na Blog.cz

Dneska se mi zdálo o Michalovi. Myslela jsem, že už je to dávno za mnou. Ale asi není.

Michal je můj bývalý spolužák. Do naší třídy přišel v páté nebo šesté třídě, přestupoval z malé vesnické školy, která měla jen první stupeň. Všechny holky z něj byly odvařený. Všechny kromě mě. Dokonce chvilinku "chodil" s mojí nejlepší kamarádkou, která byla tehdy jen moje celkem dobrá kamarádka. Ale to bylo v šestý třídě. Možná si někde dali pusu, na Valentýna si vyměnili dárečky a možná se i drželi za ruce.

A jak jsme všichni rostli a stárli, z Michala byl čím dál hezčí kluk. Teď už ho chtěly i ty holky, které dřív nechtěly nikoho. Všechny, kromě mě.

Na školním výletě měl něco s K. Na rozlučce na konci devítky měl něco s A. Měli spolu něco i na naší první slučce o rok později. Všechny holky to A. záviděly. Všechny kromě mě.

Už několikrát se mi potvrdilo, že ty nejlepší nápady ke mě přichází náhodou a nečekaně. A jakmile přijdou, musím je pevně chytit a zpracovat dřív, než zase odletí pryč. Stejně to bylo i s touhle písničkou. První sloka se mi sama od sebe začala tvořit v hlavě během učení biologie. Nevím, jestli s tím nějak ta bižule souvisí, asi spíš ne. Tak jsem popadla blok, pero, a zalezla jsem s tím do vany (aneb jediné místo, kromě záchoda, kde je u nás doma relativně klid). Po několika minutách bylo hotovo. Večer během učení ruštiny jsem ještě dodělala pár kosmetických detailů a voilá! Tady to je...

Jak už jse zvykem, tahle písnička je tak trochu o mně. A i když se netýká žádné konkrétní situace, možná je to mnohem přesnější popsání mého života, než cokoliv, co jsem kdy napsala. Taky jsem ze začátku měla pocit, že všechno je v pořádku přesně tak, jak to je, i když by někdo mohl namítat, že svůj život nežiju přímo ukázkově. Jenže to bylo tenkrát. Teď už si připadám, jako bych měla na čele velkými rudými písmeny napsáno SOS.

Ale dost kňourání. Nemám potřebu ze sebe dělat ublíženou chudinku.

Nechci, abych zněla jako chlubilka obecná, ale na tenhle text jsem fakt pyšná. V jednoduchosti je krása a někdy méně znamená více. Není to nic, co by ještě svět neviděl, hodně se tam opakují slova a celkově to schéma je hodně primitivní. Ale vážně se mi to líbí a řekla bych, že je to jedna z mých nejlepších prací, co se týká písniček (kdybyste tak mohli slyšet tu melodii, kteoru mám v hlavě... prostě nádhera).

You knoe that I

Don´t give a damn about

My reputation, baby

So don´t try to save me

You know that I

I was good and kind

Before the night, baby

And now you can´t save me

Je čas "potěšit" vás další dávkou "literatury" :D

Kdo promeškal prolog, najde ho v rubrice Glosy :)

Jako vždy, já jsem červeně a Lizz modře.

O co jde? Za Harrym jednoho dne příjde Maňon, též známý jako pedobear nebo Cibule. Přivede ho k sobě domů. Jo, málem bych zapomněla - Harry je teď vědma.

Opět menší prohlášení - text, který není odlišen barevně, nepatří mě, ale jisté slečně Kate Dafna, která se rozhodla znásilnit českou gramatiku a zprznit svět HP. Nechť odpočívá v pokoji (v případě, že ještě žije - Shoř v pekle!!!!)

P.S. pokud někdo netuší, na co u jisté Anity narážíme - menší nápověda

Harry a Manion se přemístili k nádhernému sídlu. Harry na to zůstal koukat s otevřenou pusou a to když Manion viděl musel se smát až se za břicho popadal.(Jo, děěěsně legrační. Ha ha.) To donutilo Harryho aby se vzpamatoval a oni mohli jít do sídla. Manion (já vím, že nám Kate přímo řekla, jak to máme číst, ale já to čtu Maňon) ho vedl přímo do druhého patra kde mu ukázal jeho pokoj.

Harryho pokoj by nádherný.Něco co bylo zřejmě obývákem bylo laděno do modro bílé (něco půjčené, něco modré a bílé šaty k tomu, může být svatba) a byl tam vchod na balkón. Pokoj měl i vlastní koupelnu která byla naopak laděna do broskvové barvy a vévodila jí nádherná vana.No vana,spíš menší bazén. Pak když vešel do dalších dveří zjistil že je tam velká ložnice. Ta byla v Nehelvítských (Páni, takže nejenom nový zvíře a ves, už i barva, ale pro nás odstíno slepé, jaká to je?) (inu… to je právě to velké tajemství)barvách a postel z dubového dřeva. Harry měl sto chutí do ní spadnout a jen tak odpočívat. Nakonec to ale neudělal a vešel do dalších dveří. Tam jak po sléze (Co je sléza?) zjistil je obrovský šatník (NARNIE!!!). Manion se jenom usmíval a byl rád že se to Harrymu líbí. (Moment, ten šmírák je tam celou dobu s ním?) (Kolikrát ti to mám opakovat, pedofil je to!)

TT: Originalita

Každý z nás to období zažil. Začátek puberty - pro někoho v jedenácti, pro někoho ve dvaceti, věk nehraje roli. Ta doba, kdy se z dívky stává slečna a z kluka debil. Někde mezi ušatou nulou a nulou s akné, které nezakryje žádný existující makeup. Doba, kdy se tvoří JÁ.

A přesně v té době to přijde. Přestanou nás stačit názory rodičů, trička s bárbínkou nebo poníky nebo pokemony nebo s čímkoliv, co nám do té doby stačilo. Najednou už nám vadí, že máme přírodní barvu vlasů, že jako jediní ve třídě nemáme mobil, co umí nahrávat zvuky, že nemáme tamagoči a nebo že nosíme tepláky. Někdy v té době začínáme mít potřebu být originální. Mám pocit, že jsem to tenkrát chytla z úplně špatného konce. Stejně jako každý.

Ehm... Hjůstne, máme problém! Už jsem se skoro "dohnala". V překladu do normálního jazyka to znamená, že už mám jenom jednu kapitolu v zásobě (a hodně málo nápadů na pokračování). Ale pokusím se něco vymyslet, abych nemusela vyhlásit pauzičku, to bych nerada. Byla bych potom jako americké seriály, co mají pauzu minimálně třikrát za jednu sérii a hrozně mě s tím štvou.

Minule jsme byli svědky setkání Judy a Ryana. Ryan se už loučil se životem, ale Judy nevidí jediný důvod, proč se nechat zatáhnout do vlkodlako-upíří bitvy, která se jí vlastně ani netýká. Nečekaná Benova smrt z nich dokonce udělala něco jako spojence.

Evelyn odlétá z Moskvy. Nataša ale ještě před odletem vyměnila pravou čarovnou hůl za ubohou atrapu. Bůhví proč se totiž spřáhla v upíry a pracuje pro ně, což se jí pořádně vymstilo, když ji jeden z nich za její služby prokousnul krční tepnu.

Co vás čeká v téhle kapitole? Hlavně se dozvíte příběh Ashley. O tom, kým byla před tím, než z ní Alek udělala svůj Fast Food.

Ashley seděla na posteli ve svém pokoji. Keisha, její spolubydlící, byla někde se svým upírem, a tak měla Ashley chvilku času sama pro sebe. Od Aleka dostala nějakou hodně starou knížku poezie, které sice vůbec nerozuměla, ale krátila si jejím čtením čas.

Abych řekla pravdu, docela mě zklamalo, když jsem u prvního dílu povídky nenašla žádnou odezvu. Myslela jsem si, že si ji aspoň někdo přečte a zanechá komentář s názorem.. No nic, není každý den posvícení. Druhá polovina letní oddechovky, kde výjimečně nikdě neumře (začínám asi vyměkávat).

P. S. Jestli nemáte rádi happy endy, můžete rovnou jít pryč :)

První díl ZDE

Když se setmělo, prsty se mi motaly tak, že jsem nebyla schopná pokračovat ve svém rádoby hraní. Stejně už mě nikdo neposlouchal. Odložila jsem kytaru stranou a dala si dalšího panáka. Kelímky jsme stihli někde poztrácet a tak se pilo rovnou z lahve a s každou další rundou nám všem chutnala tequila o trochu víc.

Vypadalo to, že Judy všechno zvládá. Být upírkou pro ni nebylo moc těžké. Ale pak utekla z Alekova doupěte a v Bronxu narazila na Bena, svého starého známého. A to byl Benův konec. Nesmíme zapomenout, že se někde v ulicích potlouká Ryan ve svém vlkodlačím těle a ze všeho nejvíc chce Judy roztrhat na malé kousky. Jak dopadne jejich setkání?

Evelyn je stále v Moskvě, ale její pobyt tam se už blíží ke konci. O své holi zjistila od Natašy všechno, co potřebovala. Bylo jí od začátku jasné, že Nataše se nedá věřit. Nakolik měla pravdu?

Čtěte, komentujte, kritizujte, chvalte, ignorujte... je to na vás :)

Nad hlavou zaslechla Judy tiché zavrčení. Bylo hluboké, hrdelní a nevěstilo nic dobrého. Rozhodla se raději utéct, jak ji tichý hlásek v hlavě nabádal, a během okamžiku byla o několik metrů dál, schovaná ve stínu rozlehlého stromu. Posílena novou krví byla schopna vnímat věci, kterých by si normálně nemohla všimnout. I v naprosté tmě dokázala jasně rozeznat poletující prachová smítka. Jenže věc, která ji zahnala k útěku, se pohybovala stejně rychle jako ona, možná ještě rychleji.

Poslední dobou si připadám hrozně aktivní. Teda až na ten nepodstatný fakt, že jsem nějak nebyla schopná udělat protokol na bižuli, ale to je detail, který snadno opomeneme. No nic. Prostě řeknu, že jsem ho zapomněla a udělám ho na příští hodinu.

MILUJU jaro. Je to nejkrásnější období roku. Sice se nerozplývám nad kytičkama, včeličkama a podobně.. Ale člověk cítí život, cítí slunce, co se do něj opírá s čím dál tím větší silou a cítí, že všechno na světě ja zase v pořádku. A v tu chvíli mi přijde neuvěřitelné, že existuje počasí, v kterém musím mít svetr a zimní bundu a stejně je mi zima. Zlepší se mi pleť (protože žádná pleťová voda nebo maska nedokáže to, co sluneční paprsky), nejsem pořád tolik unavená a občas se mi podaří si trošku přiopálit obličej (ale oproti ostatním lidem jsem pořád bílá jako smrt).

Včera jsem šla na tancák a po cestě kvetly šeříky. Voněly už z dálky, cítila jsem je dřív než viděla. Alergikům to nejspíš leze krkem, ale já tu vůni zbožňuju. Najednou mi to začalo v hlavě rýmovat. Nejedná se o nějak extra převratnou velebáseň, prostě pár veršíků o jaru a fialovém šeříku :)

Hele víte co? Posledních několik řádků prostě ignorujte, stejnak jsou to všechno totální hemzy... :D

Pište smajlíky bez nosu, podporujte Voldemorta :D :D :D

Lepší než fialky,

lepší než růže,

lepší než latex,

lepší než kůže.

I když píšu už roky, nikdy jsem se o drabble ani nepokoušela. Sto slov by mi nestačilo ani na popsání nálady, natož na vytvoření něčeho jako je příběh. Navíc jsem taky nikdy nezkoušela psát fanfiction na téma Hunger Games (to bych si ty knížky musela přečíst víckrát než jednou). Spojení obou bylo proto docela výzva. Výzva, do které jsem se pouštěla docela se staženým zadkem. Za pět minut bylo hotovo. Jak se mi to povedlo - to už nechám na vás.

Lenka, Monika, Honza a Mirek. Čtyři kamarádi, kteří se rozhodli, že jejich poslední společné prázdniny budou dokonalé. Maturita za nimi, celý život před nimi. Cesta křížek krážem Evropou vypadá jako dobrý nápad, jenže hned první večer se jim porouchá auto. Co se může stát uprostřed ničeho, když se ke slovu přihlásí i strýček alkohol?

Původně jsem měla v plánu úplně jiný děj. Chtěla jsem z toho zase udělat jatka. V původní podobě se měli ráno vzbudit a zjistit, že jim jeden člověk chybí. Prozradím vám, že vrahem měla být podle plánu Monika. Ale pak jsem zjistila, že nechci vraždit. Vždyť je tak krásně... Po delší době zase jedna optimistická povídka. Rozděleno na dvě části, protože kdybych sem dala celých 7 stránek najednou, nikdo by mi to nečetl :)

Druhý díl ZDE

Když jsme míjeli bývalý hraniční přechod mezi Českou republikou a Polskem, srdce mi radostně poskočilo. Tohle léto bude skvělé. Nejlepší prázdniny na světě. A taky nejspíš naše poslední.

Honza letí na konci srpna do Ameriky na stáž, kterou mu zařídila jeho teta. Mirek nastupuje na podzim do Brna na VUT a Monika se s rodiči stěhuje do Českých Budějovic. Já zůstávám v Praze a snad si najít brigádu. Nevzali mě totiž na vysokou, takže následující rok strávím přípravou a potom to zkusím znovu. Naše cesty se rozejdou, ale aspoň tohle poslední léto si užijeme na plné obrátky. A proto jsme si taky naplánovali tenhle výlet. Křížek krážem po Evropě, jen my čtyři a Honzovo Audi.