot pekelných bytostí? Kde je nějaká otevírající se brána? Proč to ještě cítím? Jsem přeci mrtvá, tak proč to pořád tak pálí?
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Nevím, jestli jsem vůbec ležela. Možná jsem se vznášela ve vzduchu, protože zemi pod sebou jsem necítila. Mohla jsem stát, mohla jsem sedět. Protože svoje tělo jsem necítila. Cítila jsem jediné - rozžhavené zlato pulzující mi v žilách. Nebo se mi rozlévalo po svalech? Možná obojí, zplavovalo každičkou buňku mého já. Každé zákoutí mozku, každý záhyb kůže. Všechno jako v jednom ohni...
A pak to konečně začalo přestávat. Zvolna to odcházelo pryč. Konečně umírám, pomyslela jsem si. Srdce už tepalo značně pomalu, po chvilce úplně umlklo. Konečně je smrt tady, připravená vzít mě pod svá ochranná křídla. Odnese mě pryč od toho netvora. Pryč od všeho známého.
Ale... já mohla dýchat. Jak to? I když mi vzduch v plicích už nepřinášel žádnou úlevu, já stále mohla dýchat. Věděla jsem o existenci končetin, věděla jsem o svých prstech. A slyšela jsem hlasy okolo. Třeba se nebeští andělé radí, jestli mě nepošlou do pekel, za to, jak snadno jsem se vzdala.
Pokusila jsem se pohnout prstem. Podařilo se mi to. Ale moje víčka byla těžká, zvednout jsem je nedokázala. Místo toho jsem se zaposlouchala do zvuků okolo. Šepot neustával, naopak spíš sílil. Vrzly dveře. Slyšela jsem něčí kroky pohybující se velice potichu po koberci.
"Jak je na tom" ozval se melodický, zvonivý hlas. Ženský. Že by přeci jen nebeské zvonky? Takový hlas nemůže být pozemský.
"Už to přestává" zazněl další hlas, tentokrát hluboký, mužský. Zněl jako pohlazení. I to nejjemější hedvábí by v porovnání s jeho hlasem zdrsnělo. Nic co jsem doposud slyšela se mu nevyrovnalo.
"Alice?" to byla opět ta první žena, ta zvonková víla.
"Otevře oči asi za půl minuty, podle mě už všechno slyší." zaslechla jsem o trochu dál, než předchozí dva.
"Zmateně jsem poslouchala dál, ale nic už se neozvalo. Byla jsem zvědavá na obličeje těch lidí. Pomalu, velice ztěžka jsem otevřela oči. Zamrkala jsem, ačkoliv jsem instinktivně vycítila, že je to zbytečné.
A pohlédla jsem do tváří osmi andělům...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ainë SB ♥ Ainë SB ♥ | Web | 27. března 2009 v 12:08 | Reagovat

Tak tohle je něco úplně jiného než deník puberťačky, který jsem četla předtím. Opravdu jsi se moc zlepšila, je to strhující, četla jsem jedním dechem. Krásně umíš líčit pocity a myšlenky. Líbí se mi to a čekám na pokračování :)

2 Mu~he.he Mu~he.he | E-mail | Web | 27. března 2009 v 16:51 | Reagovat

ehm...promin, ale s tohohle sem si precetla prvni vetu, mozna ani ne celou a uz me to odradilo. No, ja holt nejsem an ty vazne povidky...

3 Nici Nici | Web | 27. března 2009 v 21:24 | Reagovat

mno.. vypadá to zajímavě :)) jsem zvědavá jak se to vyvine dál :))

4 Niki Niki | 27. března 2009 v 21:57 | Reagovat

dobrý, mě se to líbí,sem zvědavá jak to bude pokračovat :-)

5 Angee Angee | Web | 27. března 2009 v 23:17 | Reagovat

wow... nemám slov... pracuj dál, a budeš úspěšnější než meyerová x) fakt... čekám na pokračování !!! už se těším!!!

6 Lizzie Lizzie | Web | 29. března 2009 v 18:07 | Reagovat

j jje to opravdu super..xD moc se těčšim na pokračování... :)

7 LeNiCe LeNiCe | Web | 13. dubna 2009 v 22:22 | Reagovat

ahojky segrajda ty se vážně hodně lepšíš :D jen tak dákl je to fakt moc hezký, ale celkem by ma zajímalo kdo jí kousnul (to mi debilové potřebujeme nutně vědět jinak náš rod vymře) :P

8 Shig Shig | E-mail | 3. června 2009 v 21:20 | Reagovat

Jééééééé to se mi líbí doufám, že budu mít brzo čas přečíst si i další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama