11. Schod a Sen

12. března 2009 v 15:27 |  Napotřetí to dokážu!!!

Na mě trochu nezvykle začíná nová kapitola ve stejném momentu, jako skončila ta předchozí (tohle je snad poprvé). Mám z ní takový docela dobýr pocit, i když to zase není nic dokonalýho... ale mě se celkem líbí... x) Četla jsem to po sobě dvakrát, tak snad tam tentokrát nebudou zbytečný chyby x)
Let's make a baby (ne, to ignorujte x))

Odkráčela jsem nahoru do Nebelvírské věže. Hlavou mi vrtalo Removo upozornění. Co když si ze mě Sirius chce udělat jenom srandu? Co když mu vážně jde jen o ten pitomej zářez? Co když mě hodlá jenom využít a potom odkopnout?
V hlavě mi to hučelo jako ve včelím úlu. Sice jsem nikdy ve včelím ani v žádném jiném úlu nebyla, ale tak nějak se to přece říká, ne? Spíš mi to sice připomínalo hluk metra, jenže tohle přirovnání se do kouzelnického světa moc nehodilo. Šla jsem naprosto duchem nepřítomna. Což se mi taky pořádně vymstilo.
Omylem jsem srazila jedno brnění (stejně už stálo celé našišato). Udělalo to hrozný kravál, dokonce to přehlušilo to metro-úlo-cosi, které mi dunělo hlavou. Divím se, že tam během vteřinky nebyl Filch, ale ten byl nejspíš na svatbě s Protivou, toho totiž taky nebylo nikde vidět.
O chvilku později se mi povedlo zahnout do špatné chodby. Všechno jsem to přisuzovala duševnímu zmatku a ani minutku jsem nazvažovala možnost, že mi šplouchá na maják (chyba - mělo mě to napadnout jako první).
A pak, zlatý hřeb mé cesty, završení toho chabého pokusu dostat se do ložnice v pořádku se všmi končetinami a bez úhony, jsem přehlédla schod. Ne jen tak obyčejný schod. Nakráčela jsem si to přímo do toho schodu, který zmizí, když na něj někdo šlápne a potom mu uvězní nohu uvnitř. Řeknu vám, zloději by neměli šanci z Bradavic cokoliv ukrást, pokud by tady v minulosti nestudovali. Jednoduše by zůstali stát uprostřed schodiště s nakradenými věcmi v ruce a čekali by, až jim někdo pomůže ven... Já dělala něco podobného, jenom s tím rozdílem, že jsem nic nekradla a v ruce jsem tímpádem měla jen školní brašnu. Trčela jsem tam snad půl hodiny. Zkonstatovala jsem, že moje záhadné štěstí odeznělo stejně rychle, jako se u mě objevilo. Já pořád tvrdila, že je to náhoda...
Sice jsem tam čekala jako Šípková Růženka na prince, ale o jakoukoliv záchranu jsem nestála. Princové totiž obvykle nemají mastné vlasy a křivý nos...
"Ale ale, Danielsová, co ty tady děláš?"
"Čekám na Ježíška" zavčela jsem na Snapea, který šel kolem...
"Tak to si užij, ale nestojíš zrovna na frekventované cestě... Podle mě na toho Ježíška budeš čekat ještě hodně dlouho." Jo, srandičky si ze mě dělejte, všichni do jednoho. Jenže i ošklivý princ je lepší, než žádný...
"Snape, mohl bys mi pomoct ven?" zaprosila jsem. Doufám, že to už v životě nebudu muset podstoupit. Taky by bylo dobré, kdyby se s tím pan Umaštěnej Vymaštěnec nikde nechlubil. To by byla ostuda...
"Když hezky poprosíš" dobíral si mě.
"Prosím" skoro jsem zařvala. Uznávám, vůbec to nemohlo znít pěkně.
"Když myslíš" pronesl po chvíli s naprostou lhostejností a chystal se odkráčet pryč.
"Ne... NE! Nikam nechoď." zaječela jsem na něj, protože při představě, že tu budu tvrdnout další půlhodinu, mnou cloumala hysterie. "Prosím tě, vytáhni mě z toho schodu. Prosím" to už bylo pěkně. Taky jsem se ovládala, i když bych mu mnohem radši vytrhala chlupy na stehnech pinzetou hezky jeden po druhém, aby ho to hodně bolelo. Ale milý tón hlasu jsem udržela i přes všechny obtíže.
Snape se tedy sklonil k mému kotníku a nijak se nesnažil skrývat svou nelibost. A jelikož už jsem štěstí neměla začal se kolem hemžit dav bradavických studentů. Všichni se smáli, já bych se smála taky (ovšem za předpokladu, že by v tom schodě byl uvězněný nekdo jiný).
"Díky" sykla jsem Snapeovi do ucha, když už jsem stála oběma nohama na pevné a hlavně nemizící zemi. Nato jsem posbírala zbytky své cti a odkráčela jsem s nosem nahoru pryč. Fakt, že jsem během toho třikrát zakopla o schod už radši necháme bez komentáře, protože ostatní to bez komentáře rozhodně nenechali.
***


Později k večeru kolem šesté hodiny jsem seděla s Kate ve společence a učila jsem se. Psala jsem pojednání o válkách skřetů v Severním Kanadě v druhé polovině patnáctého století. Bylo to hrozně záživné téma. Skoro jsem přemýšlela, že si oční víčka podložím zápalkami, aby mi pořád nepadala dolů. Ale, přiznejme si to, vypadala bych poněkud směšně. Dnešní tyjátr na schodech mi stačil. Probírala jsem se v těch datech, i když jsem za mák ničemu nerozuměla. Připadala jsem si jako retard.
Po chvíli se Kate vedla se slovy, že už je unavená a půjde si lehnout. Pořád ještě jsem se snažila přijít na to, proč vlastně Bořivoj Udatný napadl tehdejšího ministra kouzel. A jak jsem tak zabraná do úkolu, ani jsem si nevšimla, že se společenská místnost úplně vyprázdnila. Jediný, kdo tam ještě zůstal byl Remus.
Vstala jsem ze svého místa a šla jsem k němu.
"Ahojky Reme" pozdravila jsem zvesela, jako by se ta slovní výměna dnes po hodině přeměňování vůbec nekonala.
"Nazdárek Lis, sedni si tady, musím ti něco říct." řekl Remus.
Sedla jsem si a poslušně poslouchala, nevypadalo to ale, že by se Remus chystal začít.
"No?" pobídla jsem ho, protože to čekání až se rozpovídá mi přišlo nekonečné a trochu nudné.
"Ono je těžký začít takhle z fleku." skoro zašeptal.
"Tak prostě začni od začátku a dostaň se až ke konci" snažila jsem se ho navést správným směrem. Připadala jsem si skoro jako hrdinka z nějakého románu, netušila jsem ale proč.
Remus zase dlouhou dobu nic neříkal, jenom seděl a koukal se mi do očí. Ty jeho měly takovou zajímavou barvu. Byly víceméně karamelově hnědé, ale když se oheň v krbu trochu pohnul, nabíraly zlatý nádech. Připomínaly mi burákovou pomazánku (Jenže z nějakého důvodu mi to nepřišlo vůbec směšné... naopak, v tu chvíli to vyznělo celkem romanticky.)
Potom jsem se k němu nahnula, on ke mě taky. Jakobychom měli jednu mysl a oba nás v tu chvíli napadla ta stejná věc. A už jsme měly obličeje těsně vedle sebe.
Zavřela jsem oči a políbila ho. Remuse... S naprostou samozřejmostí, jako by to nikdy nemělo být jinak. Líbala jsem ho, trvalo to možná dvě hodiny, možná jen nanosekundu... nevím. Byl to ještě lepší pocit, než když člověk narazí na Bertíkovu fazolku s příchutí mléčné čokolády. Po té neurčitě dlouhé době jsem se od něj odtála a znovu jsem se mu zadívala to těch burákových očí.
"Remusi..." zašeptala jsem.
"Lis... já... Miluju tě, už celou věčnost..." řakl a začervenal se. Bylo to hrozně roztomilé.
"Já tebe taky..." slyšela jsem se odpovídat. Ani mě to nepřekvapilo, i když by teda určitě mělo.
"Ehm-ehm" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se po hlase a tam stála profesorka McGonagallová. Co ta tady dělá...?
"Slečno Danielsová, nemám proti vašemu vztahu námitky, ale vzhledem k tomu, že stále ještě neumíte přeměňovat krysu v papouška, jsem nucela udělit vám domácí vězení a zákaz schůzek s kýmkoliv druhého pohlaví" prohlásila McGonalka.
"Co prosím?" podivila jsem se. Tak nějak jsem netušila, proč to všechno říká. Vždyť jí může být naprosto jedno, co a s kým dělám ve volném čase.
"Lis, co to tady blábolíš?" porkačovala dál, jenže tentokrát mluvila jiným hlasem. Remusovým hlasem...
A pak jsem se probudila...
Společenská místnost byla napůl zaplněná a Kate stále seděla se mnou u stolu.
Místo profesorky McGonagallové za mnou stál Remus a zíral na mě s hrůzou v očích.
"Tys asi usnula, co?" zeptal se mě.
"Abrhfmhrgnsmfhrt" Proboha, jestli jsem mluvila ze spaní, tak to potěš pánbůh.
"Mluvila jsi ze spaní"
"brmbrmbrmbleblagooo" A sakra... Naštěstí se mi v tom samém okamžiku vrátila řeč. "Promiň.... jsem una-unavená. Jdu nahoru. Spát...jo, spát. Nahoru... unavená" žblebtala jsem pátý přes devátý načež jsem se kvapem zvedla, nechala všechny své věci na stole a upalovala do ložnice...
Klidně bych dva měsíce normální smůly vyměnila za těch pár dní štěstí. Tohle je totiž nejspíš odplata za to, že jsem necelý týden mohla okusit, jaké to je žít, když máte své osobní štístko... To se mi tedy někdo tam nahoře docela krutě mstí
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zubatá Zubatá | Web | 12. března 2009 v 16:11 | Reagovat

burákový máslo XD

2 Lizzie Lizzie | Web | 12. března 2009 v 19:06 | Reagovat

teda tak chudák teda... nechtěla bych.. ale je to úžasný jako obvykle.. taky bych prosila jeden slovník jo?..xD

3 Katk@ - ♥SB♥ Katk@ - ♥SB♥ | Web | 14. března 2009 v 20:26 | Reagovat

Je to skvělé jako vždycky ale tentokrát mi to připadá ještě lepší XD

A mám na blogu další Elišku!!!!!!

A objev se někdy na ICQ :)

4 Claireen Claireen | 9. dubna 2009 v 10:39 | Reagovat

To je vážně skvělý! :D Nemohla bys PROSÍM napsat další kapitolu? Prosím prosím prosím....

5 Sasanka (Hlava) Sasanka (Hlava) | 9. dubna 2009 v 15:15 | Reagovat

To Claireen: Děkuju moc za pěkné komentáře... Novou kapitolu už mám z půlky napsanou a pokusím se ji dokončit co nejdřív...

6 Kaku Kaku | Web | 14. května 2009 v 19:54 | Reagovat

Rema mam ráda...Lis asi taky. :D

7 Aprille Aprille | E-mail | Web | 30. července 2010 v 14:43 | Reagovat

aaaaaaaaaaaaaa, mluvení ze spaní je zlo!!! A uplně nejhorsi to je, kdyz ma clovek spolecnej pokoj se sestrou a ta vyklada o hlubokych tichych nocich referaty na literku XD no hadejte komu se zrovna tohle stalo, že... =) Ale to nevadí, já zase ze spaní mluvím francouzsky, jak jsem se tak dozvěděla od sestřičky =) Naštěstí ségra umí francozsky jen pár základních pozdravů a tak, takže mi nerozuměla ani slovo XD ale stejně je to votrava,když se člověk nemůže ani porádně vyspat, protože neví, jestli náhodou zase neco nevyzbleptá a tentokrát v rodnym jazyce =( a tech tvych povidek clovek fakt nemuze naraz precist vic, pac jinak riskuje ze se po* smíchy XD

8 Mary-Ane Mary-Ane | E-mail | Web | 11. září 2012 v 22:16 | Reagovat

jééé... a já už doufala... Achjo :(( to mě štve, sny jsou zlo, to vím sama:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama