Březen 2008

1. Tak nějak to tenkrát bylo

28. března 2008 v 18:17 Napotřetí to dokážu!!!
Nová kapitola k nové povídce. A odteď už budu psát kapitoly jenom ke starejm zaběhnutejm třem povídkám (DNP, Všechno a NTD).
Zároveň bych se chtěla omluvit, že tahle kapitolka tak trochu nedává smysl a je to blábol nad blábol... A navíc, famfpál v zimě... No ale já to potřebovala nějak zaonačit, a jinak by mi to nevyšlo. No však časem sami poznáte, proč to je takový, proč ne třeba makový nebo povidlový nebo tak...Tak a teď už se do tý slátaniny nesmyslný pusťte a napište KOMENTÁŘ!!!!!!
P.S. a sorry za překlepy ale mě se to nechce znova číst a opravovat si je.....

2. Bum, prásk, řach a...

26. března 2008 v 15:25
No, ale že mi to dalo. Když jsem to psala porpvé a už jsem byla snad ve třech čtvrtinách, vypadl nám počítač a celý se mi to smazalo. Takže znova... No že by se mi do toho chtělo, to se říct nedá, ale nakonec jsem to přece jenom napsala znova... no tak už to děte číst a dokud tady nebude nějakej kometnář s hodnocení, nečekejte nikdo žádnou další kapitolu k čemukoliv jinýmu, Ok?

Informace

25. března 2008 v 18:54 Napotřetí to dokážu!!!
Prvotní impuls: no tak to sm jednou večer ležela v posteli a přemejšlela o nesmrtelnosti chrousta a ak nějak mě to napadlo samo od sebe :)
Kdy a kde: Pobertové, pátý ročník
kategorie: HP povídka
o co půjde: Lis je čarodějka pocházející z mudlovské rodiny a tajně miluje Siriuse Blacka. Už dvakrát se ho pokoušela získat, ale její plán pokaždé zrachoval, poprvé na jejím nízkém sebevědomí a podruhé se jí do cesty připletl úraz, se kterým nepočítala. Na řadu tedy nastupuje pokus číslo tři, který už prostě musí vyjít.
žánr: humor, pokusím se :D
Hlavní postavy: Lis Danielsová, Lily Evansová, Katy Haroldsová, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin a další vedlejšáky...
Rozsah: No to kdybych věděla, tak to sem napíšu
Varování: opět to nebude žádný mistrovský dílo, ale jenom malá skromná povídečka...

1. Bradavice, sladké Bradavice

25. března 2008 v 18:27
Slibovaná první kapitola je tady, ale nemám takovej ten pocit dobře odvedený práca... No to už nechám na vás, takže mi to okomentujte, ať mám taky radost a už se o toho pusťte. Kdybyste někdo měl nějakej návrh na pokračko, nebo tak nějak, určitě písněte taky. Já už du na další povídku: Napotřetí to dokážu!!! a du sepsat info....

Prolog

25. března 2008 v 17:47
Nová povídka je tady. Bla bych ráda kdyby se vám líbila kdybyste zanechali nějakej KOMENTÁŘ, klidně s nějakým nápadem, jak by to mohlo pokračovat. Ještě dneska bych sem měla přidat i první kapitolu.
Tenhle prolog jsem psala včera o půlnoci, což je mý nejplodnější období. Vím, že to zní trochu samochbalně, ale myslím že se mi povedl. Horší to bude s pokračováním, to jsem tvořila dneska ráno, takže za výsledek neručím. Tak teď už se vrhněte na čtení a snad to teda nebude zas tak strašný...

Inspirace: 0

25. března 2008 v 17:15 Popelnice
Ahojky lidičky.
Připadám si jako citron, kterej někdo vymačkal do čaje, pak na něj dupnul a hodil ho do koše...jo až tak... A naprosto netuším, co se všema mejma povídkama udělám. Nemám jedinej nápad na novou ani na pokračování těch rozepsanejch... Plosím písněte mi někdo komenta, kde bude vá názor nebo pošlete zprávu (pro méně chápavé: vlevo v menu) Beru jakýkoliv témata, nemusej se nutně držet toho, o tady mám, jenom bych vám byla moc vděčná, kdybyste mi nějak píchli...
Tak už konec mejch ,,chytrejch,, keců a vy mi něco napište (ono se to nezdá ale i: promiň ale mě taky nic nenapadá potěší)
xoxo
Sasanka

Welcome

25. března 2008 v 17:14 Popelnice
Tak teda...
Vítejte na mém blogu. Napadlo mě, že si (stejně jako milion dalších lidí) založím blog s povídkama (kdo by to byl řek, že tady budou povídky...) A chtěla bych vás o něco poprosit. Napište mi tady co možná nejvíc komentářů, je to pro mě mocinky moc důležitý, protože jsem stydlivej človíček a mám pocit, že píšu naprosto úděsně.... Tak co kdybyste mi napsali nějakej povzbuzující komentář typu: píšeš krásně, tahle povídka se mi moc líbí... (i když to asi nebude prava :d) A nezapoměnte všude vykládat, jak úúúúžasnej mám blogísek... Já vim lhát se nemá, ale on to nikdo zjistit nemusí :D:D
xoxo
Sasanka

Mininfo

25. března 2008 v 17:13
Prvotní impuls:Všude jsou povídky o pobertech, ale z dob harryho nikde nic. Tak jsem se teda tohodle těžkého úkolu chopila.
Kdy a kde: 7. ročník Harryho docházky do Bradavic
Kategorie: HP kapitolovky
O co půjde: Když Sibyla Trelawneyová vyřkla věštbu o chlapci, který má moc porazit Pána zla, týkalo se toto proroctví dvou chlapců: Harryho a Nevilla. Lord Voldemort si z nepochopitelných důvodů vybral Harryho. Co by se ale stalo, kyby se jeho obětí měl stát neville??? Jak by vypadal Harryho život nepoznamenaný vraždou obou rodičů???
Žánr: to ještě nevím, asi tak nějak ode všeho
Hlavní postavy: Harry Potter, Ron Weasleyi, Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyiová, Magie Potterová, Ted Black a spooooousta dalších. Neville by v tomhle příběhu neměl hrát moc velkou roli, ale to všechno se může ještě změnit, uvidím co z toho vyleze
Rozsah: Bůh ví
Varování: Zapoměnte na všechno, co jste od Rowlingový četli...

V zajetí vzpomínek

25. března 2008 v 17:10 Jednorázovky
Bylo brzy po ránu. Sluneční paprsky ještě ani neolízly šedý, odpadky pokrytý chodník. Ulice vypadaly prazdně a pustě. Na zem se snášela mlha a začínalo drobně mrholit. Byl listopad, venku bylo mrazivo a foukal silný, vlezlý vítr. I přesto všechno bylo před místní knihovnou vidět malou a drobnou postavu sedící na obrubníku. Byla to sotva patnáctiletá dívka v ténké jarní bundičce a klepala se zimou. Měla dlouhé, tmavě hnědě zvlněné vlasy a velké, upřímné čokoládové oči, orámované hustými černými řasami. Z těch tmavých uplakaných očí nekoukal smutek, zášť, strach či cokoliv jiného. Dalo se z nich vyčíst jediné: čiré a nefalšované zoufalství. Zoufalství tak hluboké, že se člověku chtělo jít a tu zmrzlou a ušpiněnou dívku obejmout a šeptat jí slova útěchy. Jenže jí žádná slova, byť sebekrásnější, nemohla pomoci. Někdy totiž nastane situace, kdy i ta nejrozkvetlejší a nejbarevnější louka je šedá, a i ta nejsladčí čokoláda chutná hořce. A přesně tak se ona cítila. právě se vrátila z pohřbu svých rodičů. velice je milovala, už proto, že to byly jediné osoby, které na tomhle světě měla. Jejich odchod ji zasáhl jako blesk z čistého nebe. Na ten den, kdy se to stalo, si pamatovala, jako by to bylo před několika vteřinami. Ještě teď měla před očima tu černou dodávku s tmavými skly, do které jejich béžová škodovka narazila. Po takovém nárazu nemělo to staré malé auto žádnou šanci. Vzduchem prolétly kusy plechu a dvě lidská těla, která dopadla o značný kus dál. A ona křičela. Křičela jejich jména. Volala je zpátky... Sanitka přijela okamžitě, ale jí to připadalo jako tisíce let. Lékařská pomoc byla vskutku rychlá, ale ne dost....
Teď, o týden později, tu seděla a v duchu si vyvolávala jejich tváře a šeptala do větru: mami, tati..., pořád dokola. V ruce žmoulala starý přívěšek ve tvaru písmene M, který jí maminka dala ke čtrnáctým narozeninám. Už se to nedalo vydržet. U srdce jí píchalo, jako by jí tam někdo vrazil dlouhou a ostrou kudlu a otáčel s ní zleva doprava a zase zpět. Měla pocit, jako by měla kolem krku omotaného hada a ten ji svíral a nevpouštěl do plic žádný kyslík. Udělala tři kroky a ocitla se uprostřed silnice. A dál si už nic nepamatovala, jenom dvě světla, která ji na chvíli oslepila. A dál už nic...
Nemohl ji vidět. Řidič černé dodávky dupnul okamžitě na brzdy. Nestihl to. Náraz odmrštil její tělo o dobrých pět metrů od auta. To je již třetí osoba kterou za tento týden na silnici zabil. Teď už mu ten řidičák určitě seberou...
21.11.1989

Pouhý sen?

25. března 2008 v 17:09 Jednorázovky
Tohle jsem našla v jednom holčičím časopisu jako takovej malej horůrek....trošku jsem si s tim pohrála a vzniklo ztoho tohle...
*******
Třináctiletá Kate seděla na zídce ohraničující pozemky malé městské nemocnice, kolem které každé ráno chodila do školy. Ani nevěděla PROČ tam sedí. Vždyť bylo pondělí a ona měla teď spěchat na nudnou dvouhodinovku matematiky. Ale nijak si to nepřipouštěla, nebo si to alespoň připustit nechtěla. Na ucho jíé sedla moucha. Jen se zavrtěla a ocasem ji odechnala. Zarazila se....Jakto že má ocas??? Prohlédla se, a zjistila, že je kočka. Černá kočka s bílými tlapkami. Byla neuvěřitelně mrštná a pružná a vešla se i do té nejmenší skulinky. V tom uviděla něco, co jí přinutilo přestat ve zkoumání všech těch nových úžasných schopností. Po chodníku si vykračovala jakási dívka, která jí byla neuvěřitelně povdomá. Na tu dálku ale nedokázala její obličej přesně zařadit. Pak ale zahlédla ještě něco, co ji šokovalo ještě mnohem víc. Po silnici se hnalo nepřiměřenou rychlostí tmavomodré auto s tmavými skly, nejspíš Ford. A ta dívka se hnala přímo k němu, zřejmě ho ale neviděla. Vzdálenost mezi nimi se nevyhnutelně krátila. Kate ji chtěla varovat, zakřičet na ni, ale v tom všem městském hluku nebylo její slabé zamňoukání vůbec slyšet. Auto se blížilo...a víc ...ještě víc....A pak přišel náraz. Její tělo se tou silou odmrštilo do značné vzálenosti a tam zůstalo bezvládně ležet. Kolem se začínal tvořit dav lidí, kteří si něco vzrušeně šeptali. Kate seskočila ze zídky a šla se na tu dívku kouknout. Propletla se přihlížejícím mezi nohami až k místu, kde ležela. Když jí pohlédla do tváře, ztuhla zděšením. Hleděla sama na sebe. Tak trochu to bylo, jako by zírala do zrcadla..... Krve by se v ní nedořezal.....
A v tu chvíli se probudila.....
Fuj, to byl ale hnusnej sen. Ještě teď se jí třásly ruce a po zádech jí stékaly pramínky studeného potu. Koukla se na hodiny. Už byl čas jít do školy. Bylo přece pondělí a ona si nemohla dovolit přijít na matiku pozdě, protože měli tu nejpřísnější učitelku z celé školy. Během půlhodiny byla nachystaná a připravená k odchodu. Koukla se z okna a na zahrádce sousedovy vily uviděla první poupátko růže. Skvělé, dnešní den bude určitě super, pomyslela si a vyrazila. Radovala se ze sluníčka i ze všech zdánlivě zbytečných maličkostí. Když ale šla kolem nemocnice, zastavila se uprostřed chůze. Na zídce seděla černá kočka s bílými packami a pozorně si ji prohlížela. Kate si vzpomněla na ten svůj sen a v tu chvíli jako by do ní udeřil blesk. Ohlédla se vlevo a skutečně tam uviděla to, v co doufala, že tam neuvidí. Po silnici se řítil modrý Ford. Najednou kolem ní prošla malá holčička. Vesele si poskakovala a zpívala si a kolem hlavy ji lítaly dva culíky. Kate už ji nestihla varovat. Vběhla pod kola vozu. Pak už jen tupá rána jak plech narazil do toho, sotva devítiletého, malého děvčátka. Všudypřítomní čumilové se shlukli kolem té malé holčičky. Kočka ze zdi seskočila a ztraila se Kate z dohledu mezi záplavou lidských nohou. Nemohlo to být ani pět minut, když se odněkud objevila sanitka. Doktoři vyskákali ven jako hrdinové nejnovějšího amerického filmu, ale přišli pozdě. Za chvíli se davem začala jako vlna šířit strašná diagnóza..... Je mrtvá, je mrtvá, mrtvá, mrtvá.....
Kate jenom v duchu děkovala Bohu, ale hlavně té tajemné černé kočce, že jí svým způsobem zachránila život....