2.Dita - probuzení

27. ledna 2009 v 17:21 |  Matka a její vnuk
To jsem si zase jednou něco vymyslela. Napsat tuhle kapiolu bylo napůl snadný, napůl strašně složitý, jak se to vezme. Třeba konec se psal úplně sám, já mu jenom trošku pomáhala, ale při rozhovoru s 'matkou' bylo všechno na mě, ten kousek mi vůbec nešel od ruky. A výsledek? Já myslím, že celkem dobrý (jenom si to přečtu ještě jednou, jestli to vůbec dává smysl.) Kapitola je dlouhá, má tři stránky a kus (skoro rekord), ale já jsem se svou prací spokojená. Naprosto. Takže se do toho pusťte a pak mě nezapoměnte pochválit, jaká jsem holka šikulka


Ležela jsem zachumlaná až po bradu v peřině. Ještě, že je neděle, jinak bych asi umřela. Mám pocit, jako bych v noci vůbec nespala, ale ten létací sen je důkazem, že jsem přece jen musela usnout. Ačkoliv vůbec nevím, jak jsem se dostala domů, aniž by mě cestou přejelo auto. Byla jsem z té vědmy tak zblblá, že jsem vůbec nevnímala kam jdu a co dělám. Zvedla jsem jedno oční víčko, jenom tak abych viděla, jestli už je ráno. Pokoj byl nepřirozeně tmavý, za oknem máme totiž pouliční lampu, která ho osvětluje i v noci. Asi vypadla elektrika, nebo je lampa mimo provoz. Převalila jsem se na druhý bok, hlava mě bolela jako střep a cítila jsem zvláštní brnění v nohou.
Najednou někde začalo hrát rádio, pěkně blízko a pořádně nahlas. Pokojem zněla pro mě neznámá písnička plná basů, bicích a blití do mikrofonu. Něco, co by si s největší pravděpodobností pustil do rádia Radek. Hudba byla pořád hlasitější, až jsem to nevydržela a vyskočila z postele, aby zjistila odkud zní. Stoupla jsem si na studené parkety. Ale co to, v mém pokoji je přece měkky a teplý koberec? A rozhodně nemám tmavě modré povlečení. A postel mám pod oknem naproti dveřím a tady jsou dveře na jiné straně než u mě v pokoji a okno je jinde než jsem zvyklá. Co to mám na sobě za pyžamo? Tmavě modrý satén nepříjemně studil, stejně jako podlaha a perfektně zapadal do toho neznámého tmavého pokoje. Napadlo mě jediné vysvětlení. Buď jsem v noci došla k některé kamarádce, místo toho abych zamířila domů, a nebo to se mnou na ulici švihlo a já teď jsem v pokoji nějakého dobráka, který mě našel a postaral se o mě (Možnost s úchylem, nájemným vrahem a pedofilem jsem prozatím vyloučila).
Ještě jednou jsem se po pokoji rozhlédla. Vypadal přesně jako kopie Radkova pokoje, ovšem v holčičím provedení. Řekla jsem si, že tuhle záhadu vyřeším později a radši jsem se dala do zkoumání té hudby, která teď řvala tak, že to málem trhalo uši. Ale rádio jsem nikde neviděla. Rozhodla jsem se jít po sluchu, takže jsem zavřela oči a poslouchala. Kousek dopředu, ještě kousek, ještě... ne, to už je moc, zase krok zpátky. Tady... Otevřela jsem oči a udiveně jsem zírala na původce veškerého kraválu. Bylo to malé černé ...cosi. Vypadalo to... no skoro jako mobil, akorát to bylo menší, kulatější a s barevným pozadím displeje. Ale neexistuje žádnej mobil, kterej by dokázal hrát písničku. Všechny mobily umí jenom vyzvánět. Asi jsem se ocitla v domě nějakého zbohatlíka a tohle je přenosné rádio. Ale jak by se do něčeho tak malého, vešlo celé rádio? To je absurdní. Ještě jednou jsem si pořádně prohlédla pokoj. V rohu stála televize. Ohromná černá televize, vypadala spíš jako malé kino. Na psacím stole ležela černá obdélníková věc. Jo, to poznávám. To je laptop, nedávno jsem ho viděla v jedné americké detektivce. Přenosný počítač.
Je to tak, jsem v sídle milionáře, v pokoji jeho dcery, která je na výměnném pobytu ve Francii. Nádech, výdech, nic mi nehrozí.
Ta protivná věc pořád hrála, přímo řvala. Hlasitost se stupňovala. Váhala jsem, jestli to nemám nějak vypnout. Ale jak? Třísknout do toho tenisovou raketou nepřipadalo v úvahu. Po bližším ohledání jsem si všimla dvou tlačítek, na jednom zelený telefon, na druhém červený telefon. Přece jenom je to mobil. Takhle malinký? A jestli té milionářově dceři někdo volá, měla bych to zvednout nebo položit? Co když to rozbiju? Hudba drásala uši, nedalo se to vydržet. Bez rozmyslu jsem stiskla červený telefonek. A najednou se pokojem rozhostilo blažené ticho. Na displeji toho miniaturního mobilu se objevilo - Vypnout budík?. Budík hraje písničky? Odkdy?
Odněkud z vedlejšího pokoje se ozvalo: "Sakra, Eliško, vylezeš už z toho pokoje konečně? Doufám, že sis ty úkoly udělala už včera, jinak si mě nepřej. A pojď dolů, vystydne ti čaj."
To mě zarazilo. Asi jsem se praštila do hlavy, trpím výpadkem paměti a teď mám zafixováno, že se jmenuju Dita a přitom jsem vlastně Eliška a tohle je vlastně můj pokoj. A nebo mě unesli mimozemšťani a podstrčili mě místo Elišky-mimozemšťanky, a dole na mě čeká moje nová máma-mimozemšťanka. A nebo jsem jednoduše u cizích lidí doma.
Otevřela jsem dveře a našla jsem schodiště. Bez dechu jsem bosýma nohama ťapkala dolů, kde jsem tušila kuchyň a onen hlas, co mě volal. Možná spím, i když to by mě ty nohy tak nestudily. Copak mimozemšťani neznají koberec?
Došla jsem dolů a zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Na kuchyňské lince bylo tolik přístrojů a elektrických zařízení, že tam pomalu nebylo místo ani na bochník chleba. Varianta s ufouny mi najednou přišla zase o trochu pravděpodobnější. Koukla jsem se na ženu, která mě předtím zavolala. Trochu mi připomínala mamku, jenom byla o dost menší (vlastně na chlup stejně vysoká jako já, kdežto mamka mě převyšuje o dobrých deset čísel), vlasy měla odbarvené na blond a stáhnuté do drdolu, ze kterého jí vylézaly neposlušné prameny. Na sobě měla džíny, které vypadaly jako z přehlídkových mol a tričko s asymetrickým výstřihem. Nevypadala jako marťanka, ale člověk nikdy neví. Třeba jen ukradla lidské tělo a vydává se za člověka.
"Dáš si se mnou snídani nebo odejdeš do školy zase nenajedená?" zeptala se ta žena vlídně.
"Pro-promiňte, ale... kdo jste a.. co tady dělám, totiž, někoho mi připomínáte ale já vůbec... " byla jsem naprosto vyvedená z míry. Copak si ta ženská nevšimla, že jí podstrčili cizí dítě?
"Co je Eliško, nebolí tě v krku? Nemáš chrapot? Máš takový divný hlas, víš. A nesnaž se dělat si ze mě šoufky, na to už jsem docela stará, nemyslíš? Na tady máš svačinu, běž si ji uklidit do tašky. A koukej se už oblíknout, ať ti neujede autobus."
"Ale vždyť je neděle, tak kam bych jezdila" ohradila jsem se s naprostou samozřejmostí. Ani mi v tu chvíli nepřišlo, že se jedná o cizího člověka. Mluvila úplně stejně jako moje mamka, ale to už asi bude u všech matek stejné.
"Jaká neděle, ještě včera jsme se dohadovaly, že si máš udělat úkoly, protože zítra jdeš do školy. A včerejší zítra je právě dnes. Takže nebuď drzá a mazej se nahoru oblíknout." Teď už ta paní přešla do ostřejšího tónu, ve kterém jsem opět poznávala svou mámu.
Já nevím, asi je to už zvyk, ale najednou se mi naprosto vykouřilo z hlavy, že to není moje matka (i když tak rozhodně vypadá - alepoň na první pohled).
"Já nejsem drzá a nehodlám se jít oblíkat jenom kvůli tomu, že si pleteš dny, jasný? Tak mě nech dejchat. A nikam nejedu" potom mi došlo, na koho to křičím. Do tváře se mi nahrnula krev, jak jsem se zastyděla. "Promiňte, já jsem na vás nechtěla být ošklivá, vážně omlouvám se" Já za to nemůžu, vážně, to už je prostě reflex.
"Co to s tebou je, Eliško? Vážně nejseš nemocná? Asi bys přece jenom měla zůstat radši doma" přišla ke mě a sáhla mi na čelo "Páni, úplně hoříš, asi bych měla radši zavolat doktorovi, nemyslíš?"
"Ne, to je dobrý, já se z toho vyspím." Namítla jsem slabě, v hlavě naprostý zmatek.
Nemohla jsem dýchat, něco se mi usadilo v plicích a bránilo jim pracovat. Všechno kolem se točilo. Obrátila jsem se zpátky ke schodům, smířená s tím, že se opět vrátím do té temné a chladné místnosti. Ještě jsem za sebou slyšela "Dneska jdu do práce, tak musíš Filípka hlídat sama" a pak už jsem zabouchla dveře, padla na postel a spala.
***

Spala jsem hodně dlouho. Vzbudil mě až dětský pláč, to už bylo slunce vysoko nad obzorem, mohlo být kolem poledne. Ten den už podruhé jsem vstala z neznámé postele. Musím přiznat, že jsem tak trochu doufala, že se probudím doma. Napadlo mě, že ten malinký mobil asi umí i křičt, jenže ten zvuk byl tak autentický, že nemohl být vydávám žádným přístrojem. Všimla jsem si jednoho detailu, který mi předtím v tom hrozném kraválu unikl. V rohu místnosti byla malá dětská postýlka a v ní leželo miminko, malé novorozeně, kterému určitě nebylo víc jak půl roku. Takové malinké, zmuchlané klubíčko. A to klubíčko řvalo a ječelo. Asi mělo hlad. Vzala jsem ho do náruče a začala ho houpat. Děťátko se napůl uklidnilo a ručičkama mi hrabalo ve výstřihu, jako by čekalo, že ho nakrmím. Jenže to si chlapec vybral špatnou osobu. Čím bych ho asi krmila? Seběhla jsem dolů do kuchyně, už jsem se v tom bytě docela orientovala. Otevřela jsem véééélikánskou ledničku a hledala nějaký mlíko, dětskou výživu, nebo prostě cokoliv. Ale nacházela jsem jenom samou zeleninu a nezdravě vypadající konzervy.
"No tak, zlatíčko, neplakej. Podívej, teta Dita se koukne ještě do ostatních skříní a něco dobrýho ti najde, ano? Hlavně prosímtě neřvi, to se nedá vydržet."
Konečně. vítězství. Ve skříňce nad dřezem jsem objevila dětskou lahev plnou mlíka. Šoupla jsem ji tomu dítěti do úst. Vypadalo celkem spokojeně a vypylo skoro polovinu lahvičky. Uslo ještě dřív, než jsem vůbec stačilo mu tu lahev vzít a zase ji uklidit zpátky. Šla jsem ho uložit zpátky do postýlky. Už se v tom domě orientuju skoro jako doma. Však je to tady zařízené hodně podobně, takže mi nedělalo problém najít záchod.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje s tím, že zkusím začít zase od začátku a hledat důvody, proč se stalo co se stalo. Snažila jsem se zachovat si klidnou hlavu, jenže kolikrát za život se vám stane, že se najednou probudíte v cizí ložnici, v cizím pyžamu a nikdo si nevšimne, že nejste ta osoba, která tam má podle všeho bydlet. Do toho mého hloubání a přemýšlení se opět ozval mobil. Copak tady není ani na pět minut klid??? Hudba byla jiná, než když hrál budík. Na displeji byl telefon a nápis Luccy. Rozhodla jsem se hovor přijmout. Opatrně jsem stiskla zelené tlačítko a přiložila mobil k uchu.
"Haló?" zeptala jsem se váhavě.
"No nazdar Elis, kde se flákáš? Ulejvat se ze školy, to by se ti líbilo, co?" Určitě jste někdy v nějakém filmu viděly americký typ roztleskávaček střední školy. Takový ty nafoukaný nány v růžovém topu a kožené minisukni, co buď přežvykují žvýkačku a nebo cucají lízátko. A všechny mají takový ten typický vymaštěný hlas. Přesně tak zněla ta holka v telefonu. Natahovala každou poslední slabiku jako želé a na konci vět zvedala hlas víc, než bylo normální.
"Promiňte, ale tady není Eliška."
"Tak kdo tam je?" (spíš řekla: Kdoooo tam jeeeee????????)
"Tady Dita." řekla jsem omluvně, jako bych za to mohla, že si ta tajemnná Eliška vyrazila na vandr do Francie.
"Jé, promiňte paní Mrázová, já si vás spletla s Eliškou. Víte že máte úplně stejnej hlas? Já si toho nikdy nevšimla. Můžete mi ji zavolat?" Jak může vědět, jak se jmenuju? Copak mě zná? pomyslela jsem si ale nahlas jsem řekla jenom: "No, ona tady totiž není."
"Ahaaaa, a kde teda je? Proč nešla do školy?"
"Ona je... " rychle nějakou lež, něco, čemu se dá lehce věřit. "... u doktora, jo. Je u doktora"
"Ahaaa" pomalu mi tohle slovo začínalo lézt na nervy, tahle holka je fakt výmaz "tak až bude doma, tak ať mi zavolá, jóó?"
"Jasný, vyřídím"
"Tak díky a naschle paní Mrázová. "
Ještě než položila telefon, zaslechla jsem "Holkyyyy, vona je marod" a pak už bylo sluchátko hluché.
Další člověk, který si mě spletl s Eliškou. A proč mi proboha říkala paní Mrázová??? Došlo mi, že tak reagovala na moje jméno. Copak se Elišky máma jmenuje stejně jako já? To by byla hodně velká náhoda.
V hlavě mi zachrastilo, jako když hodí pětikorunu do hracího automatu. Rozsvítila se všechna možná světélka, kolečka se začala točit a celkově to tam hlasitě šrotovalo. Vyběhla jsem z pokoje rychlostí kulového blesku. Prohledala jsem celé horní i dolní patro, až jsem vedle kuchyně našla přesně to, co jsem hledala. Ložnici té ženy. Poznala jsem ho stoprocentně, podle toho jak byl uklizený a taky to byl jediný další pokoj s postelí. Vrhla jsem se k nočnímu stolku, přesně jsem věděla co hledám. Prohrabala jsem šuplíky, šatní skřín i toaletku. Nakonec jsem v koutě psacího stolu objevila to, co jsem se snažila najít. Fotografie mladé dívky v mém věku, která vypadala jako moje dvojče, a držela v ruce dítě, v obličeji lehce znuděný výraz. Pod tím nápis: Eliška s Filípkem, květen 2021. Na dalším snímku byla mladá žena, přibližně dvacetiletá. Vypadala jako já (nebo jako Eliška?), jen o trochu starší. Taky držela v ruce dítě, tentokrát zabalené do růžové zavinovačky. Pod tím nápis: Eliška, červenec 2004. Skoro, jako bych byla ve své vlastní rodině, ve vlastním bytě a zkoumala své vlastní fotografie.
Dýchala jsem hodně přerývaně. Nemohla jsem nasucho polknout, protože se mi v krku utvořil knedlík, ale jinak bych to určitě udělala, protože jestli jsem někdy měla opravdový strach, tak zrovna v tuhle chvíli. Nedokázala jsem uvěřit ničemu, co jsem se dozvěděla. Doufala jsem, že jsem jenom špatně přečetla datum na foktách, ty roky musí být nějaký kanadský žertík. Za poslední záchranu jsem považovala kuchyň. S naprostou samozřejmostí jsem tam doběhla, na stole ležely noviny, které si paní Dita četla u snídaně. Které jsem si já četla u snídaně. Moje matka, já... Moje dcera, věštkyně, Radek... Všechno tohle se mi prohánělo dutinou mozkovou. Otočila jsem noviny na první stránky a koukla se na datum....
Proboha...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lizzie Lizzie | Web | 27. ledna 2009 v 22:04 | Reagovat

Jů nádhera:D pokráčko bue kdy?:D

2 Klára Klára | Web | 1. února 2009 v 18:39 | Reagovat

Já mám také na blogu povýdku. Ale né tak dobou jako ty :D

3 <AnGee>(*-*) <AnGee>(*-*) | Web | 28. února 2009 v 14:20 | Reagovat

hustě...kdy se dočkám další kapitoly??? x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama