Prolog

19. června 2008 v 12:46 | Sasanka |  Hladce obradce
Tááák, konečně je to tady... prolog k nový povídce, kterou píšu společně se Zubatkou... Prolog je ode mě, a kapku depresivnější... odpovídá to mojí náladě... dala sem do toho kousek sebe a není to zas tak hrozný, ne???? jenom doufám, že někoho během čtení nepřepadnou sebevražedný myšlenky :D

Musím uznat, že jsme tak trochu zvláštní rodina. Máma je německá emigrantka. Je to sice už dvacet let, co žije v Karlových Varech, našla si chlapa (mýho tátu), měla s nim dvě děti, ale ještě pořád má srandovní německej přízvuk. Právě kvůli němu si ještě nenašla práci. Ji připadá blbý pracovat třeba v obchodě a neumět pořádně vyslovit 33,50. Nechápu, jak to doma může vydržet.

Táta je kapitola sama o sobě. Je to dost silnej kuřák, zvládá i dvě krabičky denně a tak nám rok co rok prokouří dovolenou. Kvůli němu jsem nejdál byla v Praze a to ještě ke všemu jen díky školnímu výletu. To je taky důvod, proč tátu moc nemusim.

Brácha se v osmnácti sbalil a vypadnul. z republiky. Teď by mu mělo být zhruba 22, možná 23 a to už o něm nikdo nic neslyšel. Dokonce ani nevíme, jestli ještě vůbec žije.

No, a já? Normální šestnácti letá holka. Čtu Dívku, zeď mám polepenou plakátama a koupelnu jsem tak zamořila šminkama, že už tam pomalu neni místo ani na odložení kartáčku na zuby. Až s tím celou rodinu štvu, ale co. Táta taky smrdí, kudy chodí a nikdo ho za to nebuzeruje, tak ať všichni drží radši hubu a nechají mě žít.

Jak už jsem říkala, bydlíme ve Varech a já tohle město jednoduše žeru. Třeba na břídlo bych se vydržela dívat klidně celý den a nikdy by mě neomrzelo. Navíc tady mám hromadu světovejch kámošek, bez kterejch bych nedala ani ránu. Mám tu kluka, kterého miluju, strašně moc a šílím, když ho nevidím třeba jen týden. Nikdy by mě nepodvedl, na to mě má moc rád.

A to je o mě asi tak v kostce všechno.
***

Jednou jsem odpoledne přišla domů ze školy a naši se strašně hádali. Podlesní dobou se sice občas pohádají,ale tentokrát to byl vážně masakr. Šlo i o mne a mojí výchovu. Řvali na sebe, jako by stáli každý na jiném konci fotbalového stadionu. A přitom byli od sebe sotva metr. Prolítla jsem kuchyní a zabarikádovala se u sebe v pokojíku.

Křičeli na sebe dlouho, strašně dlouho. Pak jsem zaslechla břinkot skla. Decibely se stupňovali. Nadávkama se nešetřilo. Šlo mi to na nervy. Nemůžou na mě brát alespoň trošku ohled?

Chtěla jsem tam vtrhnout a trochu je srovnat do latě. Kdo se má v tomhle bordelu učit? Jenže když jsem to uviděla, zůstala jsem stát jako solný sloup ve dveřích.
Řev, nadávky, rozbité talíře. Máma brečela, táta zuřil.
Facka. A druhá... třetí.
Vlítla jsem mezi ně. Táta mamku mlátil. Kopal do ní a ona brečela na zemi, stočená do klubíčka. Křičela bolestí, prosila, proklínala, nadávala. Ať už toho nechá. SKočila jsem před mamku jako živý štít, ale on se ohnal po mě. Poslední pohled na jeho rozzuřený obličej a ...
A pak už nic...

Probudila jsem v posteli s hadrem na hlavě. Místo mozku klubko ježků. Píchali, zařezávali své ostny do lebky a nedali pokoj. Nade mnou stála mamka jako anděl strážnej. V tu chvíli bych pro ni strčila ruku do ohně.
Ale pak mi řekla tu hroznou větu. Neměla to dělat...
Neměla to říkat...
"Rozvádíme se. Už s tvým tátou nevydržím" prohlásila s ledovým klidem a přitom se dívala kamsi za mou hlavu. Koukala jsem na ni jako na zjevení, jako na to nejpodivnější stvoření, jako na nelidskou stvůru. To není pravda...
"Přestěhuješ se s tátínkem do Brna k jeho rodiům. Tady bydlet nemlžeš. Neměla bych tě jak uživit. Teď si ještě lehni a na chvilku se pokus usnout. Já ti mezitím půjdu zabalit" řekla a zabnouchla za sebou dvěře. To přece není možný, to by mi neudělali, tohle ne...
Kašlala jsem na ježky v hlavě. Popadla jsem telefon a hned vytočila číslo Aničky.

"Dovolali jste se do hl..." Sakra! Tak snad Hanka.

"Tút...tút..." A co Bubla? "Jé, nazdárek Peťuš. Hele já jsem s našima v kině. Za chvilku nám začíná film. Sorry, brouku..."

"Ale já tě potřebuju" hysterie!

"Já ti brnknu pak, jo? Tak pa, už musim letět, ahoj!"

Ticho...
Ničí...
Spalující...
Mrazí...
Pálí...
Studí...

Propaluje se mi až do morku kostí, prostupuje každou buňku mého těla a usedá tam, kde je obvykle srdce. Ale já ho nemám...Uteklo a už se nikdy nevrátí. Už nikdy, nikdy, nikdy...

Poslední záchranná možnost. Hodim na sebe boty, bundu a tak jak jsem, nučesaná, nenamalovanýá a v teplákách letim k Honzovi. Jestli mi nepomůže on, tak už nikdo.

Zvoním., šíleně dlouho zvoním a nikdo nejde. Nakonec se přece jen otevřou dveře a v nich můj miláček jen v trenkách, rozcuchanej. Asi spal a já ho vzbudila. Zase ten známej pocit, že za všechno můžu já. Padnu mu kolem krku. Za ním sevynořila z příšeří předsíně taková blonďatá děvka. Tu znám. Každá ráno se mnou jezdí sedmičkou do školy. A je...zabalená v dece. Pod dekou nic.
Nevím, kdo se lekl víc, jestli já, Honza nebo ta bloncka.
Nevím taky, jak je možný, že sedim na autobusový zastávce.
Nevim, jak je možný že držim v ruce žiletku a kde jsem k ní přišla. Vyhrnutej rukáv...
prší. Kapky deště bubnují na stříšku nade mnou.
Prší okolo mě. Prší ve mě. Prší všude...
Stoupnu si dooprostřed chodníku, vlasy zmáčený. Mikina přilepená na tělo. Kalhoty padají k zemi, tak těžký jsou kvůli nacucaný vodě. Pásek nestíhá. Všechno je mi jedno...
Říznu. Nejdřív jen fascinovaně zírám na tu kapku krve, covyktéká ze zápěstí. Jeden malý rubín, rudá kapička. Říznu víc. Malinký rubínk se změní v potůček krve. Ten sílí. Roste. Rudé moře...

Jsem volná, na všechno, stejně jako oni serou na mě. Celej tenhle zkurvenej svět můžejít do hajzlu. I se všim ostatnim.

Jenže...Nemůžu se přece na všechno vybodnout. To by bylo zbabělí a nefér. Přece nejsem bábovka, která všechno vzdá sotva metr od startu. přece se nepodřežu jako nějaká srabácká slípka.

Jenže...je pozdě. Moc pozdě na to, vzít všechno zpátky. Moc pozdě na odvolání, strašně moc pozdě. Tma, teplo, klid a ticho. Ticho, tentokrát nespaluje, ale uklidňuje. Konejší a léčí všechny rány, viditelné i fiktivní. Spát. Spát napořád. Odletím a svoje tělo nechám na hnusný špinavá zastávce plný vajglů a flusanců.

Bude to nuda až umřu, ale s tim se už nic nenadělám. Jedno fiknutí a celej život jde do háje. Sice to nebyla zrovna procházka růžovým sadem, ale mě to bavilo žít. Jsem slaboch, a velkej. Nemám na to...

Ale mám... Nevyseru se na to, já to zvládnu!!!
Otevřu oči. Pořád jsem tady a zároveň už tam. Nechápete, nezažili jste to. Kousek do kavárny. Tam... Běžím tam . Vpadnu dovnitř, mezi ty lidi ve slušnym oblečení co seděj u stolu s parádním uburusem.
Zakřičím, zašeptám, zachraptím... Všechno dohromady.

"Pomoc"...
***

A pak tma, jenže bílá. Nemocnice, smrad nemocnice. Bílá, nikde ani šmouha. Jen bílo. A tam nade mnou máma. To ona za všechno může. Vyškrábu jí oči, potvoře. Ale nemůžu se ani pohnout. Do hajzlu.

A zase tma. Barevná. Sedím doma u stolu, kolem lítá nádobí a já s tím nemůžu nic udělat. jen sen, nic víc.Pěkně trapnej sen. V něm vlastně neexistuju jako hmotná postava, jen nadpřirozené neskutečné nic.

A pak se vzbudim. Nevím, jestli nemám radši spát dál. Už se zase hádají. jen šeptem, aby mě nevzbudili. Jsem doma. Ale to už není moje doma. Moje doma je teď někde úplně jinde. Je teď na druhé straně republiky. Už mi to nevadí. Nemám po kom by se mi stýskalo.
Holky mě zradily. Honza mě zradil. Máma mě zradila.
Všichni...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Udělej mi radost...

...a klikni

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | E-mail | Web | 28. května 2009 v 22:06 | Reagovat

vostrá psychárna, jdu dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama