3. To byl tvůj brácha?

25. března 2008 v 17:08 |  Deník normální puberťačky
Ták, další, možná trochu uspěchaná kapitolka, je na světě. Nemyslim si, že by se mi nějak extra povedla, podle mě je to naprostej humus, takže nutně potřebuju vaša komentáře. Klidně se do mě pustťe a zkritizujte, to je mi jedno, hlavně ať tady mám váš názor. No to je asi konec všech mejch keců, jenom doufám, že mě za tenhle blábol neukamenujete, je to fakt příšerný.
A napište KOMENTÁŘ..... stačí jediný slovo

Seděla jsem na posteli a drbala Ferdu, mýho miláčka křečka, na bříšku. Netuším, jestli se mu to zamlouvalo, nebo nikoliv, ale s něčím takovým jsem si nedělala starosti. Přemýšlela jsem nad něčím naprosto jiným. A sice nad markétou. Je to už dva tejdny, co k nám marky přišla a já se zařekla, že s ní nepromluvim jediný slovo. Jenže zázraky se dějí, a nějakým záhadným způsobem jsem zjistila, že ona přece jenom není tak špatná jak se zezačátku zdálo. Ukázalo se, ža to značkový oblečení, ve kterým jsem ji poprvé uvoděla, byly všechny její luxusní hadry, který vlastnila a ten svetr byl navíc její mámy. Chtěla na nás, jakožto na svoji budoucí třídu dobře zapůsobit, protože jinak chodila v džínách z Hypernovy a tričku od Vietnamce, co má krámek na kraji náměstí. To všechno mi řekla teprve před několika dny. Nikdy bych nevěřila, že zrovna my dvě si budeme někdy takhle rozumět. A já jsem zjistila že se namá dávat na první dojem a hned škatulkovat. Ani ona si mě neškatulkovala tak proč bych to měla dělat já? Uplynuly už dva týdny od našeho prvního setkání a téměř není možný potkat jednu z nás bez té druhé. Pomalu se z nás začínají stávat opravdový kámošky, a já se konečně začínám těšit do školy. Nevím, čím to je , ale Markéta jakoby na všechny lidi kolem sebe působí takovým dojmem, že všichni hned padnou na zaek a udělají, co jí na očích vidí. Takže se jí povedlo přemluvit kluky z devítek, aby mě konečně nechali na pokoji a přestali na mě pokřikovat, kdykoliv se objevím v jejich zorném poli. A navíc mězačali holky od nás ze třídy jakoby víc akceptovat, když se teď přátelím s třídní hvězdou. Můj život začíná nabírat takový obrátky, že pomalu ani nevím, kde mi hlava stojí. Právě jsem se chystala na rande s Marky, jak jsme naše schůzky nazvaly, když v tom se dole v hale rozdrnčel telefon. Za minutku zvonění umlklo. To ho asi mamka zvedla.
"Magdo, máš tady hovor, nějaká Merkéta nebo jak se menuje!!!!!!" zakřičí na mě mamka zezdola. Letím, div se na schodech nepřerazím a hned popadnu sluchátko...
"Ahoj Marky, děje se něco?"
"Ne nic, jenom mě tak napadlo...víš když je venku tak hnusně, jestli bys neměla chuť jít k nám. Aspoň bych ti ukázala, jak bydlím. A navíc já už u vás byla, takže ti to svým způsoben dlužím." Jo, tak tím mě vážně zaskočila
"Jé, ale to by bylo vážně... fakt... Jasně, že bych měla chuť."
"Tak co kdybych na tebe na nádraží počkala?"
"Super, budu tam... já nevím... asi tak za dvacet minut, dobře?"
"Jo, jasně, budu se těšit, zatím pa!"
"Jo, zatím." A položím sluchátko.
Zakřičím na mamku něco v tom smyslu, že jdu za kamarádkou, popadnu bundu a už si to rázuju na vlak. Když z něj vystoupím, Markéta tam vážně stojí.
"Ahoj!!!!!!!! No konečně, že seš tady, už tu mrznu skoro deset minut." Přivítá mě hnedka zvostra, ale myslí to jenom ze srandy.
"Promiň ale ten starej křáp se cestou někde zasekl, no to ti pak všechno vysvětlím, ale až někde v teple. Půjdem???"
"OK! Tak poď, je to jenom asi pět minut pěšky."
Jdeme čtvrtí, na které je vidět, že v ní rozhodně nebydlí žadný nuly. Všude jsou velký vily s panensky bílou omítkou, pečlivě upravenými předzahrádkami a popínavímy růžemi před dveřmi. Připadala jsem si nějak důležitě. Něco mě donutilo si tu krásu vychutnávat, i přes nepříliš příznivé povětrnostní podmínky. Kdybych do své kamarídky nevrazila, nejspíš bych si ani nevšimla, že se zastavila a s nejvyšší pravděpodobností bych dál nerušeně pokračovalav chůzi. Zmateně jsem se rozhlédla. Tak tohle je tedy jajich dům. Naprosto přesně zapadal do panorama téhle snobské čtvrti. Vysoká bílá vila....
Kruci! Ozve se vedle mě tiché zaklení, já sem si asi nechala doma klíče. No nic, aspoň tě seznámím mým bratrem. Ale předem tě upozorňuju, je to debil. Ani nevím, kde k tomu svýmu neexistujícímu IQ přišel, ale po mě to určitě nemá.
Dozanadává si na svoje příbuzenstvo a opře se o zvonek. Nic se neděje a já se začínám bát, jestli vůbec někdo je doma. To už to nevydrží ani Marky a opře se o zvonek znovu, jen s tím rozdílem, že tentokrát ho nechá zvonit, jakoby testovala, kolik toho to nebohé zařízení vydrží. A přesně v momentě, kdy už mám pocit, že zvonek musí každou vteřinou přinejmenším explodovat, se otevřou dveře.
To co v nich uvidím, mi naparosto vyrazí dech. Ten kluk, který musí být Merkétin brácha, Má na sobě skejťácké rifle a odrbaný triko. Přes vlasy má naraženou kšiltku, kterou nepochopitelně nosí zjevně i doma. Ale ten jeho obličej. Má naprosto přesný, a řekla ych že už mužský rysy. Hranatou bradu má jemně vystrčeou dopředu, a jasně tak naznačuje, že něčím tak odporným, jako jsem já asi nejspíš pohrdá. Vidět jeho oči není nijak lehké, protože je skrývá stín z kšiltu, ale i to málo, co uvidím mě přímo fascinuje. Do těhle očí bych se mohle koukat snad hodinu, a přece by to nestačilo. Ani si neuvědomuju, jakou mají barvu, ale to není podstatné. Spíš se v těch hlubokých očích utápím a nemůžu se od nich odtrhnout. Nevím, jak dlouho jsem tam na něj koukala, ale asi bych tam stála s mírně otevřenou pusou a s takovým nepřítomným výrazem ještě teď, kdyby mi Markéta nedupla na nohu.
"Co je ty krávo, nemáš klíče???"
I když mluví začně arogantně, jeho hlas mi příjde naprosto dokonalý. Stejně jako všechno, co na něm můžu vidět, a nepochybně bude dokonalé i všechno, co z něj vidět není. Při tý myšlence malinko zrudnu. A radši uhnu pohledem někam pryč.
"Sem si je zapomněla, se stane ty idiote, ty taky nejseš dokonalej."Nenechá si to Markéta líbit a už do svého bratra strká, aby si prohradila cestu dveřmi. Jako ve snách jdu za ní a cestou kolem něj si všimnu, jak krásně voní. V Markétině pokoji si sednu na postel, a ještě pořád úplně mimo se jí zeptám: "To byl tvůj brácha?"
Snažím se o ledabylý tón, jenže se mi to asi nepovedlo. Markéte na mě významě pohlédne a se zvednutým obočím mi řekne:
"Jo, právě si měla čest s Davidem Langem, největším denilem, kterej kdy obýval tuhle planetu a to počítám i svoje rodiče.Líbí se ti"
"Co-cože? Jak líbí...to ne... takovej …. No prostě se mi nelíbí. Ale vy dva se asi máte rádi co?" Zeptám se s ironií v hlase (ehm... doufám že tam tu ironii mám).
"Doslova se zbožňujem." Souhlasí se mnou Marky, taky ironicky. "On si pořád myslí, že když je o dva roky starší než já, že si může vyskakovat. A naši ho v tom jenom utvrzujou. To je pořád: David tamto, David tohle, Davídkovi se včera podařilo, Davídek zvládnul.... Štve mě to, ani nevíš jak. Nejradši bych ho odstěhovala na Aljašku."
"Jo, no." Odpovím, ale spíš jenom proto, abych mohla dál nerušeně přemýšlet o jeho úžasných očích. Občas jenom prohodím něco jako: Jo..., jasně.., hm..., máš pravdu..., Samozřejmě taky si myslím, a Markéta dál pokračuje ve spílání na svýho bratra.
Takže si shrnuju informace. Jmenuje se David Lang, je mu šestnáct, chodí na stavebku, má rád motorky a za školu hraje fotbal. Narodil se ve znamení Střelce, jak jsem si z těch několika vět o něm zapamatovala. Hned doma se kouknu na šance berana (to jsem totiž já) a střelce v horoskopu.
Magda Langová. To nezní špatně. Magda Langová Magda Langová, Langová, M.L. ....
"Ale Magdi, ty mě vůbec neposloucháš!"
"To víš, že tě poslouchám...." odbydu jí, a dál přemyšlím nad tím, jak by se mi asi psalo Langová...
"Právě mi přišel dopis, vyhrála jsem milion korun."
"Jasně..."
"Fúúúúúj, máš ve vlasech pavouka!!!! To je nechutný!"
"Skvělý...."
"Líbí se ti David...."
"Co, David?" Najednou obživnu jako mávnoutím kouzelného proutku...
"Tak mi netvrď že se ti nelíbí. Myslíš, že to na tobě nepoznám????? Vždyť mě ani nevnímáš..."
"Ale to víš, že tě vnímám, jenom dneska nejsem nějak ve svý kůži." A to jsem nedávno říkala, že skončim s lhaním. Takže to odsouvám na dobu neurčitou.
"Vážně?"
"Jo!"
"Ale ne, já to totiž poznám, víš? Mě jen tak neobelžeš. Prostě to přiznej, že se ti líbí a hotovo. Nebudeš první ani poslední."
"No tak dobře, přiznávám se, možná se mi malinkatko líbí, ale jenom takhle malinko."
"Ty notorická lhářko!!!!" Zakřičí na mě s úsměvem, a mrskne po mě polštář. No to si nenechám líbit, okamžitě ho po ní hodím zpátky...
*****
a pište, nebo vás virtuálně nakopnu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ajulka ajulka | 14. května 2008 v 20:42 | Reagovat

jejdato bych nechtěla:-D:-D:-D to by asi hooodně moooc bolelo co:-D:-D:-Dae je to pěkný..

2 Lizzie Lizzie | Web | 6. ledna 2009 v 8:28 | Reagovat

Jj je to pěkný...xD Ne nekopej!! Už píšu..xD

3 <AnGee>(*-*) <AnGee>(*-*) | Web | 27. února 2009 v 16:47 | Reagovat

zajímavý x) jsem zvědavá jak se to vyvine x) jdu na další kapitolu...

a víš co??? jak jsem se dozvěděla kterého znamení je idol mých snů (Lucky) tak jsem hned šla na net zjistit naše šance )))) on je ryba, a já váhy...toho, čeho jsem se dočetla =D =D omg...

vím, že partnerským horoskopům se nedá věřit, ale něco z toho je pravda jako )))

4 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 12. března 2009 v 16:48 | Reagovat

dobry, jenom ta hlavni hrdinka je naivni krava

5 Ainë Ainë | Web | 26. března 2009 v 19:44 | Reagovat

Vždyť to vůbec není špatný, pěkně se to čte :)

6 Gaia Gaia | Web | 19. srpna 2009 v 21:26 | Reagovat

Senzační! Smála jsem se, až mě bolí břicho  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama