1. Nové město, noví lidé

27. června 2008 v 20:41 | Zubatka |  Hladce obradce
Tahle kapitola je od Zubatky.... nevim jak vy, ale já ji celou přečetla jendím dechem, bez mrknutí oka, ani sem se u toho nehla.... prostě uuuuužasný :D:D:D:D další pokračko ode mě jen tak nepřibyde, ale to vám určitě nevaí..... však si počkáte :D:D:D no tk už čtěte :D

Doma, nebo spíš v ex-domově, bylo rušno. Rodiče spolu jednali chladně. Táta se asi urazil, že máma podkopala jeho autoritu a zničila výsluní hlavy rodiny, a máma se spíš jen přetvařovala. Vsadila bych se, že hned jak odjedem, se zhroutí. Na to ji znám až moc dobře. Chce tátovi ukázat, že jím pohrdá, že mu nehodlá odpouštět. On zas dával jasně najevo, že o odpuštění nestojí, ačkoli dle mého se mu do Brna taky moc nechtělo. Bůh ví, jak dlouho se s rodiči neviděl. A najednou - prásk! Dávno zapomenutý syn už nemá kam jít a tak jsou odstrkovaní rodiče poslední záchranou.

Mezitím co se oni domlouvali na alimentech a na tom, jak často se budu s mamkou vídat, já si balila svoje věci. A že jich nebylo málo. Nejdřív jsem musela najít alespoň dva kufry, páč jinak bych neměla šanci odjet. Sotva jsem znich utřela prach a otevřela je, vyvanul na mě silný odér kolínské, nejspíš ještě z doby Masaryka. Očividně ji tam nějaký náš předek, co potřeboval kufry, vylil. Po kuckání jsem se šklebem vrhla na skříň s oblečením. Na to byl jeden kufr. Oblečení sice nemám nijak málo, ale tyhle starodávný zavazadla mají jednu velkou výhodu. Namísto malého, leč skladného kufříčku, před sebou máte obří (možná i kolosální) "bednu" s až neuvěřitelným objemem. Květovaný vzor na horní straně nehodlám řešit. Starodávnej kufr - ať žije doba kamenná!

Nábytek se pry brát nebude. Celkem mě to zarazilo, neboť mě nenapadlo nic, co by s mojí skříní mohla dělat mamka. Svejch měla až až. Ale pak mě osvítilo a já se dovtípila, že táta nechce utrácet za stěhováky, skrblík jeden, a že prarodiče nejspíš nějakej ten nábytek mít budou. V tu chvíli mě zasáhla panika. Co když nedostanu svůj vlastní pokoj?
***

Poslední obejmutí s mámou. Uvidím jí vůbec někdy? Brno je daleko, táta nemá náladu.
Obě dvě jsme se jako na povel rozbrečely. Věděla jsem, že táta určitě protočil oči. Ty jeho chladnosti, už by toho taky mohl jednou nechat a alespoň trochu se starat.

"Neboj, budu ti volat" řekla a vlepila mi pusu na zmáčenou tvář.

Němě jsem přikývla. I přesto, jaká zlost mnou cloumala, když mi řekla, jak pojedu bydlet s otcem, jsem pocítila, že nechci pryč. Chci zůstat s ní. Ani Honzova přítomnost by mi nevadila. Je to blbec.
A kamarádky... možná bych se z toho vyhrabala. Možná. Ale jen být s ní.

Usmála se pobídla mě, abych si už sedla do auta. Připoutala jsem se, zabouchla dveře.
Mávala jsem jí, dokud to šlo. Pak auto zabočilo za roh a máma zmizela z dohledu. Zatracený mezilidský vztahy. Všechno kazej. Láska je hloupá. Akorát bolí.
***

Cesta byla nepříjemně dlouhá. Nejenže je Brno na skoro druhym konci republiky, ono ještě ject s tátou je jak návštěva márnice. Pálil jednu za druhou, bála jsem se, aby nás nezastavili policajti a nechtěli pokutu. Na smrad jsem zvyklá, takže mě ani ta hlava nebolela. S radostí bych uvítala pořádnou migrénu, aspoň na tejden, abych měla nevyslovený oprávnění si stěžovat.

Občas jsme něco prohodili, ale nijak valná konverazce to nebyla. Sledovala jsem krajinu, počítala stromy, což mě po chvíli přestalo bavit. Kdo by chtěl počítat zelený šmouhy, že ano.

A pak mi poklepal na rameno Bůh. Jasně, spásnej nápad!

Napíšu holkám, vždyť jsem se s nima ani nerozloučila. Jsem to ale kráva! A to pořádná!
Jednou, když mám jakejsi smutek ( a pokusim se o sebevraždu, ale tohle téma nehodlám rozebírat) a oni nemely čas... No, nemůže to bejt jenom jejich vina, prostě shoda náhod.

Aničce, kterou mám snad ze všech nejraději jsem napsala opatrnou a pekelně dlouhou esemesku, jak moc ji mám ráda a že se hrozně těším, až zas někdy přijedu, anebo ona za mnou do Brna.
Věděla jsem, že vybouchne, nejdřív bude naštvaná a půjde ven na cigaretu, možná i cigarety, kopne si do lavičky, aůe nakonec se svalí na ní svalí a propukne v pláč. Vždycky nám stačilo krátký odloučení a byly sme nahraný. A teď... vůbec netušim, stejně jako u mamky, za jak dlouho ji uvidim. Za jak dlouho je uvidim všechny.

Poslala jsem zprávu každé z nich, a prosila jsem je, ať se nehádají a hlavně, ať na mě nezapomenou. Že se určitě setkáme. O prázdinách, snad.

Anička odpověděla skoro hned. Přesně jak jsem předpokládala. Trochu jsem se usmála, protože jsem si přesně vybavila její "A do prdele, to si děláš perník?"

Jednou jsme se totiž sčuchly s feťákem, ačkoli neradi. Fetem přímo opovrhujeme, jen tu cigaretu si občas zapálíme. No a Michal (tak se jmenoval) byl nějakej namol, zfetlej, nejspíš prostě všechno dohromady a ať jsme mu řikaly cokoli, pořád dokokla opakoval "si děláš perník".
Chytaly jsme jeden záchvat smíchu za druhým a i teď, dva roky potom, se tomu pořád smějeme. Teda, smály jsme se.

Spěšně jsem jí psala, že je mi to vážně líto. A že jsem blbá, když jsem se ani nezašla rozloučit. Bylo toho na mě hodně. Sotva jsem zmáčkla na odeslání, auto se zastavilo.

Jedno malý kradmý pohlédnutí na barák mi zajistilo, že tohle nebude bohatá rodina a ani nijak příjemná. A já si řikala, po kom to otec má.

Zahrada vypadala jako jedno velký skladiště. Všude harampádí obrostlý zelenejma kytkama. Spíš plevelem. Bradavičník, tráva, a tak. Humáč. Mezi tím vším jakási atrapa cesty k domku, kterej ještě neměl omítku. A stavěli ho bůhví kdy. No jo, už i tu lenost má táta vyřešenou. Vytáhla jsem jeden kufr a poslušně ťapala za tátou. Ten si táhl svojí igelitku. Jeho všechno. A krom závanu kouře jsem z něj cítila jasnej pot. Otec prase. Dedodorant, pokud vůbec mámě dovolil, aby mu nějakej pořídila, nechal nejspíš doma.

Jak kdyby číhali za oknem, se ze dveří vyřítila babka se silně vyditelnýma vráskama zlosti. Po vějířcích kolem očí nebylo ani stopy.

"Kde seš tak dlouho? To si řikáš syn?" řvala hned na tátu. Pak si všimla mě, jak tam zaraženě stojim.

"A co ty? Nemáš nic na práci?" Ohnala se i po mě, jen co zmerčila, že moje kraťasy jsou nad kolena a tričko s výstřihem.

Dál jsem mlčela a jen co se dal táta do pohybu, vyrazila jsem za ním. Pěkně si mě babka zrentegenovala, ale já jí ukážu. Nejsem žádný blbý batole, aby mi nakazovala, co smým a co ne.

Vevnitř to vypadalo stejně blbě, jako zvenku. V obyváku puštěná televize a v křesle rozvalenej dědek. S pivnim pupkem. Ani on nevypadal na usměvavého a milého. Na parepetu byla v zašlym květináči jedna seschlá kytka. Asi snaha o zkrášlení pustého bytu. Na stěnách nic, jen nad stolkem s televizí pár diplomů. Stěny celý zšedlý a všude byl cejtit cigaretovej kouř. Taky kuřáci, takže smradu se nezbavim. Ach jo.

Děda se ani neobtěžoval vstát, jen se poposunul, prohlásil "Á, to jsi jen ty", přejel mě pohledem, stejně jako jeho družka a zase stočil svůj pohled na bednu.

Bábi mi ukázala, kde bude můj pokoj. Výborně, doupě bude na půdě. Jen co jsem se vydrápala nahoru, zjistila jsem, že to zas tak úžasný nebude. Horní patro sice bylo stylově sešikmený a vládlo tam útulné teplo, ale všude byl bordel. U jednoho malého střešního okna mi postavili stoleček a k němu židli. Kousek vedle nich byla postel a skříň stála za stolem. Ve svý podstatě to byla širší chodba. Okolo všeho "mýho" nábytku se povalovaly dřevěnné odřezky, kousky jiného nábytku, a podobně. Prostě další kekel. Sedla jsem si na židli, byla pěkně tvrdá. Popadla jsem první kufr a všechno oblečení tak nějak srovnala do oné starobylé "šatny". V rámci možností samozřejmě. Některé přihrádky byly spojeny v jednu, protože chyběl šroubek, aby je podržel a, díky bohu, že tam alespoň nějaká byla, tyč na ramínka byla značně ohlá a rezivá.

Co se dá dělat, nějak to budu muset zvládnout. Každopádně jsem si dala jisté předsevzetí, že si ten pokoj vylepšim, ať to stojí, co to stojí. V tomhle bych přeci nemohla trávit svá údajná "nejlepší léta", jak tvrdívávali rodiče.

Když jsem doběhla pro svůj druhý kufr a vyložila ho, což znamenalo vylepení plakátů, srovnání školních pomůcek do stolku a návštěvu u prarodičů a rodiče dole, s dotazem, jestli nemají zrcadlo, kdy mě naštětstí vyslyšeli a jedno popraskaný mi dali, hopsla jsem na povlečenou postel, kam jsem už stačila nandat pár plyšáků, kteří mi připomínali kamrády, a přemejšlela.

Jenže to mi nevydželo tak dlouho. Po bezvýznamné chvíli slyším ze zdola nepříjemný bábin hlas.

"Slez dolů, máme večeři!"

Nenamítala jsem, přeci jen hlad byl. Po žebříku, o tom jsem se nezmínila,co? No jo, žebřík do pubertálního pokoje, to je jak Harry Potter v přístěnku. Tak po tom rozvrzanym žebříku, kterej nejspíš vyhrabali na zahradě, protože jsem na něm zahlídla zelený skrvny, jsem slezla dolů, vstoupila do jídelny, sedla si a jedla, co mi dali. Bábi se sice mračila, asi jí ještě stále vadil můj vzhled. Zvykne si, otrapa.

Spala jsem neklidně. Nový místa mi nedělají dobře, ostatně jako většině lidí. Vždycky si tak tejden zvykám na novou postel a pak teprve normálně spím.

Zdálo se mi o Aničce, jak se přestěhovala do Brna za mnou a my byly absolutně v pohodě.
***

Ráno bylo krušný. Jelikož jsme s tátou přijeli v neděli, musela jsem hned druhý den do školy. Táta šel se mnou, aby ředitelovi ukázal moje vysvědčení a tak. V sobotu mu volal, jestli maj ještě volný místo.

Zaplula jsem s tátou ještě před zvoněním do ředitelny, kde nás uvítala s hraným úsměvem sekřetářka. Ředitel vypadal na normáho chlapa, co si večer zajde na pivo. Jeho začínající pleš vypovídala o tom, že není tak mladý, jak vypadá. Ale přátelský obličej, pro který bych v tomhle zatuchlym městě dala cokoli, mi byl v tu chvíli tak sympatický, že bych se možná i nechala přemluvit k svatbě.

Jen co s otcem vyřešili můj uchýzející prospěch a první zvonění žáky upozornilo, že první hodina začíná za pět minut, řekla jsem si s tátou ubohé "čau" a ředitel Motejlek, jak se jmenoval, mě odvedl do mé třídy.
Devátá Bé.
***

O přestávce se ke mě všichni nahrnuli. Mám ráda společnost, ale tihle idioti...

Nejvíc mi asi vadila společnost skupinky uchichotanejch holek, který se pořád jen natřásaly, jak jsou dokonalý. Prostě typický puberťačky. Neřikám, že já nejsem, ale oni byly typický. Zaostalí a divný.

Kluci nic moc. Samej úchyl. Jeden měl předkus a ani se ho nesnažil schovat. Další vypadal jako zchátralá ponorka. Takový podivíni. Jiní než ve Varech. Plně doufám, že si tady někoho najdu. Nechci zůstat sama jak hrdinka jedoho romanťáku, už nevim, jak se jmenoval. Ale byl smutnej. Hlavní ženská se i přes všechnu svojí snahu a všechen svůj sex - appeal stala samotářkou, neboť všichni chlapi byli tupí a když s nima chtěla vyjít nebo jim uvařit, lekli se a utekli. Ona si pak myslela, bůhví jaká neni ošklivka a přestala chodit na kdejaký akce a každej den hned po práci si to štrádovala domů. Tam se dívala na romantický filmy a brečela. Pak to skončilo.

Nechci tak dopadnout. Potřebuju kamarády a to hodně rychle. Moje další předsevzetí.

Jo, hned jak přijdu ze školy, upravím si pokoj. A zítra si začnu vyhlížet nějakou spřízněnou duši.
***

Při cestě domů, která mi trvala asi pět minut, jsem šla okolo místního parčíku. Váleli se tam po sobě osoby, ani jsem nemohla určit, kdo je holka a kdo kluk. Strhaný výraz ve tváři, rozpíchané ruce. No jo, feťáci jsou všude. Přestala jsem si jich všímat a šla dál po chodníku. Už jsem viděla kus toho hnusnýho domu, když do mě vrazil jeden z celkem početný party, s největší pravděpodobnosti kluků. Měli černé kabáty, černé brýle a všichni ostré rysy. Hranatá čelist svědčila o jejich drsnosti. Na nohou měli všichni těžký boty, rozumějte glády.

Tiše se mi omluvil a pokračoval dál s ostatníma. Jeho hlas byl hluboký a přitom takový sympatický, příjemný. Celá jejich parta mi zmizela z dohledu rychlostí blesku. Nakrčila jsem nos.

'Pěkně hnusná voňavka' pomyslela jsem si, když v tom mi došlo, že to nebyla žádná voňavka.
To byla krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | E-mail | Web | 28. května 2009 v 22:25 | Reagovat

výborně, tahle věc se ačíná rozdíždět... psychárničky zásadně nečtu, ale tady udělám výjimku, je to super... :-D

2 ReAlly StRanGe GiRl ReAlly StRanGe GiRl | Web | 16. června 2009 v 18:19 | Reagovat

Hey, tak tohle je mazééc :) Zubatka je šikovná x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama