1. Stříhali dohola malého chlapečka

5. května 2008 v 19:39
Konečně jsem se dokopala k tomu to přepsat... ale ře mi to dalo. Sice je to jenom kraťoulionký, ale to nevadí (snad). Čím kratší, tím míň vás to bude děsit, že?????? A za koment bych se teda ale vůůůůůůbec nezlobila... jako vždycky

Stejně jako všichni lidi z celý galaxie, ze všech etnických skupin a sekt, i já mám na kontě pěknou řádku chyb. Sice nejde o významné chyby ohrožující existenci lidstva a život na naší planetě, jako napříkla zavinění 3. světové války, nenavratitelné poškození Boubínského pralesa nebo znečištění Afrických ekosystémů, ale pouze o mála, v koloběhu dějin prakticky byzvýznamná škobrtnutí. A myslím, že právě přišel čas je všechny vytáhnout na světlo boží....
Když jsem ještě chodila do školky, měla jsem neuvěřitelně dlouhé vlasy. Sahaly mi až ke gumě od tepláků a od lopatek dolů se mi kroutili do roztomilých dětských kudrlinek. V té době jsem prožívala svou první platonisckou lásku. Šlo o dětské škádlení. kdy jsem chlapečka s bloňdatou čupřinou, který mi jednou pomohl postavit obří komín z kostek, považovala za celoživotního partnera a správného adepta do role otce pro mé potenciální děti. Ale on se víc bávil s jednou mojí kamarádkou, s Aničkou (pozn. aut.: jména změněna, z pochopitelných důvodů.) Děsně mě to žralo, a tak, když mamka rozhodla, že nastal ten pravý čas pro malinké zkrácení mých vlasů, nějakým líže neidentifikovatelným způsobem se mi povedlo ji přemluvit, a nechat si vlasy zkrátit o malinko víc, než bylo původně v plánu. Vlastně jsem svým dlouhým hustým kadeřím dala sbohem. Padaly mi z hlavy hrozně dlouhé kusy vlasů.. Byl to strašnej pohled, a když jsem po nějaké době vyšla z kadeřnictví s mamkou. zůstalo mi nahlavě jenom mikádo typu "Hrnec". Vlasy mi končily těsně pod náušničkama a já byla na sebe hrdá. Konečně se mi splnilo, to v co jsem doufala, a to mít super sestřih jako má Anička. Myslela jsem si, nebo v to alespoň doufala, že ke mě můj dětský idol zahoří nečekanou, avšak nehynoucí láskou. Tenkrát jsem to viděla strašńě jednoduše a necháala jsem, co to vlastně je láska. Nechci tvrdit, že teď, ve čtrnácti, už jsem naprosto lásky znalá a přebornice v lidských citech, ale troufám si tvrdit, že jsem přece jen o něco blíž k poznání opravdovosti tohoto citu, než tenkrát, před deseti lety.
Dnes mám vlasy po lopatky, jsou středně tmavě hnědé, a nejspíš na nich už nebudu mít ani vlnku, natož pak prstýnkovité kudrlinky. A přitom bych si tak přála mít vlnité vlasy...
Z Aničky se vyklubala trapná, nudná a zakřiknutá holka, která nosí kalhoty směle konkurující podprsence (asi nikdy neslyšela pojem bokovky) a triko sahající ke kotníkům. Už přes deset let má pořád stejný účes, stejný dětinský obličej, stejně knoflíkovitý nos, do kterého při sebedrobnějším zamrholení začne zatékat, a stejně dětinský způsob uvažování. A ty ponožky... podle mě je tajně musela ukrást ze skříně svého praděečka, když byl zrovna na záchodě, kvůli stále otravující prostatě. A to je ten její děda i na svůj věk značně nemoderní. Copak by si zdravě smýšlející člověk vzal na sebe něco tak ohavnýho???
No a moje tajná láska??? Teď chodí u nás ve městě na gympl a já zjišťuju, že nikdy pro mě nebyl ničím jiným, než tím roztomilým chlapečkem ze školky, co mi pomáhal stavět věže z kostek. Nic víc, nic míň. Už asi nejspíš neví jak vypadám, natož jak se jmenuju a kdo jsem. A ani v nejmenším mě to netrápí... :-)))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zub_aTka Zub_aTka | Web | 5. května 2008 v 22:18 | Reagovat

skvelý x) x) proste mam rada tvoje psani xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama