3. Sára

27. prosince 2008 v 12:38 |  Hladce obradce
Nazdar, lidi. Vím, že jsem už dlouho nepřidala žádnou kapitolu k ničemu, tak se to teď snažím napravit. Konečně se totiž blog.cz vzpamatoval a jde se mi přihlásit. Sice teď byla řada na Zubatce, ale ta zrovna nemá moc náladu na psaní, takže jsem převzala tenhle díl já. Musím k tomu říct ještě pár věcí:
1. Chtěla bych se omluvit za reklamu. Možná to zní blbě, ale když píšu, že má Petra T-mobile, tak to vlastně svým způsopem reklama je. Jenže u žádnýho jinýho operátora bych nebyla schopná popsat způsob, jakým zasíla SMSky (který asi většina z nás pravidleně maže a neotevírá)
2.Netuším, jesti je v Brně nějaká diskotéka Sázava, berte to s rezervou
3. Minulý rok bylo 9.10. ve čtvrtek, jenže já jsem pro tuhle kapitolu nutně potřebovala, aby to bylo ůterý, tak to omluvte.
***


tam tam tam tádydá.... Tuctucructuctydá.....
To neřešte, zvoní mi telefon. Poslední dva dny mi pořád volá nějaký neznámý číslo. Zvedla jsem to jenom třikrát a nikdy se nikdo neozval. Kdybych na druhé straně neslyšela někoho dýchat, docela bych se bála. Protože v tomhle městě asi není nic uplně nemožné, upíry, duchy a přízraky nevyjímaje.
taptydá, tumtydá.... padadadadam....
Docela se divím, že to toho člověka pořád baví. Chvilku jsem dokonce přemýšlela i o jiné identitě, jako to bývá ve spoustě amerických filmů. Když vás někdo otravuje, jednoduše si zmeníte jméno třeba na Apolena Alžběta Apokaliptická a odstěhujete se na Jamajku nebo Barbados. Jednoduché, ne? Ale v reálném světě to není vždycky tak snadné, takže to budu muset buď a) vydržet a doufat, že to toho člověka přestane brzo bavit nebo b) změnit si číslo (ale s tím by bylo moc práce, jsem už od přírody pohodlný tvor). Takže zůstaneme u možnosti první, rovná se - vypnout si na nějaký čas mobil. Stejně mi volá jenom mamka. A ta to bez mého hlasu nějakou dobu snad vydrží.
Zvedla jsem se z lavičky (Já se nezmínila o tom, že sedím v parku? Ne? Tak se zmiňuju teď.) a zamířila směr.... domov... ne, tohle slovo my pořád nejde přes pusu. Nejsem tady doma. Bydlím přece ve Varech, tady nechci zůstat napořád. Ale jestli si máma najde práci, třeba bych se mohla nastěhovat zpátky. Vytáhla jsem mobil za kapsy, že jí zavolám, ale nedošlo mi, že ho mám vypnutý. Nevadí, ozvu se jí někdy jindy.

Už jsem byla před barákem, když v tom jsem najednou měla takový divný pocit. Určitě to znáte. Takový divný pocit, že vás někdo sleduje. Intuice, nebo něco na ten způsob. Ohlédla jsem se za sebe, ale nikdo tam nebyl. Respektive, nikoho jsem tam neviděla. Hledala jsem klíče (i když, upřímně, tyhle dveře by se snáz otvíraly pořádným kopancem... jenom taková kulturní vložka) a pořád jsem cítila v zádech něčí pohled. Bylo dost nepříjemný, to mi věřte. Připadala jsem si jako figurína ve vitríně, na tu taky pořád někdo civí, jenže ona s tím nemůže nic udělat. Jenom tam stojí a nechává se očumovat stovkama lidí, co projdou kolem. Skoro bych řekla deprimující. A jak jsem se tak hrabala v tom batohu, ozvalo se za mnou křupnutí, jako když někdo stoupne na větvičku a ta se pod jeho vahou zlomí. Začínalo to být dost děsivý. Navíc už bylo docela šero, takže všechno vrhalo zvláštní tajemný stíny. Jo, přiznávám, bála jsem se. Měla jsem nasráno až v ponožkách a ty klíče jsem nemohla najít.
Byla to přesně ta doba, kdy je už moc tma na to, aby se člověk cítil absolutně bezpečně, ale zároveň ještě příliš světlo na to, aby se rozsvítily pouliční lampy. Klepaly se mi ruce. Měla jsem strach. Batoh jsem si položila na zem a dál se v něm přehrabovala, ale klíče jakoby zázrakem zmizely z povrchu zemského. Cítila jsem, že se TO blíží. Už to bylo těsně za mnou. Prudce jsem se otočila a...
"Ááááááááááááááááá!!!!!!!!!!"
Strašně jsem se lekla, ustoupila o krok dozadu a zakopla o uvolněnou kostku v chodníku. Chtěla jsem pád zmírnit rukama, ale akorát jsem si je odřela do krve. A z kapsy mi vypadly... klíče. Proboha, jak jsem mohla takhle zpanikařit. Pohlédla jsem do očí tomu, co mě tak vyděsilo. Byla to zrzavá kočka bez jedné nohy s velikánskýma očima.
"Čičí... Pojď sem, kočičko. Tys mě ale vylekala, fuj" S tím jsem se zvedla ze země a zkontrolovala vzniklé škody. Ruce jsem měla sedřený vážně strašně, ale jinak se zdálo, že všechno funguje tak jak má. Obě nohy byly na svém místě, hlava mě nebolela a nic jsem si nepotloukla. Super, vypadá to, že žiju.
"Mňáááuuu" lísala se mi ta kočka elegantně kolem nohou (poznámka: tak elegantně, jak to jenom jde, když vám chybí jedna končetina) a tak nějak smutně na mě koukala těma svýma obrovitánskýma kukadlama. Sehnula jsem se k ní abych ji podrbala, ale v tom jsem to uslyšela zase. To zašramocení a praskání a další divný zvuky. Zvedla jsem klíče, které mi předtím vypadly z kapsy mikiny a šla otevřít. Jenže dveře byly už odemčené. Takový nervy a pro nic za nic. To se může stát vážně jenom mě...
Otevřenýma dveřma za mnou dovnitř vkulhala kočka já za ní pro jistotu zamkla na dva západy.
"Tak co, číčo, co budeme dělat?" položila jsem spíše řečnickou otázku, nečekala jsem, že by mi to třínohé stvoření odpovědělo. "A jak se jmenuješ, zvíře jedno? Docela jsi mi nahnala, málem jsem se počůrala. Nemáš trochu hlad? Asi máš, viď. Tak co bysme tady pro tebe měli... Mrkev asi nejíš, co? Škoda, tý máme snad tunu." Kdyby mě někdo v tu chvíli sylšel, musel by si myslet, že jsem totální magor. Povídám si tady s kočkou, jako by to byla moje nejlepší kamarádka.
"Tak jak ti budu říkat? Micka, Máňa... ne, to se k tobě nehodí. Co třeba..."koukla jsem do kalendáře co vysel na stěně. Dneska je devátýho října a svátek má "Sára. To je ono, Sára. Budu ti říkat Sáro, co ty na to, Sáro? Líbí se ti to? A tady máš nějakou dobrotu." podala jsem jí misku se zbytkem kuřete, co bylo předevčírem k obědu. Sára se na to vrhla, jako kdyby poslední týden nejdedla. Možná že ne, co já vím.
Zbytek dne jsem strávila pozorováním dvou ploštic, které se na okením parapetě celou dobu plně věnovaly zachovávání rodu a podobným činnostem. Sára mi spokojeně usla na klíně a zůstala u mě celou noc. Až ráno mě vzbudila škrábáním na dveře - asi potřebovala na záchod.

O dva dny později, ve čtvrtek, zrovna, když jsem seděla v jídelně u stolu - sama jako obvykle - a dojídala dušenou mrkev, ke mě přišla jedna holka ze třídy.
"Můžu si sednout k tobě?" zeptala se, ale to už dávno seděla a pouštěla se do jídla, takže nemělo cenu jí to nějak vymlouvat. "Zejtra jdeme s holkama do Sázavy a tak jsem si řekla, jestli bys nechtěla jít s náma." zazubila se na mě. Teda, jak může mít někdo na rovnátkách růžový gumičky, to nepochopím.
"Do Sázavy? Co to je?" vykulila jsem na ní nechápavě oči a musela jsem u toho vypadat jako retard.
"No jo vlastně, ty to nevíš. No jak bys to taky mohla vědět, když seš tady nová, žejo. No Sázava je jedna diskotéka, tady hned kousek od školy. Je to tam totálně lu-xus-ní, maj špičkový DJe a jednoho takovýho sexy barmana, myslím že na mě docela bere. Ale tak mě je uplně volnej, nechápu, co s nim ostatní pořád maj. Ale umí míchat upa mňmka koktejly a naleje skoro každýmu. Tak půjdeš s náma? Bude prdel." A mlela a mlela... uplně jako kolovrátek (to pořád říkávala babička z mamčiny strany)
"Když já nevím, kde to je" bránila jsem se chabě. Nikam se mi večer moc jít nechtělo, navíc s bandou děcek, co pořádně ani neznám. Ale rozhodně jsem netrpěla chorobnou potřebou všem vysvětlovat svoje myšlenkový pochody.
"Ale to přece vůbec nevadí." nenechala se zastavit ta holka (Kristýna... myslim) "Já bych na tebe počkala třeba před školou a holky by mezitím šly napřed a zabraly nějakej dobrej stůl. Prosimtě s tím si vůbec nelam hlavu, my už se o tebe postaráme. Hele já už musim letět, Kikina na mě čeká. Zejtra chci vědět jak ses rozhodla. tak zatím, éééé, Péťo" A zmizela. Normálně se vypařila, ani jsem si nestihla všimnout jak. V hlavě jsem to měla samej otazník, přičemž nejdivnější byly tři věci:
  • Jak může někdo mluvit tak strašně rychle...
  • ...a přitom sníst celej oběd ještě rychleji?
  • A jak se kurňa ta holka jmenuje, když Kristýna je ta druhá???

Odpoledne jsem konečně znova zapla mobil. Chvilku všemožně blikal, zvonil, vybroval a nakonec se na displeji objevilo: Doručené zprávy (4)
"Zmeškané/ Missed: +420756982146 10.10. 22:17hod (18x). SMS zdarma zaslal T-mobile/Sent by T-mobile, free of charge." To byl ten neznámej úchyl. No činil se docela.
"Zmeškané/ Missed: Mamka 10.10. 16:49hod (2x) Sms zdarma zaslal T-mobile/Sent by T-mobile, free of charge."
"Ziskejte vyhody T-mobile Bonus programu! Staci si do 27.10.2008 dobit kredit alespon 300Kc. Vice www.t-mobile.cz/bonus."
"Zmeskane/Missed : Anicka 11.10. 14:36hod (29x) Sms zdarma zaslal T-mobile/Sent by T-mobile, free of charge."
No, ty krávo, 29krát. Co potřebuje tak důležitýho? Prozvonila jsem ji a ona mi během pěti vteřin volala zpátky.
"Co děláš v neděli?" vyhrkla na mě místo pozdravu.
"To ještě nevím. Proč?"
"No páč já přesně vim, co budeš v sobotu dělat. Budeš se mnou"
"Co... cože?" nějak mi to nedocvaklo.
"Jakože přijedu"
"Počkej, to jako že TY přijedeš SEM?!?!?!" někdy mi to vážně moc nemyslí a dnešní den byl jedno z těch období.
"Jen dvě věci jsou nekonečné, vesmír a lidská hloupost. Tím prvním si ovšem nejsem tolik jist. Albert Einstein."
Anička mluvila takhle hodně často. Hrozně ráda říkala citáty jen tak mezi řečí. Jednou, když se na netu dočetla, že Paris Hilton zase podvedl nějakej ten její amant (Aniččino oblíbené slovo) řekla: Až potkáš věrného muže, požádej ho o autogram. Helen Rowlandová. A nebo tenkrát, když jsme v bravíčku četly rubriku Láska, Sex a Trápení, prohlásila: Neříkejte nic proti masturbaci, je to sex s člověkem, kterého miluju. Woody Allen. No zkrátka, kdybyste Aničku znali tak dlouho jako já, věděli byste, že je to jasný souhlas.
"Si.... Děláš.... Pernííííík!!!!!! Joooooo" na nic jinýho jsem se v tu chvíli nezmohla a jenom jsem do telefonu nahlas ječela. "A to pojedeš vakem, nebo tě někdo doveze autem?"
"Mamka si vzpoměla na nějakou kamarádku z vejšky, co bydlí kousek od Brna, takže za ní jede na návštěvu a já se jen tak tiše vetřu do auta. Super, ne?..."

Jo, to teda bylo. Klábosily jsem ješta skoro půl hodiny, než se Aničce vybil mobil. Ale stálo to za to. A ona sem přijede a a já si tady konečně budu připadat na chvilku jako doma
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zubatá Zubatá | Web | 9. ledna 2009 v 17:31 | Reagovat

ufff, tak konečně jsem si to okopírovala k sobě. Fájnový :):)

2 Tondoc Tondoc | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 20:11 | Reagovat

Třídní původ? Moji předkové byli neandrtálci, takže díky za info:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama