Na život a na smrt

7. března 2009 v 19:15 |  Jednorázovky
Nevím, jak jsem na to přišla, ale včra včer mě napadlo napsat tuhle jednorázovku. Hlavní postava nemá jméno, říkejme jí třeba Antonie, to je úplně jedno.Ve zkratce je tahle povídka o těhotné ženě, která čeká postižené dítě... Ehm... netuším, jak jsem tenhle námět vymyslela, ale myslím, že je to docela dobré x)


Stojím na okraji dětského hřiště, odkud pozoruji děti hrající si na slepu bábu. Rukama si tisknu břicho, které se mi už začíná nafukovat a teď nad mými džínami tvoří znatelnou vyvýšeninu. Prohlížím si maminky, kterak s láskou pečují os vé ratolesti. Ale na žádném z těch dětí nepozoruji nic, co by nasvědčovalo tomu, že je jiné než ostatní malí čertíci pobíhající po parku. Žádná z těch žen nezažívá to, co budu nucena zažívat já den co deno. Každé ráno zas a znova vstávat s vědomím, že to bude už napořád stejné.
Ten den, kdy jsem to zjistila s emi vryl nesmazatelně do paměti. Byl to asi nejhorší den mého života. Pamatuji si každé slovo, každý fakt, který mi doktor přednesl. A na ty čtyři slova: Budete mít postižené dítě... Na ty se snad ani zapomenout nedá. Můj malinký chlapeček bude mít na devadesát procent Downův syndrom. Bude to úplnej debil, zaostalé a nikým nemilované děcko, pětileté děcko uzamčené ve dvacetileté schránce. vyvrhel, outsider... Debil...
S potratem jsem souhlasila hned. Přece nebudu mít dementního syna, to radši žádného. Při představě, že by si lidé říkaly "Koukej, to je ta máma od toho dementa"mě jímá hrůza. To by byla taková ostuda. Až do smrti připoutaná k věčnému nesamostatnému dítěti. Nikdy žádná vnoučátka, protože můj syn by nebyl schopen mít děti. Naprostá slepá ulička, to by mě čekalo.
Domluvila jsem se s doktorem na datu interrupce. Hned za týden od toho dne, nač to zbytečně odkládat. Musím se toho zbavit, chci být konečně zase čistá - to se mi tenkrát honilo hlavou.
Ten týden byl hrozný. neustále se mi vracely noční můry plné tělesně zdeformovaných a různě pokřivených dětí a prázdnými výrazy, z nichž většina byla připutána k invalidnímu vozíčku. Pronásledovaly mě i ve dne, pravidelně se mi zjevovaly před očima v těch nejméně vhodných chvílích. kamkoliv jsem se hnula, odevšad to na mě křičelo. Když jsem šla na nákup, všímala jsem si plakátů propagujících různé charitativní organizace, které pomáhají postiženým dětem. Nebo jsem narazila v časopise, který jsem si koupila, abych se trochu uklidnila, na reklamu chlásající: "Tobě nikdo nebral možnost žít, tak ji ani ty neber nikomu dalšímu! www.proti-potratu.cz".
V těch dnech mi bývalo často nevolno, po ránu jsem skoro denně zvracela. Vím, že to v tomhle stádiu těhotenství ještě zdaleka není možné, ale nesčetněkrát jsem měla pocit, jako by se ve mně něco pohnulo. Jako by na mě moje nenarozené dítě křičelo "Ne, mami, nedělej to! Prosím!".Za ten týden jsem si navykla sedat si vždycky k večeru na balkon a sledovat západ slunce nad rušným městem. V tu dobu jsem měla celý svět pro sebe, patřil jen mě a já si ho mohla schovat pod polštář, aby mi ho nikde nebyl schopen ukrást. Pozorovala jsem rudnoucí slunce sklánějící se k obzoru a přemýšlela o všem možném. Především o svém dítěti, které nemělo nikdy spatřit světlo života. Žačala jsem mu potají říkat Ríša - to jsem ale neměla dělat. Jakmile si něco pojmenujete, automaticky k tomu přilnete. Stane se to nedílnou součástí vašeho vlastního já. Najednou jsem Ríšu brala jako něco, co pomáhalo dotvářet mou vlastní osobu. Nedovedla jsem si představit tu ubohou nágražku života, která by jistojistě následovala, pokud bych dovolila, aby mi ho vzali. Jenže copak mu to můžu udělat? Přivést ho do světa, kde by ho společnost zavrhovala a odmítala - to nepřicházelo v úvahu.
V den, na který byla interrupce stanovena jsem se ještě naposledy byla s Ríšou projít. Chodila jsem po městě a říkala jsem mu "Podívej, Ríšo, tohle je škola. Tam bys chodil až by si trochu povyrostl. A hele, tady na tom místě stála dřív benzínka. Teď už je to jenom samoobsluha, ale mají tu to nejlepší pečivo široko daleko. Určitě by ti chutnalo. A tady... To by možná na čas byl tvůj druhý domov. Jestli bys zdědil lásku k umění stejně jako já"
Došla jsem až k dětskému hřišti. Na to stejné místo, kde stojím teď. Úplně stejně jsem si tiskla břicho, které tenkrát bylo ještě dokonale ploché. Představovala jsem si sama sebe na pozici milující matky, která se svým klukem dovádí na klouzaškách a pomáhá mu pořádně se rozhoupat na houpačce. Svíralo m ito hrdlo steskem. Už teď mi chyběl... a to jsem ho ani nemohla poznat.
Jedna malá holčička se najednou zvedla od své polorozbité bábovičky a utíkala ke své mamince. Ta jí dala napít a utřela jí ubrouskem slinu, která jí jí kapala z úst. Chvilku tam ještě stály spolu, maminka ještě něco vyprávěla, děvčátko ji ale neposlouchalo. Hyperaktivně poskakovalo po jedné noze, vypadalo, jako že nedokáže setrvat déle na jednom místě. Zdálo se být plné energie. Asi po dvou minutách holčička odskákala od své maminky a zamířila rovnou ke mně. Když ke mně doběhla, přidřepla jsem si kní.
"Copak, že jsi mamince takhle utekla?" optala jsem se jí, ale odpovědi jsem se nedočkala. Holčička tam jenom stála a usmívala se na mě. Z koutku úst jí už zase stékala slina. Zašmátrala jsem v kabelce pro kapesníčky a slinu jsem jí utřela. Ona se pořád stejně usmívala. Potom zašátrala v kapse růžových tepláčku a vyndala z ní napůl rozbalený a dost umatlaný bonbón.
"Na" řekla. Vzala jsem si od ní ten bonbón, zabalila jsem ho do kapesníku a pečlivě ho uložila do boční kapsičky kabelky.
"Děkuju" zašeptala jsem. To se k nám už ale hnala její maminka, zřejmě zděšená z toho, že si její dcera povídá s úplně cizí paní. Podívala se děvčátku do tváře. Z očí jí sálalo nezměrné množství lásky a něhy, že se to slovy nedá vyjádřit.
"Soničko, běž si hrát s dětmi. Nech tady paní na pokoji." řekla láskyplně své dceři.
Sonička mi ještě řekla "Tak pápá" a už poskakovala zpátky na písek.
"Pápá" oplatila jsem jí se slzami v očích.
"Promiňte, jestli vás nějak obtěžovala" omlouvala se mi Sonina maminka. "Víte, ona má Downův syndrom, neuvědomuje si pořádně co dělá"
"To vůbec neva-nevadí" škytala jsem, jak mnou otřásaly potlačované vzlyky. "Pro-promiňte... musím si ještě něco zařídit."
Slzy se mi hrnuly po tvářích jako kapky deště stékající po okenní tabulce v momentě nejsilnějšího deště. Místo na kliniku jsem zamířila do města. Neváhala jsem ani minutu, přesně jsem věděla kam jdu. Výlohu toho obchodu jsem toužebně pozorovala už pár dní. Vstoupila sjem do BayShopu, kde jsem pro začátek koupila malou modrou čepičku s písmenem R na čele...


Tak a teď stojím tady. Držím si svoje tříměsíční těhotenské bříško. není moc velké, pod volným svetrem by si ho nikdo ani nevšiml, ale je moje. Je v něm můj malý syn. Sice jsem si to nenechala zjistit, ale cítím vevnitř, že to bude kluk. Jednou budu s Ríšou taky takhle šťastná, jako jsou ty maminky okolo mne, i když bude jiný než ostatní. Spolu to zvládneme...


***--- o 7 měsícú později ---***


Ležela jsem na čistě povlečené běloskvoucí posteli v nemocnici. Právě jsem se probudila z narkózy. Před chvílí se mi narodilo dítě. Císašským řezem. Konečně jsem byla vzhůru a byla jsem připravená se se svým malým Ríšou pozdravit. Dovnitř pokoje vešla mladá doktorka, ve které jsem poznala Soninu maminku z dětského hřiště - ženu, která svou láskou dala život mému dítěti.
"Gratuluju vám maminko, máte nádhernou dcerku."
Dcerku? A kde je můj Ríša, pro holčičku jsem neměla vymyšlené jméno. Doktorka myslela asi na to stejné.
"Nevyplnila jste méno pro holčičku, jak se bude jmenovat? My jí tady už říkáme Štístko. Teda řeknu vám, tohle jsem ještě neviděla. Devadeát procent Down a ona nemá jediný problém, je úplně zdravá."
Zdravá? Ona je zdravá???
"Paní doktorko, jak se jmenujete?"
"Monika, proč pak?" odpověděla Sonina maminka udiveně. Na takové otázky zřejmě není zvyklá.
"Ale to nic, podejte mi ji"
"Jistěže" podala mi do náruče malou a opustila místnost.
"Moni, Moničko... Já jsem tvoje máma..."
Usmála jsem se na svou nádhernou, ale především naprosto zdravou dceru. Monika je perfektní jméno...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 7. března 2009 v 19:53 | Reagovat

Suprový, ještě jsem nic takovýho nikdy nikde nečetla, ale dostalo mě to. Nádhera :-)

2 Zubatá Zubatá | Web | 7. března 2009 v 21:37 | Reagovat

je to dost dobrej námět, výborně podanej.

(samozřejmě, že bych našla gramatický chyby, ale to je vedlejší, protože to absolutně vtáhne a nepustí :D)

3 Lizzie Lizzie | Web | 7. března 2009 v 21:58 | Reagovat

jé to je vážně super...xD teda opravdu dokonalý... Jinak.. kolik kaitol? nwm jedna mžná dvě.. takže to s těma slovníkama zas tak havarijní nebude..xD

4 <AnGee>(*-*) <AnGee>(*-*) | Web | 8. března 2009 v 17:20 | Reagovat

toe nádherný x) báješnej příběh!! x) si prostě talent x)

5 Gabux Gabux | Web | 24. února 2012 v 18:09 | Reagovat

To je hrozně nádherný! Já tu brečím :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama