na Blog.cz

Koupila jsem si šaty na ples. V minulém článku jsem psala o tom, že je nutně potřebuju. Tak jsem hned ve středu vyrazila na nákupy a podařilo se mi skórovat. Sice jsou naprosto nespolečenské, ale až si vezmu ty boty na třinácticentimetrových jehlách, už budou vypadat společenštěji (jestli vůbec takové slovo existuje).

Měla jsem z nich vážně radost. Tmavě modré šaty ještě nemám a taky to není jeden z těch střihů, který během večera potkáte skoro bžilionkrát. A to i na lidech, které nemáte rádi.

A proč jsem z nich měla radost a ne mám radost? No to je jednoduché. Ukázala jsem je mamince. Po krátké hádce, jestli se jedná o šaty nebo tričko (můžete hádat, kdo tvrdil co) mě přesvědčila, ať jí to ukážu na sobě. Tak jsem se převlékla a plna toho nejlepšího očekávání jsem se předvedla.

A reakce mé ctěné máti? "Vypadáš v tom jako děvka. Jestli v tomhle někam vyrazíš, budou se tě chlapi ptát, za koloik jdeš."

No není to miloučké? :D

A víte co je fakt paradox? Babička, která byla toho času u nás na návštěvě, mi řekla, že mi to v nich fakt sluší :) Odkdy jsou matky prudérnější než jejich matky?

Asi svoji famílii nikdy nepochopím. A asi se ani nebudu snažit. Tečka.

Joo, málem bych zapomněla. Maminka mi vyluxovala počítač. Ano, čtete správně, Vyluxovala. Doslova. Vysavačem. Chtěla vyluxovat prach uvnitř, jak jí to poradil chytrej pán přes počítače. Udělalo to prsk, píp, skříp. A můj milovaný prehistorický stroj nefunguje. Jestli mi zmizej data, budu ji žalovat. Měla jsem tam dvě rozepsané povídky, všechny básničky a písničky, milion filmů a seriálů, tunu věcí do školy... Tak snad to bude v pořádku. protože jestli ne, budu naštvaná. A když se Sasanka naštve, není to nic hezkýho.

Mějte se a smějte se

Howgh
Sasanka! :D

Máte na výběr dvě možnosti - buď kliknete pod perex a rovnou si přečtete tu úvahu, nebo se nejdřív prolouskáte tunami nesouvislých myšlenek, které můj mozeček čínské berušky vyplodil. Být vámi, vyberu si tu první možnost.

Ehm, ty to fakt myslíš vážně? Vážně se chystáš číst to všechno?... No dobře, ale za děti ručí rodiče.

Mimochodem... Nesnáším děti. Jsou mrňavý a drzý a jako mravenci. Jedno dítě zamáčknete a nic vám neudělá. Ale ono se nikdy nestane, že byste narazili jen na jedno dítě. Vždycky jsou jich mraky. A budou vás tak dlouho otravovat, dokud nebude po jejich. To mi připomíná jeden dokument o pravěkejch příšerkách. Byl ten jeden takovej obří dvoumetrovej pra-pták, co kladl pra-vajíčka na zem. A když se malé (no.. ono moc malé nebylo) pra-ptáčátko začlo líhnout, přihnali se pra-mravenci a úúúplně ho ohlodali až na pra-kost. Tak nějak si připadám po kontaktu s dětmi.

Fuj a ble...

Další poznatek je jednoduchý - když si jdu dělat kafe, musím se napřed podívat, jestli máme mlíko. Protože kafe bez mlíka se fakt nedá pít. Teda ono se dá pít, ale není dobrý. Ani trochu.

Měla bych jít něco dělat. Ale nechce se mi. Víte vy vůbec, kdy jsem naposledy mohla sedět u počítače a třískat do klávesnice cokoliv mě zrovna napadlo? No už dlouho ne. Protože na ten pitomej fejskug se fakt nedá vypustit všechno.

Potřebuju si koupit nový šaty, nějaký na ples. Úplně si je dokážu představit, chtěla bych hodně volnej vršek a jeden širokáááánskej rukáv, druhý rameno holý. A ještě k tomu budu potřebovat boty. Netuším, kde na to vezmu peníze. Snad se něco vysype za vysvědčení. Mohlo by.

To mi připomíná, že se chci pochlubit. Letos jsem opravdu zazářila! Ani nevím, jak to dělám (protože v podstatě většinou v tý škole nic nedělám), ale měla bych tam mít dvě dvojky. Jsem to ale šprt, šprťáckej, nechutnej.

Myslím, že to by stačilo. Když je úvod delší než samotný článek, nedělá to na lidi dobrý dojem.

xoxo

Sassy ↓↓↓

Tentokrát velmi netradičně básnička. Hlavně proto, že s novým začátkem přichází i nová Sasanka. A ta je hloubavější, poetičtější a prostě dokonalá :)

Slibte mi, že se nebudete smát, když řeknu, že to byl pokus o sonet. A jak mi bylo moudře doporučeno uvést na pravou míru smysl básničky :D Je to v podstatě o ztrátě nevinnosti.

Opatrně se dotýkám tvých rtů

A ani nevím, jestli smím

Rukou tě hladím na tváří

A probodávám pohledem svým

Mezi námi jen tenká nit

Silná jak lano z oceli

Chceme udělat krůček kupředu

Ale jsme příliš nesmělí

Najednou chci popřít svoji víru

Když tvoje prsty jako po klavíru

Rozběhnou se mi po těle

A místo dvou jsme jen jeden

Můj dech tvým dechem veden

Už nechová se tak nesměle

Dobrý den vážení a milí :)

Totiž, abych to upřesnila - dobrý den přeji případným návštěvníkům těchto stránek. Ať už se jedná o účelnou cestu (Hele, slyšeli jste o té Sasance? Škoda, že už nebloguje, přečteme si aspoň staré články), nebo o naprostou náhodu (Zajímalo by mě, jak vlastně funguje mikrovlnka, půjdu si to vygooglovat).

Poslední článek jsem přidávala dne 19. srpna roku 2011.

A to je sakra dlouho.

Ale abych řekla pravdu, po psaní se mi vážně stýská. A nejen po psaní, po celé blogové sféře se mi stýská. Komentování, přátelské blogy, sdílení myšlenek a nápadů...

A tak vyhlašuji svůj velký comeback!

Začnu tím, že si od někoho seženu nový design. Když návrat tak ve velkém. V plné parádě.

Pak si udělám pořádek v rubrikách, povídkách... smažu nechtěné, opravím chtěné atakdále atakdále...

Nečekejte, že tu zítra bude hromada nových povídek. I když jednu novou (vlastně dvě) pro vás chystám :D

A víte co mi chybělo nejvíc?...

Moje oblíbené ...

xoxo

Sasanka :)

Abychom ztačli nejprve s názvem. V angličtině je krásné přísloví, které zní: "Fool me once, shame on you. Fool me twice, shame on me."

Když to přeložíme, bude to asi "Oklam mě jednou, hanba tobě. Oklam mě podruhé, hanba mě." Čímž chce básník říct, že jen blbec naletí na to samé dvakrát.

Příběh téhle písničky je naprosto jednoduchý. On jí nasliboval hory doly, ona se s ním vyspala. Zbytek je snad ještě jasnější...

It was just one night

And now it's gone

I can make you sure

I want nothing more

When you kissed my lips

Yeah it felt so good

But it's driving me crazy

'Cause I feel so used

Víte, jak vám občas někdo tak strašně hne žlučí, že byste ho nejradši zmáčkli do hranatý kuličky a odcvrnkli někam hodně daleko, třeba na jiný kontinent, nebo (v nejlepším případě) na jinou planetu? Bohužel, pokud nemáte speciální cvrnkací schopnosti, bude vám muset stačit nějaká dostupnější alternativa. V mém případě je alternativou napsat písničku o tom, jak strašně toho někoho nesnáším a tím celý problém uzavřít. Od té doby, co nepíšu povídky si musím ten vztek v sobě nějak kompenzovat ...

I wanna punch you in your face

And make you wanna leave

I wanna move you out of my place

And make you wanna scream

O tom, že když vám lidi hází klacky pod nohy, musíte je odkopnout. O tom, že i pád na hubu je pohyb dopředu. O tom, že když vám život dá citróny, uděláte limonádu. Prostě o NEvzdávání se ...

I felt so left out

Just messing around

So tired of myself

Chasing for a proud

Nebudu to tu dlouho rozepisovat, jen to krátce shrnu, aby případný návštěvík tušil, o čem to ta šílená holka mele.

Má maličkost strávila dva týdny u Němců v Německu. Byla to neuvěřitelná zkušenost, která se nabídne jednou za život (a nebo jenom párkrát za život). Naprosto jsem si to užila, a jak už je u mě zvykem, zbláznila jsem se do prvního kluka v mým věku, který mi zkřížil cestu. Je to blbka a nikdy se nepoučí. :D

A přesně o tomhle velmi sympatickém Francouzovi je tahle písnička. O tom, jak nemá ani páru o ničem. A tak podobně...

Jako tradičně text a pod tím překlad.

Když si ji přezpívávám v hlavě, úplně slyším ten tuc-tuc podklad :D Taková letní oddechovka, nad kterou se nikdo nemusí moc zamejšlet :D

Just another ordinary guy

That's what I thought

When I saw you for the first time

But then you changed my world

The way you are, the way you make me feel

Like everything's all right

The way you smile, it's making me complete

Do you hear that sound

Don't be shy and tell me who you are

Could you be with me?

The silence 'round is tearing me apart

I can clearly hear

When you touch my hand

You got me melting down

When you kiss my lips

That's what I'm crazy about

You can gimme all

I'm still not satisfied

Baby I want more

It's never gonna be enough

O-ou o-ou o-ou

It's never gonna be enough

O-ou o-ou o-ou

It's never gonna be enough

Because I'm sure

It's never gonna be

It's never gonna be

It's never gonna be

Baby I'm for sure

It's never gonna be

It's never gonna be

It's never gonna be

Jen další obyčejnej kluk

To jsem si myslela

Když jsem tě viděla poprvé

Ale potom jsi mi změnil svět

To, jaký jsi, jak se s tebou cítím

Jakoby všechno bylo v pořádku

To, jak se směješ, mě naplňuje

Slyšíš ten zvuk?

Nestyď se a řekni mi, kdo jsi

Mohl bys být se mnou?

To ticho okolo mě rve na kousky

Jasně slyším

...

Když se dotkneš mé ruky

Tak z toho roztávám

Když mě políbíš

Šílím z toho

Můžeš mi dát všechno

Stejně nebudu spokojená

Zlato, já chci víc

Nikdy to nebude dost

O-ou o-ou o-ou

Nikdy to nebude dost

O-ou o-ou o-ou

Nikdy to nebude dost

Protože jsem si jistá

Nikdy to nebude

Nikdy to nebude

Nikdy to nebude

Zlato, já to mám jasný

Nikdy to nebude

Nikdy to nebude

Nikdy to nebude

Ano, přesně tam se vidím za nějakých pět šest let. Mezi hvězdami. Chtěla bych zářit a oslňovat z hvězdného nebe hollywoodských filmů.

Nejsem moc hezká, ani přirozeně bojovná. Neumím zpívat a co se týká mého tance, taky s tím kariéru neudělám. Hraju sice na piáno, ale pochybuju, že ze mě bude slavná klavírní virtuózka. Sportovní kariéra pro mé levé nohy i ruce taky nepřipadá v úvahu. Co tedy zbývá kreatuře, jako jsem já, když zoufale touží po uznání a slávě?

Ano, herectví. Dneska může hrát každej ňouma, s prominutím. Filmů se točí tisíce a tisíce, nepřeberné množství malých i větších roliček čeká na každého, kdo má zájem a špetku talentu.

Ovšem... každý sen má své ovšem, i ten můj.

Myslím, že mým velkým ovšem je místo, kde jsem měla to štěstí se narodit. Malé městečko, kde každý zná každého a kde nikdo nikomu nic nedaruje. Malá a bezvýznamná země, kde nic českého nemá šanci, kde se netočí ulítlé "teen" komedie (ve kterých bych měla šanci zazářit), opomenutý a nepodstatmý kout všeho.

Ještě ta Praha by se jakž takž dala. Přeci jen, jsou tam všechny castingové agentury, které obsazují do komparzů, nebo do miniroliček, kde potom máte šanci být zaznamenáni někým důležitým. Ale copak si jakožto sedmnáctiletá studentka můžu dovolit pravidelné výlety do Prahy? Přeci jen je na prvním místě vždycky jistota - škola a potom nějaká práce.

Jak už jsem řekla, nejsem sice od přírody bojovný tvor, ale když přede mě někdo postaví, něco, co hodně hodně moc chci, dokážu jít přes mrtvoly a neohlížet se, kolika lidem to ublíží. Dokážu zatnout zuby a vydržet. Naučila jsem se držet hubu, když je potřeba držet hubu, a držet krok, když je potřeba držet krok.

Co říci závěrem? Že lidem jako já by se mělo zákonem zakázat rodit se v zastrčených koutech světa. Mělo by být nelegální plodit takové děti kdekoliv jinde než v New Yorku a Los Angeles :D

xoxo

Sasanka

P.S. Taky cítíte, jak tady smrdí samochvála?